4 C 377/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce A , IČO IČO žalobce A , pověřený správce pozůstalosti Jméno žalobce B , narozeného dne Datum narození žalobce B , zemřelého dne Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného pro 1 100 000 Kč s příslušenstvím I. Zamítá se žaloba o zaplacení 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 11. 2015 do zaplaceníII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 251 010 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 23. 12. 2016 ve znění pozdějších změn domáhal zaplacení částky 1 100 000 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zaplacením kupní ceny žalobcem na základě neplatné smlouvy č. 483/94 o převodu části podniku uzavřené dne 3. 6. 1997 dle zákona č. 92/1991 Sb. Předmětná smlouva byla uzavřena dne 3. 6. 1997, předmětem převodu byla část , adresa, ., kupní cena byla dojednána pouze předběžně, přičemž konečná kupní cena měla být dohodnuta dodatkem, který již uzavřen nebyl.

2. Žalobce zaplatil část předběžné kupní ceny 288 500 Kč (6. 5. 1997) a 811 500 Kč (25. 9. 1997), v letech 1998-2016 následovalo soudní řízení o zaplacení zbytku kupní ceny, žaloba byla pravomocně zamítnuta z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Žalobce vyzval žalovaného výzvou ze dne 6. 11. 2015 k vrácení zaplacené části kupní ceny a k součinnosti při vrácení nemovitostí, resp. ke změně vlastnického práva v katastru nemovitostí. K obnově zápisu vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí již došlo, k vrácení kupní ceny však ke dni podání žaloby nikoli.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nezpochybnil neplatnost smlouvy ani zaplacení části kupní ceny 1 100 000 Kč žalobcem, namítl však existenci své pohledávky vůči žalobci ve výši 2 079 900 Kč z titulu náhrady za znehodnocení nemovitostí, které byly předmětem převodu, podpořené znaleckým posudkem. Uplatnění pohledávky žalovaného považoval soud za kompenzační námitku ve smyslu § 98 věta druhá o. s. ř., tedy jako obranu proti žalobě, neboť i když tvrzená pohledávka žalovaného přesahuje svojí výší pohledávku žalobce, žalovaný se v tomto řízení nedomáhal přisouzení částky 979 900 Kč, o kterou pohledávka žalovaného převyšuje pohledávku žalobce (nešlo tedy o vzájemný návrh ve smyslu § 98 věta první o. s. ř.).

4. Soud prvního stupně ve věci rozhodl prvním rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 č. j. 4 C 377/2016-64, jímž rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05% ročně od 29. 5. 2016 do zaplacení, ve zbylém požadavku na úrok z prodlení žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku ze žalovaný odvolal.

5. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že pohledávku žalovaného na zaplacení částky 2 079 900 Kč odmítá, neuznává ji ani co důvodu ani výše. Na nemovitostech nezpůsobil škodu a odmítá i tvrzení, že na těchto nemovitostech vznikla škoda v tvrzené výši, za kterou by odpovídal. Žalovaný pomíjí, že žalobce se vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nestal, neboť i když byl formálně zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, právně se jím na základě absolutně neplatné smlouvy nikdy stát nemohl. Tuto skutečnost tvrdil i před Krajským soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp.zn. 7 Cmo 8/2000, v němž se po něm žalovaný domáhal zaplacení doplatku kupní ceny z předmětné smlouvy ze dne 3. 6. 1997. Skutečnost, že se žalobce jako vlastník nikdy ani necítil vzhledem k těmto skutečnostem, byla žalovanému dlouhou dobu známá. Ke spornosti žalovaným tvrzené pohledávky za žalobcem, se vyjádřil i Okresní soud v Kladně, který v usnesení ze dne 16.10.2017, č.j. 53 EXE 725/2015 – 208, uvedl, že: „jelikož kupní smlouva uzavřená mezi účastníky byla shledána absolutně neplatnou, oprávněná nikdy nemohla pozbýt vlastnictví, dosud nebylo prokázáno, že by škoda na nemovitostech oprávněné vznikla, v jaké výši a dále nebylo prokázáno zavinění povinného“.

