21 C 181/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Hanákovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený zákonnými údaje o zástupci pro 1 524 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 Kč od 7. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba s tím, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 7. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky s tím, že dne 6. 10. 2020 při jízdě na lince tramvaje č. 11 hromadné dopravy provozované žalobkyní se žalovaný nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby po něm žalobkyně požadovala jízdné ve výši 24 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, žalovaný ovšem požadované nezaplatil.

2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Účastníci se k této výzvě nevyjádřili, ačkoliv jim byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud ze„ Zápisu o provedené přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne 6. 10. 2020 na lince č. 11 tramvaje. Na výzvu kontrolora se však neprokázal platnou jízdenkou, jízdné ve výši 24 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč nezaplatil.

4. Z opatrovnického spisu žalovaného vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 60 P 30/2017 soud zjistil, že v době, kdy měl žalovaný cestovat bez platného cestovního dokladu, byla výchova a výživa nezletilého předmětem řízení péče o nezletilé u Obvodního soudu pro Prahu 3. Matka žalovaného podala již dne 13. 3. 2017 návrh na úpravu poměrů žalovaného a jeho mladšího bratra s tím, že nezletilí se narodili do dlouhodobě nespokojeného manželství, mladší z bratrů je neslyšící, matka nemohla pracovat, protože pečovala o mladšího syna, pobírala příspěvek na živobytí ve výši 10 000 Kč měsíčně, a dávku pomoci v hmotné nouzi ve výši 8 800 Kč měsíčně, jiné příjmy neměla. Rodina měla běžné výdaje, ale i mimořádné výdaje související s handicapem mladšího syna. Otec nezletilých nastoupil do nového zaměstnání od 1. 3. 2017 jako řidič a matka s otcem se domluvili, že následně se ze společného bydliště otec nezletilých odstěhuje. Matka požadovala, aby otci nezletilých bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč na každé dítě. Z protokolu o jednání z 18. 4. 2017 vyplývá, že rodiče žalovaného se dohodli, že zůstanou nadále ve společné domácnosti a matka žalovaného vzala návrh na úpravu poměrů nezletilých zpět. Následně v červnu 2020 podala nový návrh na úpravu poměrů nezletilých s tím, že požadovala, aby obě děti byly svěřeny do její péče a otci stanovené výživné. Doplnila, že již v roce 2017 podala návrh na rozvod manželství, který posléze vzala zpět, manželství nicméně dlouhodobě nefunguje, rodina bydlela v bytě o velikosti 2 + 1, nájemné ve výši 17 000 Kč měsíčně hradil otec, který pracoval jako řidič, matka byla v domácnosti, pobírala příspěvek na mladšího syna ve výši 6 600 Kč (prokázáno rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 6. 11. 2018) a příspěvek na mobilitu ve výši 550 Kč (prokázáno rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 15. 4. 2016), otec neměl v úmyslu na děti platit žádné výživné. Podle zprávy Úřadu městské části, odboru sociálních věcí, OSPOD, ze dne 20. 10. 2020 byla situace v rodině k uvedenému dni dlouhodobě neúnosná, psychicky velmi náročná a traumatizující pro matku i nezletilé děti, zvláště těžce ji nesl starší syn, tj. žalovaný, který navštěvoval základní školu, hodně času trávil s kamarády, neměl žádných koníčků. Rodina žila v nájemní bytě o velikosti 2+1, nájemné činilo 17 000 Kč, matka byla zaměstnána brigádně, pobírala příspěvek na péči na mladšího neslyšícího syna s invaliditou II. stupně a příspěvek na mobilitu. Otec byl zaměstnán jako řidič s příjme 32 000 Kč měsíčně. OSPOD také obdržel dne 3. 9. 2020 úřední záznam od PČR s tím, že ke dni 2. 9. 2020 měl otec fyzicky napadnout matku, rodiče byli v rozvodovém řízení, k domácímu násilí však nedošlo. Dne 9. 9. 2020 se matka dostavila na OSPOD s tím, že situace je stále stejná, otec matku vyhazuje z bytu, nedává jí peníze. Otec na OSPOD dne 30. 9. 2020 uvedl, že je pravdou, že mezi ním a matkou dochází k častým hádkám, fyzicky ji však nenapadl, situace v rodině byla také náročná z toho důvodu, že domácnost s rodinou sdílela matka jeho manželky. Při jednání dne 23. 10. 2020 z výslechu obou rodičů vyplynulo, že manželé stále bydlí společně, ale otec má v úmyslu se odstěhovat, manželství je rozvrácené, otec výživné matce nezletilých neposkytoval, oba manželé měli zájem se rozvést, rodiče požádali, aby děti byly svěřeny do společné péče. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 60 P 30/2017-43, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2020, byly nezletilí svěřeni do společné péče rodičů a ani jednomu z rodičů nebylo stanoveno výživné.

5. Z Pověření soudního exekutora ze dne 25. 3. 2021, č. j. 56 EXE 72/2021-27 soud zjistil, že proti nezletilému žalovanému je již vedeno jedno exekuční řízení, na základě oprávněného – [žalobkyně], [anonymizována čtyři slova] [obec], [anonymizována dvě slova], a to na základě elektronického platebního rozkazu ze dne 11. 12. 2020, č. j. EPR 323387/2020-6.

6. Dle ust. § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“, se dopravce smlouvou o přepravě zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.

