7 C 320/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr Veroniky Hlinkové a přísedících Ing. Karla Říhy a Ilony Jirotkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o 19 777 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 13 447 Kč od 27. 7. 2020 do 28. 7. 2020 zamítá.

II. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 19 777 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 7 394 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 13 447 Kč od 1. 5. 2020 do 27. 7. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12 383 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 17 912,93 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 10. 9. 2020 domáhala zaplacení částky ve výši 19 777 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 1. 6. 2019 žalobkyně s žalovanou uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které žalobkyně nastoupila dne 1. 6. 2018 do zaměstnání na pozici servírky. Na základě mzdového výměru ze dne 1. 6. 2019 žalobkyni za vykonanou práci náležela hrubá mzda ve výši 16 500 Kč měsíčně. Žalobkyně rovněž s žalovanou uzavřela dohodu o provedení práce, na základě které jí náležela odměna ve výši 10 000 Kč měsíčně. Dne 30. 1. 2020 dala žalobkyně výpověď z pracovního poměru, pracovní poměr tak skončil k 31. 3. 2020. Dle výplatní pásky za měsíc únor 2020 náležela žalobkyni mzda na základě pracovní smlouvy a odměny na základě dohody o provedení práce ve výši 24 099 Kč. Žalobkyně obdržela dne 12. 3. 2020 na účet částku ve výši 15 599 Kč. Žalobkyně měla uhradit žalované za konzumaci částku ve výši 1 106 Kč, kdy bylo zvykem, že se tyto částky za konzumaci strhávaly. Žalovaná tak žalobkyni dluží za tento měsíc částku 7 394 Kč. Žalovaná tvrdí, že žalobkyni byla tato částka vyplacena v hotovosti, žalobkyně toto ovšem popírá. Doplatky za předchozí měsíce byly standardně vypláceny v hotovosti, nicméně oproti podpisu výdajového dokladu. Za předchozí měsíce výdajové doklady žalobkyně předložila soudu. V měsíci březnu 2020 žalobkyně odpracovala celkem 44 hodin (5,5 dne), následně nemohla práci vykonávat pro překážku na straně zaměstnavatele dle ustanovení § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), neboť restaurace byla uzavřena z důvodu koronavirových opatření. Za březen 2020 náleží žalobkyni k proplacení náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za 132 hodin (16,5 dne). Náhrada mzdy však nebyla ve výplatní pásce za březen 2020 zohledněna. Čerpání dovolené v souladu se zákoníkem práce minimálně 14 dní předem nebylo žalobkyni nařízeno. Dle výplatní pásky za měsíc březen 2020 žalobkyni náleželo 13 447 Kč, kterou žalovaná vypočetla jako mzdu za odpracované dny a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Tuto částku však obdržela až dne 28. 7. 2020. Žalobkyně tak požaduje náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu překážky na straně zaměstnavatele ve výši 12 383 Kč hrubého (průměrný hodinový výdělek 93,81 Kč x 132 hodin). Při jednání dne 29. 4. 2021 žalobkyně uvedla, že jí žádná dovolená nařízena nebyla. Tvrdila-li žalovaná, že dohoda o provedení práce byla ukončena ke dni 29. 2. 2020, pak toto není pravda, žádnou listinu, která by dohodu ukončovala, nedostala, nicméně neuplatňuje proplacení odměny z dohody o provedení práce.

2. Žalovaná v podání ze dne 25. 9. 2020 uvedla, že veškeré finanční závazky, které jí ve vztahu k žalobkyni vznikly z titulu pracovního poměru, uhradila. Tvrzení žalobkyně jsou ryze účelová a navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V podání ze dne 20. 11. 2020 žalovaná dále uvedla, že za mzdu v únoru zaplatila žalobkyni částku 15 599 Kč čistého dne 12. 3. 2020, za měsíc březen 2020 pak částku 13 447 Kč dne 28. 7. 2020, která zahrnovala mzdu ve výši 4 125 Kč (za období od 1. 3. 2020 do 13. 3. 2020), a finanční náhradu za 16,5 dne nevyčerpané dovolené žalobkyně ve výši 12 384 Kč. Z této březnové mzdy pak bylo odvedeno 1 245 Kč na daň z příjmu, 1 074 Kč pro odvod sociálního pojištění za zaměstnance a 743 Kč na zdravotním pojištění zaměstnance. Příjem z dohody o provedení práce za měsíc únor byl vyplacen ve výši 7 277 Kč v hotovosti osobním předáním zaměstnancem [jméno] [příjmení]. Částka byla upravena o odečtení osobního účtu žalobkyně v částce 1 106 Kč. Za měsíc březen nebyla žalobkyni z dohody o provedení práce žalovaným vyplacena žádná částka, neboť dohoda o provedení práce skončila ke dni 29. 2. 2020.

