5 C 706/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Nikol Salákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 104,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 706,50 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 400 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 14 895,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 295,50 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 600 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 242,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 náhradu nákladů řízení v částce 1 960 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 náhradu nákladů řízení v částce 1 163 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 12. 2017 domáhal na žalované zaplacení částky 32 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že účastníci jako podnikatelé spolu dne 2. 3. 2015 uzavřeli smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, kterou žalobce coby pronajímatel přenechal žalované coby nájemkyni k dočasnému užívání nebytový prostor (20m2) a WC (8m2), sloužící jako novinový stánek a veřejné WC na náměstí v Mníšku pod Brdy. Žalovaná na základě smlouvy byla povinna platit žalobci zprvu nájemné ve výši 10 000 Kč měsíčně, později po dohodě stran ve výši 8 000 Kč měsíčně. Svoji povinnost platit nájemné žalovaná porušila, když od měsíce února 2017 žalobci ničeho nezaplatila, ač předmět nájmu nadále užívala. Žalobce dne 22. 3. 2017 nájem vypověděl s tím, že výpovědní doba 3 měsíců uplynula dne 31. 7. 2017. Žalovaná předmět nájmu užívala i po skončení nájmu, a to až do konce měsíce listopadu 2017. S ohledem na tuto skutečnost vzniklo žalobci vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 000 Kč, rovnající se sjednanému nájemnému ve výši 8 000 Kč za období 4 měsíců od srpna do listopadu 2017.

2. Žalobce podáním ze dne 16. 6. 2020 ve spojení s podáním ze dne 7. 10. 2020 svoji žalobu rozšířil o částku 8 000 Kč s tvrzením, že se na něm žalovaná bezdůvodně obohacovala i v měsíci prosinci 2017. Soud změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 8 000 Kč připustil na jednání, které se konalo dne 8. 10. 2020, a předmětem řízení se tak stalo peněžité plnění ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím. Samotné příslušenství představující zákonný úrok z prodlení bylo zprvu žalobcem žádáno za každý měsíc zvlášť, vždy od 1. dne každého měsíce do zaplacení. Na jednání u soudu, které se konalo dne 14. 4. 2022, vzal žalobce co do příslušenství žalobu částečně zpět. Soud úkon částečného zpětvzetí příslušenství reflektoval v usnesení ze dne 26. 4. 2022, č. j. 5 C 706/2017-286, ve kterém řízení v tomto rozsahu zastavil a uvedl, že řízení bude nadále vedeno o zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 32 000 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že k žádné další změně žaloby nedošlo, jedná se o konečnou podobu předmětu řízení.

3. Žalovaná nárok vůči ní žalobou uplatněný neuznala. Smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřenou s žalobcem dne 2. 3. 2015 předně označila z vícero důvodů jako smlouvu absolutně neplatnou, ze které nelze při posuzování nároku žalobce nijak vycházet. Učinila nesporným, že prostory stánku v žalobou dotčeném období užívala ke své podnikatelské činnosti, aniž by měla sjednán nájem, avšak žalobci ničeho dlužna není. Žalobní nárok co do požadavku náhrady za užívání WC označila za zcela nedůvodný, když to sloužilo široké veřejnosti a žalovaná z inkasovaných poplatků za jeho využití nakupovala sanitární a dezinfekční prostředky, uklízela jej a hradila vodné a stočné. Žalobní nárok co do požadavku náhrady za užívání stánku uznala pouze částečně, a to za období od 1. 8. 2017 do 10. 8. 2017. K tomu uvedla, že v navazujícím období od 11. 8. 2017 do 12. 9. 2017 byla nucena provoz stánku k závaznému pokynu živnostenského úřadu přerušit. Dále uvedla, a to považuje za stěžejní v projednávaném případě, že pro období od 13. 9. 2017 do 21. 12. 2017 není žalobce ve věci aktivně legitimován. Na základě dohody, kterou dne 13. 9. 2017 uzavřel žalobce s městem Mníšek pod Brdy, došlo k tomuto dni po vůli žalobce jako vlastníka k přenechání stánku a WC městu. Žalobce tak dobrovolně převedl své právo disponovat s prostory na město Mníšek pod Brdy, které nabyté právo plně využilo ve prospěch žalované. Město ponechalo žalovanou v prostorách nadále provozovat její podnikatelskou činnost a dne 21. 2. 2018 s ní samo uzavřelo nájemní smlouvu, na základě které pak žalovaná platila městu nájemné v měsíční výši 5 000 Kč.

