7 C 117/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 24 172 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 900 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 21 272 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 428,52 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 281,47 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 145,95 Kč od 21. 5. 2020 do 26. 11. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 6 245,95 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 662,57 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 24 172 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou byla dne 2. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 1 444 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 6 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 078 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě trvalého bydliště ve výši 3 750 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala hradit v 14 měsíčních splátkách ve výši 1 948 Kč, poslední splátka měla být uhrazena nejpozději dne 2. 12. 2018. Žalovaná však sjednané splátky nehradila, když poslední splátku zaplatila dne 30. 6. 2018 ve výši 500 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na úhradu celé zbývající části dlužné částky, kdy tato sestávala z jistiny ve výši 8 662,57 Kč, z úroku za sjednanou dobu úvěru ve výši 483,38 Kč, z úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 085,65 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 603,38 Kč a z úhrady za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 337,02 Kč. Jelikož nebyl úvěr uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, tj. ke 2. 12. 2018, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 8 662,57 Kč od 3. 12. 2018 úrokem ve výši 15 % ročně. Dále v důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši a nakonec také sjednanou smluvní pokutu. Pohledávka za žalovanou pak byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 24. 6. 2020, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020, což bylo žalované písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky do dne podání žaloby nezaplatila žalovaná ničeho. Žalobkyně tak požaduje zaplacení zbylé části jistiny ve výši 8 662,57 Kč, úroku za dobu poskytnutí úvěru ve výši 483,38 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 085,65 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 603,38 Kč, úhrady za umožnění splácet v hotovosti v místě bydliště 3 337,02 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, úroku vyčísleného od 3. 12. 2018 do postoupení pohledávky z jistiny ve výši 2 281,47 Kč, zákonného úroku z prodlení od okamžiku prodlení žalované do postoupení pohledávky ve výši 1 428,52 Kč. Dále žalobkyně požaduje také zaplacení úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z jistiny úvěru ve výši 8 662,57 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení z částky 9 145,95 Kč (tato částka sestává z dlužné jistiny 8 662,57 Kč a dále z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 483,38 Kč) od 21. 5. 2020 do zaplacení. Ačkoliv byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, tak ničeho nezaplatila.

2. V doplnění žaloby ze dne 27. 4. 2021 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací poskytnutých žalovanou před uzavření smlouvy, kdy tyto údaje byly ověřeny doklady vyžádanými od žalované (výpisy z běžného účtu, pracovní smlouva) a dále též nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla tázána na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Z čestného prohlášení žalované plyne, že tato svým podpisem stvrdila úplnost, přesnost a pravdivost poskytnutých údajů. Právní předchůdce tedy s ohledem na informace, které mu žalovaná poskytla, a které byly ověřeny z předložených dokumentů a nahlédnutím do registrů, a také s ohledem na výši požadovaného úvěru učinil závěr, že žalovaná je schopna splácet měsíčně částku 1 948 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podání ze dne 8. 2. 2021, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 10. 2017 bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, že výše úvěru činila 15 000 Kč, že celkové náklady úvěru činily 12 272 Kč, přičemž tyto sestávaly z úroku ve výši 1 444 Kč, z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, z nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč a dále z inkasního poplatku ve výši 3 750 Kč, že celkově měla žalovaná zaplatit 27 272 Kč, že dlužná částka měla být hrazena v 14 měsíčních splátkách ve výši 1 948 Kč, že v případě prodlení s úhradou splátky byla žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, že zápůjční úroková sazba pro 14 měsíční úvěry činila 15 % ročně. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Jak vyplývá z žádosti o úvěr ze dne 2. 10. 2017, žalovaná prohlásila, že je zaměstnána u [právnická osoba] a.s. jako dělnice na dobu určitou od června 2017 do února 2018 s měsíční mzdou ve výši 9 637 Kč, že měsíční výdaje činí 4 500 Kč na bydlení a energie, 6 000 Kč na dopravu, jídlo, dále 1 000 Kč na srážky ze mzdy a 4 140 Kč na splátky stávajících půjček, celkem výdaje činí 15 640 Kč, že měsíční příjmy osoby žijící s ní ve společné domácnosti, která se podílí na výdajích domácnosti, činí 13 999 Kč, že dosažené vzdělání žalobkyně je základní.

8. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 vyplývá, že žalovaná byla zaměstnána u [právnická osoba] a.s. na dobu určitou od 1. 6. 2017 do 28. 2. 2018 v rozsahu 37,5 hodin týdně.

9. Z výpisu pohybů na studentském účtu vedeném u ČSOB na jméno [příjmení] [příjmení], který obsahuje údaje o výdajích a příjmech, vyplývá, že na tento účet byla poukázána výplata v červenci 2017 ve výši 14 489 Kč, v srpnu 2017 ve výši 14 305 Kč a v září 2017 ve výši 13 124 Kč.

