7 C 161/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 99 858,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 91 380,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 380,60 Kč od 3. 11. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 8 478,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 701,30 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 267,58 Kč, úroku ve výši 11,99 % ročně z částky 97 390,83 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 97 390,83 Kč od 15. 9. 2020 do 2. 11. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 010,23 Kč od 3. 11. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33 579,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 99 858,63 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Žalobkyně uvedla, že svou aktivní legitimaci odvozuje od smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20. 9. 2020 mezi spol. [právnická osoba] a [právnická osoba] [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce žalobkyně), a od smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 7. 10. 2020 mezi spol. [právnická osoba] a žalobkyní. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 12. 6. 2019 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Strany si sjednaly úrok ve výši 11,99 % ročně. Jelikož žalovaná úvěr nesplácela, došlo ke dni 31. 8. 2020 k zesplatnění dluhu. Požadovaná částka přitom dle tvrzení žalobkyně sestává z nesplacené jistiny ve výši 97 390,83 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 701,30 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 267,58 Kč a z dlužných poplatků ve výši 2 467,80 Kč.

2. Soud žalobkyni při jednání dne 27. 5. 2021 vyzval k doplnění žalobních tvrzení k úvěruschopnosti a dále k předložení důkazů k těmto tvrzením, tak žalobkyně v podání ze dne 2. 6. 2021 předložila vyjádření banky, dle kterého měla žalovaná příjem ve výši 38 500 Kč, k závazkům patřila pouze kreditní karta s limitem 50 000 Kč, proto kapacita žalované splácet byla dostatečná. Dále žalobkyně ještě v podání ze dne 8. 6. 2021 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované ověřením bankovní a nebankovní databáze včetně registru SOLUS, vše bylo bez záznamu. Dále bylo ověřeno, že žalovaná užívá stejné telefonní číslo minimálně 2 roky, že číslo občanského průkazu užívá výhradně žalovaná s 3 letou historií a že od předchozí zamítnuté žádosti o bankovní produkt došlo ke zvýšení příjmu o 25 %. Nakonec bylo zjištěno, že se žalovaná nenachází v interním„ blacklistu“ banky.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Na základě ve věci provedených důkazů byly zjištěny následující skutečnosti.

5. Z návrhu na uzavření Smlouvy o rychlé půjčce [číslo] ze dne 11. 6. 2019, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Produktové podmínky pro osobní úvěry, bylo zjištěno, že žalovaná požádala právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč s měsíčními splátkami ve výši 1 742 Kč. Úrok vyl sjednán ve výši 11,99 % ročně, uvedená částka měla být žalované poskytnuta převodem na účet [číslo] přičemž žalovaná uvedla, že je rozvedená, že má dvě vyživovací povinnosti vůči dětem, že bydlí v nájmu, že má vysokoškolské vzdělání a podniká v oboru služby a spoje. Čistý měsíční příjem byl ve výši 38 500 Kč a žalovaná neměla mít jiné úvěry.

6. Z akceptace návrhu Smlouvy o rychlé půjčce [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně přijal návrh žalované na uzavření Smlouvy o rychlé půjčce [číslo] že úvěr měl být splácen prostřednictvím účtu č. [bankovní účet].

7. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu [číslo] vedeného u právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že dne 12. 6. 2019 byla z účtu [číslo] na účet žalované [číslo] poukázána částka 100 000 Kč, dále že v období od 22. 7. 2019 do 20. 12. 2019 byla z účtu žalované [číslo] poukázána na účet [číslo] celkem částka 8 619,40 Kč.

8. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. 2018 ze dne 29. 8. 2018 bylo zjištěno, že spol. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] na [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba]

9. Z vyrozumění o postoupení pohledávky včetně podacího archu České pošty bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o postoupení pohledávky ze spol. [právnická osoba] na [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] dopisem odeslaným prostřednictvím České pošty dne 26. 10. 2020.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 10. 2020 bylo zjištěno, že [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], postoupila pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] na spol. [právnická osoba]

11. Z oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o postoupení pohledávky ze [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na žalobkyni dopisem odeslaným dne 26. 1. 2021.

12. Z předžalobní výzvy k úhradě ze dne 26. 1. 2021 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím své právní zástupkyně žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 124 694,56 Kč, tato výzva byla žalované odeslána dne 26. 1. 2021.