6. Odvolací soud první rozsudek soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 4 C 377/2016-64 svým rozsudkem ze dne 29.5.2019 č. j. 69 Co 138/2019 90 potvrdil a v zamítavé části změnil tak, že žalobě vyhověl v plném rozsahu. Uvedl, že pohledávka ve výši 2 079 000 Kč, kterou uplatnil v řízení žalovaný vůči pohledávce žalobce jako kompenzační námitku, je pohledávkou spornou, a tudíž dle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávkou nezpůsobilou k zápočtu. Možnost jednostranného zápočtu je obecně nově omezena ustanovením § 1987 odst. 2 o. z., který vylučuje z jednostranného zápočtu neurčité nebo nejisté pohledávky. To platí i pro jednostranné započtení činěné žalovaným v průběhu řízení v rámci kompenzační námitky jakožto procesní obrany žalovaného proti peněžitému nároku uplatněnému žalobci v žalobě (§ 98 o. s. ř.). Nejisté či neurčité pohledávky (bez nutnosti bližšího rozlišení těchto termínů) představují zejména pohledávky, u nichž není na jisto postaveno, kdo je skutečně dlužníkem, tedy jinými slovy z hlediska kompenzační námitky v soudním řízení, zda je to žalobce, kdo je skutečně dlužníkem žalovaného (např. zda žalobce je nositelem odpovědnosti za škodu nebo odpovědnosti za vady vůči žalovanému), nebo jaká je (zda je zjištěna) výše pohledávky (např. v jakém rozsahu odpovídá žalobce za škodu, jaká je výše slevy z odpovědnosti za vady).

7. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7.1.2020 č. j. 28 Cdo 3347/2019 -111 oba rozsudky zrušil a uložil soudům, aby se věcí znovu zabývaly. Nejvyšší soud ČR ve svém zrušovacím rozhodnutí uvedl, že podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., o. z., se posuzují podle dosavadních právních předpisů. V případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva. Zákonodárce tu vyšel z preventivní funkce náhrady škody, neboť hrozba vzniku povinnosti nahradit škodu má ovlivnit právě jednání osoby, které lze v daném okamžiku charakterizovat jako protiprávní; srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2026. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zde tedy musí převážit časové hledisko okamžiku škodní události (zvláště kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě škody), neboť škůdce nelze uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu vzniklou jeho jednáním, s nímž tato povinnost nebyla v okamžiku škodní události zákonem spojována. Uvedené přechodné ustanovení je projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).

8. Žalovaný v průběhu dovolacího řízení žalovanou částku zaplatil. Žalovaný uvedl, že plnil nikoli na základě žaloby, ale na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 C 377/2016-64 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 2019. Následně byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111, žalovaný má za to, že žalobce by mu měl plnění vrátit a v řízení by se mělo pokračovat a provést dokazování k tvrzení žalovaného o existenci a výši jeho pohledávky vůči žalobci z titulu náhrady škody, jejímž započtením zanikla pohledávka žalobce.

9. Žalobce v dalším řízení uvedl, že se necítí být bezdůvodně obohacen a že nemá v úmyslu plnění poskytnuté žalovaným vrátit, žalobu vzal zpět. Zpětvzetí žaloby z důvodu plnění bylo usnesením soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 4 C 377/2016-136 označeno za neúčinné dle § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

10. Žalovaný navrhl přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 296/2019, ve kterém se stát (, Anonymizováno, ) domáhal vůči , Jméno žalobce B, zaplacení pohledávky z titulu náhrady škody způsobené , jméno FO, na předmětu koupě. Žalovaný uplatnil tuto pohledávku samostatnou žalobou poté, co ji neúspěšně uplatnil vůči žalobci v tomto řízení v rámci obrany, když tvrdil, že započtením obou vzájemných pohledávek zanikla pohledávka , jméno FO, .

11. Soud I. stupně vyhlásil ve věci v pořadí druhý rozsudek (rozsudek ze dne 3.9.2020 č. j. 4 C 377/2016-141, kdy žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém odůvodnění uvedl, že dluh žalovaného 1 100 00 Kč s přísl. (pokud tento skutečně dle hmotného práva existoval) tudíž zanikl splněním, a pokud neexistoval, pak se žalobce bezdůvodně obohatil a je na žalovaném, aby se domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Obě varianty shodně vedou k zamítavému meritornímu rozhodnutí v této věci, a proto soud žalobu bez dalšího zamítl. Soud nepovažoval za účelné a nutné pokračovat v řízení a zabývat se opětovně obranou žalovaného, neboť takový postup by na rozhodnutí soudu o žalobě o plnění (!) nic nezměnil, pouze by řízení prodloužil a navýšil náklady řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111 soudu prvního stupně uložil zabývat se opětovně obranou žalovaného, ale učinil tak proto, že předmětem dovolacího přezkumu byla „právě a pouze“ právní otázka kompenzability pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody, což je již v novém řízení před soudem I. stupně nadbytečné.

12. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022 č. j. 21 Co 372/2020 – 193 s tím, že žalovaný v průběhu řízení žalovanou částku zaplatil, a to na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2018, č.j. 4 C 377/2016-64 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č.j. 69 Co 138/2019 – 90, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2019. Uvedený rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111. Podle žalovaného by měl žalobce plnění vrátit, v řízení by se mělo pokračovat a provést dokazování k jeho tvrzením o existenci a výši jeho pohledávky vůči žalobci z titulu náhrady škody, jejímž započtením pohledávka žalobce zanikla.

13. V řízení bylo prokázáno, že ačkoliv žalobce předmětné nemovitosti žalovanému fakticky vrátil dne 12. 1. 2017 a došlo k obnovení vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem, žalovaný zaplacenou část kupní ceny žalobci ani v průběhu tohoto řízení, zahájeného dne 27. 12. 2016, nevrátil. K jejímu zaplacení došlo až poté, kdy se stal pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2018, č.j. 4 C 377/2016-64 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č.j. 69 Co 138/2019-90 (15. 7. 2019), který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111.

14. Je tedy zřejmé, že nárok žalobce na vrácení uhrazené části kupní ceny byl důvodný, neboť smluvní strany absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku si měly podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení vrátit poskytnutá plnění, což v případě žalovaného představovalo vrácení zaplacené části kupní ceny ve výši 1 100 000 Kč.

15. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalobce doručil žalovanému výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 6. 11. 2015, což žalovaný nezpochybnil. V ní žalovaného vyzval k vrácení částky 1 100 000 Kč do 16. 11. 2015 a současně konstatoval, že je připraven bezodkladně vrátit žalovanému předmětné nemovitosti, resp. převést za součinnosti žalovaného na něj zpět vlastnické právo k těmto nemovitostem, což pro realizaci této výzvy, tj. splnění povinnosti k vrácení částky 1 100 000 Kč žalovaným postačuje natolik, aby v případě nesplnění této výzvy se žalovaný dostal do prodlení a žalobce po něm mohl požadovat úroky z prodlení z nevrácené části kupní ceny.

16. Protože žalobce se domáhal žalobou plnění ze synallagmatického vztahu mezi účastníky založeného neplatnou smlouvou o prodeji části podniku, podle níž si plnily navzájem obě smluvní strany, je třeba vyjít ze zásady vyjádřené v ustanovení § 560 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vracení toho, co přijal.

17. Z obsahu výzvy žalobce k vydání bezdůvodného obohacení žalobce vyjádřil svou připravenost k zpětnému převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitosti na žalovaného a za tohoto stavu věcí je třeba výzvu žalobce ze dne 6. 11. 2015 posoudit jako právní úkon /resp. právní jednání/, na jehož základě měl žalovaný plnit ve lhůtě mu určené podle § 563 obč. zák. do 16. 11. 2015. Ode dne 17. 11. 2015 žalobci proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1968 věta první o.z. a § 1970 věta druhá o.z., a to ve výši podle § 1 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobci tak náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 100 000 Kč za dobu od 17. 11. 2015 do zaplacení.

18. Ohledně počátku prodlení s úhradou žalované částky se Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 7. 1. 2020 vyjádřil tak, že závěr odvolacího soudu v rozsudku ze dne 29. 5. 2019 ve vztahu k jeho závěru, že výzva žalobce ze dne 6. 11. 2015 je právním úkonem, na základě kterého měl žalovaný svůj závazek splnit, a to ve lhůtě v ní určené, je souladný s judikatorní praxí dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 291/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4835/2010).

19. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobní nárok byl opodstatněný, avšak vyhovění žaloby bránilo dřívější plnění žalovaného. Jinými slovy řečeno povinnost žalovaného k plnění podle hmotného práva existovala, avšak zanikla splněním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , spisová značka, ).

20. Žalovaný proti pohledávce žalobce uplatnil námitku započtení vlastní pohledávky, jež mu měla vzniknout ve výši 2 079 000 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením převáděných nemovitostí v období let 1997-2017. Protože soud prvního stupně se nezabýval tím, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobce vedoucí ke vzniku tvrzené škody podle pokynu dovolacího soudu, poskytl odvolací soud žalovanému poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při odvolacím jednání dne 6. 4. 2022, aby v tomto směru, doplnil svá skutková tvrzení a označil k nim důkazy.

