4 C 241/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr Andreou Venclíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o: nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra

I. Zamítá se žaloba, aby soud v plném rozsahu nahradil nález Finančního arbitra ze dne 2. 7. 2020, č. j. [spisová značka] [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 26. 10. 2020 č. j. [spisová značka] [číslo], a to tak, že se zamítá návrh navrhovatele [jméno] [příjmení], narozeného 13. 8. 1975, bytem [ulice a číslo] [PSČ] [obec].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 24 298 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobou došlou soudu dne 12. 11. 2020, ve znění doplnění ze dne 5. 2. 2021, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud v plném rozsahu nahradil shora uvedený nález Finančního arbitra, a to tak, že se zamítá návrh žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 800 000 Kč na základě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena dne 8. 6. 2013. Finanční arbitr předmětným nálezem určil, že žalovaný na dluh ze smlouvy o úvěru ničeho nedluží, uložil žalobkyni povinnost vydat žalovanému bezdůvodné obohacení z uvedené smlouvy ve výši 162 915,70 Kč a uhradit sankci ve prospěch státního rozpočtu ve výši 16 291,57 Kč. Ve zbývajícím rozsahu návrhu Finanční arbitr rozhodl o jeho zamítnutí. Dle žalobkyně však Finanční arbitr však celou věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně obdržela od žalovaného v souladu se smlouvou o úvěru dva pokyny k čerpání úvěru, datované ke dnům 10. 6. 2013 a 27. 11. 2013. Každý z těchto pokynů je stvrzen podpisem žalovaného, jehož pravost ani platnost nebyla zpochybněna. Žalobkyně proto poskytla žalovanému na základě pokynu ze dne 10. 6. 2013 úvěr ve výši 751 500 Kč a na základě pokynu ze dne 27. 11. 2013 úvěr ve výši 48 500 Kč, a to vždy na bankovní účty uvedené v příslušných pokynech. Je přitom běžné, aby byly poskytnuté úvěry čerpány na účty osob odlišných od úvěrových dlužníků. Zcela mimo žalobkyni uzavřel žalovaný dohodu s třetí osobou, paní [jméno] [příjmení], dle níž měl být úvěr čerpán částečně právě přes bankovní účty paní [příjmení], která měla dané finanční prostředky zhodnotit a žalovanému je vydat navýšené o takové zhodnocení. Paní [příjmení] nebyla v době sjednávání úvěru ani v době jeho čerpání v jakémkoli faktickém či právním vztahu s žalobkyní. Žalobkyně o uvedené dohodě nezná podrobnosti, neboť jí nebyla účastna, ani o ní nevěděla a její existence či obsah pro ni nehrály žádnou roli a neměly žádný vliv na uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný se obrátil na Finančního arbitra ve snaze zhojit své lehkovážné a nedbalé počínání tím, že za viníka svých vlastních pochybení označil žalobkyni. O trestněprávní rovině věci nadto již rozhodl Krajský soud v Ostravě, který za viníka a pachatele označil toliko paní [příjmení]. Žalobkyně byla jediná, komu byl v trestním řízení přiznán status poškozeného, jemuž má být paní [příjmení] předmětná škoda nahrazena. Neobdržel-li žalovaný všechny finanční prostředky čerpané na základě smlouvy o úvěru, stalo se tak v důsledku jeho zavinění. Žalobkyně při poskytování úvěru postupovala řádně a neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost. Žalovaný odpovídá za celý úvěr, závěry Finančního arbitra jsou proto zcela chybné.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Svůj návrh odůvodnil tím, že žalobkyně neporozuměla svému postavení ve věci. V trestněprávní rovině věci bylo Krajským soudem v Ostravě rozhodnuto, že škoda z trestné činnosti paní [příjmení], která uvedla v omyl žalovaného i žalobkyni, vznikla výhradně žalobkyni. Není možné, aby ve vztahu k paní [příjmení] byla žalobkyně poškozenou a ve vztahu k žalovanému byla v postavení věřitele z platné smlouvy o úvěru. Pokud by soud nyní v civilněprávní rovině žalobě vyhověl, žalobkyni by svědčilo právo na náhradu škody vůči paní [příjmení] a současně právo na zaplacení téže částky vůči žalovanému. Žalobkyně by získala nespravedlivě právo na totéž plnění dvakrát a žalovaný by se ocitl v situaci, kdy přestože nesporně neobdržel plnění ze smlouvy o úvěru, byl by povinen jej navrátit s tím, že vůči paní [příjmení] nemá žalovaný právo na náhradu škody. Nad rámec uvedeného žalovaný sdělil, že ve věci poskytnutí úvěru ho zkontaktovala paní [příjmení], která věrohodně vystupovala jako obchodní zástupkyně žalobkyně a disponovala dokumenty, které jí mohla poskytnout pouze žalobkyně. Paní [příjmení] žalovaný nikdy neudělil plnou moc k zastupování, přesto však zprostředkovávala komunikaci s žalobkyní. Žalovaný s nikým jiným ve věci nekomunikoval, jednání byla vedena mimo prostory podnikání žalobkyně. V důsledku uvedeného je nepochybné, že žalobkyně, a to prostřednictvím své zaměstnankyně [jméno] [příjmení], kterou však žalovaný nezná ani ji nikdy neviděl, činnosti paní [příjmení] alespoň přihlížela, spíše však ji přímo podporovala, neboť z uzavřené smlouvy měla sama prospěch. Žalovaný na základě smlouvy obdržel jediné plnění, a to ve výši 48 500 Kč, které již předčasně splatil. Pokyn k čerpání částky 751 500 Kč nebyl platným právním úkonem dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ obč. zák.“), neboť nebyl platným projevem vůle žalovaného v důsledku podvodu, kdy žalovaný jednal v omylu vyvolaném paní [příjmení]. Na jeho základě nemůže být žalovaný vůči žalobkyni jakkoli zavázán. Tento pokyn navíc obsahuje doložku pracovnice žalobkyně o tom, že ověřila totožnost žalovaného, přestože tak ve skutečnosti neučinila.

