7 C 163/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 29 556,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 537,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 537,68 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 2 018,45 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 183,26 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 2 018,45 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 27 537,68 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 275,06 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 1. 2021 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 29 556,13 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení poskytl právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) žalovanému na základě jeho žádosti ze dne 12. 2. 2019 spotřebitelský úvěr [číslo] kdy na základě části IV. Smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výše 30 000 Kč. Žalovaný pak průběžně čerpal finanční prostředky do určeného úvěrového rámce, naposledy došlo z jeho strany k čerpání dne 27. 1. 2020 ve výši 28 635,68 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet spolu s úroky a pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně vždy 500 Kč, dále se také zavázal k tomu hradit úroky z úvěru ve výši 22,68 % ročně. Strany si rovněž sjednaly, že v případě nesplácení úvěru bude mít právní předchůdce žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, náhradu nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, úhradu poplatku za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením více než 2 po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, využil právní předchůdce žalobkyně svého práva odstoupit od smlouvy a dlužnou částku zesplatnil, o čemž žalovaného informoval dopisem ze dne 26. 8. 2020, kdy odstoupení nabylo účinnosti ke dni 30. 9. 2020, tj. ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo oznámení odesláno. Dluh žalovaného ke dni zesplatnění sestával z jistiny ve výši 27 537,68 Kč a smluvního úroku ve výši 22,68 % ročně. Na základě smlouvy ze dne 15. 10. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 20. 10. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 23. 10. 2020. Za dobu od postoupení pohledávky do dne podání žaloby neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. Žalobkyně tak požaduje zaplacení jistiny ve výši 27 537,68 Kč, pojistného ve výši 838,95 Kč, poplatků ve výši 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 479,50 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 183,26 Kč splatného ke dni 30. 9. 2020, dále žalobkyně požaduje zaplacení úroků ve výši 22,68 % ročně z jistiny ve výši 27 537,68 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení z částky 29 556,13 Kč sestávající z jistiny ve výši 27 537,68 Kč a dále pojistného ve výši 838,95 Kč, poplatků ve výši 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 749,50 Kč, a to od 1. 10. 2020. Žalovaný ničeho neuhradil, přestože byl k zaplacení dlužné částky vyzýván prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplňujícím vyjádření ze dne 25. 5. 2021 uvedla žalobkyně následující. Právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný a bez vyživovací povinnosti, že měsíční výdaje domácnosti činí 11 400 Kč a že čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně vždy porovnával náklady na bydlení, které čerpal z reálného sdělení klienta, s tabulkou pro minimální náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště, kdy podhodnocené náklady na bydlení bývaly obezřetně navyšovány. Dalším nástrojem pro posouzení úvěruschopnosti byl ukazatel Minimálního disponibilního příjmu, který představoval částku, jež měla žadateli po zaplacení všech výdajů zbýt. Dále právní předchůdce žalobkyně také prováděl komplexní posouzení žadatele dotazem do interního expertního systému, což je komplexní soubor pravidel pro podporu rozhodování, který obsahuje souhrn všech relevantních parametrů, přičemž tento systém je vyvinut tak, aby co nejúčinněji simuloval lidský rozhodovací proces založený na zkušenostech. Nakonec byly činěny dotazy do registru SOLUS, v němž žalovaný nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti, a také do NRKI (nebankovní registr klientských informací) a BRKI (bankovní registr klientských informací). Příjem deklarovaný klientem byl vždy ověřován, kdy ověření sděleného příjmu probíhá v prvé fázi pomocí srovnání s tabulkou předpokládaných příjmů na základě statistiky MPSV. Žalobkyně též odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, dle kterého postačí, pokud má věřitel k dispozici listiny, z nichž vychází při posuzování úvěruschopnosti, ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám dlužník podpisem na zákaznické kartě. Soud nemá důvod pochybovat o doložení daných listin věřiteli. Dále žalobkyně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle kterého i když žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé strany. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela správně přikročil k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdce zcela dostál povinnosti dle § 9 odst. 3 zák. č. 145/2010 Sb.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podání ze dne 2. 3. 2021, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Z žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že dne 12. 2. 2019 požádal žalovaný právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěrového rámce až do výše 30 000 Kč, který se zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč. Úroková sazba činila 22,68 %. Právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn účtovat v případě prodlení s úhradou splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky, náklady na vymáhání pohledávky činily 600 Kč, poplatek za odeslání upomínky pak byl stanoven ve výši 100 Kč. Dle čl. 3 produktových podmínek pro revolvingové úvěry, které jsou součástí smlouvy, byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn odstoupit od smlouvy a požadovat splacení dlužné částky ke dni účinnosti odstoupení, pokud by se klient dostal do prodlení se splácením více než 2 po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce.

