7 C 147/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 14 614,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 800 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 9 814,86 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 317,51 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 365,86 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 924,72 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, zákonného úroku z prodlení z částky 5 124,72 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 924,72 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 498,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 14 614,86 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou byla dne 25. 5. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 9 896 Kč, který byl představován součtem kapitalizovaných úroků za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 676 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnou za zpracování a doručení ve výši 3 830 Kč, poplatkem za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 2 390 Kč. Žalovaná se zavázala splatit jistinu a poplatek v 18 měsíčních splátkách po 1 384 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 25. 11. 2018. Žalovaná však poslední splátku uhradila dne 8. 7. 2018, poté splácet přestala. Ke dni 5. 11. 2018 činily dlužná jistina 9 924,72 Kč a dlužné poplatky 4 690,14 Kč. Jelikož žalovaná dlužnou částku neuhradila, úročí se jistina ve výši 9 924,72 Kč od 26. 11. 2018, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru (tedy pro úhradu celého úvěru) úrokem ve výši 29 % ročně. Žalovaná ke dni postoupení pohledávky uhradila celkem částku 10 200 Kč. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně tak, že činil dotaz na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalované. Získané informace pak byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ ověřené dokumenty,“ mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce a nájemní smlouva. Ze smluvních podmínek přitom vyplývá, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované splácet půjčku, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Na základě odborného posouzení úvěruschopnosti žalované tak právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Dále žalobkyně uvedla, že i kdyby soud přes uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti dle § 84 až 89 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tak ale jelikož byla předmětná smlouva uzavřena po datu nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. po 1. 12. 2016), nezpůsobuje neprokázání splnění této povinnosti absolutní neplatnost smlouvy. Na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou s účinností k témuž datu postoupena na žalobkyni z jejího právního předchůdce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 24 014,86 Kč, kdy tato částka zahrnovala také navýšení účtované původním věřitelem, které žalobkyně nepožaduje. Žalobkyně tak uplatňuje zaplacení částky 14 614,86 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 9 924,72 Kč a z dlužných poplatků ve výši 4 690,14 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 365,86 Kč (29 % ročně z 9 924,72 Kč od 26. 11. 2018 do 20. 1. 2020), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 317,51 Kč (9 % ročně z 9 924,72 Kč od 8. 8. 2018 do 20. 1. 2020), smluvní úrok 29 % ročně z dlužné částky 9 924,72 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné částky 9 924,72 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne 8. 4. 2021 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě. Dle žalobkyně nicméně nelze zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti sdělených informací a předložených dokladů. Dále žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokumentů, které žalovaná pouze předložila při sjednávání a uzavírání smlouvy. V této souvislosti pak žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 231/2020, dle kterého takový postup, tj. ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o půjčku bez pořizování jejich kopií, je zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovanou podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Soud ve věci na základě provedených důkazů zjistil následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 5. 2017 bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, že výše zápůjčky činila 15 000 Kč, že poplatek byl stanoven v částce 9 896 Kč, přičemž zahrnoval úrok ve výši 3 676 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 3 830 Kč, poplatek za administrativní činnost a komfort splácení v hotovosti ve výši 2 390 Kč, že žalovaná měla vše splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši 1 384 Kč, že poslední splátka měla činit 1 368 Kč, že zápůjční úrokovou sazbu si strany sjednaly ve výši 29 % ročně, že celkově měla žalovaná zaplatit 24 896 Kč. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná prohlásila, že bydlí v nájmu, že má vzdělání na úrovni základní školy, že pobírá starobní důchod ve výši 13 800 Kč, že má také jiný měsíční příjem ve výši 10 000 Kč, že odhadované měsíční výdaje činí 8 000 Kč, že má zápůjčku také u jiné společnosti, že mezi tzv. ověřené dokumenty patřila výměra důchodu.

8. Z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020 soud zjistil, že dlužná částka činila ke dni 21. 1. 2020 celkem 24 014,86 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.

10. Z oznámení ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyrozuměna o postoupení pohledávky, kdy byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 24 014,86 Kč do 10 dnů od data doručení výzvy. Jak plyne z podacího lístku, tato výzva byla žalované odeslána dne 14. 2. 2020.

11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 16. 12. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzvána k úhradě dlužných částek. Výzva byla žalované zaslána, jak vyplývá z podacího lístku ze dne 17. 12. 2020.

12. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

21. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Zde je pak namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dle kterého povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

23. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě měla žalovaná doložit výši důchodu ve výši 13 800 Kč výměrem, tento však nemá žalobkyně k dispozici, ostatní prohlášení žalované, tj. ohledně dalšího příjmu ve výši 10 000 Kč a dále ohledně odhadovaných měsíčních výdajů ve výši 8 000 Kč, včetně zápůjčky u jiné společnosti, nebyly dokladovány příslušnými dokumenty ani k nahlédnutí při podpisu smlouvy. Soud tedy shledal, že si právní předchůdce žalobkyně nepočínal s odbornou péčí, když si nechal doložit toliko výši důchodu výměrem a když nakonec žalobkyně nemá k dispozici ani tento jediný žalovanou předložený dokument, pokud nebyla pořízena jeho kopie. A přestože měsíční splátky nepředstavovaly vysokou, tak dle soudu není možné toliko s poukazem na nízkou částku úvěru, resp. jeho splátek, zcela rezignovat na jakékoliv zjišťování schopnosti spotřebitele splácet půjčené peněžní prostředky.

24. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

25. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v [anonymizováno] smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

27. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 25. 5. 2017 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 25. 5. 2017 žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 10 200 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 4 800 Kč. Ostatní požadované částky v podobě 29. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 9 924,72 Kč od 8. 8. 2018 do zaplacení (od 8. 8. 2018 do 20. 1. 2020 přitom úroky z prodlení kapitalizovala), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

30. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byla žalovaná vyzvána k vrácení poskytnutého úvěru v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, a to ve lhůtě 10 dní ode dne doručení. Jelikož bylo toto oznámení žalované odesláno prostřednictvím České pošty dne 14. února 2020, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalované třetí pracovní den, tj. 17. 2. 2020 (§ 573 o.z.). Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 20. 1. 2020 byla určena lhůta 10 dnů ode dne jejího odeslání, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní, kdy považuje-li se zásilka za doručenou dne 14. 2. 2020, uplynula 10 denní lhůta k plnění 24. 2. 2020. Žalovaná se tak ocitla v prodlení 25. 2. 2020, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

31. S ohledem na výše uvedené soud zamítl požadavek žalobkyně -na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 317,51 Kč z částky 9 924,72 Kč od 8. 8. 2018 do 20. 1. 2020, -dále na zákonný úrok z prodlení z částky 9 924,72 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, -a nakonec na zákonný úrok z prodlení z částky 5 124,72 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 4 800 Kč, která představuje obohacení žalované.

32. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 498,33 Kč, přičemž tato částka představuje 34,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,16 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 32,84 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 614,86 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ostatní úkony právní služby soud nepovažoval za účelně vynaložené, neboť pouze doplňovaly návrh a měly být jeho součástí při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.