3. Žalovaná se k jednání nařízenému dne 29. 4. 2021 nedostavila, ač k němu byla prostřednictvím zástupce řádně předvolána. Předvolání bylo zástupci doručeno dne 22. 3. 2021. Soud proto jednal v její nepřítomnosti.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti.

5. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2019 včetně příloh, uzavřené mezi žalobkyní coby zaměstnankyní a žalovanou coby zaměstnavatelkou, bylo zjištěno, že žalobkyně byla zaměstnána jako servírka s místem výkonu práce v [obec], Středočeském kraji, že den nástupu do práce byl sjednán ke dni 1. 6. 2019, že pracovní doba činila 40 hodin týdně, že mzda byla stanovena platovým výměrem a měla být vyplacena vždy za uplynulý měsíc v měsíci následujícím, že den výplaty byl stanoven na 22. den v měsíci nebo v prvých třech pracovních dnech po tomto datu následujících, že mzda měla být vyplácena převodem na účet.

6. Ze mzdového výměru soud zjistil, že měsíční mzda byla stanovena ve výši 16 500 Kč měsíčně.

7. Z dohody o provedení práce uzavřené dne 1. 11. 2019 mezi žalobkyní coby zaměstnankyní a žalovanou coby zaměstnavatelkou bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala vykonávat práci pro žalovanou v době od 1. 11. 2019, že odměna za provedenou práci byla stanovena mzdovým výměrem.

8. Z výpovědi z pracovního poměru vyplývá, že žalobkyně dala výpověď z pracovního poměru u žalované, která tuto výpověď převzala dne 30. 1. 2020.

9. Z výdajového pokladního dokladu za srpen roku 2019 bylo zjištěno, že žalobkyni byla dne 24. 9. 2019 vyplacena částka 7 088 Kč. Z výdajového pokladního dokladu za listopad roku 2019 bylo zjištěno, že žalobkyni byla dne 19. 12. 2019 vyplacena částka 11 918 Kč. Z výdajového pokladního dokladu za prosinec roku 2019 bylo zjištěno, že žalobkyni byla vyplacena částka 9 233 Kč.

10. Z výplatní pásky za září 2019 bylo zjištěno, že zbývající dovolená činila 11,5 dne, průměrná hodinová mzda činila 103,13 Kč, že čistá mzda činila 13 439 Kč. Z výplatní pásky za říjen 2019 bylo zjištěno, že zbývající dovolená činila 11,5 dne, průměrná hodinová mzda činila 93,81 Kč, že čistá mzda činila 13 454 Kč. Z výplatní pásky za prosinec 2019 bylo zjištěno, že zbývající dovolená činila 11,5 dne, průměrná hodinová mzda činila 93,81 Kč, že čistá mzda z pracovní smlouvy činila 14 250 Kč. Z výplatní pásky leden 2020 bylo zjištěno, že zbývající dovolená činila 16,5 dne, průměrná hodinová mzda činila 93,82 Kč, že čistá mzda z pracovní smlouvy činila 15 783 Kč. Z výplatní pásky za únor roku 2020 bylo zjištěno, že zbývající dovolená činila 16,5 dne, že čistá mzda činila 24 099 Kč. Z výplatní pásky za březen roku 2020 bylo zjištěno, že průměrný výdělek činil 93,82 Kč, že mzda za odpracovaných 44 hodin činila 4 125 Kč, že náhrada mzdy za dovolenou v délce 16,5 dne činila 12 384 Kč, že po započtení zákonných odvodů činila mzda za odpracované hodiny a náhrada mzdy za dovolenou 13 447 Kč.

11. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalobkyně u [právnická osoba] za březen roku 2020 bylo zjištěno, že dne 12. 3. 2020 byla na účet žalobkyně připsána platba 15 599 Kč, jejímž odesílatelem byla žalovaná.