3. K žalobě se vyjádřil i Finanční arbitr. Uvedl, že námitky, které žalobkyně vznáší v žalobě, vypořádal již v jím vedeném řízení. Přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a ve svém nálezu odkázal na relevantní skutková zjištění, rozhodnou právní i smluvní úpravu. Dále citoval argumentaci uvedenou v nálezu a v rozhodnutí o námitkách.

4. Žalobkyně k vyjádření žalovaného a Finančního arbitra uvedla, že dle právní teorie a praxe nic nebrání tomu, aby se věřitel domáhal jednoho plnění po více solidárně zavázaných osobách, a to bez ohledu na titul vzniku jejich povinnosti. Názor, že spácháním trestného činu třetí osobou, a tedy vznikem její odpovědnosti za škodu, se ruší závazek smluvní, je nesprávný.

5. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, je Finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů spadajících jinak do pravomoci českých soudů, vyjmenovaných dále po písm. a) až j), přičemž svou povahou jde o spory plynoucí ze soukromoprávních vztahů. Nález Finančního arbitra, resp. rozhodnutí o námitkách tak lze napadnout žalobou podle § 244 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. V projednávané věci byla lhůta pro podání žaloby zachována, neboť rozhodnutí o námitkách je ze dne 26. 10. 2020 a žaloba byla soudu doručena dne 12. 11. 2020. Žaloba je přípustná též podle § 247 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v řízení před Finančním arbitrem využila řádné opravné prostředky tím, že proti nálezu Finančního arbitra podala námitky a o námitkách bylo rozhodnuto.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 6. 6. 2013 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, jejíž součástí jsou podmínky pro poskytování úvěru (viz smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 6. 6. 2013, reg. [číslo] 2013 a tatáž smlouva obsahující rukou psané poznámky a podtržení; podmínky pro poskytování úvěru ze stavebního spoření [právnická osoba]). Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k dohodnutému účelu překlenovací úvěr ve výši 800 000 Kč. Čerpání úvěru probíhalo na základě předloženého tiskopisu„ Pokyn k čerpání úvěru“. Žalovaný se smlouvou zavázal od doby poskytnutí překlenovacího úvěru do doby poskytnutí úvěru ze stavebního spoření splácet pravidelné měsíční splátky ve výši 2 400 Kč. Žalobkyně dne 11. 6. 2013 obdržela pokyn k čerpání překlenovacího úvěru ve výši 751 500 Kč na účet č. [bankovní účet] (viz pokyn k čerpání úvěru ze dne 10. 6. 2013 opatřený razítkem přijetí na podatelně žalobkyně). Následně dne 2. 12. 2013 žalobkyně obdržela pokyn k čerpání překlenovacího úvěru ve výši 48 500 Kč na účet č. [bankovní účet] (viz pokyn k čerpání úvěru ze dne 27. 11. 2013 opatřený razítkem přijetí na podatelně žalobkyně). Žalobkyně vyplatila příslušné částky na bankovní účty, které byly uvedeny v předmětných pokynech k čerpání úvěru (viz výtažek z úvěrové dokumentace).

