7 C 231/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 131 617,47 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se co do částky 44 026,61 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 37,37 Kč, co do smluvního úroku ve výši 13,90 % ročně z částky 130 599,46 Kč od 2. 7. 2020 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 008,60 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 87 590,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 87 590,86 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 166,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 19. 3. 2021 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 131 617,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 29. 3. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 146 075 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 539 Kč, dostal se však do prodlení se splácením úvěru. Dále se žalovaný zavázal hradit měsíčně 177 Kč na pojištěné sjednané ve smlouvě o úvěru. Pro nesplácení úvěru žalobkyně v souladu se smlouvou prohlásila celý úvěr ke dni 1. 7. 2020 za splatný. Žalovaný dluží na jistině 130 599,46 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení 37,37 Kč, smluvní úrok ve výši 13,90 % ročně z částky 130 599,46 Kč ode dne 2. 7. 2020 do zaplacení a dále žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit zákonný úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 130 599,46 Kč ode dne 19. 3. 2021 do zaplacení.

2. V podání ze dne 30. 6. 2021 na výzvu soudu dále uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu za období 1. 3. 2017 do 31. 3. 2018, kdy průměrná měsíční mzda činila 20 806 Kč. Dále přes systém bankovní a nebankovních registrů zjistila, že nové splátkové zatížení žalovaného bude činit 9 578 Kč. Z dat Českého statistického úřadu vypočetla vzhledem k typu bydlení žalobce, rodinného stavu a počtu osob v domácnosti, že jeho měsíční výdaje jsou ve výši 7 760 Kč. Po odečtení všech výdajů tak žalobci zbylo 3 468 Kč. Dle žalobkyně tak získala ucelený pohled na finanční situaci žalovaného, neboť vycházela z jím poskytnutých informací a zároveň si údaje ověřila i z dalších zdrojů.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ve věci dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu a má za prokázané:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 3. 2018 soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 146 075 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr a úroky z úvěru ve výši 13,90 % ročně splácet v měsíčních splátkách po 2 539 Kč a to až do 20. 3. 2026. Žalobkyně byla oprávněna prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný v případě, že se žalovaný dostal do prodlení s placením jedné splátky více než 3 měsíce nebo se dostal do prodlení se splácením více než 2 splátek (článek 8.1 písm. a) smlouvy o úvěru). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník účinný od 27. 1. 2018.

6. Z dopisu ze dne 30. 5. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky z úvěru ve výši 9 171 Kč a to nejpozději do 1. 7. 2020. Žalobkyně současně žalovaného upozornila na možnost okamžitého zesplatnění celého úvěru v případě nezaplacení.

7. Z dopisu ze dne 1. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o okamžitém zesplatnění úvěru ke dni 1. 7. 2020 důvodu prodlení se splácením. Ke dni 1. 7. 2020 byla dlužná částka vyčíslena na částku 131 655 Kč.

8. Z podkladů a přiložených výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 130 599,46 Kč, na poplatcích 1018,01 Kč, na řádném úroku 12 253,30 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 37,37 Kč.

9. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 24. 2. 2021 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 143 655,99 Kč. Výzva byla žalovanému zaslána dne 24. 2. 2021, jak vyplývá z přiloženého podacího archu.

10. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 3. 2017 do 31. 3. 2018 bylo zjištěno, že v tomto období měl žalovaný příjem celkem ve výši 249 677 Kč, průměrně pak 20 806 Kč měsíčně. Za nájemné uhradil v březnu 2017 a dubnu 2017 pokaždé částky 10 500 Kč, v srpnu 2017 částku 10 500 Kč a částku 12 500 Kč, v září 2017 částku 12 500 Kč, v listopadu 2017 částku 12 499,90 Kč a částku 12 500 Kč, v lednu 2018 částku 12 500 Kč., v únoru 2018 částku 12 490 Kč a v březnu 2018 částku 12 500 Kč. V březnu 2017 uhradil za jesle své dcery částku 2 100 Kč, v dubnu 2017 částku 2 180 Kč, v červnu 2017 částku 1 900 Kč. V dubnu 2017 uhradil částku 35 000 Kč za pět leasingových splátek. V srpnu 2017 a září byl téměř 10 000 Kč v mínusu, v říjnu 2017 částka 2 500 Kč v mínusu, v listopadu 2017 téměř 10 000 Kč v mínusu, v prosinci 2017 byl 24 000 Kč v plusu (nicméně došlo k čerpání 51 000 Kč na kontokorentu), byl 2 500 Kč v plusu v lednu 2018 (opět řádně čerpaný kontokorent 24 389 Kč), v únoru 2018 byl 10 000 Kč v mínusu, v březnu 2018 rovněž téměř 10 000 Kč v mínusu.