7. Jak vyplývá z údajů pro posouzení žádosti o revolvingový úvěr ze dne 12. 2. 2019, žalovaný prohlásil, že je svobodný, že nemá žádnou vyživovací povinnost, že bydlí v nájmu, že je zaměstnán u spol. [právnická osoba] za měsíční mzdu ve výši 30 000 Kč čistého, že měsíční výdaje na domácnost činí 11 400 Kč.

8. Z výpisu z úvěru [číslo] bylo zjištěno, že dlužná částka činila ke dni 18. 8. 2020 celkem 32 739,39 Kč, kdy z této dlužné částky činila jistina 27 537,89 Kč, úroky 3 183,26 Kč, pojištění 838,95 Kč, poplatky 700 Kč a pokuta 479,50 Kč.

9. Dopisem ze dne 26. 8. 2020 oznámil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že z důvodu prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 32 740 Kč s příslušenstvím do 30. 9. 2020 s tím, že nebude-li uhrazena, budou žalovanému účtovány též úroky z prodlení z dlužné částky denně.

10. Výzvou k zaplacení ze dne 8. 12. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení dlužné částky.

11. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do výše 30 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

20. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

22. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

23. V daném případě měl žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvést, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč, že měsíční výdaje pak činí 11 400 Kč. Žalobkyně přitom popsala řadu analytických nástrojů, s jejichž pomocí měly být poskytnuté údaje korigovány a hodnoceny. Soud má nicméně za to, že ač užití těchto nástrojů může být jistě velmi užitečné, a to zejména coby doplněk k příslušným dokumentům dokladujícím správnost tvrzených údajů, tak ale tyto nástroje nemohou dané dokumenty zcela nahradit. Pokud tedy žalobkyně nepředložila vůbec žádný dokument, který by osvědčoval žalovaným tvrzené skutečnosti, pak soud nemohl než uzavřít, že řádné prověření úvěruschopnosti nebylo prokázáno. Nakonec nelze pominout ani skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr za situace, kdy byl tomuto na základě žádosti ze dne 1. 12. 2015 již dříve poskytnut revolvingový úvěr [číslo] s úvěrovým rámcem do 20 000 Kč, který žalovaný rovněž nesplácel. Žalovaný tak k 30. 9. 2020 z titulu úvěru dlužil právnímu předchůdci žalobkyně celkem 68 417 Kč. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce náležitě pečlivě zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

24. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

25. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

26. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 12. 2. 2019 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

27. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 12. 2. 2019 žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 537,68 Kč, které tento dosud nevrátil. Ostatní požadované částky jako obchodní úroky, pojištění, poplatky a smluvní pokutu soud nepřiznal.

28. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 29 556,13 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

29. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutého úvěru výzvou ze dne 26. 8. 2020, a to do 30. 9. 2020. Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 20. 1. 2020 byla určena lhůta 10 dnů ode dne jejího odeslání, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní ve výzvě ze dne 26. 8. 2020 do 30. 9. 2020. Žalovaná se tak ocitla v prodlení 1. 10. 2020, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z částky 2 018,45 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 27 537,68 Kč, která představuje obohacení žalovaného.

31. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. 32. náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 275,06 Kč, přičemž tato částka představuje 86,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,17 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,83 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 183 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 556,13 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

33. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.