4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o nájmu ze dne 21. 12. 2009 soud zjistil, že město Mníšek pod Brdy coby pronajímatel a žalobce coby nájemce spolu dne 21. 12. 2009 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou se město zavázalo přenechat žalobci k dočasnému užívání část pozemku parc. [číslo] o výměře 22m2 a navazujících 9m2 s tím, že žalobce bude předmět nájmu využívat pro svoji podnikatelskou činnost, tedy povoz stánku a nad to k němu nechá umístit sociální zařízení (WC), které bude přístupné veřejnosti.

6. Ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 2. 3. 2015 soud zjistil, že žalobce coby pronajímatel a žalovaná coby nájemce spolu dne 2. 3. 2015 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou se žalobce zavázal přenechat žalované k dočasnému užívání stánek s přistavěným WC, za což se žalovaná zavázala platit žalobci nájemné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Vlastnické právo žalobce k objektu stánku s WC žalovaná učinila nesporným na jednání u soudu dne 8. 10. 2020. Stejně tak bylo v řízení nesporným, že ve vztahu k žalobou dotčenému období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 nájem mezi účastníky ujednán nebyl.

7. Ze sdělení ze dne 11. 11. 2016 soud zjistil, že starosta města Mníšek pod Brdy, Ing. Petr Digrin, Ph.D. informoval žalobce o skutečnosti, že město nemá další zájem na trvání smlouvy o nájmu ze dne 21. 12. 2009 a současně ho vyzval, aby do 31. 12. 2016 předmět nájmu vyklidil a vyklizený jej nejpozději 2. 1. 2017 předal zástupci města. Připojen byl souhlas Rady města č. 62 ze dne 26. 10. 2016.

8. Z výzvy k předání objektu nájmu ze dne 10. 2. 2017 soud zjistil, že se město Mníšek pod Brdy a žalobce domluvili na převedení práv k objektu stánku s WC, jakmile žalobce požádá o souhlas [jméno] města.

9. Z protokolu živnostenského úřadu Černošice o kontrole soud zjistil, že při kontrole, která byla prováděna v objektu stánku a WC v období od 19. 7. 2017 do 14. 9. 2017 byla zjištěna absence právního důvodu k jeho užívání a současně byla konstatována jeho nezpůsobilost k provozování.

10. Z Dohody o vyrovnání a ukončení nájemní smlouvy ze dne 13. 9. 2017 soud zjistil, že město Mníšek pod Brdy a žalobce se společně dohodli na tom, že žalobce městu přenechá za vzájemně dohodnutou cenu 180 000 Kč ke dni 13. 9. 2017 stánek včetně přistavěného veřejného WC.

11. Ze sdělení ze dne 13. 9. 2017 soud zjistil, že starosta města Mníšek pod Brdy, Ing. Petr Digrin, Ph.D. informoval žalobce o skutečnosti, že do doby uzavření smlouvy kupní bude provoz stánku zajišťovat žalovaná.

12. Z výpisu z usnesení zastupitelstva města č. 20/ 2017 ze dne 2. 10. 2017 soud zjistil, že zastupitelstvo města Mníšek pod Brdy vyslovilo souhlas s koupí stánku s WC od žalobce za dohodnutou cenu 180 000 Kč s tím, že podpis kupní smlouvy podmínilo platným kolaudačním rozhodnutím k objektu.

13. Z výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 1. 12. 2017 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 32 000 Kč před podáním žaloby s tím, že jí poskytl lhůtu k plnění do 14. 12. 2017.

14. Ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 21. 2. 2018 soud zjistil, že město Mníšek pod Brdy coby pronajímatel a žalovaná coby nájemce spolu dne 21. 2. 2018 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou se město zavázalo přenechat žalované k dočasnému užívání stánek s přistavěným WC, za což se žalovaná zavázala platit městu nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně.

15. Z kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2019 soud zjistil, že žalobce coby prodávající a město Mníšek pod Brdy coby kupující spolu dne 1. 4. 2019 uzavřeli smlouvu kupní k objektu stánku s WC s tím, že město za předmět koupě uhradilo žalobci kupní cenu v celkové výši 180 000 Kč. Část ve výši 80 000 Kč dne 18. 6. 2018 a část ve výši 100 000 Kč dne 5. 11. 2018 (výpis z účtu žalobce).

16. Z vyjádření města Mníšek pod Brdy k dotazu soudu ze dne 24. 1. 2020 soud zjistil, že město je vlastníkem objektu stánku s přistavěným WC na základě smlouvy kupní uzavřené s žalobcem dne 1. 4. 2019 s tím, že vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitosti dne 26. 4. 2019, s právními účinky vkladu ke dni 4. 4. 2019 (Vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ze dne 29. 4. 2019). Dále soud zjistil, že město považovalo za uzavřenou kupní smlouvu již dohodu s žalobcem ze dne 13. 9. 2017, nicméně po zjištění, že objekt není zkolaudován, nebyl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nedostatek kolaudačního souhlasu byl u stánku zhojen dne 30. 10. 2018 (Kolaudační souhlas ze dne 29. 10. 2018) a u přistavěného WC dne 5. 10. 2018 (Kolaudační souhlas ze dne 4. 10. 2018), poté bylo přistoupeno k uzavření zmíněné kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2019.

17. Ze znaleckého posudku [číslo] ze dne 13. 7. 2022, který byl soudem zadán za účelem stanovení výše obvyklého nájemného za užívání objektu stánku a přistavěného WC v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 soud zjistil, že výše obvyklého nájemného: -) za užívání stánku činila 6 400 Kč/měsíc -) za užívání stánku v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 činila 32 000 Kč -) za užívání přistavěného WC činila 1 570 Kč/měsíc -) za užívání přistavěného WC v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 činila 7 850 Kč -) za užívání stánku včetně WC činila 7 970 Kč/měsíc -) za užívání stánku včetně WC v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 činila 39 850 Kč.

18. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 4. 2022, č. j. 3 C 216/2020-128 soud zjistil, že u Okresního soudu Praha-západ byla projednávána žaloba, kterou se žalobce domáhal na městu Mníšek pod Brdy vydání bezdůvodného obohacení ve výši 75 000 Kč za užívání prostor stánku a WC bez právního titulu v období od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019. Žaloba byla pravomocně zamítnuta mj. s odůvodněním, že stánek s WC žalobce přenechal do užívání města již ke dni 13. 9. 2017 na základě uzavřené dohody o vyrovnání, a proto mu žádná náhrada od města nepřísluší, bez ohledu na to, že město vlastníkem objektu ještě nebylo.

19. O pravosti a pravdivosti shora uvedených provedených důkazů, které dohromady vytváří propojený celek událostí, soud neměl důvod pochybovat. Znalecký posudek, jehož závěry si znalec obhájit při svém výslechu na jednání u soudu dne 20. 12. 2022, soud vyhodnotil pro rozhodnutí v souzené věc jako směrodatný. Ostatními provedenými důkazy nebyly prokázány žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí s tím, že některé prokazovali skutečnosti již zjištěné z jiných důkazů. Zbylé důkazní návrhy účastníků soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť ty by nijak nemohly ovlivnit zjištěný skutkový stav věci.

20. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

21. Účastníci spolu dne 2. 3. 2015 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalobce coby pronajímatel přenechal žalované coby nájemkyni k dočasnému užívání objekt stánku s přistavěným veřejným WC a žalovaná mu za to platila nájemné. V prostorách stánku žalovaná provozovala svoji živnostenskou činnost a to i poté co nájem skončil. Bez právního důvodu, aniž by žalobci čehokoli platila, užívala žalovaná stánek v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017, resp. v období od 1. 8. 2017 do 10. 8. 2017 a v období od 13. 9. 2017 do 31. 12. 2017, když v mezidobí nebylo možné stánek užívat pro nezpůsobilost k jeho provozování konstatovanou živnostenským úřadem. Vedle provozu stánku se žalovaná starala také o přistavěné WC, které sloužilo veřejnosti a žalovaná jej z inkasovaných poplatků za jeho využití uklízela a nakupovala k němu sanitární a dezinfekční prostředky. Prostory stánku s přistavěným WC se nacházely na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví města Mníšek pod Brdy, které příslušnou část tohoto pozemku žalobci pronajímalo na základě nájemní smlouvy ze dne 21. 12. 2009. V listopadu 2016 město ztratilo zájem na dalším trvání nájmu a žalobce vyzvalo k vyklizení předmětu nájmu. Žalobce tak neučinil a namísto toho se s městem domluvil, že od něj stánek s přistavěným WC město odkoupí. Dne 13. 9. 2017 spolu uzavřeli dohodu o vyrovnání a ukončení nájemní smlouvy, kterou se dohodli, že žalobce městu přenechá za vzájemně dohodnutou cenu 180 000 Kč ke dni 13. 9. 2017 stánek včetně přistavěného veřejného WC. K realizaci smlouvy nedošlo, neboť bylo zjištěno, že objekt není zkolaudován. Nebyla tak zaplacena ujednaná cena ani nebyl podán návrh na vklad vlastnického práva města do katastru nemovitostí. Zastupitelstvo města se následně na koupi objektu za cenu 180 000 Kč usneslo pod podmínkou, že bude k objektu vydáno platné kolaudační rozhodnutí. Kolaudační souhlasy ke stánku i veřejnému WC byly vydány v říjnu 2018. Část ceny ve výši 80 000 Kč byla žalobci uhrazena před jejich vydáním dne 18. 6. 2018 a část ceny ve výši 100 000 Kč byla žalobci uhrazena po jejich vydání dne 5. 11. 2018. Následně byla mezi městem a žalobcem dne 1. 4. 2019 ke stánku s WC coby předmětu koupě uzavřena smlouva kupní s tím, že kupní cena již byla plně uhrazena před jejím podpisem. Vlastnické právo města k předmětu koupě bylo do katastru nemovitosti zapsáno dne 26. 4. 2019, s právními účinky vkladu ke dni 4. 4. 2019.

22. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

23. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 OZ, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle § 2999 odst. 1 věty první OZ, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

26. Předně soud konstatuje, že se nijak nezabýval smlouvou o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřenou účastníky dne 2. 3. 2015, když ta spadá do období žalobou nedotčeného. Ve vtahu k žalobou uplatněnému nároku je stěžejní, že v období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 žalovaná užívala stánek, aniž by ji k tomu opravňoval jakýkoli právní titul. Užíváním stánku se tak bezdůvodně obohatila tím, že protiprávně užívala cizí hodnotu ve smyslu § 2991 odst. 2 OZ a je tak povinna, oč se obohatila, vydat ochuzenému dle § 2991 odst. 1 OZ.