7. Dle § 37 odst. 4 písm. d) zák. č. 266/1994 Sb. průvodčí drážního vozidla nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození a adresa pro doručování.

8. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému.

9. Podle § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 500 Kč.

10. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. nezakoupil-li si cestující jízdenku podle odstavce 3 nebo podle odstavce 5 a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem.

11. Dle ust. čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen„ Listina“) rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.

12. Dle čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

13. Dle čl. 27 odst. 2 uvedené Úmluvy rodič (e) nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.

14. Dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o. z. platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

15. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. I. ÚS 1775/14-2:„ I pokud obecné soudy dospějí k závěru, že nezletilé dítě bylo způsobilé uzavřít smlouvu o přepravě osob, musí se zabývat tím, zda takové dítě zavinilo porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohlo být vědomo důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. Obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt.“.

16. Pokud jde o svéprávnost žalovaného ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a procesní způsobilost žalovaného ve smyslu ust. § 20 o. s. ř., kdy žalovaný v době, kdy cestoval bez platného cestovního dokladu a v době podání žaloby ještě nebyla zletilý, uvádí k tomu soud, že dle § 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jejich věku. Pokud jde o procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.) mají nezletilí procesní způsobilost v tom rozsahu, v jakém jsou svéprávní. V době, kdy žalovaný cestoval bez platného cestovního dokladu, bylo žalovanému 15 let. Dle názoru soudu byl žalovaný v tomto věku schopen rozpoznat dopad jednání spočívajícího v cestování bez platného cestovního dokladu a tudíž i význam žaloby, která proti němu byla podána. V uvedeném směru soud poukazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 1019/08, ve kterém Ústavní soud uvedl, že dítě (v daném případě dvanáctileté), které je dostatečně rozumově vyspělé na uzavření přepravní smlouvy s dopravním podnikem, je zároveň dostatečně rozumově vyspělé nést odpovědnost (přirážku k jízdnému) v případě jízdy bez platné jízdenky.

17. Protože se žalovaný neprokázal platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a protože nezaplatil jízdné ve výši 24 Kč, je tento nárok žalobkyně důvodný a soud proto žalobě v tomto směru vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se se zaplacením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona o. z. s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, tj. ke dni 14. 1. 2022 činil úrok z prodlení za dobu od 7. 10. 2020 do 14. 1. 2022 ve výši 8,25 % ročně částku ve výši 2,52 Kč, přičemž dokud žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradí, bude se i nadále úročit úrokem ve výši 8,25 % ročně.

18. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení částky ve výši 1 500 Kč coby přirážky k jízdnému. Při posuzování tohoto nároku soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. I. ÚS 1775/14-2, s tím, že je potřeba chránit zájem nezletilého žalovaného tak, aby do dospělosti nevstupoval se závazky, které by pro něho mohly mít rdousící efekt. Soud dospěl v daném případě k závěru, že žalovaného nelze činit odpovědným za skutečnost, že nezaplatil přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, neboť v době, kdy došlo z jeho strany k jízdě načerno, tj. ke dni 6. 10. 2020, byla situace v jeho rodině velmi nepříznivá, matka podala proti otci již v červnu 2020 návrh na stanovení výživného, neboť otec nezletilého matce neplatil žádné výživné, což vyplynulo i z protokolu o jednání v řízení o úpravě poměrů žalovaného ze dne 23. 10. 2020. Je tak zcela zřejmé, že žalovaný v době, kdy cestoval bez platné jízdenky, nemohl mít finanční prostředky na úhradu přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč, současně se sám nacházel v těžké rodinné situace, která pro něj byla velmi stresující. Soud je toho názoru, že, pokud by soud vyhověl žalobě, co do požadavku na zaplacení přirážky ve výši 1 500 Kč, byl by tento postup v rozporu s právy žalovaného, který je stále dítětem a která je třeba chránit ve smyslu ust. čl. 32 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, přičemž by vedl k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění ve smyslu čl. § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Základní odpovědnost za zabezpečení podmínek pro rozvoj žalovaného nesou dle čl. 27 odst. 2 uvedené Úmluvy jeho rodiče, matka žalovaného měla snahu řádné výživné pro žalovaného v uvedeném období zajistit, avšak dostatečnými finančními prostředky v dané době nedisponovala, neboť otec žalovaného jí žádné výživné neposkytoval, sama v dané době pobírala sociální dávky a zajištovala péči o mladšího neslyšícího bratra nezletilého, proto si mohla přivydělávat pouze brigádně. Právě v takovém případě má tedy přednost zájem na ochraně nezletilého žalovaného a uvedené rodiny, před zájmem žalobkyně na zaplacení přirážky ve výši 1 500 Kč, neboť vyhovění žalobě i co do požadované přirážky, by pro žalovaného mohlo do budoucna mít rdousící efekt ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. I. ÚS 1775/14-2. S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud nárok žalobkyně na zaplacení přirážky zamítl, když má současně za to, že žalobkyni tím, žádná faktická újma nevznikne.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2.o. s. ř., neboť měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala v řízení zaplacení částky v celkové výši 1 489 Kč (bez příslušenství), přičemž žaloba byla zamítnuta co do částky 1 500 Kč (bez příslušenství). Co do přibližně 98,4 % předmětu řízení tak byl úspěšný žalovaný a co do přibližně 1,6 % předmětu řízení žalobkyně, žalobkyně by tudíž byla povinna uhradit žalovanému 98,4 % jeho nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud tudíž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.