7 C 125/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 43 913,37 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 8 038,77 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 42 913,37 Kč od 15. 5. 2023 do 12. 6. 2023, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 42 913,37 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 42 913,37 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 666,57 Kč od 13. 3. 2023 do 14. 5. 2023 a co do částky 1 000 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 874,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 449,05 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby jí žalovaný uhradil částku ve výši 42 913,37 Kč s příslušenstvím včetně 1 000 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Uvedla, že s žalovaným dne 5. 3. 2022 uzavřela rámcovou smlouvu č. 2351272 na základě, které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Následně s žalovaným dne 6. 3. 2022 uzavřela dodatek č. 1 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč. Úvěr byl žalovanému schválen a dne 6. 3. 2022. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila dne 15. 5. 2023 žalobkyně k zesplatnění úvěru a současně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala předžalobní upomínkou. Dluh žalovaného sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 42 913,37 Kč, nesplaceného smluvního úroku výši 1 665,57 Kč za období od 1. 3. 2023 do 14. 5. 2023, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 42 913 Kč od 15. 5. 2023 do 12. 6. 2023, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 42 913 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení, zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 42 913 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení a dále 1 000 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč sjednaných v Podmínkách pro používání úvěru, které žalovanému účtoval dne 3. 4. 2023 a 24. 4. 2023. Dále doplnila, že žalovaný za celou dobu uhradil kontokorent ve výši 8 038,77 Kč na úroku z úvěru.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud žalobkyni vyzval, aby předložila listiny osvědčující skutečnost, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ta nad to k výzvě soudu sdělila, že posouzení úvěruschopnosti provedla na základě informací získaných od žalovaného. Při sjednání úvěru, žalovaný uvedl příjmy průměrné výši 450 000 Kč měsíčně, žalobkyně považovala částku za chybnou a pracovala s čistým měsíčním příjmem žalovaného jako podnikatele ve výši 31 875 Kč. Dále se žalovaný nijak nevyjádřil k výši svých měsíčních výdajů, proto žalobkyně použila sofistikovaný statistický model, kdy jí vyšla částka 3 860 Kč jako nutné měsíční výdaje žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z informací z Bankovního registru klientských informací, z úvěrové zprávy ze dne 5. 3. 2022 zjistila, že žalovaný má aktivní i jiné splátkové produkty.

4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Účastníci dne 5. 3. 2022 spolu uzavřeli rámcovou smlouvu č. 2351272 na základě, které byl žalovanému zřízen běžný účet č. , č. účtu, a dále mu byl poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 50 000 Kč s roční úrokovou sazbou 18,90 % s nutností splatit kontokorent jednou ročně a možností ukončit smluvní vztah dle odstavce „Náš smluvní vztah o kontokorentu končí“, písmeno e) a dále s možností žalobkyně účtovat žalovanému účelně vynaložené náklady v „Postupy v případě porušení toho, na čem jsme se dohodli“ písmeno a) Podmínek k čerpání kontokorentu (rámcová smlouva č. 2351272 ze dne 5. 3. 2022, dodatek č. 1 k rámcové smlouvě č. 2351272 ze dne 6. 3. 2022, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Obchodní podmínky účinné od 12. 1. 2022 a Podmínky k čerpání kontokorentu). Výpisem z běžného účtu č. , č. účtu, za období od 13. 3. 2022 do 19. 6. 2023 byly zjištěny pohyby na účtu (výpis z běžného účtu).

5. Žalovaný na kontokorentní úvěr hradil částky od 14. 3. 2022 do 31. 1. 2023, ke dni 15. 5. 2023 činila jistila 42 913,37 Kč, na úrok z úvěru bylo žalovanému z plateb strženo 8 038,77 Kč. (přehled čerpání a splácení kontokorentu).

6. Žalobkyně vyčíslila svoje náklady na vymáhání dluhu v Přehledu nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu na 890,80 Kč za 20 dní (Přehled nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu a příloha Odchozí zprávy).

7. Žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky dne 15. 5. 2023 (Výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva ze dne 15. 5. 2023 včetně podacího archu ze dne 16. 5. 2023).

8. Při sjednávání úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán u , jméno FO, , IČO , IČO, , je podnikatel a má příjem 450 000 Kč (Přehled žádostí o úvěr – aplikační data).

9. Úvěrová zpráva sestavená dne 5. 3. 2022 uváděla, že žalovaný měl sjednány další tři úvěry, kdy dva byly již po splatnosti a další tři úvěry mu byly odmítnuty (Úvěrová zpráva sestavená dne 5. 3. 2022).

10. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje14. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

19. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

21. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

22. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad)... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“23. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

24. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Žalobkyně ani po dodatečných výzvách soudu nepředložila důkaz, kterým by bylo prokázáno, že příjmy a výdaje žalovaného byly v době sjednávání úvěru takové, jaké on sám uvedl v žádosti, resp. žalobkyně z nich vyšla jako ze statistických dat. A bylo by tak prokázáno, že přiměřeně zjistila, zda spotřebitel má finanční prostředky, že úvěr může splácet. Soudu není zřejmé odkud získala informace, že žalovaný má příjem namísto 450 000 Kč částku 31 875 Kč měsíčně a že jeho výdaje jsou 3 860 měsíčně. Sám žalovaný v pozdějších žádostech uváděl, že jeho výdaje jsou 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jejích příjmů a výdajů dokládají. Naopak z Úvěrové zprávy vyplývalo, že žalovaný opakovaně žádá o úvěry a že již poskytnuté úvěry nesplácí.

26. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

27. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky a ke dni ukončení smlouvy o kontokorentu zbývalo na jistině doplatit ve výši 42 913,37 Kč. Žalovaný dosud zaplatil na smluvním úroku částku ve výši 8 038,77 Kč a soud proto s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy tuto částku odečetl od požadované jistiny a zbytek jistiny (42 913,57 – 8038,77 = 34 874,60) přiznal (výrok II.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 8 038,77 Kč, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení soud žalobu zamítl, a to včetně žalobkyní tvrzených nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť jejich zaplacení vyvozovala z absolutně neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru, jejíž součástí byly i Podmínky k čerpání kontokorentu (výrok I.).

28. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 449,05 Kč (výrok III.), tato částka představuje 62,54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,27 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,73 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 717 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva a žaloba). Soud dále nepřiznal náklady za další dvě vyjádření žalobkyně, neboť se jednalo o doplnění tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného a ty už měla obsahovat samotná žaloba.

30. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.