11. Z informace z [právnická osoba] [anonymizováno] bylo zjištěno, že celkový počet kontraktů je 15 u dvou finančních institucí. Existující jsou 4 kontrakty a celkové měsíční splátky jsou 7 454 Kč.

12. Z výstupu ze systému žalobkyně bylo zjištěno, evidovala o žalovaném, že je svobodný, bydlí v nájemním bydlení, má odpovědnost za platby dalšího jednoho člena domácnosti, další výdaje byly evidovány ve výši 1 000 Kč.

13. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 146 075 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením splátek ve výši 2 539 Kč, úvěr byl zesplatněn ke dni 1. 7. 2020, a i přes výzvy žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

22. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

24. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

26. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když od jeho průměrného měsíčního příjmu odečetla splátky starých úvěrů a nově sjednaného úvěru a dále kalkulované výdaje dle dat Českého statistického úřadu. Soud z výpisů z účtu za období od března 2017 do března 2018, které žalobkyně měla rovněž dispozici, neboť je soudu sama poskytla, zjistil, že žalovaný hradil měsíčně 10 500 Kč, později 12 500 Kč na platby, které označoval nájemné [příjmení]. Několikrát za sledované výdaje měl výdaje na jesle své nezletilé dcery, což svědčí o skutečnosti, která vyplývá i z výpisu centrální evidence obyvatel, že měl vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Několik posledních měsíců bylo jeho hospodaření mínusové v částkách přibližně 10 000 Kč. Pokud ve dvou měsících byla kladná bilance na účtu, bylo to vždy v souvislosti s čerpáním úvěru od žalobkyně ve výši 51 000 Kč dne 19. 12. 2017 a ve výši 24 389,10 Kč dne 19. 1. 2018, neboť na účet č. [bankovní účet] odcházely splátky dalšího úvěru u žalobkyně (například 20. 11. 2017, 18. 12. 2017, 18. 1. 2018) a na tento účet odcházely vždy na začátku měsíce úhrady poplatků. Žalobkyně s těmito příjmy z účtu č. [bankovní účet] ani nekalkulovala při posuzování příjmové stránky žalovaného. Soud má proto za to, že z výpisu z účtu vyplývaly výdaje, se kterými žalobkyně vůbec nepočítala, když posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Nejenom, že při prověření úvěruschopnosti vůbec neověřila, zda žalovaným tvrzené výdaje pravdivé, ale ani z výpisu účtu, který měla k dispozici, nezkontrolovala bilanci žalovaného. Z výpisu je přitom zjevné, že žalovaný měl výrazné problémy vyjít, jeho hospodaření se pravidelně ocitalo v dluhu řádu desetitisíců. Po posouzení hospodaření žalovaného, bylo zjevné, že další úvěr v řádu více než dvou tisíců Kč nebude schopen splácet. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla s odbornou péčí prověřena úvěruschopnost žalovaného.

28. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z..

29. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 29. 3. 2018 absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

30. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 146 075 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 58 484,14 Kč a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 87 590,86 Kč (výrok II.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o různé poplatky, smluvní úrok, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, soud žalobu zamítl (výrok I.).

31. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 130 599,46 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

32. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou ze dne 24. 2. 2021, odeslanou stejného dne. Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne 24 2. 2021, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. 2. 3. 2021 (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena lhůta 7 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti 7 dní, kdy tato lhůta uplynula dne 10. 3. 2021. Žalovaný se tak ocitl v prodlení 11. 3. 2021, žalobkyně požadovala zákonné úroky z prodlení od 19. 3. 2021, soud je proto přiznal od tohoto data dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 166,72 Kč, přičemž tato částka představuje 33,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,55 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,45 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 265 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 131 617,47 Kč sestávající z částky 6 380 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne 18. 10. 2021) a z částky 3 190 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 530 Kč ve výši 4 941,30 Kč.

34. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žalobkyně, které se týkalo prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť se nejednalo o účelně provedený úkon právní služby, když tato tvrzení měla obsahovat již žaloba.