7 C 294/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 125 470,37 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se co do částky ve výši 200 Kč, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 200 Kč od [datum] do zaplacení zastavuje.</b> <b>II. Žaloba se co do částky ve výši 23 614,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 614,96 Kč od [datum] do zaplacení, a co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 178,52 Kč za období od [datum] do [datum] zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 101 655,41 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 343,46 Kč za období od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 101 855,41 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 101 655,41 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 22 677,23 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] podaného k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 125 470,37 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena Smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla stejného dne úvěr do čerpání limitu ve výši 125 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální hodnotě 2 250 Kč, a to počínaje dnem [datum]. Účastníci si ujednali, že bude úvěr úročen sazbou 7,90 % ročně. Splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Žalovaný však svou povinnost splácet úvěr řádně a včas nesplnil, proto žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou o úvěru zesplatnila v souladu s odst. 12 a 13 Produktových podmínek žalobkyně a žalovaného o tom informovala dopisem ze dne [datum]. Žalovaný dluží žalobkyni na jistině částku ve výši 123 370,37 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 4 178,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 343,46 Kč ke dni [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 127 548,89 Kč od [datum] do zaplacení.

2. V podání ze dne [datum] dále uvedla, že při prověření úvěruschopnosti vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kontrolovala interní a externí bankovní registry jako nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databázi Ministerstva České republiky. Klient uvedl, že jeho měsíční příjem je 20 480 Kč a měsíční příjem domácnosti je 37 000 Kč. Dále porovnal příjem s daty Českého statistického úřadu. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že měl žalovaný v době podání žádosti závazky ve výši 1 180 Kč.

3. Žalovaný podal dne [datum] odpor, který v podání ze dne [datum] odůvodnil, že se jedná o zbytečně vyvolaný spor, neboť žalobkyně nikdy žalovaného k úhradě dlužné částky nevyzvala.

4. Žalobkyně dále vzala žalobu dne [datum] částečně žalobu co do částky 200 Kč zpět, neboť žalovaný dne [datum] uhradil částku 200, což žalobkyně započetla na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 343,46 Kč.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne [datum] uzavřeli žalovaný s žalobkyní smlouvu o poskytnuté úvěrového rámce až do výše 125 000 Kč. Ten se žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve 2 250 Kč. Úroková sazba činila 7,90 % Součástí smlouvy se staly Sazebník, Všeobecné produktové podmínky žalobkyně a Produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru žalobkyně.

7. Z platební historie ke smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 173 900 Kč, poslední čerpání úvěru bylo dne [datum]. Žalovaný dále žalobkyni uhradil celkem částku 72 044,59 Kč, naposledy dne [datum].

8. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za listopad 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 23 480 Kč, z toho bylo 3 000 Kč od [jméno] [příjmení], 12 400 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 32 550 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 15 500 Kč na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 10 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za říjen 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 32 185 Kč, z toho bylo 7 000 Kč od [jméno] [příjmení], 12 400 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 31 878 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 17 000 Kč na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 11 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za září 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 32 080,70 Kč, z toho bylo 7 000 Kč od [jméno] [příjmení], 12 303 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 27 217,01 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 12 000 Kč na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 13 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za srpen 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 32 185 Kč, z toho bylo 11 600 Kč od [jméno] [příjmení], 12 434 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 28 274,84 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 12 434,94 Kč na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 13 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za červenec 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 24 480,13 Kč, z toho bylo 4 000 Kč od [jméno] [příjmení], 12 404 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 33 142 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo [jméno] [příjmení] ve výši 10 000 Kč, výběr z bankomatu ve výši 13 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za červen 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 31 386 Kč, z toho bylo 10 600Kč od [jméno] [příjmení], 12 405 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 39 349 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 7 934 Kč a 10 431,05 na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 12 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] za květen 2016 bylo zjištěno, že žalobce měl příjmy v rozsahu 28 430 Kč, z toho bylo 7 950 Kč od [jméno] [příjmení], 12 405 Kč od [právnická osoba] a 8 075 Kč od [anonymizována tři slova]. Výdaje měl ve výši 28 822 Kč, mezi hlavní výdaje patřilo 12 397 Kč na účet [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty a [jméno] [příjmení] ve výši 13 000 Kč.

9. Z čestného prohlášení žalovaného o zasílání mzdy ze dne [datum] bylo zjištěno, že prohlašuje, že za měsíce říjen 2016 až leden 2017 pobíral měsíčně 8 075 Kč od společnosti [anonymizována tři slova] a částku 12 405 Kč od [právnická osoba].

