6 C 43/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Miroslavou Sixtovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 28 292,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 285,77 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 285,77 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 12 006,68 Kč, úroku ve výši 5,4 % ročně z částky 16 285,77 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 735,77 Kč od 24. 9. 2025 do 23. 10. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 450 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 608 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 292,45 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 8. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 270 000 Kč, určený ke konsolidaci jeho závazků, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami spolu se smluveným úrokem ve výši 5,4 % ročně. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 253 714,23 Kč, přičemž neuhrazena zůstává jistina ve výši 16 285,77 Kč a dále poplatky, smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 24. 2. 2025. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvou postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 9. 10. 2025, na tuto žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil.

2. Podanou žalobu k výzvě soudu žalobkyně doplnila o tvrzení, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Vycházela přitom z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, ověřila jeho příjmy u zaměstnavatele a současně provedla kontrolu údajů prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a dalších databází. Při hodnocení úvěruschopnosti byly využity interní scoringové a matematické modely, na jejichž základě bylo uzavřeno, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet.

3. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se nevyjádřil.

4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze žádosti o úvěr , Anonymizováno, ze dne 21. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný požádal o spotřebitelský úvěr ve výši 270 000 Kč se splatností v 60měsíčních splátkách po 4 986,54 Kč. Jako svůj průměrný čistý měsíční příjem uvedl částku 12 974 Kč, další měsíční náklady uvedl ve výši 0 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti označil částkou 50 000 Kč, a to bez další specifikace. Současně uvedl, že bydlí ve vlastním domě či bytě a že poskytnutým úvěrem má být konsolidováno několik jeho předchozích závazků vůči , právnická osoba, .

6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 21. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, na pozici vedoucí balicí linky, přičemž jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 12 974 Kč. Potvrzení bylo vystaveno zaměstnavatelem dne 21. 8. 2019 a současně obsahovalo údaj, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou do 31. 7. 2020.

7. Z Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 8. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému předsmluvní informace vztahující se ke spotřebitelskému úvěru , Anonymizováno, , zejména informace o celkové výši úvěru 270 000 Kč, celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 310 328,28 Kč, výši pravidelných měsíčních splátek 4 986,54 Kč, době trvání úvěru 60 měsíců a RPSN ve výši 5,81 %.

8. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 21. 8. 2019 soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 270 000 Kč se splatností v pravidelných měsíčních splátkách.

9. Z upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 31. 12. 2024 a oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 26. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl upozorněn na prodlení se splácením úvěru a na možnost zesplatnění úvěru v případě neuhrazení dlužných splátek. Následně právní předchůdkyně žalobkyně deklarovala zesplatnění úvěru ke dni 24. 2. 2025 a vyčíslila celkový dluh žalovaného.

10. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil stav úvěrového účtu žalovaného ke dni 18. 9. 2025. Z listiny vyplývá evidovaná nesplacená jistina ve výši 16 285,77 Kč a další evidované příslušenství pohledávky.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila společnosti , Jméno žalobkyně, . soubor pohledávek specifikovaných v příloze smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi pohledávkami postoupenými na žalobkyni byla vedena i pohledávka za žalovaným vzniklá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně. Z potvrzení o přijetí platby ze dne , datum, soud zjistil, že úplata za postoupené pohledávky byla společností , Jméno žalobkyně, . právnímu předchůdci žalobkyně uhrazena.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 10. 2025 a potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že žalovaný byl před zahájením řízení vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 28 292,45 Kč. Z potvrzení o podání soud dále zjistil, že zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 13. 10. 2025 na adresu žalovaného.

13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

14. Z provedeného dokazování soud zjistil, že dne 21. 8. 2019 požádal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 270 000 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 12 974 Kč, měsíční náklady označil částkou 0 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti uvedl ve výši 50 000 Kč. Současně uvedl, že bydlí ve vlastním domě či bytě. Příjem žalovaného byl doložen potvrzením zaměstnavatele, podle něhož byl žalovaný zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s pracovním poměrem sjednaným na dobu určitou do 31. 7. 2020.

15. Na základě uvedeného byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, přičemž žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 270 000 Kč se splatností v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný na úvěr uhradil částku 253 714,23 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného upozornila na možnost zesplatnění úvěru a následně deklarovala zesplatnění úvěru ke dni 24. 2. 2025. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 postoupila společnost , právnická osoba, . pohledávku za žalovaným žalobkyni. Před zahájením řízení byl žalovaný dále vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 9. 10. 2025, která byla dne 13. 10. 2025 podána k poštovní přepravě.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

1. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

2. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

3. Dle § 1968 věty první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

4. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

5. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

9. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

10. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

11. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele.

12. Soud se v projednávané věci zabýval především otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Přestože žalobkyně v řízení doložila, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla určitou míru prověřování žalovaného, zejména prostřednictvím registrů dlužníků, scoringových modelů a potvrzení o příjmu, dospěl soud k závěru, že takové posouzení nelze považovat za zcela dostatečné.

