7 C 219/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 32 706,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co zaplacení částky 21 663,28 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 245,60 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení a zaplacení částky 582 Kč, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 460,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 460,90 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 3. 2021 domáhala zaplacení částky ve výši 32 706,18 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že na základě žádosti žalované ze dne 10. 8. 2017 byla mezi účastníky nejprve uzavřena smlouva o úvěru na spotřebitelské zboží. Následně strany uzavřely smlouvu o poskytnutí úvěrového rámce a karty [číslo], na jejímž základě byl žalované poskytnut revolvingový úvěr ve výši 30 000 Kč. Strany si ujednaly, že částku vyčerpanou z úvěru bude žalovaná splácet od okamžiku čerpání peněžních prostředků formou pravidelných měsíčních splátek. K prvnímu čerpání úvěrového rámce došlo dne 10. 4. 2018. Žalovaná přitom celkově vyčerpala finanční prostředky ve výši 46 894,90 Kč. Jelikož se pak žalovaná dostala do prodlení s úhradou více jak 3 měsíčních splátek, sdělila jí žalobkyně dopisem ze dne 26. 8. 2020, že ke dni 16. 8. 2020 došlo k zesplatnění závazků ze smlouvy. I když byla žalovaná k úhradě dluhu vyzývána, tak ničeho nezaplatila. Žalobkyně požaduje také zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 16. 9. 2020. Žalobkyně přitom specifikovala požadovanou částku 32 706,18 Kč tak, že tato sestává ze splátky splatné do zesplatnění pohledávky ve výši 6 381,55 Kč, z doplatku jistiny ve výši 25 124,95 Kč, ze smluvní pokuty ve výši dle Sazebníku, tj. 10 % z dlužných splátek ve výši 582 Kč, z úroku z prodlení ve výši dle Sazebníku v částce 117,68 Kč, z poplatku za odeslání upomínky po 150 Kč dle Sazebníku v částce 300 Kč a z poplatku za odeslání sdělení o zesplatnění všech závazků ve výši 200 Kč.

2. V doplnění žaloby ze dne 4. 6. 2021 žalobkyně uvedla následující. Úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy posouzena s odbornou péčí, a to vyhodnocením informací získaných především z nebankovních registrů (NRKI, Registr rizikových subjektů Komerční banky-RRS), registru SOLUS, ostatních registrů a databází (interní platební morálka klienta, interní black list, ISIR, neplatné doklady MV ČR, Evidence adres obecních/městských úřadů, registr hledaných osob, centrální evidence exekucí), dále s přihlédnutím k příjmu žalované, k jejím výdajům, a k demografickým a statistickým informacím. Do uvedených registrů je činěn automatický on line dotaz, vzhledem k čemuž žalobkyně nedisponuje fyzickým výpisem, kdy je odpověď z registru zachována pouze elektronicky v podobě zdrojového kódu. Žalobkyně tedy vyhodnocovala informace poskytnuté jí žalovanou, tyto následně ještě konfrontovala s výstupy z řady registrů a databází a dále také s demografickými a statistickými údaji ze skóringového modelu. Žalobkyně si tak mohla posoudit shodu mezi informacemi poskytnutými žalovanou a objektivními informacemi z nezávislých zdrojů. Žalobkyně tedy na základě popsaného postupu posouzení úvěruschopnosti dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr dle dohody splácet. Odpovědnost za posouzení úvěruschopnosti je částečně také na spotřebiteli, když dle § 84 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne věřiteli na základě požadavků věřitele úplné a pravdivé informace, pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen věřiteli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Žalobkyně má za to, že způsob, jakým úvěruschopnost prověřila, je dostatečný, neboť právní úprava ani judikatura nestanovuje žádná striktní pravidla, co se týče způsobu, jakým by mělo k ověření údajů dojít. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ Směrnice“), o smlouvách o spotřebitelském úvěru, členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Dále žalobkyně odkazuje na rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, věc C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus, v němž se uvádí následující. Znění čl. 8 odst. 1 Směrnice ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Podle Soudního dvora tak čl. 8 odst. 1 Směrnice musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a za druhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Žalobkyně pak také odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ze dne 15. 11. 2018 ve věci 5868-16, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB, dle kterého je zcela v souladu se Směrnicí a švédským zákonem o spotřebitelském úvěru postup, kdy nejsou od spotřebitelů získávány žádné údaje ohledně příjmů, výdajů či dalších úvěrů, přičemž je posuzování úvěruschopnosti postaveno pouze na vědeckých poznatcích a ověřené zkušenosti. Jelikož Směrnice uplatňuje režim tzv. plné harmonizace, je způsob, jakým je aplikována v jiném členském státě, relevantní pro její aplikaci v České republice. Závěrem žalobkyně uvádí, že v souladu s § 4 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, důvodně očekávala, že jí žalovaná poskytne úplné, správné a pravdivé informace. Zároveň se žalobkyně domnívá, že i kdyby nebyla řádně prověřena úvěruschopnost dle § 86 zák. o spotřebitelském úvěru, bylo by takové jednání stiženo toliko relativní neplatností; v této souvislosti žalobkyně odkazuje na publikaci Zákon o spotřebitelském úvěru, 1. vydání, 2017, str. 436-439 (Slanina, Jemelka, Vetešník, Wachtlová, Flídr), v němž se pojednává o následku v podobě relativní neplatnosti. Jelikož žalovaná neplatnost nenamítla, je smlouva platná.