21. Žalovaný po poučení odvolacím soudem uvedl, že žalobce žádným způsobem nemovitosti neudržoval, neužíval je, ani se o ně nestaral, ani je nezajistil před poškozením, a že nemá žádné konkrétní důkazy o tom, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobce vedoucí ke vzniku tvrzené škody, kdy škody vznikly a o jaké se jednalo. K dotazu odvolacího soudu uvedl, že námitku započtení uplatnil na základě stejných skutkových okolností jako v případě žaloby uplatněné v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 296/2019. V ní uvedl, že při předání nemovitosti dne 12. 1. 2017 bylo zjištěno, že nemovitosti jsou značně znehodnoceny s tím, že škoda vznikala postupně v období od 1. 7. 1997 do 12. 1. 2017. Za okamžik vzniku škody žalovaný považoval opuštění nemovitostí a jejich devastaci, kterou žalobce způsobil po dobu 20 let.

22. S ohledem na uvedená skutková tvrzení žalovaného bylo zřejmé, že žalovaný přes poučení není schopen nejen blíže popsat, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobce, která vedla ke vzniku tvrzené škody, ani kdy tvrzená škoda vznikla, natož aby tyto skutečnosti prokázal, když sám uvádí, že k těmto tvrzením žádné konkrétní důkazy nemá, kromě znaleckého posudku k prokázání výše škody. Za situace, kdy z jeho skutkových tvrzení vyplývá, že škoda vznikala postupně v období od 1. 7. 1997 do 12. 1. 2017, lze dovodit, že ze strany žalobce se mělo jednat o kontinuální porušování jeho povinností (pravděpodobně starat se o nemovitosti s péčí řádného hospodáře), které se završilo v okamžiku jejich předání, tj. dne 12. 1. 2017. Odvolací soud za stavu výše předestřeného a vzhledem k tomu, že se žalovanému nepodařilo ani prokázat, kdy konkrétní škoda na předmětných nemovitostech vznikla a jakou se konkrétně jedná, je toho názoru, že je třeba kompenzabilitu pohledávky žalovaného posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3079 odst. 1 o.z.).

23. Podle § 1982 odst. 1, 2 o. z. Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

24. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Podle soudní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020) nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné.

25. S ohledem na skutková tvrzení žalovaného ohledně jím tvrzené započitatelné pohledávky a námitky žalobce proti této kompenzační pohledávce (žalobce odpovědnost za stav nemovitosti odmítl, trval na tom, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o prodeji části podniku s účinky ex tunc se jejich vlastníkem nikdy nestal, zpochybnil i závěry znaleckého posudku o výši tvrzené škody), má odvolací soud za to, že uplatněnou pohledávku žalovaného k započtení lze považovat za neurčitou a nejistou, a tedy nezapočitatelnou proti pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení, neboť je sporná z hlediska jejího důvodu i výše, tj. zda tvrzená škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání žalobce, ve výši tvrzené žalovaným, a zda mezi případným protiprávním jednáním žalobce a vznikem škody existuje příčinná souvislost. Spornost, a to minimálně výše této pohledávky, je dána i tou skutečností, že tvrzená škoda měla podle žalovaného vznikat postupně od roku 1997, takže je otázkou, zda její část by již nebyla promlčena. Tuto argumentaci odvolací soud použil z toho důvodu, že námitka promlčení byla ze strany žalobce již vznesena v řízení u Okresního soudu v Berouně, ve kterém byla posuzována právě tato pohledávka žalovaného jako samostatný žalobní nárok.

26. K dovolání žalovaného byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 C 377/2016-141 opět zrušen Nejvyšším soudem ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2023 č. j. 33 Cdo 3255/2022). Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se v otázce výkladu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

27. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odstavec 2). Ohledně výkladu § 1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/2021, uvedl následující.28. „Smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. "Nejistou nebo neurčitou" ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

29. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.).

30. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.

31. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka "neurčitá či nejistá" ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není namístě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá" ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.

32. Jelikož vykládané ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.); rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017).

33. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.).

34. Ze shora popsaných závěrů se podává, že český zákonodárce upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka "jistá a určitá", odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).

35. Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.

36. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.

37. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla namístě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá"). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).

38. Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením, či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).