10. Z žádosti o úvěr [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je rozvedený, bydlí ve vlastním domě/bytě, má od [datum] pracovní poměr na dobu neurčitou, má vysokoškolské vzdělání. Nemá žádnou vyživovací povinnost. [ulice] čistý příjem je ve výši 20 480 Kč, příjem domácnosti 37 000 Kč měsíčně, 11. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za měsíce březen 2017 až červenec 2020 byly zjištěny pohyby na úvěrovém účtu, počáteční a konečné zůstatky v každém měsíci.

12. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný včetně poštovního podacího archu ze dne [datum] byl žalovaný vyrozuměn o zesplatnění úvěru ke dni [datum].

13. Z oznámení o právním zastoupení, výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení dlužné částky.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do výše 125 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

23. Právní žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

25. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

26. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po [datum], je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

28. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaný před podpisem smlouvy ze dne [datum] prohlásil, že jeho měsíční příjmy činí 20 480 Kč, že měsíční výdaje činí celkem 0 Kč, a celkový měsíční příjem domácnosti je 37 000 Kč. Žalobkyně přitom soudu předložila prohlášení žalovaného o příjmech a výdajích a dále výpisy z bankovního účtu č. [bankovní účet] od května 2016 do listopadu 2019. Žalobkyně se nepokusila získat relevantní informace o výdajích žalovaného, kdy bez dalšího přijala závěr, že má nulové výdaje. Pouze ověřila splátky dosavadních závazků, které měly činit 1 180 Kč. Předložené výpisy z účtu se týkají období nejpozději období listopadu 2016, úvěr přitom žalobkyně poskytla v únoru 2017, aktuálnost uvedených údajů nebyla nijak ověřena. Je pravdou, že žalovaný dlouhodobě dosahoval příjmu přibližně 20 000 Kč měsíčně čistého, nicméně každý měsíc poukazoval vysokou částku na [anonymizováno] – [anonymizováno]. Účty nebo [anonymizováno] - [anonymizováno]. Účty, nebylo vysvětleno, o jaké výdaje se jedná. Rovněž z výpisu z účtu nebylo možné zjistit, jaké výdaje měl na bydlení, přestože uváděl vlastnické bydlení, dá se předpokládat, že je nutné hradit minimálně služby spojené s užíváním bytu či domu. O důvodu hrazení vysokých částek mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným soud může jen dohadovat, že se částečně mohly týkat nákupů potravin. Žalobkyně tak nemohla mát při poskytnutí úvěru ani přibližnou představu o skutečných výdajích žalovaného a neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou.

30. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. Co do částky ve výši 200 Kč soud na základě zpětvzetí žalobkyně řízení částečně zastavil dle ustanovení § 96 o. s. ř. (výrok I.) a co do zákonného úroku z prodlení ode dne zaplacení od [datum]. V souladu s ustanovením § 1932 odst. 2 o. z. soud započetl částku 200 Kč na jistinu pohledávky, nikoli na úroky z prodlení, jak navrhovala žalobkyně.

32. V řízení bylo prokázáno, že právní žalobkyně poskytla žalovanému nejprve peněžní prostředky ve výši 173 900 Kč. Žalovaný dosud zaplatil částku 72 044,59 Kč. Soud proto přiznal částku 101 655,41 Kč (výrok III.), a proto žalobu co do částky 23 614,96 Kč zamítl (125 270, 37-101 655,41 = 23 614,96) a co zákonného úroku prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 23 614,96 Kč od [datum] do zaplacení, dále rovněž zamítal co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 178,52 Kč za období od [datum] do [datum] ve výroku II.

33. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy žalobkyně požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 343,46 Kč ke dni [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 127 548,89 Kč od [datum] do zaplacení. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

34. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků oznámením o prohlášení úvěru za splatný dne [datum], výzva byla žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne [datum]. Termín plnění byl stanoven do [datum]. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne [datum] byla určena lhůta do [datum], nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

35. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 101 855,41 Kč za období od [datum] do [datum] činí 3 711,44 Kč. Žalobkyně požadovala nižší kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od [datum] do [datum] z částky 125 470,37 Kč ve výši 3 343,46 Kč, než soud vypočetl z částky 101 855,41 Kč za období od [datum] do [datum], což byla částka 3 711,44 Kč, soud proto žalobkyni přiznal kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši jí požadované. Dále jí přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 101 855,41 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 101 655,41 Kč od [datum], kdy soud zohlednil zaplacení 200 Kč.

36. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 677,23 Kč, přičemž tato částka představuje 62,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,02 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,98 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 020 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 125 470,37 Kč sestávající z částky 6 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne [datum] a z částky 3 070 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva a částečné zpětvzetí) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 060 Kč ve výši 5 472,60 Kč.

38. Soud dále nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši za předžalobní výzvu a zpětvzetí žaloby v plné výši, ale pouze v poloviční sazbě, neboť v obou případech se jedná o krátká podání, která neobsahují právní rozbor uvedené pohledávky žalobkyně.