27. Pokud žalovaná namítala nedostatek věcné legitimace žalobce jako ochuzeného, který odvodila z právních účinků dohody o vyrovnání a ukončení nájemní smlouvy ze dne 13. 9. 2017 uzavřené mezi žalobcem a městem Mníšek pod Brdy, pak soud na prvním místě poznamenává, že aktivní věcnou legitimaci má za postavenou na jisto po celou dobu žalobou dotčeného období a námitku žalované posoudil jako zcela nedůvodnou. Záměr stran v dohodě jasně ukazuje na uzavření smlouvy kupní. Tato skutečnost vyplývá, jak z jejich postoje (doplnění tvrzení žalobce ze dne 3. 12. 2021, sdělení města Míšek pod Brdy ze dne 24. 1. 2020), tak z dikce ujednání (přenechá za cenu 180 000 Kč). Na základě této kupní smlouvy však k žádnému převodu práv k dotčenému objektu stánku s WC nedošlo a nebyla uhrazena ani jeho kupní cena, smlouva tak nebyla realizována. Záměru stran převést práva ke stánku s WC na město Mníšek pod Brdy za cenu 180 000 Kč bylo dosaženo až na základě kupní smlouvy uzavřené stranami dne 1. 4. 2019 s tím, že vlastnické právo města k předmětu koupě bylo do katastru nemovitosti zapsáno dne 26. 4. 2019, s právními účinky vkladu ke dni 4. 4. 2019. Do té doby byl vlastníkem stánku s WC stále žalobce, přičemž vlastnictví k objektu je v dané věci dle soudu základním určovatelem, neboť se žalobní nárok týká bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty, tj. protiprávním užitím nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Pokud žalovaná poukazovala na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 4. 2022, č. j. 3 C 216/2020-128, pak soud pouze doplňuje, že z něho nevycházel. U Okresního soudu Praha-západ se projednávaná věc týkala jiných účastníků, mezi kterými panovaly jiné vztahy, v širším pojetí byly okolnosti daného sporu odlišné, včetně rozsahu provedeného dokazování. Nad to za relevantní sjednocenou judikaturu lze považovat až rozhodnutí vyšších soudů, zejména Nejvyššího soudu.

28. Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, který získal obohacený, a který je tak povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Obohacený není z podstaty věci schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užíváním cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou v souladu s § 2991 odst. 1 OZ. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Náhradu příslušící žalobci tak soud poměřoval s obvyklou hladinou nájemného, kterou stanovil znalec ve znaleckém posudku [číslo] ze dne 13. 7. 2022 a žalobu tak co do částky 150 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť v tomto rozsahu žalobní žádání převyšovalo znalecké ocenění.

29. Soud dále nepřiznal žalobci nárok na náhradu za užívání WC, neboť bylo prokázáno, že to sloužilo veřejnosti nikoliv žalované. Žalovaná se o WC pouze starala, uklízela a za inkasované poplatky za jeho využití nakupovala sanitární a dezinfekční prostředky. V tomto směru se tak nemohla na žalobci nijak obohatit, a proto soud žalobu v souladu se závěry znaleckého posudku zamítl také co do částky 7 850 Kč s příslušenstvím.

30. Soud nepřiznal žalobci ani nárok na náhradu za užívání stánku v období od 11. 8. 2017 do 12. 9. 2017, neboť v tomto rozsahu žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní, jinak řečeno neprokázal, že by žalovaná i v tomto období stánek užívala. Oproti tomu bylo prokázáno, že v daném období podléhal stánek kontrole živnostenského úřadu, který ho shledal za nezpůsobilý k provozu. Bylo tak objektivně znemožněno nejen žalované, ale i komukoliv jinému objekt užívat. Vzhledem k tomu, že v tomto období se žalovaná nemohla na žalobci nijak obohatit, soud žalobu v souladu se závěry znaleckého posudku zamítl také co do částky 6 895,50 Kč s příslušenstvím. Rozvedeno následovně: Srpen - 1 den = 206,45 Kč (6 400 Kč / 31), z toho 21 dní neprokázáno = 4 335,50 Kč, Září - 1 den = 213,33 Kč (6 400 Kč / 30), z toho 12 dní neprokázáno = 2 560 Kč. Žalovaná v závěrečné řeči, nikoliv dříve jak tvrdila, uplatnila požadavek zápočtu ekonomické újmy v podobě ušlého zisku, která jí vznikla v souvislosti v přerušením provozu stánku v období od 11. 8. 2017 do 12. 9. 2017 v důsledku rozhodnutí živnostenského úřadu. Nehledě skutečnosti, že nebyl požadavek zápočtu vznesen včas, jde především o nárok nezapočitatelný, už jen z podstaty věci, že žalovaná předně ani neměla ve stánku žádnou podnikatelskou činnost provozovat, když ji k tomu neopravňoval žádný titul.

