7 C 224/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 60 344,58 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 973,88 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 055,96 Kč ve výši 8,25 % ročně z částky 56 973,88 Kč za období od 21. 12. 2020 do 12. 3. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 56 973,88 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 3 370,70 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 531,76 Kč, co do smluvního úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 59 478,58 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 143,48 Kč za období od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 370,70 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 749,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 15. 3. 2021 domáhala zaplacení částky 60 334,58 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že dne 20. 6. 2017 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] v rámci které žalovanému poskytla revolvingový úvěr [číslo]. Sjednaný úvěrový rámec tvořil 60 000 Kč, v souladu se sazebníkem poplatků byly žalovanému dále účtovány i poplatky z úvěru. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v částkách ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky (načerpaný revolvingový úvěr, poplatky, dlužné úroky). Celkem žalovaný načerpal částku 60 377,67 Kč, uhradil 3 403,79 Kč. Dle článku 5.2 úvěrových podmínek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30. 11. 2020, neboť žalovaný se dostal do prodlení se splacením dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky déle než tři měsíce. Žalovaný po zesplatnění neuhradil ničeho. Žalobkyně po zesplatnění eviduje u žalovaného dluh ve výši 59 478,58 Kč na jistině, 236 Kč na poplatcích (4 poplatky za vedení účtu ve výši 59 Kč za měsíc), 130 Kč na nákladech (za komunikaci se žalovaným) za vymáhání a 500 Kč na smluvních pokutách (za prodlení s hrazením splátky), kapitalizovaný smluvní úrok ke dni podání žaloby ve výši 9 531,76 Kč ve výši 26,28 % ročně z částky 59 478,58 Kč za období od 1. 12. 2020 do 12. 3. 2021, smluvní úrok ve výši 26,28 % ročně z částky 59 478,58 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 199,44 Kč za období od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 60 344,58 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení.

2. V podání ze dne 22. 6. 2021 dále žalobkyně uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti posuzuje výdajovou a příjmovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr, přezkoumává rovněž klientské informace. Rovněž vypracovává statistický model a kontroluje bonitu klienta včetně jeho schopnosti v budoucnosti splácet úvěr. Byly využity registry SOLUS a NRKI. Vycházeli z tvrzeného příjmu 35 000 Kč, měsíčních výdajů na domácnost ve výši 9 543 Kč, životního minima dvou členů domácnosti ve výši 6 750 Kč, splátek dalších úvěrů ve výši 6 885 Kč a nájemního bydlení.

3. V podání ze dne 13. 7. 2021 žalobkyně uvedla, že při ověření příjmové a výdaje stránky vycházela z výpisů bankovního účtu za období od 7. 1. 2017 – 8. 2. 2017, 9. 2. 2017 – 8. 3. 2017 a 9. 3. 2017 – 7. 4. 2017, kdy z uvedeného období vyplývá příjem ve výši 16 575 Kč, dále ověřili údaje z Nebankovního registru bankovních informací.

4. V podání ze dne 27. 8. 2021 žalobkyně uvedla, že vycházela při prověření úvěruschopnosti z příjmu ve výši 16 575 Kč nikoli z žalobcem tvrzeného příjmu ve výši 35 000 Kč z podnikání. Nejvíce relevantní byl pro žalobkyni výpis za období od 9. 3. 2017 – 7. 4. 2017, kde má žalovaný vedle starobního důchodu i další příjmy. Dále odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C - 449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus, kdy se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, nebo může požadovat potvrzení dalšími údaji. Nemá však povinnost systematické kontroly příjmů. Dále odkázala na komentářovou literaturu, dle které lze vycházet ze statistického modelu, žalobkyně zjišťovala kreditní skóre žalovaného, kdy je nutné dosáhnout minimálního skóre k získání úvěru. Bonita klienta potom zajišťuje limit nejvyšší splátky.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

