20 C 320/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 27 571 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 968 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z části 23 268 Kč a od 26. 7. 2025 do 26. 10. 2025, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 23 268 Kč od 27. 10. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 268 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení, částky 1 563 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 943 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 532,43 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta, advokáta.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 27 571 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalobkyně, oprávněná poskytovatelka spotřebitelského úvěru dle § 169 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., uzavřela se žalovaným dne 16. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 8195193, která byla uzavřena elektronicky prostřednictvím tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč, připsané na účet žalobkyně jako okamžik podpisu smlouvy. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, z něhož částka 27 500 Kč byla dne 19. 9. 2024 převedena na účet určený žalovaným a částka 2 500 Kč byla uhrazena zprostředkovateli jako provize. Smluvní strany sjednaly celkovou cenu úvěru ve výši 40 000 Kč splatnou v 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč se splatností vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka byla stanovena na 20. 10. 2024. Žalovaný své splátkové povinnosti řádně a včas neplnil, a proto žalobce po předchozích upomínkách ze dnů 25. 5. 2025 a 25. 6. 2025 zesplatnil úvěr ke dni 27. 7. 2025 odesláním písemného oznámení o zesplatnění, které obsahovalo i předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř. Ke dni zesplatnění činil dluh žalovaného na splátkách 4 800 Kč a zesplatněná část jistiny 20 031 Kč, přičemž celková dlužná jistina ke dni podání žaloby činí 23 268 Kč a dlužné úroky 1 563 Kč. Žalobkyně dále uplatňuje nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů za tři odeslané upomínky ve výši 300 Kč, smluvní pokuty za prodlení se splátkami ve výši 1 497 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 24 831 Kč za období od 28. 7. 2025 do 3. 9. 2025 ve výši 943 Kč. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou celkové částky 24 831 Kč, přičemž žalobce požaduje rovněž smluvní úrok ve výši 28,170 % ročně z neuhrazené jistiny od dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení, a po uplynutí 90 dnů od zesplatnění úrok ve výši zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a má za prokázaný následující skutkový stav.

4. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 16. 9. 2024 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 8195193, na základě, které žalovaný čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč, v souladu s uzavřenou smlouvou byla žalovanému na jeho účet č. č. účtu vyplacena dne 19. 9. 2024 částka ve výši 27 500 Kč, zbylá částka ve výši 2 500 Kč pak byla jako provize za zprostředkování vyplacena zprostředkovateli (žádost /smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 9. 2024 vč. příloh, úvěrové podmínky, 2 x potvrzení Anonymizováno o provedení transakce dne 19, 9, 2024, listina žádost o úvěr byla schválena, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný byla ověřen jako majitel daného bankovního účtu č. č. účtu na základě potvrzení banky ze dne 18. 9. 2024 o verifikační platbě ve výši 1 Kč, ve kterém je jako název protistrany uvedeno jméno žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžité prostředky žalobkyni uhradit celkem ve 25 měsíčních splátkách, které byly sjednány ve výši 1 600 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 9. 2024, tabulka umoření). Žalobkyně je právnická osoba oprávněná poskytovat spotřebitelské úvěry (výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu pro společnost žalobkyně). Žalovaný po celou dobou trvání závazkového vztahu uhradil 11 200 Kč (listina bonita smlouvy).

5. Žalobkyně upomínkou pro smlouvu 8195193 ze dne 25. 5. 2025 a ze dne 25. 6. 2025 žalovaného upomenula na úhradu dlužných částek (upomínka pro smlouvu 8195193 ze dne 26. 10. 2024 a ze dne 26. 11. 2024 vč. dokladů o jejich odeslání). Dále došlo dne 27. 7. 2025 k zesplatnění neuhrazené výše úvěru (zesplatnění pro smlouvu 8195193 ze dne 27. 7. 2025 vč. dokladu o odeslání – podací lístek).

6. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 9. 2024 vyplývá, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy činí 32 833 Kč, nezabavitelná částka činí 14 393 Kč (listina posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 18. 9. 2024). Dále byla úvěruschopnost žalovaného prověřována výpisem z centrální evidence exekucí, kde není žádný záznam k jeho osobě, a také insolvenčním rejstříkem, dále u žalovaného žalobkyně nezaznamenala problém s hazardem. U žalovaného je uvedeno, že úvěr u jiného poskytovatele, jehož výše není uvedená, avšak pojí se s ním měsíční splátky ve výši 3 981 Kč. U ostatních měsíčních výdajů je uvedena hodnota 0 Kč – to se týká jak plateb pojištění či výživného, tak také dalších běžných pravidelných měsíčních výdajů (posouzení úvěruschopnosti zákazníka, prohlášení samostatného zprostředkovatele, výpis z registru REPI). Příjem žalovaného byl doložen výplatnými páskami z měsíců červenec a srpen 2024 (výplatní pásky za červenec a srpen 2024), u obou měsíců jsou patrné „ostatní srážky“ ze mzdy, za červenec ve výši 1 400 Kč a za srpen ve výši 4 200 Kč. Čistý příjem žalovaného za červenec 2024 činil 33 053 Kč, za srpen 2024 činil 31 582 Kč. Příjem žalovaného je byl žalobkyní verifikován také historií pohybu na účtu žalovaného u Anonymizováno za období od 1. 6. 2024 do 30. 9. 2024, průměrný měsíční příjem žalovaného za toto období činil 32 552 Kč. Z dokumentu výdaje spotřebitele – čestné prohlášení pak plyne, že výdaje žalovaného na bydlení činily 12 000 Kč, ostatní splátky úvěrů 3 981 Kč (čestné prohlášení žalovaného ze dne 16. 9. 2024). Žalobkyně dokládá dále výdaje žalovaného na bydlení screenshotem s detailem transakce ve výši 14 537 Kč označené jako „najem zari“ (screenshot transakce z 12. 9. 2024). Z listiny označené jako výsledek prověření CEBIA ze dne 18. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaný ke dni poskytnutí úvěru procházel insolvenčním a exekučním rejstříkem s negativním výsledkem.

7. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako: „o. z.“), se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

15. Dle § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

16. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

17. Podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

18. Soud pro provedeném dokazování uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně prokázala pouze příjmovou stránku úvěruschopnosti žalovaného, a to za měsíce červenec a srpen 2024 výplatními páskami, případně bankovními výpisy za období červen až září 2024. Dle soudu se žalobkyně zcela nedostatečně zaměřila při posuzování úvěruschopnosti na výdajovou stránku žalovaného. Soud nemá za prokázané výdaje žalovaného, zejména pak za situace, kdy se uváděné měsíční výdaje žalovaného na bydlení (tj. 12 000 Kč) lišily od transakce, označené jako platba nájemného (ve výši 14 537 Kč). Další výdaje žalovaného však zjištěny nebyly, jelikož si žalobkyně od žalovaného nevyžádala žádný úplný výpis z účtu, a proto soud má za to, že žalobkyně si při poskytování úvěru nemohla být jistá, jaké jsou majetkové poměry žalovaného. K tomuto závěru soud vede i skutečnost, že z předložených výplatních pásek jsou zřejmě srážky ze mzdy, aniž by byly jakkoli reflektovány či vysvětleny v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Dále dle soudu není podstatné zjišťovat, jaké jsou částky celorepublikového životního či existenčního minima, ale je nutné zjistit, jaké konkrétní výdaje má ten daný spotřebitel žádající o úvěr. Primárním chráněným zájmem shora cit. ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před nezodpovědným poskytnutím úvěru, z čehož by spotřebiteli mohly vzniknout negativní následky v jeho majetkové sféře. V této souvislosti lze rovněž zmínit zájem společnosti na tom, aby nedošlo v důsledku negativních sociálních jevů u konkrétního spotřebitele v důvodů jejich sanace k újmě na straně daňových poplatníků. Obzvláště za situace, kdy sjednávaný úvěr byl vyplácen bezhotovostně na bankovní účet žalovaného, lze uzavřít, že by vyžádání bankovních výpisů za předcházející období dokázalo žalobkyni podat takřka komplexní představu o finanční situaci žalovaného na základě porovnání příjmů a výdajů. Následně by po jejich vyhodnocení byla schopna řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, a to i včetně případných rizikových faktorů (sázky, hazard apod.). Soud dále při své úvaze o nedostatečném prověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z prohlášení samotného zprostředkovatele, kde se uvádí, že žalovaný má měsíční splátky úvěru u jiného nebankovního poskytovatele ve výši 3 981 Kč, avšak není uvedená jeho celková výše. Dále nejsou uvedeny žádné další měsíční výdaje žalovaného. Zároveň je uvedeno, že veškeré údaje byly ověřovány u osoby blízké (žalovanému), avšak bez uvedení jména či/a podpisu. Za situace, kdy je zprostředkovatel veden k uzavření smlouvy, neboť mu náleží shora popsána provize 2 500 Kč, soud očekává ze strany zprostředkovatele, neřkuli i od poskytovatele úvěru, větší důraz na řádné prověřování úvěruschopnosti.

19. Soud dle výše citovaných zákonných ustanovení a provedeného dokazovaní dospěl k tomu, že je smlouva pro neprověření úvěruschopnosti neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené byla věc po právní stránce posouzena jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud proto postupoval podle § 2991 o. z., neboť shledal, že se ze strany žalovaného jedná o bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat.

20. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vycházel při tom z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele ale od možností a schopností dlužníka (žalovaného). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. tak věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka se splacením poskytnuté jistiny. Protože mezi účastníky k dohodě o splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu nedošlo a žalovaný ji nevrátil ani na výzvu žalobkyně, vyšel soud z toho, že mezi účastníky je spor o stanovení této splatnosti a fakticky ji určil až svým rozhodnutím. Z důvodu nečinnosti žalovaného, který se k žalobě nevyjádřil, nemohl soud učinit žádná skutková zjištění k aktuálním majetkovým a výdělkovým poměrům žalovaného, a tedy k jeho možnostem vrátit poskytnutou jistinu.

21. Soud proto rozhodl o vrácení částky, kterou žalovaný fakticky dostal, což byla částka 16 300 Kč (po odečtení 11 200 Kč, které žalovaný již na neplatnou úvěrovou smlouvu uhradil, jakož i částky 2 500 Kč, kterou žalovaný nikdy fakticky neobdržel, neboť byla jako provize vyplacena zprostředkovateli). Soud zamítl nárok žalobkyně na smluvní úrok ve výši 28,17 % ročně z částky 23 268 Kč od 28. 7. 2025 do 26. 10. 2025, na smluvní úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 23 268 Kč od 27. 10. 2025 do zaplacení a na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 268 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení, a dále zamítl nárok žalobkyně na částku 1 563 Kč jako dlužného smluvního úroku ze splátky, na částku 300 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky, na částku 1 497 Kč jako smluvní pokuty a na částku 943 Kč jako smluvní pokuty.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 532,43 Kč, přičemž tato částka představuje 18,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 104 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 571 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.