4 C 53/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Čechovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 843,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 6 764,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 389,24 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a částky 78,85 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 764,35 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 24. 2. 2025 uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 48 300 Kč. Načerpané prostředky měly být spláceny v pravidelných měsíčních splátkách a konec kreditového rámce měl nastat 18. 8. 2026. V průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal žalovaný celkovou částku 5 000 Kč, avšak nic neuhradil. Žalobkyně smlouvu z důvodu nehrazení splátek vypověděla k 25. 6. 2026. Kromě dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč žalobkyně požadovala poplatky ve výši 99,50 Kč, 165 Kč a 25,92 Kč, smluvní úrok ve výši 6 375,11 Kč a dále úrok z prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrace žalovaného v příslušných databázích a z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu 35 750 Kč, který ověřila výpisem z bankovního účtu. Pro případ, že soud nebude mít dostatečné ověření úvěruschopnosti žalované za prokázané, navrhuje, aby byl její nárok soudem posouzen jako bezdůvodné obohacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Z provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu věci (důkazy jsou v textu kurzívou): Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 2. 2025 uzavřena smlouva (elektronicky přes webové rozhraní Anonymizováno; totožnost žalovaného byla ověřena přes bankovní ID), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do 48 300 Kč, přičemž žalovaný se zavázal čerpanou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách; RPSN byla sjednána ve výši 2564,15 % a pevná denní úroková sazba ve výši 1,066 %; výše poplatku za vyplacení úvěru činila 1,99 % z čerpané částky (Smlouva o úvěru č. hodnota ze dne 24. 2. 2025, Informace pro spotřebitele, Všeobecné obchodní podmínky, Autorizace ověření totožnosti, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Bankovní ID výpis, předpis denních splátek). Při uzavírání smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že je dána, neboť žalovaný má ověřený čistý měsíční příjem 35 750 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 15 000 Kč a na splácení dosavadních půjček 2 500 Kč. (Identifikované příjmy – tabulka příjmů vyplývající z předloženého bankovního výpisu žalovaného, Výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Z předloženého výpisu bankovního účtu žalovaného vyplývá, že v období od září 2022 do září 2023 si bral několik půjček u právnických i fyzických osob, od Úřadu práce pobíral příspěvek ve výši cca 18 900 Kč měsíčně. Žalovaný na základě této smlouvy načerpal peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč (Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, Sdělení Anonymizováno ze dne 9. 4. 2026). Protože je řádně nesplácel, žalobkyně smlouvu ke dni 25. 6. 2025 vypověděla a vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek (oznámení o prodlení z 25. 6. 2025, výzva k úhradě z 8. 10. 2025 včetně podacího lístku z téhož dne).

4. Po skutkovém a právním posouzení věci dospěl soud k tomuto závěru: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 2. 2025 uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 cit. zákona byla žalobkyně povinna před poskytnutím úvěru žalovanému řádně posoudit jeho úvěruschopnost, a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy stanovené v § 87 odst. 1 cit. zákona. Žalobkyně této své povinnosti nedostála, úvěruschopnost žalovaného byla posuzována pouze na základě lustrace ve veřejných rejstřících, údajů uvedených žalovaným a dva roky starého výpisu z bankovního účtu, kterým nebyl prokázán příjem žalovaného ve výši 35 750 Kč, naopak z něho vyplývalo větší množství půjček. Toto prověření úvěruschopnosti žalovaného soud nepovažuje za dostatečné, neboť z něho není postaven na jisto nejen příjem žalovaného, ale ani jeho výdaje. Protože se žalobkyně nedostavila k jednání soudu, nemohl jí soud v tomto směru poučit ve smyslu § 118a zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

5. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 24. 2. 2025 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu ničeho neuhradil, vyhověl soud žalobě co do částky 5 000 Kč. Co do zbytku (poplatků a smluvního úroku) soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy. Stejně tak soud žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého se spotřebitel v případě neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. nemůže dostat do prodlení dříve, než soud určí splatnost jeho bezdůvodného obohacení svým rozhodnutím. Při stanovení splatnosti soud vycházel v souladu s § 87 zák. č. 257/2016 Sb. z možností žalovaného a dospěl k závěru, že v možnostech žalovaného je bezdůvodné obohacení splatit v běžné pariční lhůtě 3 dnů dle § 160 o. s. ř., neboť žalovaný netvrdil ani neprokázal opak. Teprve marným uplynutím stanovené lhůty se žalovaný dostane do prodlení.

6. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 o. z., neboť denní úroková sazba ve výši 1,016 % (v přepočtu roční 370 %) je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v únoru 2025 bankami, která činila 6,9 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu). Takovémuto jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků není možné poskytnout ochranu. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jak vyplývá z § 2395 o. z., nelze tuto část od úvěrové smlouvy oddělit ve smyslu § 576 o. z. a smlouvu je třeba považovat za neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy jako celek.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnému žalovanému náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.