4 C 195/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Čechovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 69 272 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 696 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 33 576 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 410,74 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 43 502,01 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 788,66 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 43 502,01 Kč od 28. 1. 2025 do 14. 3. 2025 a z částky 7 806,01 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 714,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 272 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 25. 10. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč (poslední splátka 4 056 Kč). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, v průběhu smluvního vztahu do podání žaloby uhradil pouze částku 16 304 Kč. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje nesplacenou jistinu ve výši 43 502,01 Kč, nesplacený poplatek ve výši 25 769,99 Kč a dále běžný úrok a úrok z prodlení, oba částečně kapitalizované.

2. K poučení soudu učiněnému usnesením ze dne 11. 8. 2025 ohledně nutnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně uvedla, že tuto její právní předchůdce vyhodnotil z údajů uvedených žalovaným, pracovní smlouvou žalovaného a jeho daňovým přiznáním za rok 2021, dále lustrací žalovaného v registrech dlužníků a vlastními interními systémy. Příslušnými dokumenty ohledně výsledků lustrací v systémech a výdajů a příjmů žalovaného nedisponuje.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Žalovaný je státním příslušníkem Uzbekistánu s pobytem na území České republiky, mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je pak dána bydlištěm žalovaného dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Uzbekistánem o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, vyhlášené pod č. 133/2003 Sb. m. s., stejně tak i ve smyslu čl. 4, čl. 17 odst. 1 písm. a) a čl. 18 odst. 2 nařízení EU č. 1215/2012 (Brusel I bis) upravující ochranu spotřebitele. Rozhodným právem, podle kterého soud postupoval, je dle čl. 39 odst. 3 citované mezinárodní smlouvy právo české (volba práva stran v Podmínkách pro užívání úvěru a bydliště žalovaného ohledně jeho ochrany kogentními ustanoveními českého právního řádu).

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi spol. , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným dne 25. 10. 2022 zjistil soud následující: Právní předchůdkyně žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnou žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč. Souhrnný poplatek se skládá z částky 32 076 Kč představující úrok a z částky 1 500 Kč představující poplatek za administrativní činnost. Celkem tak měl žalovaný uhradit částku 85 576 Kč. RPSN činila 80,72 %, úroková sazba 58,24 % ročně.

7. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vyplněné a podepsané žalovaným dne 25. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaný uvedl pravidelný čistý měsíční příjem 16 950 Kč, pravidelné měsíční výdaje pak 6 000 Kč a splátky dalších úvěrů 4 000 Kč měsíčně.

8. Ze souhrnných informací o úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na úvěrovou smlouvu č. , hodnota, uhradil celkem částku 16 304 Kč.

9. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně oznamuje žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a zároveň ho vyzývá k zaplacení dlužných částek do 10 dnů od doručení. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 27. 2. 2025. Postoupení předmětných pohledávek pak soud zjistil ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 a její přílohy – seznamu postupovaných pohledávek.

10. Z výzvy k plnění ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem opětovně vyzývá žalovaného k úhradě dlužných částek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, do 1. 5. 2025. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 16. 4. 2025.

11. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 18. 9. 2025 bankovní účet č. , č. účtu, je evidován na žalovaného a dne 27. 10. 2022 na něho přišla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně částka 52 000 Kč.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu věci. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 25. 10. 2022 Smlouva o úvěru č. , hodnota, , která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla právní předchůdkyně žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně této své povinnosti nedostála, když vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným a jeho lustrací ve veřejných rejstřících (ISIR, SOLUS, NRKI apod.), tvrzené listiny, z nichž by vyplývaly údaje uvedené žalovaným nebo provedená lustrace žalobkyně, nedoložila.

18. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

20. K tomu je třeba podotknout, že důraz je třeba klást i na povinnost vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl.

21. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 25. 10. 2022 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 52 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil částku 16 304 Kč, soud žalobě vyhověl co do částky 35 696 Kč. Kromě dlužné jistiny přiznal soud žalobkyni ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. rovněž úrok z prodlení z dlužné jistiny od 15. 3. 2025, tj. od uplynutí 10denní lhůty stanovené ve výzvě z 27. 1. 2025 ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (doručené ve smyslu § 573 o. z.), až do jejího úplného zaplacení. Co do zbytku soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy.

22. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu ze dne 25. 10. 2022 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., neboť roční úroková sazba ve výši 58,24 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v říjnu 2022 bankami, která činila 9,69 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu). Takovémuto jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků není možné poskytnout ochranu. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jak vyplývá z § 2395 o. z., nelze tuto část od úvěrové smlouvy oddělit ve smyslu § 576 o. z. a smlouvu je třeba považovat za neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy jako celek. I v tomto případě by tedy soud posuzoval nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2291 o. z. a přiznal by ji nárok na jistinu ve výši 35 696 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 3. 2025.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 714,80 Kč, přičemž tato částka představuje 3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 51,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 48,5 %). Tyto náklady ve výši 23 826 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 772 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 272 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, žaloba a účast na jednání soudu) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a režijních paušálů ve výši 3 654 Kč.