7 C 194/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Hlinkové a přísedících Mgr. Jany Kadlecové a Václava Kůse ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o neplatnost rozvázání pracovního poměru

I. Soud určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru, založeného pracovní smlouvou ze dne 9. 9. 2019, které je datované dne 30. 4. 2020, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 203,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 22. 6. 2020 domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 30. 4. 2020, které mu žalovaná doručila dne 26. 5. 2020, je neplatné. Tvrdil, že na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 9. 2019 byl u žalované zaměstnán jako pomocný uklízeč. V důsledku opatření spojených s koronavirem mu žalovaná od 13. 3. 2020 přestala přidělovat práci. Okamžité zrušení pak žalovaná odůvodnila tím, že měl žalobce pracovat u jiného zaměstnavatele. Žalobce popíral, že by u jiného zaměstnavatele pracoval, pracovní smlouva mu to však nezakazovala a nebylo to ani v rozporu s ustanovením § 304 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. V podání ze dne 28. 11. 2020 žalobce dále doplnil, že není účelné provádět dokazování ke skutečnosti, že pracoval ve skladu [právnická osoba], neboť se nejedná o porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Dále uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru nemohlo být žalobci předáno dne 30. 4. 2020, neboť do 16. 5. 2020 byla kancelář žalované uzavřena. Nicméně lhůta pro podání žaloby dle § 72 zákoníku práce je zachována i v případě, že by mu dokument byl doručen dne 26. 5. 2020. Dne 10. 6. 2020 zaslal zástupce žalobce žalované podání, v němž žalobce vyjádřil svůj nesouhlas s ukončením pracovního poměru.

2. Žalovaná uvedla v podání ze dne 26. 10. 2020, že s žalobou nesouhlasí a navrhla její zamítnutí. Pracovní poměr založený smlouvou ze dne 9. 9. 2019 skončila okamžitým zrušením pracovního poměru doručeným žalobci dne 30. 4. 2020. Dále uvedla, že se účastnila vládního programu ochrany nezaměstnanosti„ Antivirus“, ze kterého byla i žalobci částečně hrazena mzda. Žalobce prokazatelně pracoval i u jiného zaměstnavatele – na skladě [právnická osoba] bez příslušného pracovního povolení. Žalobce jako cizí státní příslušník mohl vykonávat práci pouze u žalované, neboť pracovní povolení žalobce bylo pouze k práci u žalované. Při změně zaměstnání byl povinen žalobce požádat Ministerstvo vnitra České republiky o změnu povolení. Žalovaná to proto považovala za hrubé porušení pracovních povinností. Žalovaná v podání ze dne 1. 4. 2021 dále doplnila, že informaci o tom, že žalobce pracoval pro [právnická osoba], se dozvěděla na osobním setkání zaměstnankyně žalované se zástupci [právnická osoba]. Žalovaná nemohla zaměstnávat osobu, která porušovala právní řád České republiky, neboť jí za to hrozily sankce a mohla by se stát nespolehlivým zaměstnavatelem, když by zaměstnávala někoho, kdo vykonával nelegální práci. Odkázala rovněž na pracovní řád žalované, který žalobce podepsal, podle kterého jsou zaměstnanci žalované povinni zejména dodržovat právní i ostatní předpisy vztahující se k jimi vykonávané práci, pokud s nimi byli řádně seznámeni.

3. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav:

4. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 9. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán jako pomocný uklízeč za 13 350 Kč měsíčně. Ve smlouvě nebylo uvedeno, zda se jedná o poměr na dobu určitou nebo neurčitou.

5. Z okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo datováno dne 30. 4. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr pro práci žalobce u jiného zaměstnavatele, což žalovaná považovala za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. V textu je pak uvedeno, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo předáno za přítomnosti svědků a jsou zde čtyři nečitelné podpisy.

6. Z textových zpráv jména uloženého jako [jméno a příjmení] [anonymizována dvě slova] ze dne 30. 4. 2020, 1. 5. 2020, 6. 5. 2020 a 12. 5. 5 2020 bylo zjištěno, že pisatel nabízí možnost sezónního přivýdělku.

