4 C 195/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Čechovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 69 272 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 696 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 33 576 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 410,74 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 43 502,01 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 788,66 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 43 502,01 Kč od 28. 1. 2025 do 14. 3. 2025 a z částky 7 806,01 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 714,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 272 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 25. 10. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč (poslední splátka 4 056 Kč). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, v průběhu smluvního vztahu do podání žaloby uhradil pouze částku 16 304 Kč. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje nesplacenou jistinu ve výši 43 502,01 Kč, nesplacený poplatek ve výši 25 769,99 Kč a dále běžný úrok a úrok z prodlení, oba částečně kapitalizované.

2. K poučení soudu učiněnému usnesením ze dne 11. 8. 2025 ohledně nutnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně uvedla, že tuto její právní předchůdce vyhodnotil z údajů uvedených žalovaným, pracovní smlouvou žalovaného a jeho daňovým přiznáním za rok 2021, dále lustrací žalovaného v registrech dlužníků a vlastními interními systémy. Příslušnými dokumenty ohledně výsledků lustrací v systémech a výdajů a příjmů žalovaného nedisponuje.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Žalovaný je státním příslušníkem Uzbekistánu s pobytem na území České republiky, mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je pak dána bydlištěm žalovaného dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Uzbekistánem o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, vyhlášené pod č. 133/2003 Sb. m. s., stejně tak i ve smyslu čl. 4, čl. 17 odst. 1 písm. a) a čl. 18 odst. 2 nařízení EU č. 1215/2012 (Brusel I bis) upravující ochranu spotřebitele. Rozhodným právem, podle kterého soud postupoval, je dle čl. 39 odst. 3 citované mezinárodní smlouvy právo české (volba práva stran v Podmínkách pro užívání úvěru a bydliště žalovaného ohledně jeho ochrany kogentními ustanoveními českého právního řádu).

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené mezi spol. právnická osoba, IČO IČO a žalovaným dne 25. 10. 2022 zjistil soud následující: Právní předchůdkyně žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnou žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč. Souhrnný poplatek se skládá z částky 32 076 Kč představující úrok a z částky 1 500 Kč představující poplatek za administrativní činnost. Celkem tak měl žalovaný uhradit částku 85 576 Kč. RPSN činila 80,72 %, úroková sazba 58,24 % ročně.

7. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vyplněné a podepsané žalovaným dne 25. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaný uvedl pravidelný čistý měsíční příjem 16 950 Kč, pravidelné měsíční výdaje pak 6 000 Kč a splátky dalších úvěrů 4 000 Kč měsíčně.

8. Ze souhrnných informací o úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na úvěrovou smlouvu č. hodnota uhradil celkem částku 16 304 Kč.

9. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně oznamuje žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota a zároveň ho vyzývá k zaplacení dlužných částek do 10 dnů od doručení. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 27. 2. 2025. Postoupení předmětných pohledávek pak soud zjistil ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 a její přílohy – seznamu postupovaných pohledávek.

10. Z výzvy k plnění ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem opětovně vyzývá žalovaného k úhradě dlužných částek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota do 1. 5. 2025. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 16. 4. 2025.

11. Ze sdělení právnická osoba. ze dne 18. 9. 2025 bankovní účet č. č. účtu je evidován na žalovaného a dne 27. 10. 2022 na něho přišla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně částka 52 000 Kč.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu věci. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 25. 10. 2022 Smlouva o úvěru č. hodnota, která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla právní předchůdkyně žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně této své povinnosti nedostála, když vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným a jeho lustrací ve veřejných rejstřících (ISIR, SOLUS, NRKI apod.), tvrzené listiny, z nichž by vyplývaly údaje uvedené žalovaným nebo provedená lustrace žalobkyně, nedoložila.

18. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

20. K tomu je třeba podotknout, že důraz je třeba klást i na povinnost vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl.

21. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 25. 10. 2022 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 52 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil částku 16 304 Kč, soud žalobě vyhověl co do částky 35 696 Kč. Kromě dlužné jistiny přiznal soud žalobkyni ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. rovněž úrok z prodlení z dlužné jistiny od 15. 3. 2025, tj. od uplynutí 10denní lhůty stanovené ve výzvě z 27. 1. 2025 ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (doručené ve smyslu § 573 o. z.), až do jejího úplného zaplacení. Co do zbytku soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy.

22. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu ze dne 25. 10. 2022 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., neboť roční úroková sazba ve výši 58,24 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v říjnu 2022 bankami, která činila 9,69 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu). Takovémuto jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků není možné poskytnout ochranu. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jak vyplývá z § 2395 o. z., nelze tuto část od úvěrové smlouvy oddělit ve smyslu § 576 o. z. a smlouvu je třeba považovat za neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy jako celek. I v tomto případě by tedy soud posuzoval nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2291 o. z. a přiznal by ji nárok na jistinu ve výši 35 696 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 3. 2025.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 714,80 Kč, přičemž tato částka představuje 3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 51,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 48,5 %). Tyto náklady ve výši 23 826 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 772 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 272 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, žaloba a účast na jednání soudu) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a režijních paušálů ve výši 3 654 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.