7. Z rozsudku ze dne 15. 12. 2015, č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že paní [jméno] [příjmení] byla Okresním soudem v Novém Jičíně uznána vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 5 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákonu, (dále jen „t. z.“), přičemž žalobkyně i žalovaný byli odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud uznal [jméno] [příjmení] vinnou, že dne 10. 6. 2013 v [obec] okr. [obec], se záměrem získat pro svou potřebu část peněžních prostředků vyplacených na základě smlouvy reg. [číslo] 2013 o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 800 000 Kč uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [celé jméno žalovaného], jako osoba vystupující v postavení faktického zprostředkovatele této smlouvy a zařizující pro [celé jméno žalovaného] čerpání úvěru, využila toho, že jí [celé jméno žalovaného] v důsledku předchozího jednání s ní důvěřoval a důvěřoval i v zákonnost jí navrhovaného postupu, a sdělila mu, že úvěr bude čerpán prostřednictvím společnosti, v níž sama působí a která poté, co úvěrové prostředky obdrží, mu je bude vyplácet, a při tom, když s [celé jméno žalovaného] jednala o podmínkách čerpání úvěrových prostředků, vyvolala situaci časové tísně a využila jeho nepozornosti a nezkušenosti, toho, že si předkládané listiny řádně nečetl, a předložila mu k podpisu listinu označenou jako„ Pokyn k čerpání úvěru“, na základě níž měla jmenovaná stavební spořitelna na základě úvěrové smlouvy poukázat částku 751 500 Kč na účet č. [bankovní účet], a zálohovou fakturu datovanou dnem 3. 6. 2013, a která obsahovala soupis prací a materiálu v celkové ceně 751 500 Kč, přičemž dne 11. 6. 2013 předložila jménem [jméno] [příjmení] jmenované stavební spořitelně prostřednictvím další osoby uvedený„ Pokyn k čerpání úvěru“ a k němu i uvedenou zálohovou fakturu, která měla ve vztahu ke stavební spořitelně dokladovat budoucí účelové použití úvěrových prostředků, přičemž od počátku věděla, že práce deklarované uvedenou zálohovou fakturou provedeny nebudou a že peněžní částka ve výši 751 500 Kč nebude použita za účelem, pro který byl úvěr poskytnut, ale tuto peněžní částku získá ona, přičemž poté, co byla dne 13. 6. 2013 peněžní částka ve výši 751 500 Kč jmenovanou stavební spořitelnou poukázána na účet č. [bankovní účet] vedený [anonymizována dvě slova] pro jejího známého [jméno] [příjmení], částku ve výši 750 000 Kč prostřednictvím [jméno] [příjmení] a další osoby získala ke svým rukám a takto získané prostředky následně využila pro vlastní potřebu, čímž společnosti [právnická osoba] způsobila škodu ve výši 751 500 Kč, přičemž aby svou trestnou činnost zakryla, vyplatila [celé jméno žalovaného], který uvedený úvěr řádně splácel, od července 2013 do ledna 2014 celkem 294 935 Kč.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací následně rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně co do výroku o náhradě škody ohledně žalobkyně zrušil a rozhodl nově tak, že [jméno] [příjmení] je povinna zaplatit na náhradě škody poškozené žalobkyni částku 751 500 Kč, v ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2016, č. j. [číslo jednací]). Vyšel přitom z toho, že uplatněná škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s trestným jednáním paní [příjmení], přičemž skutečnost, že žalovaný splácí úvěr, který na žalobkyni vylákala jiná osoba, nemění nic na povinnosti pachatele trestného činu uhradit škodu způsobenou jeho trestným jednáním.

9. Soud dále zjistil, že žalovaný se v návaznosti na shora uvedené rozsudky výzvou k náhradě škody domáhal po žalobkyni zaplacení škody, kterou vyčíslil částkou 528 044 Kč (viz výzva k náhradě škody ze dne 17. 3. 2017). Žalobkyně na uvedenou výzvu reagovala dopisem, v němž žalovanému sdělila, že jeho požadavek na náhradu škody je neopodstatněný a doporučila mu, nechť se obrátí na osobu, která danou škodu způsobila, nikoli na žalobkyni jako osobu poškozenou (viz dopis žalobkyně ze dne 17. 3. 2017). Žalovaný následně prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalobkyni opětovně k náhradě škody (viz předžalobní upomínka ze dne 13. 6. 2017). Žalobkyně na předžalobní upomínku reagovala dopisem, v němž žalovanému znovu doporučila obrátit se na osobu, která mu danou škodu způsobila, a dále uvedla, že dluh žalovaného bude ponížen o plnění poskytnuté žalobkyni ze strany paní [příjmení] (viz dopis žalobkyně ze dne 21. 6. 2017).