13. Ze sdělení spol. [právnická osoba] na č. l. 37 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla příjem 38 500 Kč, což potvrdila také po telefonu, její závazky spočívaly pouze v tom, že měla kreditní kartu s limitem 50 000 Kč, kapacita žalované splácet tak byla dostatečná.

14. Ze sdělení spol. [právnická osoba] ze dne 28. 5. 2021 na č. l. 42 bylo zjištěno, že číslo OP žalované užívá v uplynulých 3 letech pouze žalovaná, že žalovaná užívá totožné telefonní číslo uplynulé dva roky, že od poslední zamítnuté žádosti o úvěr narostl příjem žalované o minimálně 25 %.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

24. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Zde je pak namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dle kterého povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

26. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaná uvedla, že má čistý měsíční příjem ve výši 38 500 Kč, jde-li pak o výdaje, tak žalovaná tyto nijak konkrétně nevyčíslila, když pouze obecně uvedla, že bydlí v nájmu a že má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem, přičemž dle tvrzení právního předchůdce žalobkyně měla zřízenu kreditní kartu s limitem 50 000 Kč. Uvedené údaje nejsou dle soudu pro účely posouzení úvěruschopnosti též s přihlédnutím k poměrně vysoké částce úvěru dostačující, když finanční situaci nelze komplexně posoudit bez znalosti pravidelných výdajů, navíc ty skutečnosti, které žalovaná tvrdila ohledně příjmů, nejsou ani nijak doložené např. výplatními páskami, pracovní smlouvou apod. Soud má vzhledem k uvedenému za to, že právní předchůdce žalobkyně neprověřil úvěruschopnost žalované tak, jak mu ukládá zákon. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobkyní zmiňované prověřování historie užívání telefonního čísla a čísla OP žalované, když zjištění učiněná v tomto směru by mohla osvědčovat úvěruschopnost žalované pouze ve spojení s ucelenými poznatky o jejích majetkových poměrech, které zde však, jak bylo uvedeno shora, chybí.

27. Soud má tak za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

28. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

30. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 12. 6. 2019 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 12. 6. 2019 žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 8 619,40 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 91 380,60 Kč. Ostatní požadované částky v podobě obchodního úroku a poplatků soud nepřiznal.

32. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 97 390,83 Kč za období od 1. 9. 2020 do zaplacení (od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020 přitom úroky z prodlení kapitalizovala do částky 267,58 Kč), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

33. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byla žalovaná vyzvána k vrácení poskytnutého úvěru ve vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 23. 10. 2020, kdy v tomto vyrozumění nebyla stanovena žádná lhůta k plnění. Jelikož bylo toto oznámení žalované odesláno prostřednictvím České pošty dne 26. 10. 2020, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalované třetí pracovní den, tj. 29. 10. 2020 (§ 573 o.z.). Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního dne poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). S přihlédnutím k povaze plnění a výši dlužné částky soud považuje za lhůtu bez zbytečného odkladu 3 dny, tedy považuje-li se zásilka za doručenou dne 29. 10. 2020, uplynula 3 denní lhůta k plnění 2. 11. 2020, čímž se žalovaná ocitla v prodlení dne 3. 11. 2020 a proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

34. Soud proto též zamítl požadavek žalobkyně -na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 267,58 Kč z částky 97 390,83 Kč od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020, -dále na zákonný úrok z prodlení z částky 97 390,83 Kč od 15. 9. 2020 do 2. 11. 2020, -a nakonec na zákonný úrok z prodlení z částky 6 010,23 Kč od 3. 11. 2020 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 91 380,60 Kč, která představuje obohacení žalované.

35. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 33 579,50 Kč, přičemž tato částka představuje 83,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,51 % a úspěchu žalované v rozsahu 8,49 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 995 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 99 858,63 Kč sestávající z částky 5 100 Kč za každý z čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast při jednání dne 27. 5. 2021 a 24. 6. 2021) a dále za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 a.t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 450 Kč ve výši 5 134,50 Kč. Ostatní úkony právní služby (vyjádření žalobkyně ze dne 2. 6. 2021 a 8. 6. 2021) soud nepovažoval za účelně vynaložené, neboť pouze doplňovaly návrh a měly být jeho součástí při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Dále soud vyhodnotil upomínku zaslanou žalobkyní prostřednictvím právního zástupce žalobkyně jako jednoduchou výzvu k plnění, neboť předložená upomínka obsahuje pouze základní skutkový rozbor bez právního rozboru, nejedná se tak o výzvu k plnění ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.