3. V podání ze dne 7. 7. 2021 žalobkyně uvedla, že žalovaná čerpala částku ve výši 46 894,90 Kč a že uhradila částku ve výši 36 434 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ačkoli jim předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

7. Z úvěrové smlouvy č. SU4001278228 ze dne 10. 8. 2017 bylo zjištěno, že strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru na koupi televizoru ve výši 24 446 Kč s měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, a smlouvu o úvěrovém rámci, že dle tvrzení žalované měla tato čistý měsíční příjem ze zaměstnání 14 000 Kč, že její výdaje byly představovány částkou na spoření ve výši 200 Kč a ostatními výdaji ve výši 3 000 Kč, kdy dle tvrzení žalované tato neměla žádné výdaje na bydlení, které specifikovala jako nájemní.

8. Z výpisu ke dni 5. 8. 2020 bylo zjištěno, že úvěrový rámec činil 30 000 Kč a že žalovaná k tomuto datu vyčerpala částku 28 957,63 Kč.

9. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná v období od 10. 4. 2018 do 26. 8. 2020 vyčerpala celkem částku 46 894,90 Kč a že za uvedené období uhradila ve splátkách celkem částku 36 434 Kč.

10. Z upomínek ze dnů 25. 3. 2020, 25. 4. 2020, 26. 5. 2020, 25. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná byla opakovaně upomínána o úhradu dlužné částky.

11. Z vyrozumění ze dne 26. 8. 2020 včetně doručenky bylo zjištěno, že žalované bylo oznámeno zesplatnění pohledávky ke dni 26. 8. 2020, kdy byla žalované opět vyzvána k úhradě dluhu do 20 dnů od data vystavení výzvy; vyrozumění bylo odesláno dne 27. 8. 2020.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 2. 2021 včetně podacího archu České pošty vyplývá, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou, aby svůj dluh uhradila, že upomínka byla odeslána dne 25. 2. 2021.

13. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

22. Žalobkyně pak měla dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

24. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. V daném případě je předně třeba konstatovat, že žalobkyně ani k výzvě soudu ze dne 23. 6. 2021, č. j. 7 C 219/2021-34, nedoplnila svá žalobní tvrzení stran uvedení konkrétních údajů týkajících pravidelných příjmů a výdajů žalované, které byly v rámci ověřování úvěruschopnosti zjištěny. Žalovaná na uvedenou výzvu soudu reagovala přípisem ze dne 11. 6. 2021, v němž uvedla, že veškerá tvrzení k posouzení úvěruschopnosti jsou obsažena ve vyjádření ze dne 4. 6. 2021. Jak je však patrné ze shora popsaného, ve vyjádření ze dne 4. 6. 2021 se žalobkyně omezila na obecná konstatování k mechanizmům zjišťování úvěruschopnosti a na odkazy na zákonnou úpravu a judikaturu, aniž by však pracovala s konkrétními údaji o majetkových poměrech žalované, které jsou zde pro jakékoliv závěry o její schopnosti splácet úvěr klíčové. Z přiložené úvěrové smlouvy č. SU4001278228 ze dne 10. 8. 2017 sice vyplynulo, že žalovaná byla dotazována na své majetkové poměry a že dle jejích tvrzení disponibilní měsíční příjmy činily 10 800 Kč. Žalobkyně má však v řízení především povinnost tvrzení a teprve návazně ji tíží také povinnost důkazní, kdy svá tvrzení musí prokázat. I když tedy byla předložena smlouva, z níž vyplynuly určité skutečnosti, tak se tímto žalobkyně nezbavila povinnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti, které smlouva obsahovala. Proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně v tomto případě neunesla břemeno tvrzení. Nadto nelze nezmínit, že i kdyby žalobkyně příslušná tvrzení uvedla, nebylo by možné ani tak učinit závěr o tom, že byla úvěruschopnost žalované řádně prověřena. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že při prověřování úvěruschopnosti nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaná prohlásila, že její měsíční příjmy činí 14 000 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 3 200 Kč, zároveň uvedla, že na bydlení nájemního typu nemá žádné výdaje, což samo o sobě nepůsobí důvěryhodně, nicméně zásadní je, že žádná z těchto prohlášení nebyla podložena žádnými dokumenty (pracovní smlouvou, výpisy z účtu apod.). Soud tedy shledal, že si žalobkyně nepočínala s odbornou péčí, když nepožadovala, aby žalovaná svá prohlášení doložila. Odkazuje-li žalobkyně v této souvislosti na rozsudek Soudního dvora, C -449/13, pak je nutno podotknout, že Soudní dvůr EU sice připouští, aby bylo posouzení úvěruschopnosti provedeno jen na základě údajů pocházejících od spotřebitele, toto je ale možné pouze za podmínky, že údaje budou jednak dostatečné a že pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Zmiňuje-li Soudní dvůr EU, že není třeba provádět systematickou kontrolu spotřebitelem poskytnutých informací, pak se tím míní, že není třeba dále prověřovat prohlášení, které je podloženo doklady, a nikoliv že by prohlášení mohlo obstát samo o sobě bez toho, aby jej spotřebitel jakkoliv doložil. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu, pak soud uvádí, že ani při aplikaci Směrnice v režimu plné harmonizace nejsou obecné soudy České republiky vázány rozhodnutími soudů jiných států Evropské unie, naproti tomu jsou pro obecné soudy směrodatná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který danou problematiku též řešil shora citovaným rozhodnutím, k němuž tak bylo též přihlédnuto. Soud má však za to, že závěr o úvěruschopnosti žalované nešel učinit ani v případě, kdy soud vycházel z neověřených údajů, když tato po odečtení přiznaných výdajů ve výši 3 200 Kč a měsíční splátky na spotřebitelský úvěr ve výši 2 000 Kč od příjmu ve výši 14 000 Kč ve skutečnosti každý měsíc disponovala částkou 8 800 Kč. V této částce navíc nejsou nijak promítnuty náklady na nájemní bydlení, když tyto měly být dle tvrzení žalované nulové. Vylíčené majetkové poměry dle soudu nepředstavovaly dostatečnou záruku toho, že úvěr bude řádně splácen.

25. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení ohledně skutečností, z nichž by bylo možno dovodit, že splnila svou zákonnou povinnost prověřovat úvěruschopnost žalované, přičemž pak splnění této povinnosti nevyplynulo ani z předložených důkazů. Proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

26. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice, kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

28. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 10. 8. 2017 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

29. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 32 124,18 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení, pak je třeba uvést, že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, se dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným v návaznosti na učiněnou výzvu k plnění. Jelikož v tomto případě žalobkyně požadovala úrok z prodlení právě ve vazbě na výzvu k plnění, a to ze dne 26. 8. 2020, tak soud žalobkyni úrok z prodlení od 16. 9. 2020 přiznal.

30. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na základě dle smlouvy o revolvingovém úvěru odčerpala celkově částku 46 894,90 Kč, přičemž celkem uhradila na splátkách částku 36 434 Kč. Proto je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit 10 460,90 Kč. Ostatní požadované částky, ať již se jednalo o různé poplatky, popř. smluvní pokutu, soud zamítl.

31. S ohledem na výše uvedené soud dále zamítl návrh žalobkyně na přiznání práva na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 245,60 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení, když byl úrok z prodlení přiznán z nižší částky 10 460,90 Kč, a to oproti tomu, jak bylo požadováno v žalobě, v níž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z částky 31 706,50 Kč.

32. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žalovaná byla v převážné míře úspěšná (v rozsahu 68 %) a náležela by jí 36 % náhrada z celkové výše jejích nákladů řízení. Žalovaná se však v řízení nijak nevyjadřovala, nijak se ho neúčastnila a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.