7. Z výplatních pásek za březen a duben 2020 bylo zjištěno, že žalobci měla být vyplacena částka 9 158 Kč za březen 2020 a částka 7 800 Kč za duben 2020.

8. Z potvrzení při změně zaměstnání ze dne 30. 4. 2020 vydaného žalovanou žalobci bylo zjištěno, že byl u žalované zaměstnán od 9. 9. 2019 do 30. 4.2020 v hlavním pracovním poměru jako pomocný uklízeč. Na dokumentu je uvedeno„ odmítnutí podepsání o převzetí“.

9. Z dokumentu Věc: reakce na vyjádření zaměstnavatele k dopisu zástupce zaměstnanců ze dne 2. 6. 2020“ ze dne 10. 6. 2020 včetně potvrzení o odeslání zprávy zaslaného žalobcem žalované bylo zjištěno, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 26. 5. 2020 nikoli dne 30. 4. 2020.

10. Z potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty ze dne 4. 9. 2019 odborem azylové a migrační politiky, Ministerstva vnitra České republiky, č.j. OAM-37990/ZM-2019, bylo zjištěno, že žalobce získal zaměstnaneckou kartu pro práci u žalované.

11. Z pracovního řádu žalované, který byl dne 9. 9. 2020 podepsán žalobcem, bylo zjištěno, že dle článku 6 bodu 3 se žalobce zavázal dodržovat právní i ostatní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, pokud byl s nimi řádně seznámen.

12. Z e-mailu ze dne 15. 4. 2020 bylo zjištěno, že pisatel Ing. [příjmení] [příjmení] z adresy [email] sděluje adresátovi na e-mailu [email] seznam pracovníků, kteří mají pracovat pro [příjmení] družstvo.

13. Z výpovědi svědkyni [jméno a příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že po vypuknutí pandemie koronaviru sháněla za žalovanou nové zakázky pro zaměstnance. Zjistili, že někteří její zaměstnanci pracují pro [právnická osoba]. Byl mezi nimi i žalobce [příjmení] si jistá, jestli i žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru předáno dne 30. 4. 2020. Žalobce odmítl jeho převzetí.

14. Soud provedení dalších důkazů zamítl. Jednalo se o výpovědi [jméno a příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které měly být přítomny u předávání okamžitého zrušení pracovního poměru, protože soud neshledal za nutné, aby bylo konkrétní datum doručení okamžitého zrušení pracovního poměru prokázáno, neboť žaloba byla podána včas, pokud by okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno dne 26. 5. 2020 nebo 30. 4. 2020. Soud dále neprovedl důkazy účastnickou výpovědi žalobce a svědeckou výpovědí jeho manželky, neboť tvrzení prokazovaná těmito důkazy měl již za prokázané jinak. Dále soud zamítl důkazy prokazující vyplacení mzdy žalobci za únor a březen 2020, neboť tyto nebyly rozhodné pro daný spor.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobce s žalovanou uzavřeli dne 9. 9. 2019 pracovní smlouvu. Žalobce pracoval pro žalovanou jako pomocný uklízeč. Dne 30. 4. 2020 datovala žalovaná žalobci okamžité zrušení pracovního poměru pro práci u jiného zaměstnavatele. Žalobce podáním zaslaným dne 10. 6. 2020 sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.

16. Obvodní soud pro Prahu 3 vyzval žalovanou usnesením ze dne 17. 3. 2021, č.j. 7 C 194/2018 – 77, aby doplnila svá tvrzení, na základě jakého povolení k zaměstnání cizince ve smyslu § 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti byl u žalované žalobce zaměstnán (zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modrá karta nebo platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky) a jeho kopii soudu rovněž předloží. Dále z čeho žalovaná vyvozuje, že práce u jiného zaměstnavatele je porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k žalobcem vykonávané práci, kterou žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem ve světle povinností zaměstnance stanovených v ustanovení § 301 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (a to i například předložením vnitřního předpisu, který toto upravuje, se kterým byl žalobce seznámen) a dále nechť žalovaná předloží důkazy ke svému tvrzení, že žalobce pracoval u jiného zaměstnavatele.