10. Z výpisů z účtu vedeného u [právnikcá osoba] [příjmení] [příjmení] na jméno žalované obsahujícího příchozí platby za období od 2. 5. 2017 do 2. 10. 2017 bylo zjištěno, že na účet žalované byla poukázána výplata za červenec 2017 ve výši 9 701,88 Kč, za srpen 2017 ve výši 9 880 Kč a za září 2018 ve výši 9 271,88 Kč.

11. Z přehledu plateb v hotovosti bylo zjištěno, že žalovaná za období od října 2017 do června 2018 zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně na splátkách celkem 12 100 Kč.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 bylo zjištěno, že pohledávka z úvěrové smlouvy za žalovanou byla postoupena na žalobkyni ke dni zaplacení úplaty.

13. Z potvrzení o zaplacení vyplývá, že dne 8. 7. 2020 zaplatila žalobkyně sjednanou kupní cenu za postoupené pohledávky.

14. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 11. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzvána k úhradě dlužných částek nejpozději ve lhůtě do 26. 11. 2020, zároveň jí bylo sděleno, že ke dni 8. 7. 2020 byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla žalované odeslána dne 11. 11. 2020.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

24. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

26. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaná prohlásila, že její měsíční příjmy činí 9 637 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 15 640 Kč, z toho 4 140 Kč představují měsíční splátky stávajících půjček, tedy celkem pravidelné měsíční výdaje přesahují příjmy o 6 003 Kč. Dále žalovaná prohlásila, že sdílí domácnost s další osobou, která se s ní podílí na výdajích domácnosti, kdy tato osoba má měsíční příjmy 13 999 Kč. Z uvedených údajů pak byly žalovanou doloženy toliko její příjmy představované platem ve výši cca 9 000 Kč měsíčně a příjmy další osoby žijící ve společné domácnosti ve výši cca 14 000 měsíčně. Na druhou stranu ale nebyly nijak doloženy pravidelné měsíční výdaje žalované, když tyto nebyly ve výpisu z účtu zobrazeny, přičemž žalovaná ani nepředložila další případné relevantní dokumenty jako např. nájemní smlouvu. Soud tedy shledal, že si právní předchůdce žalobkyně nepočínal s odbornou péčí, když se co do předložených dokumentů spokojil toliko s výpisy z účtů bez uvedení odchozích plateb a když tak nebyly komplexně prokázány majetkové poměry žalované. Ale i v případě, kdy by soud vycházel z tohoto, že jsou veškerá prohlášení žalované ohledně jejích výdajů pravdivá, nemohl by přesto učinit závěr o tom, že byla náležitě osvědčena schopnost žalované úvěr splácet. Jak žalovaná uvedla, měsíční výdaje přesahovaly její příjmy o 6 003 Kč a byť by soud přihlédl k participaci další osoby s pravidelným měsíčním příjmem ve výši 14 000 Kč na výdajích na domácnost, lze si jen stěží představit, že by se tím žalovaná ocitla v takové finanční situaci, v níž by jí nečinilo žádný problém splácet měsíčně 1 948 Kč. Nakonec nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalovaná měla v době uzavření úvěrové smlouvy závazky ještě i z jiných půjček, na které měsíčně splácela celé 4 140 Kč, a dále že zde v období do prosince roku 2018, kdy měla žalovaná uhradit poslední splátku, neexistovala žádná záruka stabilního měsíčního příjmu, když jediný pravidelný měsíční příjem žalované pocházel z pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do února roku 2018.

27. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

28. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

30. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 25. 5. 2017 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 9 145,95 Kč od 3. 12. 2018 do zaplacení (od 3. 12. 2018 do 20. 5. 2020 přitom úroky z prodlení kapitalizovala), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

32. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byla žalovaná vyzvána k vrácení poskytnutého úvěru v předžalobní výzvě ze dne 11. 11. 2020 (výzvu obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky nemohl vzít soud v potaz, neboť žalobkyně nepředložila doklad o odeslání této výzvy žalované). Jelikož byla tato výzva žalované odeslána prostřednictvím České pošty dne 11. 11. 2020, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalované třetí pracovní den, tj. v pondělí 16. 11. 2020 (§ 573 o.z.). Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 11. 11. 2020 byla určena lhůta do 26. 11. 2020, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní, kdy tato lhůta byla stanovena do 26. 11. 2020. Žalovaná se tak ocitla v prodlení 27. 11. 2020, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

33. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 2. 10. 2017 žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 12 100 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 2 900 Kč. Ostatní požadované částky, ať již se jednalo o různé poplatky, popř. obchodní úrok či smluvní pokutu, soud zamítl.

34. S ohledem na výše uvedené soud dále zamítl návrh žalobkyně na přiznání práva na zákonný úrok z prodlení -na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 428,52 Kč, -na zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 145,95 Kč od 21. 5. 2020 do 26. 11. 2020, -na zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 6 245,95 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 2 900 Kč, která představuje obohacení žalované a v zákonné výši 8,25 % ročně.

35. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žalovaná byla v převážné míře úspěšná (v rozsahu 88 %) a náležela by jí 76 % náhrada z celkové výše jejích nákladů řízení. Žalovaná se však v řízení nijak nevyjadřovala, nijak se ho neúčastnila a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.