20 C 225/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 17 966 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 966 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 16. 1. 2025 do 24. 1. 2025, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 878,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 3. 6. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že původní věřitelka, společnost , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, uzavřela se žalovaným dne 15. 9. 2024 smlouvu o úvěru č. 9966525001, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 15. 1. 2025. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byl původní věřitelkou opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024. Předmětem žaloby je pohledávka v celkové výši 17 966 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a smluvního úroku ve výši 5 966 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru z nesplacené jistiny. Původní věřitelka úvěr žalovanému vyplatila dne 15. 9. 2024 převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . S ohledem na to, že žalobkyně nemůže doložit listiny, na základě kterých byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, požádala pro tento případ o přiznání částek z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný se v řízení nijak nevyjádřil.

3. Z provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

4. Ze smlouvy o úvěru č. 9966525001 ze dne 15. 9. 2024 vyplynulo, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému krátkodobý úvěr ve výši 12 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku původní věřitelce splatit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 966 Kč do 15. 1. 2025. Úvěr byl žalovanému poskytnut formou výplaty na jeho bankovní účet č. , č. účtu, .

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně přílohy vyplynulo, že pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni s účinností k témuž dni. V této souvislosti pak bylo z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 2. 2025 včetně podacího lístku zjevné, že žalovaný byl o tomto postoupení původní věřitelkou písemně informován a byl vyzvána k úhradě částky 18 168 Kč.

6. Z výpisu z běžného účtu u banky , Anonymizováno, a plateb z 13. 9. 2024 a 15. 9. 2024 soud nezjistil nic rozhodného pro danou věc.

7. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2025 včetně soud zjistil, že žalovaný byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení částky 23 394 Kč.

8. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 15. 9. 2024 došlo mezi společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným k uzavření smlouvy o (spotřebitelském) úvěru. Výše úvěru činila 12 000 Kč a sjednané příslušenství celkem 5 966 Kč. Celkem měl žalovaný původní věřitelce zaplatit 17 966 Kč do 15. 1. 2024 (po zesplatňujícím dopisu). Žalobkyně již nemůže prokázat tvrzení o tom, jak byla prověřována úvěruschopnost žalované. Žalovaný z titulu této smlouvy neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným z uvedené úvěrové smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Na základě uvedeného závěru o skutkovém stavu věci, v souvislosti se shora citovanými zákonnými ustanoveními, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Předmětný právní vztah soud posoudil jako úvěrovou smlouvu dle § 2395 o. z. uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, když původní věřitelka poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 uvedeného zákona. Původní věřitelka proto měla povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

15. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 vyložil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“16. V daném případě bylo nepochybné, že se žalobkyně nemůže prokázat, že její právní předchůdkyně splnila své povinnosti předvídané v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy že před uzavřením smlouvy vycházela z dostatečných informací týkajících se majetkové situace žalovaného. Proto je na místě přijmout závěr, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neprověřila úvěruschopnost žalovaného.

17. S ohledem na uvedené soud dospěl k přesvědčení, že vzhledem k tomu, že původní věřitelka nedostála shora uvedeným požadavkům, stala se předmětná spotřebitelská smlouva podle § 580 odst. 1 o. z., neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud podle § 588 o. z. i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupný na www.nalus.usoud.cz).

18. V řízení však bylo prokázáno, že žalovanému byla částka ve výši 12 000 Kč ze strany původní věřitelky prokazatelně poskytnuta, a proto je žalovaný povinen s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy tuto žalobkyni, na níž byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z., vrátit coby bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, avšak ve výši snížené o již uhrazenou částku (v předmětné věci 0 Kč). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 pak plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, neboť se zabývá otázkou splatnosti plnění z neplatné úvěrové smlouvy. Konkrétně stanoví, že dlužník je povinen vrátit celou nesplacenou jistinu (tj. s ohledem na neplatnost smlouvy bez veškerého sjednaného příslušenství) v době přiměřené jeho možnostem. Dlužník se tak ani nemůže dostat do prodlení s úhradou svého dluhu, proto věřiteli, který úvěr poskytl (potažmo žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena), nemůže svědčit ani právo na zaplacení úroků z prodlení.

19. Vzhledem ke všem výše uvedenému závěru tak soud zavázal žalovaného k zaplacení (vrácení) poskytnuté jistiny úvěru v celkové výši 12 000 Kč. Tuto povinnost pak žalovanému uložil zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť s ohledem na pasivitu žalované v řízení nebyly soudu známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly určit jí lhůtu k plnění delšího trvání.

20. Vzhledem k prodlení žalovaného ve smyslu § 1970 o. z. požadovala žalobkyně též přiznání úroků z prodlení od 16. 1. 2025 do zaplacení v zákonné výši. S tímto požadavkem žalobkyně se soud však neztotožňuje, neboť již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že: „Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Dluh žalovaného se v intencích výše uvedených závěrů tak stal splatným až učiněnou výzvou ze dne 15. 2. 2025. Dle § 573 o. z se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, v tomto případě tedy 19. 2. 2025. Žalovaný měl plnit nejpozději 24. 2. 2025, do prodlení se dostal 25. 2. 2025. Soud proto přiznal žalobkyni úroky z prodlení od 25. 2. 2025 do zaplacení, a to ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud žalobu ohledně příslušenství a nákladů na vymáhání pohledávky zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 878,12 Kč, přičemž tato částka představuje 33,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 966 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.