39. Byla-li aktivní pohledávka v okamžiku jejího započtení "nejistá a neurčitá", a je-li započtení z tohoto důvodu neplatné, nic nebrání dlužníku pasivní pohledávky (věřiteli aktivní pohledávky), aby - změní-li se okolnosti a dojde-li v mezidobí k "vyjasnění"jeho (aktivní) pohledávky - započetl svoji (aktivní) pohledávku opětovně.“40. Nejvyšší soud uvedl, že má naopak za to, že z tvrzení žalované vyplývá, že žalobce tím, že žalované vrátil její věc poškozenou (oproti tomu, jak ji původně převzal), neoprávněně zasáhl do jejího vlastnického práva k věci (dotyčným nemovitostem), a že požaduje odstranění následku tohoto zásahu, nikoliv však uvedením do předešlého stavu. Je tak dostatečně zřejmé, že pohledávka, kterou po žalobci uplatňuje poté, co od něj dotyčné nemovitosti převzala, představuje škodu na věci, kterou měl žalobce v držení (na základě smlouvy o prodeji části podniku, která byla posléze shledána neplatnou). Obecně přitom platí, že škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971).

41. Nejvyšší soud vyslovil názor, že aby dříve, než dojde k přiznání pasivní pohledávky (spočívající ve vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy), bylo posouzeno, zda je její věřitel (žalobce) povinen uhradit škodu na předaných nemovitostech, přestože jejich právní tituly nejsou zcela shodné. Podle výše citované judikatury navíc za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Není najisto postaveno ani to, že by existence uplatněné pohledávky musela být předmětem nějakého složitějšího či obsáhlého dokazování, a že míra nejistoty ohledně ní je výrazně vyšší, než je tomu v případě pohledávky žalobce. Odvolací soud se uvedenými skutečnostmi nezabýval, jeho právní závěr o nezpůsobilosti pohledávky uplatněné žalovanou k započtení je tudíž přinejmenším předčasný.

42. Soud I. stupně tedy doplnil řízení o další důkazy a ve věci opětovně rozhodl.

43. Z provedeného dokazování v prvních dvou řízeních před soudem prvního stupně byl zjištěn tento skutkový stav (důkazy, z nichž skutečnosti byly zjištěny, jsou dále v textu uvedeny kurzívou):

44. Ze Smlouvy o prodeji části podniku č. 483/94 ze dne 3. 6. 1997 bylo zjištěno, že žalobce (kupující) a , právnická osoba, (prodávající) se dohodli na převodu části podniku, kterým byl , právnická osoba, ., rodinné domky , Anonymizováno, , v čl. III byla dohodnuta předběžná kupní cena 2 885 000 Kč, s tím, že kupní cena bude stanovena dodatkem jako hodnota majetku podle výsledku účetní závěrky, provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti smlouvy. Část kupní ceny 288 500 Kč zaplatil kupující před podpisem smlouvy, zbylou část předběžné kupní ceny se zavázal zaplatit do 90 dnů od účinnosti smlouvy; ta byla ve smlouvě určena datem 1. 7. 1997.

45. Z pokladních dokladů bylo zjištěno, že žalobce zaplatil dne 6. 5. 1997 částku 288 500 Kč a dne 25. 9. 1997 částku 811 500 Kč.

46. Mezi účastníky probíhalo v době 1998-2016 soudní řízení o zaplacení zbylé části kupní ceny, bylo zahájeno žalobou podanou , právnická osoba, proti žalovanému o zaplacení 1 785 000 Kč s přísl. a skončilo pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, č. j. 7 Cmo 281/2015-524, kterým bylo potvrzeno zamítnutím žaloby s odůvodněním, že smlouva je neplatná, neboť nejde o smlouvu o prodeji podniku, neboť předmětem převodu nebyl podnik ani jeho část, a smlouva není platná ani jako kupní smlouva dle § 588 a násl. obč. zák., neboť nebyla dohodnuta kupní cena, která je podstatnou náležitostí kupní smlouvy.

47. V řízení bylo dále prokázáno, že ačkoliv žalobce předmětné nemovitosti žalovanému fakticky vrátil dne 12. 1. 2017 a došlo k obnovení vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem, žalovaný zaplacenou část kupní ceny žalobci zaplatil až poté, kdy se stal pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2018, č.j. 4 C 377/2016-64 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č.j. 69 Co 138/2019-90 (15. 7. 2019), který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111.

48. Je tedy zřejmé, že nárok žalobce na vrácení uhrazené části kupní ceny byl důvodný, neboť smluvní strany absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku si měly podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení vrátit poskytnutá plnění, což v případě žalovaného představovalo vrácení zaplacené části kupní ceny ve výši 1 100 000 Kč.

49. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalobce doručil žalovanému výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 6. 11. 2015, což žalovaný nezpochybnil. V ní žalovaného vyzval k vrácení částky 1 100 000 Kč do 16. 11. 2015 a současně konstatoval, že je připraven bezodkladně vrátit žalovanému předmětné nemovitosti, resp. převést za součinnosti žalovaného na něj zpět vlastnické právo k těmto nemovitostem, což pro realizaci této výzvy, tj. splnění povinnosti k vrácení částky 1 100 000 Kč žalovaným postačuje natolik, aby v případě nesplnění této výzvy se žalovaný dostal do prodlení a žalobce po něm mohl požadovat úroky z prodlení z nevrácené části kupní ceny.

50. Z obsahu výzvy žalobce k vydání bezdůvodného obohacení žalobce vyjádřil svou připravenost k zpětnému převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitosti na žalovaného a za tohoto stavu věcí je třeba výzvu žalobce ze dne 6. 11. 2015 posoudit jako právní úkon /resp. právní jednání/, na jehož základě měl žalovaný plnit ve lhůtě mu určené podle § 563 obč. zák. do 16. 11. 2015. Ode dne 17. 11. 2015 žalobci proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1968 věta první o.z. a § 1970 věta druhá o.z., a to ve výši podle § 1 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobci tak náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 100 000 Kč za dobu od 17. 11. 2015 do zaplacení.

51. Žalovaný na reagoval dopisem ze dne 12. 11. 2015, kterým nabídku odmítl a uvedl, že vyčká výsledku odvolacího řízní ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 Cm 8/2000. Přestože žalobce opětovně dopisem ze dne 28. 6. 2016 sdělil, že je připraven předmětné nemovitosti vrátit, žalovaný tuto nabídku přípisem ze dne 29. 7. 2016 neakceptoval. Žalobce předal žalovanému předmětné nemovitosti dne 12. 1. 2017, byl sepsán protokol o předání a převzetí nemovitostí.

52. Žalovaný proti pohledávce žalobce uplatnil námitku započtení vlastní pohledávky, jež mu měla vzniknout ve výši 2 079 000 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením převáděných nemovitostí v období let 1997-2017. Dále uvedl, že námitku započtení uplatnil na základě stejných skutkových okolností jako v případě žaloby uplatněné v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 296/2019. V ní uvedl, že při předání nemovitosti dne 12. 1. 2017 bylo zjištěno, že nemovitosti jsou značně znehodnoceny s tím, že škoda vznikala postupně v období od 1. 7. 1997 do 12. 1. 2017. Za okamžik vzniku škody žalovaný považoval opuštění nemovitostí a jejich devastaci, kterou žalobce způsobil po dobu 20 let.

53. Soud I. stupně řízení doplnil o následující zjištění:

54. Věci vrácení zaplacení částky 2 079 900 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 10. 2020 č. j. 10 C 296/2019-205 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262. V uvedené věci byla žaloba na zaplacení částky 2 079 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 10. 2017 do zaplacení pravomocně zamítnuta.

55. Žalovaný vyzval žalobce k zaplacení tvrzené škody ve výši 2 079 900 Kč předžalobní výzvou ze dne 20. 9. 2017. Pokud jde o hodnocení zjištěného skutkového stavu, škoda vznikala na předmětných nemovitostech postupně. Ve smyslu přechodného ust. § 3079 odst. 1 o. z. resp. ust. § 3028 odst. 1 o. z. je zapotřebí aplikovat jak režim zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tak režim zákona č. 89/2012 Sb., o. z., účinného od 1. 1. 2014, konkrétně ust. § 420 a násl. obč. zák. a § 2894 a násl. o. z.

56. V rámci tohoto řízení uplatnil žalobce námitku promlčení. Nárok žalovaného na náhradu škody vzniklou na předmětných nemovitostech za období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2013 je promlčen z důvodu uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu ust. § 106 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o nárok žalovaného na náhradu škody, která vznikala na předmětných nemovitostech průběžně v období od 1. 1. 2014 do 12. 1. 2017 (27. 5. 2016), tak tento promlčen není. Promlčecí doba se zastavila kompenzační námitkou žalovaného uplatněnou v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 sp.zn. 4 C 377/2016 dne 12. 9. 2017.