31. Co do zbylého rozsahu žalobního žádání bylo plně prokázáno, že žalovaná ač ji k tomu neopravňoval žádný právní titul, užívala stánek vlastněný žalobcem, tedy se bezdůvodně obohacovala protiprávním užitím cizí hodnoty a je tak povinna žalobci vydat prospěch, který tím získala. Vzhledem k tomu, že tak dosud neučinila, vzniklo žalobci právo požadovat po žalované ve smyslu § 1970 OZ rovněž zákonný úrok z prodlení, jehož výše vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to u nároku vztahujícímu se k období srpen až listopad 2017 ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty, které byla žalované poskytnuta k plnění předžalobní výzvou ze dne 1. 12. 2017, a u nároku vztahujícímu se k měsíci prosinci 2017 ode dne 1. 7. 2020, který následujte datu, kdy bylo žalované doručeno podání žalobce s rozšířeným předmětem žaloby.

32. Hledě všeho shora uvedeného, rozhodl soud tak, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen„ OSŘ“) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 242,21 Kč, přičemž tato částka představuje 25,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,76 % a úspěchu žalované v rozsahu 37,24 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”), a to: -) z tarifní hodnoty ve výši 32 000 Kč sestávající z částky 2 380 Kč za každý ze 7 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby; replika, účast na jednání u soudu dne 27. 9. 2018, podání ze dne 16. 6. 2020, podání ze dne 18. 8. 2020, účast na jednání u soudu dne 8. 10. 2020) a z částky 1 190 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění), včetně 8 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 250 Kč ve výši 4 252,50 Kč; -) z tarifní hodnoty ve výši 40 000 Kč sestávající z částky 2 700 Kč za každý ze 14 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (účast na jednání u soudu dne 9. 3. 2021 – 2x, podání ze dne 8. 4. 2021, účast na jednání u soudu dne 22. 4. 2021 – 2x, podání ze dne 3. 12. 2021, účast na jednání u soudu dne 17. 2. 2022, podání ze dne 3. 3. 2022, účast na jednání u soudu dne 14. 4. 2022, účast na jednání u soudu dne 8. 11. 2022, podání ze dne 19. 12. 2022, účast na jednání u soudu dne 20. 12. 2022, podání ze dne 2. 1. 2023, účast na jednání u soudu dne 12. 1. 2023) a z částky 1 350 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 AT (otázky na znalce), včetně 15 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 43 650 Kč ve výši 9 166,50 Kč. Z toho již 1 117,20 Kč žalovaná žalobci uhradila a to formou zaplacené zálohy na znalecký posudek. Záloha činila 3 000 Kč, z toho 1 117,20 Kč představuje 37,24 % jejího úspěchu ve věci, tj. částku, kterou by byl povinen v tomto rozsahu hradit žalobce sám.

34. O nákladech státu rozhodl soud podle § 148 odst. 1 OSŘ tak, že náhradu rozdělil mezi účastníky poměrně podle výsledku řízení. Žalované uložil povinnost nahradit státu náklady v částce 1 960 Kč, která představuje neúspěch žalované co do 62,76 % uplatněného nároku a žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady v částce 1 163 Kč, která představuje neúspěch žalobce co do 37,24 % uplatněného nároku. Náklady státu tvoří znalečné vyplacené znalci [celé jméno znalce] z rozpočtu státu. Tato část znalečného činila 3 123 Kč. Zbývající část znalečného ve výši 3 000 Kč byla znalci vyplacena z žalovanou složené zálohy, a byla tak vypořádána v rámci nákladů řízení mezi jeho účastníky, jak uvedeno shora.

35. O třídenní lhůtě ke splnění všech povinností bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 OSŘ.