7. Dne 20. 6. 2017 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] v rámci které žalovanému poskytla revolvingový úvěr [číslo]. Žalovaný při podpisu smlouvy prohlásil, že má čistý měsíční příjem ve výši 35 000 Kč, že bydlí v podnájmu, je ženatý, nemá žádnou vyživovací povinnost (viz smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 20. 6. 2017 včetně příloh – Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] – [anonymizováno] platné od 1. 11. 2016 a Sazebníku poplatků). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ze dne 30. 11. 2020, o čemž žalovaného informovala (viz výzva ke splacení celého úvěru ze dne 30. 11. 2020 s podacím archem ze dne 1. 12. 2020) Následně byl žalovaný vyzván dne 17. 12. 2020 k plnění dluhu prostřednictvím právního zástupce žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne 18. 12. 2020 (viz předžalobní výzva ze dne 17. 12. 2020 včetně podacího archu ze dne 18. 12. 2020). Ke dni zesplatnění bylo předepsáno 74 449,57 Kč k úhradě, čerpáno bylo celkem 60 377,67 Kč, uhrazeno bylo 3 403,79 Kč (viz výpis čerpání splátek a úhrad, čerpání ve dnech 13. 5. 2020 – 30. 6. 2020).

8. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

15. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

17. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

20. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když vycházela nikoli z jím tvrzeného příjmu ve výši 35 000 Kč měsíčně čistého, ale z příjmu, který dosáhnul v posledním měsíci před načerpáním finančních prostředků od žalobkyně, což bylo 16 575 Kč, nikoli částky starobního důchodu v přibližné výši 8 000 Kč (8 090 Kč a 8 485 Kč), které měl žalovaný na základě starobního důchodu. Tvrdila, že příjem předchozích měsíců nezakládá premisu, že příjmů okolo částky 16 000 Kč nebude žalovaný dosahovat i v budoucnu. Dále uvedla, že kalkulovala s částkou 9 543 Kč na bydlení, s částkou 6 750 Kč jako životního minima dvou členů domácnosti a souhrnnou měsíční splátkou 6 885 Kč měsíčně na jiné úvěry. Žalovaný měl nově hradit 2 400 Kč. Souhrn výdajů 9 543 Kč + 6 750 Kč + 6 885 Kč + 2 400 Kč činí částku 25 578 Kč Tyto výdaje samy o sobě přesahují částku 16 000 Kč, navíc nebyly žalobkyní nijak ověřené, podložené žádnými listinami minimálně v případě výdajů na domácnost. Navíc je chybná i premisa žalobkyně, že pokud měsíc před získáním úvěru žalovaný dosahoval příjmu okolo 16 000 Kč čistého a ve dvou přecházejících měsících 8 000 Kč na starobním důchodu, není důvod pochybovat, proč by i v budoucnu žalovaný neměl dosahovat příjmu 16 000 Kč měsíčně. Rovněž ze stávajícího úvěrového zatížení žalovaného vyplynulo, že se svými příjmy si nevystačí.

21. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z..

22. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 20. 6. 2017 absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

23. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 60 377,67 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 3 403,79 Kč a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 56 973,88 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o část jistiny, o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny ve výši 3 370,70 Kč soud žalobu zamítl (výrok II.).

24. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 59 478,58 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

25. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou ze dne 30. 11. 2020, odeslanou stejného dne. Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne 1. 12. 2020, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. 5. 12. 2020 (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena lhůta 14 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti 14 dní, kdy tato lhůta uplynula dne 20. 12. 2020. Žalovaný se tak ocitl v prodlení 21. 12. 2020, od tohoto data soud přiznal i zákonný úrok z prodlení. Zamítl proto i část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 143,48 Kč za období od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 749,59 Kč, přičemž tato částka představuje 88,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,41 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 5,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 414 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 60 344,58 Kč sestávající z částky 3 540 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne 1. 11. 2021) a z částky 1 770 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 590 Kč ve výši 2 853,90 Kč (výrok III.).

27. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žalobkyně, které se týkalo prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť se nejednalo o účelně provedený úkon právní služby, když tato tvrzení měla obsahovat již žaloba.

28. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).