57. Soud prvního stupně opětovně poučil žalovaného podle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., že netvrdí, jaká konkrétní škoda vznikla na předmětných nemovitostech v době do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016, resp. 12. 1. 2017 a nedokládá žádné důkazy k těmto tvrzením. Zároveň jej poučil o následcích, které pro něj bude mít, když neunese povinnost tvrzení a povinnost důkazní.

58. Žalovaný nijak soudu nespecifikoval výši škody, která vznikla v období od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016 (resp. 12. 1. 2017), pouze setrval na svém důkazním návrhu na provedení znaleckého posudku , jméno FO, ze dne 6. 2. 2017 č. , hodnota, .

59. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba byla důvodná a výše kompenzační námitky (výše škody) zůstala v řízení nedotvrzena a neprokázána. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností.

60. Po právní stránce soud může pouze znovu zopakovat, což již bylo v řízení uvedeno Nejvyšším soudem ČR. Podle § 1982 odst. 1, 2 o. z. Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Kompenzabilita pohledávek by pak nastala nejdříve k datu, kdy žalovaný zjistil tvrzenou výši škody na předmětných nemovitostech, tedy k datu, kdy byl seznámen se znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 6. 2. 2017 č. , hodnota, a uplatnil toto v řízení (12. 9. 2017). Tak by tomu bylo však, kdyby žalobce nevznesl námitku promlčení části pohledávky v rámci řízení vedeného před Okresním soudem v Berouně č. j. 10 C 296/2019, na nějž žalovaný v řízení odkazoval.

61. Co se týče pohledávky na náhradu škody vzniklé za dobu do 31. 12. 2013, pak započitatelnost této pohledávky upravoval zák. č. 40/1964 Sb. v ust. § 580 odst. 2 obč. zák. tak, že započíst nelze pohledávky promlčené. Ust. § 1989 o. z. oproti tomu představuje průlom do uvedeného principu kdy stanoví, že promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Je nanejvýš správné, aby se osud a započitatelnost pohledávky na náhradu škody vzniklé do 31. 12. 2013 (s odkazem na první zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu) řídila právní úpravou platné do 31. 12. 2013. Tato pohledávka kompenzabilní není bez dalšího (jak již bylo uvedeno v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262).

62. Kompenzabilní by mohla být pouze ta část nároku na náhradu újmy, které vznikala od 1. 1. 2014 do 12. 1. 2017 (zde žalovaný v řízení vedeném před Okresním soudem v Berouně č. j. 10 C 296/2019 uváděl datum do 27. 5. 2016, nicméně výši škody nijak ve smyslu delší doby trvání neupravoval).

63. Podle ust. § 159a o. s. ř. platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262) závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Z komentářové literatury se podává, že při absenci výslovné úpravy nelze dovozovat, že se účinky právní moci vztahují i na rozhodnutí o pohledávce namítané k započtení. Je sice pravda, že případné důvodné uplatnění uvedené námitky se projeví ve výroku rozhodnutí (částečným nebo úplným zamítnutím žaloby), ke stejnému závěru lze ovšem dojít i u jiných námitek (např. u námitky splnění dluhu). Přes nebezpečí, jež plyne z toho, že compensando uplatněná pohledávka, která započtením zanikla, může být - při nedostatku právní úpravy - uplatněna v dalším řízení opětovně, máme za to, že opačné řešení (tj. zastavení takového řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté) současná úprava neumožňuje. Zastávaný názor je naopak v souladu s tím, že uplatnění námitky započtení nevyvolává ani překážku zahájeného řízení (R 21/99).

64. Proto soud žalovaného opětovně poučil podle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., že netvrdí, jaká konkrétní škoda vznikla na předmětných nemovitostech v době do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016, resp. 12. 1. 2017 a nedokládá žádné důkazy k těmto tvrzením. Zároveň jej poučil o následcích, které pro něj bude mít, když neunese povinnost tvrzení a povinnost důkazní.

65. Žalovaný přes dané poučení neuvedl výši škody, která vznikla na předmětných nemovitostech od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016, resp. 12. 1. 2017. Uvedl pouze, že trvá na provedení znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 6. 2. 2017 č. , hodnota, . Důkazem není možno nahrazovat chybějící tvrzení, a obráceně, pokud neexistují tvrzení, nelze k nim provádět dokazování. Žalovaný v řízení neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k tomu, jaká výše škody vznikla na nemovitostech od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016, resp. 12. 1. 2017.

66. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.).