17. Po právní stránce soud postupoval dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen„ zákoník práce“), neboť okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno 26. 5. 2020 nebo dne 30. 4. 2020, v obou případech platil zákon stejného znění.

18. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

19. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

20. Podle ustanovení § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

21. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

22. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

23. Podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

24. Podle ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.

25. Podle ustanovení § 140 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se přestupku dopustí dle písm. c) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2 a písm. e) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3.

26. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, č.j. 21 Cdo 620/2021-455, musí být výklad právního jednání v souladu se skutečnou vůlí jednajících osob. Základním hlediskem výkladu právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl – li druhé straně znám. Přihlédnout by se rovněž mělo k § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., jaká byla praxe mezi stranami, co jednání předcházelo a co strany dále následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve, pokud nelze zjistit úmysl jednajícího, uplatní se objektivní metoda interpretace projevu vůle.

27. Po skutkovém a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

28. Soud nejprve posuzoval, zda žalobce podal žalobu v prekluzivní lhůtě podle ustanovení § 72 zákoníku práce, a zda žalobce bez zbytečného odkladu oznámil žalované, že na zaměstnávání trvá. Žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno dne 30. 4. 2020, jak tvrdila žalovaná, nebo dne 26. 5. 2020, jak tvrdil žalobce. Nejdříve by lhůta k podání žaloby uplynula dne 30. 6. 2020, žalobu žalobce podal dne 22. 6. 2020, tedy v prekluzivní lhůtě. Rovněž oznámení žalobce, doručené žalované dne 10. 6. 2020, že na dalším zaměstnávání trvá, soud posoudil jako včasné.

29. Žalovaná jako důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce uváděla, že žalobce měl pracovat u jiného zaměstnavatele Důkazní břemeno k prokázání, že skutečně došlo k jí tvrzenému jednání žalobce, leželo na žalobkyni (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Vymezení důvodu v okamžitém zrušení však bylo velmi obecné. Soud proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, č.j. 21 Cdo 620/2021-455, zjišťoval skutečnou vůli jednající žalované a zda byl její úmysl druhé straně znám. Žalovaná uvedla, že zvlášť hrubé porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů k žalobcem vykonávané práci mělo spočívat v práci pro [právnická osoba] za situace, kdy žalobce neměl k takové práci jako cizinec příslušné pracovní povolení. Soud neshledal, že by sám nedostatek veřejnoprávního povolení pro práci u jiného zaměstnavatele zakládalo zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k práci u žalované. Ustanovení § 140 zákona o zaměstnanosti sankcionuje zaměstnavatele, který umožní výkon nelegální práce, to však nebyl případ žalované. Pracovní povolení k práci u žalovaného žalobce měl. Taková situace by případně mohla nastat, pokud by dle § 304 zákoníku práce žalobce vykonával u [právnická osoba] stejnou práci bez povolení žalované. I v takovém případě by však soud zkoumal, zda se jedná o hrubé porušení povinnosti dle dikce ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Soud k doplnění tvrzení zamýšlel žalobkyni vyzvat dle podle ustanovení § 118a o.s.ř. na jednání u soudu dne 10. 6. 2021. Žalovaná se však k jednání nedostavila a soud není oprávněn a povinen jí sdělovat potřebná poučení jinak a není z tohoto důvodu povinen odročovat jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3970/2008 a shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, 32 Cdo 2528/2010).

30. Žalovaná tak neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní a soud proto na základě shora uvedeného žalobě v plném rozsahu vyhověl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 203,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba ze dne 22. 6. 2020, vyjádření ze dne 28. 11. 2020, vyjádření ze dne 11. 1. 2021, účast na jednání u soudu dne 10. 6. 2021 a dne 26. 6. 2021) a z částky 1 250 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva ze dne 10. 6. 2020) včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 350 Kč ve výši 3 853,50 Kč.