13. Za podstatné soud považoval zejména to, že doložený čistý měsíční příjem žalovaného činil 12 974 Kč, zatímco sjednaná měsíční splátka úvěru přesahovala částku 4 900 Kč měsíčně. Již tato skutečnost sama o sobě vyžadovala zvýšenou míru opatrnosti při posuzování schopnosti žalovaného úvěr dlouhodobě splácet. Žalobkyně sice poukazovala rovněž na tvrzený příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč, tento údaj však nebyl nijak doložen ani blíže konkretizován. Z provedených důkazů ani tvrzení žalovaného (jeho absence v tomto ohledu) nevyplývá, z jakých konkrétních zdrojů měl být tento příjem tvořen, zda šlo o příjem další osoby ve společné domácnosti ani zda byl žalovanému skutečně a pravidelně k dispozici. Za významné pak v neposlední řadě považuje soud i skutečnost, že žalovaný měl pracovní poměr sjednán pouze na dobu určitou, přičemž ani tato okolnost nebyla při posouzení jeho dlouhodobé schopnosti úvěr splácet blíže zohledněna.

14. Zcela nedostatečně byla podle názoru soudu posouzena rovněž výdajová stránka žalovaného. Přestože žalobkyně argumentovala využitím scoringových modelů a statistických údajů, soud má za to, že uvedené nástroje mohou sloužit toliko jako podpůrný mechanismus pro vyhodnocení již zjištěných údajů, nikoliv jako náhrada za absentující konkrétní skutková zjištění o skutečných životních nákladech spotřebitele. Žalovaný v žádosti o úvěr označil své měsíční náklady částkou 0 Kč, aniž by byly blíže zjišťovány či ověřovány jeho běžné výdaje spojené s bydlením a každodenním fungováním domácnosti. I za předpokladu, že by soud přistoupil na předpoklad vlastního bydlení, přičemž ani toto nebylo nikterak prokázáno, samotné tvrzení o „vlastním bydlení“ bez dalšího neprokazuje absenci nákladů na bydlení ani neumožňuje učinit závěr o skutečné ekonomické situaci žalovaného. Z hlediska výdajové stránky tak nebyly zjišťovány jiné náklady s bydlením související, ale ani další náklady, spojené s běžným fungováním. Za daných skutečností tak předchůdkyně žalobkyně nemohla mít dostatečný podklad, který by umožňoval další využití scoringových modelů a statistických údajů. Výdajová stránka tak z hlediska soudu nebyla dostatečně posouzena.

15. Soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného proběhlo v rozsahu odpovídajícím požadavkům odborné péče předpokládaným zákonem o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti bylo v podstatné míře založeno na neověřených tvrzeních žalovaného, aniž by byly dostatečně zjištěny a doloženy jeho reálné životní náklady a skutečný disponibilní příjem použitelný ke splácení úvěru. Za této situace dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena způsobem vylučujícím důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, a žalobkyni proto nelze přiznat nároky převyšující rozsah dosud nevrácené části poskytnuté jistiny.

16. Žalobkyně, na kterou byla v souladu s § 1879 a násl. o. z. postoupena pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným, v řízení prokázala, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 270 000 Kč a žalovaný na ně uhradil částku 253 714,23 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal částku odpovídající dosud nevrácené části jistiny ve výši 16 285,77 Kč. Co do smluvních úroků, poplatků, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství výrokem II. žalobu zamítl, neboť vzhledem k nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze žalobkyni přiznat nároky převyšující rozsah dosud nevrácené jistiny.

17. Co se týká zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni přiznal dle § 1968 o. z. a § 1970 o. z. z částky 16 285,77 Kč ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní výzvou ze dne 9. 10. 2025, která byla dne 13. 10. 2025 podána k poštovní přepravě. Soud vycházel ze zákonné fikce doručení dle § 573 o. z., podle níž se zásilka považuje za doručenou třetím pracovním dnem po odeslání, tedy dne 16. 10. 2025. Vzhledem k sedmidenní lhůtě k dobrovolnému plnění se žalovaný dostal do prodlení dne 24. 10. 2025, od něhož soud žalobkyni zákonný úrok z prodlení přiznal. Soud současně neshledal důvody pro stanovení delší lhůty k plnění či povolení splátek, neboť žalovaný v řízení zůstal zcela nečinný a netvrdil ani nedoložil žádné skutečnosti, které by takový postup odůvodňovaly.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 28 292,45 Kč s příslušenstvím, přičemž jí byla přiznána pouze částka 16 285,77 Kč s příslušenstvím odpovídajícím dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Úspěch žalobkyně tak činí 57,56 %, úspěch žalovaného 42,44 %, čistý procesní úspěch žalobkyně tedy představuje 15,12 %. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), a to převzetí a přípravy zastoupení, předžalobní výzvy a žaloby, ve výši 2 260 Kč za jeden úkon dle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. a) a. t., dále z náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon dle § 13 odst. 4 a. t. a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 130 Kč, po zaokrouhlení 1 707 Kč. Žalobkyni proto soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu odpovídajícím jejímu čistému procesnímu úspěchu, tedy ve výši 15,12 % z celkově účelně vynaložených nákladů řízení, což představuje částku 1 608 Kč.

19. V rámci náhrady nákladů řízení soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za úkon právní služby spočívající v doplnění žaloby ze dne 10. 4. 2026, neboť má za to, že skutečnosti uvedené v tomto podání, zejména tvrzení a listiny vztahující se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, měly být součástí již samotné žaloby. Nejednalo se tak o účelně vynaložený náklad řízení ve smyslu § 142 o. s. ř., nýbrž o dodatečné doplnění tvrzení a důkazů, které měly být žalobkyní předloženy již při zahájení řízení.

20. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., a to vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ke svým platebním možnostem neuvedl ničeho.