10. Žalovaný se poté domáhal u Finančního arbitra určení, že žalobkyni na dluhu ze smlouvy o úvěru již ničeho nedluží, a dále žádal vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částce úroků, které žalovaný žalobkyni již uhradil nad úroky z fakticky čerpané částky (viz návrh na zahájení řízení u Finančního arbitra ze dne 7. 3. 2018; dodejka do datové schránky; plná moc udělaná žalovaným k podání návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem).

11. Z nálezu Finančního arbitra ze dne 2. 7. 2020 č. j. [spisová značka] [číslo] soud zjistil, že jím bylo určeno, že žalovaný žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru již ničeho nedluží, dále uložil žalobkyni vydat žalovanému bezdůvodné obohacení ze smlouvy o úvěru ve výši 162 915,70 Kč a ve zbytku návrh zamítl, načež uložil žalobkyni sankci ve výši 16 291,57 Kč. V odůvodnění svého nálezu Finanční arbitr uvedl, že skutková zjištění a závěry Krajského soudu v Ostravě, který přezkoumával rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, v trestněprávní rovině věci ohledně skutkové podstaty trestného činu považoval za okolnosti významné pro spor mezi účastníky, přičemž těmito závěry byl Finanční arbitr vázaný. K přehodnocování závěru Krajského soudu v Ostravě, že za škodu ve výši 751 500 Kč způsobenou čerpáním úvěru dle pokynu ze dne 10. 6. 2013 odpovídá paní [příjmení] žalobkyni, Finanční arbitr oprávněn nebyl. Ze závěrů trestního soudu nemohl Finanční arbitr dospět k jinému právnímu zhodnocení, než že pokyn k čerpání ze dne 10. 6. 2013 nebyl projevem vůle žalovaného, a tedy ani platným právním úkonem žalovaného ve smyslu § 37 odst. 1 ve spojení s § 34 obč. zák., kterým by měl být žalovaný vůči žalobkyni zavázaný. Žalobkyně jako poškozená uplatila nárok na vrácení jistiny ve výši 751 500 Kč již v trestním řízení proti paní [příjmení] a Krajský soud v Ostravě tento nárok žalobkyni přiznal. Finanční arbitr nedovodil, že by žalobkyni svědčil nárok na vrácení jistiny v téže výši i po žalovaném, resp. že by si žalobkyně po nabytí právní moci rozsudku, kterým byla paní [příjmení] odsouzena, mohla nadále volit, zda bude vymáhat částku po odsouzené či po žalovaném. Finanční arbitr dále provedl výpočet, v němž zohlednil částku 48 500 Kč vyplacenou žalovanému a její předčasné splacení se souhlasem žalobkyně, dále jednotlivé splátky uhrazené žalobkyni a dospěl k závěru, že na straně žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného ve výši 162 915,70 Kč odpovídající rozdílu mezi částkou, kterou žalovaný žalobkyni na splátkách úroku z úvěru v sazbě 3,6 % p. a. za celou dobu trvání závazkového vztahu uhradil, tj. částkou 172 800 Kč, a částkou úroku, na kterou žalobkyni vznikl nárok, tj. částkou 9 884,30 Kč. Povinnost k úhradě sankce vyplývá z § § 17a zákona č. 229/2002 Sb.

12. Dne 26. 10. 2020 Finanční arbitr uvedený nález potvrdil a zamítl námitky žalobkyně (viz rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 10. 2020 č. j. [spisová značka] [číslo]).

13. Soud neprovedl navržený důkaz účastnickým výslechem žalovaného, neboť jej považoval za nadbytečný.

14. Po právní stránce se soud nejdříve zabýval tím, do jaké míry jsou pro něj závazné výroky a závěry uvedených trestních soudů. Dle § 135 o. s. ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Na uvedené nutno nahlížet ve spojení s ustanovením § 159a odst. 4 o. s. ř., které stanovuje, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

15. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006 bylo dovozeno následující:„ Výrok o náhradě škody pojatý podle § 121 písm. a) TrŘ do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, má charakter vykonatelného soudního rozhodnutí, tedy jde o rozhodnutí stejné síly, jako je rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení. Z § 135 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 159a odst. 4 OSŘ přitom plyne, že soud rozhodující v občanském soudním řízení o tzv. postižním nároku pojišťovny, která za pojištěného plnila povinnost k náhradě škody, uložené mu pravomocným rozsudkem soudu, není oprávněn posuzovat, zda pojištěný za škodu odpovídá, případně v jakém rozsahu; podroboval by tím již vydané pravomocné rozhodnutí nepřípustnému zkoumání či přezkumu.“.

16. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že civilní soud je ve vztahu k rozsudku trestního soudu vázán výrokem o tom, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a vzít v potaz jeho právní i skutkovou část, neboť jako takový řeší naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012). Rozsah vázanosti je přitom určen tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005 či rozsudku téhož soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006).

17. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu je nutno aplikovat i na nyní projednávanou věc. Té předcházel rozsudek trestního soudu, jímž byla paní [příjmení] uznána vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu. Znaky skutkové podstaty tohoto trestního činu jsou uvedeny v § 211 odst. 1 t. z.:„ Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“. Trestní soud při zkoumání, zda byly jednáním paní [příjmení] naplněny uvedené znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy při zkoumání její viny, dospěl k závěru, že pokyn k čerpání úvěru ze dne 10. 6. 2013 nebyl předložen žalovaným, nýbrž paní [příjmení], a to jménem žalovaného bez jeho vědomí. Toto skutkové zjištění tedy bylo stěžejní pro rozhodnutí o vině.

18. Soud s přihlédnutím k shora uvedené judikatuře a výroku trestního rozsudku o vině [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že je vázán skutkovými zjištěními trestního soudu ohledně předložení uvedeného pokynu k čerpání úvěru paní [příjmení] bez vědomí žalovaného a jeho jménem.

19. Soud se dále zabýval tím, zda lze považovat pokyn k čerpání úvěru ze dne 10. 6. 2013 vzhledem k zjištěním trestního soudu za platný právní úkon v souladu s tehdy účinnou právní úpravou.

20. Dle § 34 obč. zák., právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Náležitosti právních úkonů učiněných do konce roku 2013 stanovuje § 37 odst. 1 obč. zák., jenž určuje, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Nejvyšší soud v intencích obč. zák. dovodil v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99:„ Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, a sice, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje.“. Ze zjištění trestního soudu je zřejmé, že žalovaný příslušným pokynem nezamýšlel čerpat úvěr ve výši 751 500 Kč a nebylo jeho úmyslem přivodit příslušné právní účinky takového čerpání. Soud proto v nyní souzené věci ve shodě s Finančním arbitrem dospěl k závěru, že pokyn k čerpání úvěru ze dne 10. 6. 2013 není platným právním úkonem, z něhož by mohl být žalovaný vůči žalobkyni jakkoli zavázaný. Žalobkyně tedy neposkytla žalovanému úvěr v částce 751 500 Kč.

21. Argumentaci žalobkyně, že oprávněnosti jejího nároku vůči žalovanému nebrání pravomocně přiznaný nárok vůči [jméno] [příjmení] v trestním řízení, soud nepřisvědčil. Souběh dvou nároků vůči různým osobám z různých právních titulů v důsledku škodní události je možný, avšak musí vycházet z jednoho skutku. V nyní souzené věci však žalobkyně vůči [jméno] [příjmení] vychází ze skutečnosti, že jí byla způsobena škoda podvodným jednáním [jméno] [příjmení], která žalobkyni předložila neplatný pokyn k čerpání úvěru, zatímco vůči žalovanému požaduje totéž plnění jako plnění smluvní, tedy splacení úvěru poskytnutého na základě platného pokynu k čerpání úvěru. Tyto dvě skutkové verze vedle sebe nemohou obstát, neboť se vzájemně vylučují. Existence první skutkové verze již byla pravomocně potvrzena trestním rozsudkem, existence druhé proto nepřipadá v úvahu.

22. Pokud jde o výpočet částek uvedených v nálezu Finančního arbitra, ty nebyly žalobkyní sporovány. Soud se proto správností výpočtu nezabýval.

23. Soud tedy považuje závěry Finančního arbitra za správné a žalobu o nahrazení jeho nálezu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 298 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení; vyjádření k žalobě ze dne 8. 1. 2021; vyjádření ke stanovisku Finančního arbitra ze dne 2. 2. 2021; účast na ústním jednání dne 28. 4. 2021) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.; dále žalovanému náleží náhrada v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 4. 2021 za 740 ujetých km na trase [obec] – [obec] a zpět v částce (po zaokrouhlení) 4 881 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 7,9 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle uvedené vyhlášky) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času během cesty k soudu a zpět v trvání 16 × 30 minut v částce 1 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 081 Kč ve výši 4 217 Kč.