7 C 280/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10 261,68 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 312,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 312,14 Kč kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 230,96 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 312,14 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 5 949,54 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 237,95 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 841,40 Kč, co do smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 8 371,68 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 059,54 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 10 261,68 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně. K prvotnímu čerpání úvěru došlo dne [datum]. Sjednán byl smluvní úrok ve výši 16,90 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 500 Kč měsíčně k desátému dni každého měsíce od [datum]. Dne [datum] se žalobkyně rozhodla úvěr zesplatnit, poslední výzvu před zsplatěním úvěru zaslala dne [datum]. Předžalobní výzvu odeslala dne [datum]. Žalovaný dluží na jistině 10 261,68 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 468,68 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku částku 841,40 Kč, dále smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 8 371,68 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 371,68 Kč od [datum] do zaplacení.

2. V podání ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu za období [datum] do [datum], kdy průměrný důchod činil 16 630 Kč měsíčně. Dále přes systém bankovní a nebankovních registrů zjistila, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy v lednu 2018 v prodlení se splácením svých jiných úvěrových závazků, nově mělo splátkové zatížení činit 3 668 Kč. Z dat Českého statistického úřadu vypočetla vzhledem k typu bydlení žalobce, rodinného stavu a počtu osob v domácnosti, že jeho měsíční výdaje jsou ve výši 9 198 Kč. Po odečtení všech výdajů tak žalobci zbylo 3 464 Kč. Dle žalobkyně tak získala ucelený pohled na finanční situaci žalovaného, neboť vycházela z jím poskytnutých informací a zároveň si údaje ověřila i z dalších zdrojů.

3. V podání na výzvu soudu ze dne [datum] dále žalobkyně uvedla, že žalovaný načerpal v rámci revolvingového úvěru částku 13 886 Kč, který žalovaný ponížil splátkami v celkové výši 5 514,32 Kč. Úrok z úvěru byl splácen samostatnými splátkami, celkově na nich žalovaný uhradil 1 528,40 Kč, neuhrazený úrok zůstal ve výši 841,40 Kč. Kapitalizovaný neuhrazený úrok z prodlení byl v částce 479,82 Kč, žalovaný na něj uhradil 11,14 Kč, a dluží tak nadále 468,68 Kč. Na poplatcích spojených s úvěrem a prodlením žalovaného bylo žalovanému účtováno 4 390 Kč, žalovaný uhradil částku 2 500 Kč, zbývá tak uhradit 1 890 Kč.

4. V podání ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, žalovaný uvedl výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně, žalobkyně pak vycházela z údaje Českého statistického úřadu, který normativní životní náklady stanoví na částku 9 198 Kč.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Ve věci dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu a má za prokázané:

7. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru. Žalovaný se zavázal splácet úvěr a úroky z úvěru ve výši 16,90 % ročně v měsíčních splátkách po 500 Kč. Žalobkyně byla oprávněna prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný v případě, že se žalovaný dostal do prodlení s placením jedné splátky více než 3 měsíce nebo se dostal do prodlení se splácením více než 2 splátek (článek 7.1 písm. a) smlouvy o úvěru). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník [účinnost].

8. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum], nepodepsaného, bylo zjištěno, že žalovaná uvedl, že je vdovec, žije v nájemním bytě jiné osoby, nejvyšší dosažené vzdělání je vyučení a jako ostatní splátky uvedl částku 5 000 Kč.

9. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že ke dni [datum] žalobkyně evidovala u žalovaného nového splátkové zatížení ve výši 3 668 Kč.

10. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky z úvěru ve výši 2 165 Kč a to nejpozději do [datum]. Žalobkyně současně žalovaného upozornila na možnost okamžitého zesplatnění celého úvěru v případě nezaplacení.

11. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o okamžitém zesplatnění úvěru ke dni [datum] důvodu prodlení se splácením, dlužná částka vyčíslena na částku 10 677 Kč.

12. Z podkladu pre sudne konanie soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 8 371,68 Kč, na poplatcích 1 890 Kč, na řádném úroku 841,40 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 468,68 Kč.

13. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 11 544,50 Kč. Výzva byla žalovanému zaslána dne [datum], jak vyplývá z přiloženého podacího archu.

14. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od [datum] do [datum] bylo zjištěno, že konečný zůstatek činil – 166,60 Kč.

15. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 10 000 Kč, žalovaný čerpal částku 13 886 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením splátek ve výši 500 Kč, úvěr byl zesplatněn ke dni [datum], a i přes výzvy žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil.

16. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

17. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 20. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

24. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

26. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

28. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když od jeho průměrného měsíčního příjmu odečetla splátky starých úvěrů a nově sjednaného úvěru a dále kalkulované výdaje dle dat Českého statistického úřadu. Soud má za to, že žalobkyně neprověřila řádně výdajovou stránku úvěruschopnosti žalovaného, neboť vycházela pouze o obecných údajů vedených Českým statistickým úřadem a nezkoumala konkrétní okolnosti týkající se žalovaného. Ten přitom uváděl, že bydlí v nájmu jiné osoby, jeho úvěrové zatížení pak činilo částku 3 668 Kč, což při starobním důchodu ve výši 16 630 Kč měsíčně činilo rozdíl 12 692 Kč, ze které žalovaný musel uspokojovat veškeré své potřeby.

30. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 13 866 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 9 553,86 Kč (5 514,32 + 1 528,40 + 11,14 + 2 500 Kč) a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 4 312,14 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny a různé poplatky, smluvní úrok, částečně kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení (468,68 – 230,96 = 237,92), soud žalobu zamítl (výrok II.).

32. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v kapitalizované podobě ve výši 468,68 Kč a ve výši 8,5 % ročně z částky 8 371,68 Kč od [datum] do zaplacení. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

33. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou ze dne [datum], která stanovila lhůtu k zaplacení do [datum]. Žalovaný byl tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena lhůta do [datum], taková lhůta zákonnou lhůtu nezkracuje. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], soud je proto přiznal od tohoto data dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v částce 230,96 Kč za období od [datum] do [datum] z částky 4 312,14 Kč ve výši 8,5 % ročně a od [datum] v nekapitalizované výši.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že převážně procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný, tomu však žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.