67. Český zákonodárce v zákonu č. 89/2012 Sb., upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka "jistá a určitá", odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).

68. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.

69. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla namístě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá"). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).

70. Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením, či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).

71. Z výše uvedeného je nade vší pochybnost prokázané, že tvrzená pohledávka žalovaného na náhradu škody za dobu do 31. 12. 2013 v neznámé výši a za náhradu újmy za dobu od 1. 1. 2014 do 12. 1. 2017 v neznámé výši (obě dohromady v součtu tvrzeném 2 079 900 Kč) vůči nároku žalobce na vrácení kupní ceny kompenzabilní nejsou.

72. K nároku žalobce na vrácení kupní ceny může soud pouze zopakovat, že v řízení bylo prokázáno, že ačkoliv žalobce předmětné nemovitosti žalovanému fakticky vrátil dne 12. 1. 2017 a došlo k obnovení vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem, žalovaný zaplacenou část kupní ceny žalobci ani v průběhu tohoto řízení, zahájeného dne 27. 12. 2016, nevrátil. K jejímu zaplacení došlo až poté, kdy se stal pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2018, č.j. 4 C 377/2016-64 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č.j. 69 Co 138/2019-90 (15. 7. 2019), který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č.j. 28 Cdo 3347/2019-111. Povinnost žalovaného k plnění podle hmotného práva existovala, avšak zanikla splněním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2174/2014).

73. Je tedy zřejmé, že nárok žalobce na vrácení uhrazené části kupní ceny byl důvodný, neboť smluvní strany absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku si měly podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení vrátit poskytnutá plnění, což v případě žalovaného představovalo vrácení zaplacené části kupní ceny ve výši 1 100 000 Kč.

74. Soud proto nemohl jinak, než ve výroku I. žalobní nárok pro soluci ze strany žalovaného zamítnout.

75. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný (resp. žalobou uplatněný nárok zanikl solucí v průběhu řízení), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 251 010 Kč.

76. Náklady řízení žalobce v prvním a druhém řízení před soudem prvního stupně činí 162 690 Kč a tvoří je: - soudní poplatek z žalobního návrhu ve výši 55 000 Kč, - odměna za právní zastoupení žalobce, jež sestává z odměny za 2 úkony právní služby po 12 180 Kč za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, z punkta 962 841,40 Kč, 1 úkon právní služby po 12 180 Kč za výzvu k plnění podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, 1 úkon právní služby po 12 260 Kč za písemné vyjádření ze dne 15. 12. 2017 z punkta 982 915,40 Kč, 1 úkon právní služby po 12 700 Kč za účast na jednání dne 14. 11. 2018 z punkta 1 100 000 Kč, 2 úkony právní služby za účast na jednání dne 13. 7. 2020 a 3. 9. 2020 po 12 700 Kč, - 7 paušálních náhrad hotových výdajů připadající na tyto úkony právní služby po 300 Kč ve výši 2 100 Kč podle § 13 advokátního tarifu, - 21 % DPH z odměny a hotových výdajů ve výši 18 690 Kč.

77. Náklady řízení žalobce u dovolacího soudu tvoří odměna za jeho právní zastoupení za 1 úkon právní služby po 12 700 Kč - vyjádření žalobce k dovolání z 30. 9. 2019 podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, 1 paušální náhrada hotových výdajů připadající na tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu s připočtením 21 % DPH, z odměny a náhrady ve výši 2 730 Kč, tj. celkem 15 730 Kč.

78. Náklady řízení žalobce před odvolacím soudem tvoří odměna jeho právního zástupce za 5 úkonů právní služby po 12 700 Kč vycházeje z punkta 1 100 000 Kč - odvolání žalobce ze dne 5. 3. 2019, vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu dne 29. 5. 2019 podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g) a k) advokátního tarifu, odvolání žalobce ze dne 19.10.2020 a účast na jednání u odvolacího soudu dne 6. 4. 2022 podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu 5 paušálních náhrad hotových výdajů připadající na tyto úkony právní služby po 300 Kč ve výši 1 500 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhrada za 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 13 650 Kč, tj. celkem 78 650 Kč.

79. Náklady řízení žalobce v pořadí třetím řízení před soudem prvního stupně činí 25 400 Kč za dva úkony právní služby po 12 700 Kč vycházeje z punkta 1 100 000 Kč (převzetí a příprava právního zastoupení a účast na jednání dne 22. 3. 2024) přičemž žalobce režijní paušály ani DPH neuplatnil.