6 C 318/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Miroslavou Sixtovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně . Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 59 300,85 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 59 300,85 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 34 485,96 Kč za dobu od 4. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 11. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 24515599, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do databází (NRKI a BRKI), insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník je schopen své závazky splácet. Žalobkyně vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtu a výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše příjmu žalovaného činila 136 709 Kč. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, a to dne 22. 3. 2024 částku 14 466 Kč, dne 18. 12. 2023 částku 3 013 Kč, dne 13. 1. 2024 částku 10 720 Kč a dne 8. 11. 2023 částku 7 000 Kč. Žalovaný si dále při sjednávání úvěru zvolil volitelné služby za poplatek. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu. Žalovaný je v prodlení s úhradou celého úvěru ode dne 4. 9. 2024. Žalovaný přes výzvu žalobkyně dlužnou částku neuhradil. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že pro posouzení úvěruschopnosti vycházela z informací poskytnutých žalovaným ohledně počtu členů domácnosti (a jejich příjmu), pravidelných měsíčních výdajů, čistých měsíčních příjmů a ověřených měsíčních příjmů. K ověření výše příjmu poskytl žalovaný dva výpisy ze svého bankovního účtu za období září a říjen 2023. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 54 377 Kč.

2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Učinil nesporným tvrzení, že mu žalobkyně poskytla částky 14 466 Kč, 3 013 Kč, 10 720 Kč a 7 000 Kč a tvrzení, že žalobkyni uhradil celkem 54 377 Kč. Má však za to, že vzhledem k částce, kterou již žalobkyni vrátil zpět, jedná se z její strany o lichvu, kdy navíc žalobkyně k žádosti žalovaného nebyla schopna specifikovat, co vlastně žalovaný má splácet, přičemž byl opakovaně žalovaný urgován vymahačskými agenturami k úhradě dlužné částky, která navíc stále narůstá.

3. Soud jednal v nepřítomnosti žalobkyně podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24515599 (dále jen „smlouva o úvěru“) soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 8. 11. 2023 smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému peněžní částku až do výše 80 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím specifikovaným v této smlouvě. Žalovaný se zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky v denních splátkách a zaplatit cenu za zvolené volitelné služby. Smluvní strany sjednaly RPSN ve výši 2120,11 % a denní úrokovou sazbu ve výši 1,016 %. Žalobkyně byla oprávněna zesplatnit úvěr, ocitne-li se žalovaný v prodlení alespoň 91 dní se splácením jedné nebo více splátek.

6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pro žalovaného soud zjistil, že žalobkyně zjistila výši pravidelných měsíčních výdajů 19 500 Kč, výši pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 9 800 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 7 600 Kč a zbytné výdaje ve výši 1 800 Kč, dále výši ověřeného čistého měsíčního příjmu 136 709 Kč a výši čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem 72 300 Kč, z čehož vypočetla disponibilní příjem 28 200 Kč.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 8. 11. 2023 částku 7 000 Kč, dne 18. 12. 2023 částku 3 013 Kč, dne 13. 1. 2024 částku 10 720 Kč a dne 22. 3. 2024 částku 14 466 Kč.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 933,21 Kč a konečný zůstatek 896,62 Kč. Celkový objem obratů na účtu dosáhl částky 84 766,60 Kč. Příchozí platby od osob odlišných od žalovaného činily celkem 70 230 Kč. Žalovaný dále uhradil společnosti , právnická osoba, částku 4 000 Kč.

9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 896,52 Kč a konečný zůstatek 1 859,95 Kč. Celkový objem obratů na účtu dosáhl částky 127 245,70 Kč. Příchozí platby od osob odlišných od žalovaného činily celkem 55 109 Kč. Žalovaný dále uhradil společnosti , právnická osoba, částku 6 500 Kč.

10. Z výzvy k úhradě včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně dne 21. 5. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě částky 62 405,85 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru a nákladů právního zastoupení.

11. Z ostatních provedených důkazů (předpis denních splátek, informace pro spotřebitele, kopie občanského průkazu žalovaného, souhlas se zpracováním osobních údajů) soud nezjistil pro rozhodnutí ve věci nic podstatného.

12. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

13. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 11. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 80 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky se sjednaným příslušenstvím. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 2 120,11 %. Žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 35 199 Kč, žalovaný uhradil žalobkyni celkem 54 377 Kč. Žalovaný měl na běžném účtu blíže nespecifikovaný příjem ve výši 70 230 Kč za měsíc září 2023 a ve výši 55 109 Kč za měsíc říjen 2023. Žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

15. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako „ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

22. Soud v daném případě uzavřel, že žalobkyně s žalovaným projevili vůli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru dle shora citovaných ustanovení, s čímž se pojí povinnost žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice prověřovala majetkové poměry žalovaného, ovšem nikoliv s náležitou odbornou péčí. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným a z výpisů z jeho běžného účtu za dva měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru. Příjmy žalovaného dále žádným způsobem neověřila, a nemohla tedy důvodně předpokládat, že se jednalo o jeho pravidelné měsíční příjmy. Závěr žalobkyně o tom, že výše měsíčního příjmu žalovaného činila 136 709 Kč, nebyl ničím podložen a soudu se proto jeví, že tak žalobkyně učinila čistě účelově, a to na základě zcela nepodložených částek, které dovodila bez dalšího z položek na výpisu z účtu žalovaného. Žalobkyně si nevyžádala ani žádné další podklady, zejména podklady týkající se výdajů žalovaného na bydlení, jeho předchozích úvěrů ani dalších životních nákladů. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně proto soud považuje za naprosto nedostatečné. Nelze rovněž odhlédnout též od skutečnosti, že předmětné výpisy z účtu žalovaného nekorespondují s informacemi uváděnými žalobkyní v rámci výpisu o posouzení úvěruschopnosti.

23. V souladu s výše citovanými závěry SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného zkoumat z úřední povinnosti. V důsledku absence postupu dle 86 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným podle § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to i s ohledem na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

24. Pro úplnost soud dodává, že sjednaná výše RPSN je zjevně v rozporu s dobrými mravy, když RPSN činí 2 120,11 %. Obvyklá výše RPSN při poskytování úvěrů domácnostem činila v době, kdy došlo k podpisu smlouvy, přibližně 10 %, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněným Českou národní bankou. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali roční procentní sazbu nákladů úvěru více než 200x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše, je zřejmé, že ujednání o výši RPSN se ocitlo v rozporu s dobrými mravy, a proto bylo neplatné (§ 580 o. z.). Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednané a obvyklé sazby zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o. z.).

25. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru proto vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni pouze to, co mu bylo na základě této smlouvy plněno, tj. jistinu ve výši 35 199 Kč, což žalovaný již učinil, když žalobkyni zaplatil částku přesahující tuto poskytnutou jistinu. Soud proto výrokem I žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plně úspěšnému žalovanému by náležela paušální náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka, avšak žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal.