7 C 249/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 22 950 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 050 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 11 100 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 735,53 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 900,53 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 437,39 Kč od 30. 11. 2019 do 27. 12. 2019, zákonného úroku z prodlení z částky 7 387,39 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 12 437,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, částky 6 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 825,98 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 329,13 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 5 236,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 5 236,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky celkem 22 950 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 28. 2. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Na základě uvedené smlouvy byla žalované poskytnuta v den uzavření smlouvy v hotovosti částka 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč a úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala hradit v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas. Dle smluvních ujednání měla být celková dlužná částka splacena nejpozději dne 10. 4. 2018, což se nestalo, a neuhrazená jistina ve výši 12 437,39 Kč tak byla od 11. 4. 2018 úročena 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovanou pak byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019, a to s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do jejího postoupení uhradila 9 950 Kč, z toho na jistinu 2 562,61 Kč, na úrok za dobu řádného trvání smlouvy 2 100 Kč, na poplatek za administrativní činnost 3 000 Kč, na poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 287,39 Kč Poslední platba na pohledávku byla žalovanou uhrazena dne 23. 11. 2017. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství 16 150 Kč, kdy tato částka sestávala z dlužné jistiny ve výši 12 437,39 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 712,61 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni podání žaloby nebylo ničeho uhrazeno. Žalobkyně proto požaduje zaplacení částky 16 150 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 12 437,39 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 3 712,61 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 4 900,53 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z 12 437,39 Kč od 11. 4. 2018 do 29. 11. 2019), z kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 735,53 Kč (zákonný úrok z prodlení z 12 437,39 Kč od 18. 4. 2018 do 29. 11. 2019), úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 12 437,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši z 12 437,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Dále pak byla mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou dne 13. 12. 2016 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Na základě uvedené smlouvy byla žalované poskytnuta v den uzavření smlouvy v hotovosti částka 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úrok ve výši 1 400 Kč a úrokovou sazbu ve výši 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala hradit v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas. Dle smluvních ujednání měla být celková dlužná částka splacena nejpozději dne 10. 4. 2018, což se nestalo, pročež tak byla neuhrazená jistina ve výši 5 236,94 Kč od 24. 1. 2018 úročena 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovanou pak byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019, a to s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do jejího postoupení uhradila 10 600 Kč, z toho na jistinu 4 763,06 Kč, na úrok za dobu řádného trvání smlouvy 1 400 Kč, na poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč, na poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 436,94 Kč Poslední platba na pohledávku byla žalovanou uhrazena dne 23. 11. 2017. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství 6 800 Kč, kdy tato částka sestávala z dlužné jistiny ve výši 5 236,94 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 563,06 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni podání žaloby nebylo ničeho uhrazeno. Žalobkyně proto požaduje zaplacení částky 6 800 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 5 236,94 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 1 563,06 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 2 329,13 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z 5 236,94 Kč od 24. 1. 2018 do 29. 11. 2019), z kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 825,98Kč (zákonný úrok z prodlení z 5 236,94 Kč od 31. 1. 2018 do 29. 11. 2019), úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 5 236,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši z 5 236,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

3. V doplnění žaloby ze dne 10. 6. 2021 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací poskytnutých žalovanou před uzavření smlouvy, kdy tyto údaje byly ověřeny doklady vyžádanými od žalované (výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva). Poskytnuté údaje byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaná byla tázána na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Z čestného prohlášení žalované plyne, že tato svým podpisem stvrdila úplnost, přesnost a pravdivost poskytnutých údajů. Žalovaná přitom v kartách zákazníka uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako pokladní ve společnosti [právnická osoba], kdy její měsíční příjem činí 17 680 Kč, přičemž nemá vyživovací povinnost ani půjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce tedy s ohledem na informace, které mu žalovaná poskytla, a které byly ověřeny z předložených dokumentů a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, a také s ohledem na výši požadovaného úvěru učinil závěr, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Nicméně i kdyby soud dospěl k závěru, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, tak jelikož k uzavření předmětných smluv došlo po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/ 2016, o spotřebitelském úvěru, dne 1. 12. 2016, nezpůsobuje neprokázání splnění této povinnosti absolutní neplatnost smluv. Právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně sama nemají k dispozici kopie dokladů žalované, když žadatelé o půjčku dokumenty pouze předkládají při sjednávání smlouvy. Žalobkyně přitom v této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, dle kterého postačí, pokud má věřitel k dispozici listiny, z nichž vychází při posuzování úvěruschopnosti, ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám dlužník podpisem na zákaznické kartě. Soud nemá důvod pochybovat o doložení daných listin věřiteli.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovanou podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

7. Ze smlouvy ze dne 13. 12. 2016 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], IČ: [číslo], a žalovanou, že výše úvěru činila 10 000 Kč, že byl účtován úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, poplatek ve výši 2 000 Kč, celkově měla žalovaná zaplatit 17 400 Kč, že dlužná částka měla být hrazena v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč, že zápůjční úroková sazba v případě úhrady dlužné částky v 58 splátkách činila 23,72 % ročně. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Jak vyplývá z karty zákazníka ze dne 13. 12. 2016, žalovaná prohlásila, že bydlí s partnerem v nájmu, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako pokladní u společnosti [právnická osoba] za mzdu ve výši 23 500 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 9 200 Kč, kdy tyto sestávají z nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč, z osobních nákladů ve výši 4 000 Kč a z nákladů na splátky úvěru ve výši 1 200 Kč. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně zároveň prohlásili, že tvrzené údaje byly doloženy pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu zaměstnavatele, nájemní smlouvou, zároveň mělo být zaměstnání ověřeno také osobně.

9. Ze smlouvy ze dne 28. 2. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], IČ: [číslo], a žalovanou, že výše úvěru činila 15 000 Kč, že byl účtován úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, poplatek ve výši 3 000 Kč, celkově měla žalovaná zaplatit 26 100 Kč, že dlužná částka měla být hrazena v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč, že zápůjční úroková sazba v případě úhrady dlužné částky v 58 splátkách činila 23,72 % ročně, že úvěr měl být použit na splacení jiného úvěru sjednaného s právním předchůdcem žalobkyně. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Jak vyplývá z karty zákazníka ze dne 28. 2. 2017, žalovaná prohlásila, že bydlí s partnerem a dvěma dospělými dětmi v nájmu, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako pokladní u společnosti [právnická osoba] za mzdu ve výši 17 680 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 9 200 Kč, kdy tyto sestávají z nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč, z osobních nákladů ve výši 4 000 Kč a z nákladů na splátky úvěru ve výši 1 200 Kč. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně zároveň prohlásili, že tvrzené údaje byly doloženy pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu zaměstnavatele, zároveň mělo být zaměstnání ověřeno také osobně i telefonicky.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 bylo zjištěno, že pohledávky ze smluv o úvěru za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni ke dni uzavření smlouvy.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyrozuměna o postoupení pohledávky na žalobkyni a dále také že byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 22 950 Kč do 10 dnů ode dne doručení výzvy. Z podacího lístku vyplývá, že oznámení bylo žalované odesláno dne 13. 12. 2019.

13. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 22. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzvána k úhradě dlužných částek ve výši 39 875,36 Kč nejpozději ve lhůtě do 9. 3. 2021. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla žalované odeslána dne 23. 2. 2021.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

20. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

22. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaná před podpisem smlouvy ze dne 13. 12. 2016 prohlásila, že její měsíční příjmy činí 23 500 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 9 200 Kč, tedy použitelný měsíční příjem žalované činí 14 300 Kč. Žalobkyně přitom soudu předložila toliko prohlášení žalované o příjmech a výdajích, údaje tvrzené žalovanou při podpisu smlouvy však žalobkyně nijak nedoložila, neboť, jak uvedla v podání ze dne 10. 6. 2021, příslušné dokumenty, jako výplatní pásku, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, žalovaná předložila při podpisu smlouvy, tyto však nebyly zkopírovány a ke kartě přiloženy. Žalobkyně tvrdí, že předložení listin sama žalovaná stvrdila svým podpisem na kartě zákazníka, kde byla zaškrtnuta políčka, co všechno žalovaná při podpisu smlouvy předložila. Dle soudu je toto tvrzení nedostačující, pokud není doloženo skutečným obsahem žalovanou předložených listin například v podobě kopií, aby žalobkyně jako věřitelka jejich obsah byla schopna doložit i zpětně. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalované.

23. Obdobně to platí také v případě smlouvy ze dne 28. 2. 2017, před jejímž podpisem žalovaná prohlásila, že její měsíční příjmy činí 17 680 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 9 200 Kč, tedy použitelný měsíční příjem žalované činí 8 480 Kč. I v tomto případě totiž žalobkyně soudu předložila toliko prohlášení žalované o příjmech a výdajích, aniž by dané skutečnosti prokazovala příslušnými dokumenty. Proto ani zde žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalované. Nadto v tomto případě, i kdyby žalobkyně soudu dokumenty k prokázání svých tvrzení předložila, tak by zřejmě nebylo možno učinit závěr o tom, že byla žalovaná úvěruchopná. Tento druhý úvěr si žalovaná vzala 2,5 měsíce poté, co byla uzavřena prvá úvěrová smlouva, a to za účelem refinancování. Žalovaná přitom v prosinci 2016 uvedla, že jako pokladní u společnosti [právnická osoba] vydělává měsíčně 23 500 Kč, přičemž vzápětí v únoru 2017 uvedla, že na téže pracovní pozici za stejných podmínek (hlavní pracovní poměr) vydělává již jen 17 680 Kč. Dle soudu tak působí minimálně údaj ohledně měsíční mzdy uvedený při podpisu prvé smlouvy nevěrohodně. Zejména však měl právní předchůdce žalobkyně vzít v potaz, že pokud žalovaná nebyla schopna hradit úvěr při tvrzených použitelných měsíčních příjmech 14 300 Kč ve splátkách cca 1 200 Kč měsíčně, tak tím spíš jí bude činit problém hradit úvěr při nižších použitelných měsíčních příjmech 8 480 Kč vyšší splátky cca 1 800 Kč měsíčně.

24. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřené spotřebitelské smlouvy ze dne 13. 12. 2016 a 28. 12. 2017 za absolutně neplatné. Proto se vztahy mezi stranami vypořádají dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

25. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované nejprve peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná dosud zaplatila částku 10 600 Kč a tedy dokonce ještě více, než kolik byla povinna. Proto soud v tomto případě zamítl žalobkyní uplatněný nárok v celém rozsahu, tedy jako co do požadované jistiny, tak co do veškerého příslušenství (výrok II., druhá část).

26. Dále bylo v řízení také prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl posléze žalované ještě peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 9 950 Kč a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 5 050 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o různé poplatky, popř. obchodní úrok, soud žalobu zamítl (výrok II., prvá část).

27. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 12 437,39 Kč od 18. 4. 2018 do zaplacení (od 18. 4. 2018 do 29. 11. 2019 byly úroky z prodlení kapitalizovány), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

28. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byla žalovaná vyzvána k vrácení poskytnutých finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019. Jelikož byla tato výzva žalované odeslána prostřednictvím České pošty dne 13. 12. 2019, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalované třetí pracovní den, tj. 16. 12. 2019 (§ 573 o.z.). Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 29. 11. 2019 byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne 27. 12. 2019. Žalovaná se tak ocitla v prodlení 28. 12. 2019, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. S ohledem na shora uvedené soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání práva -na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 735,53 Kč, -zákonný úrok z prodlení z částky 12 437,39 Kč od 30. 11. 2019 do 27. 12. 2019, -zákonný úrok z prodlení z částky 7 387,39 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 5 050 Kč, která představuje obohacení žalované a v zákonné výši 10 % ročně.

30. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žalovaná byla v převážné míře úspěšná (v rozsahu 78 %) a náležela by jí 56 % náhrada z celkové výše jejích nákladů řízení. Žalovaná se však v řízení nijak nevyjadřovala, nijak se ho neúčastnila a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.