12. Z předžalobní výzvy včetně doručenky bylo zjištěno, že žalované byla dne 28. 7. 2020 cestou datové schránky odeslána výzva k plnění dlužné částky ve výši 34 331 Kč.

13. Z vyjádření stran pak vyplynulo jako nesporné, že žalobkyně v měsíci březnu 2020 odpracovala 5,5 dne (44 hodin) a zbývalo žalobkyni vyčerpat 16,5 dne dovolené a že průměrný výdělek za poslední čtvrtletí roku 2019 činil 93,81 Kč, když žalobkyně tuto skutečnost uváděla v žalobě a když žalovaná ve svém vyjádření ze dne 20. 11. 2020 zmiňovala výplatu náhrady mzdy za 16,5 dne dovolené (132 hodin) ve výši 12 384 Kč, což odpovídá právě 93,81 Kč průměrného výdělku za každou ze 132 hodin dovolené. Dále strany nesporovaly, že dne 28. 7. 2020 byla na účet žalobkyně připsána částka ve výši 13 447 Kč, jejímž odesílatelem byla žalovaná.

14. Soud neprovedl důkaz výpisem z účtu ke dni 28. 7. 2020, neboť skutečnosti z něj vyplývající označili účastníci jako nesporné (zaslání částky 13 447 Kč na účet žalobkyně dne 28. 7. 2020 žalovanou).

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci.

16. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1. 6. 2019 na pozici servírky, kdy pracovní doba činila 40 hodin týdně, mzda byla sjednána ve výši 16 500 Kč měsíčně, přičemž její splatnost si strany sjednaly tak, že mzda měla být vyplacena za uplynulý měsíc 22. dne následujícího měsíce, nebo v prvých třech pracovních dnech po tomto datu následujících, k jejímu vyplacení mělo docházet převodem na účet. Účastníci rovněž uzavřeli dohodu o provedení práce, na jejímž základě žalobkyně konala pro žalovanou práci v době od 1. 11. 2019. Žalobkyně pak dala výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná převzala dne 30. 1. 2020. Žalobkyni byla žalovanou v hotovosti vyplacena za srpen 2019 částka 7 088 Kč (dne 24. 9. 2019), za listopad roku 2019 částka 11 918 Kč (dne 19. 12. 2019), za prosinec roku 2019 částka 9 233 Kč. Za měsíc únor 2020 činila čistá mzda 24 099 Kč. Žalobkyni pak za tento měsíc vznikla povinnost uhradit žalované za konzumaci částku 1 106 Kč. Dne 12. 3. 2020 poukázala žalovaná na účet žalobkyně částku 15 599 Kč. Za měsíc březen 2020, který měl 22 pracovních dní (176 hodin), odpracovala žalobkyně u žalované 5,5 dne (44 hodin), přičemž jí zbývalo ještě 16,5 dne dovolené (132 hodin), její čerpání však žalovaná žalobkyni nenařídila. Dne 28. 7. 2020 zaslala žalovaná na účet žalobkyně částku 13 447 Kč představující mzdu za 44 odpracovaných hodin a dále náhradu mzdy za 16,5 dne nevyčerpané dovolené.

17. Na základě popsaných skutkových zjištění učinil soud ve věci následující právní závěry, postupoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen„ zák.práce“).

18. Dle ustanovení § 51 odst. 1 zák. práce byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem; tato smlouva musí být písemná. Dle odst. 2 cit. ustanovení výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63.

19. Dle § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 (prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy), přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

20. Dle § 209 zák. práce o jinou překážku v práci na straně jiného zaměstnavatele, než uvedeného v § 109 odst. 3 (stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, regionální rada regionu soudržnosti), jde také tehdy, kdy zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (částečná nezaměstnanost). Dle odst. 2 cit. ustanovení upraví-li v případech podle odstavce 1 dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci, musí náhrada mzdy činit nejméně 60 % průměrného výdělku; nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, může být dohoda nahrazena vnitřním předpisem.

21. Dle § 217 odst. 1 zák. práce dobu čerpání dovolené je povinen zaměstnavatel určit podle písemného rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců tak, aby dovolená mohla být vyčerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo, pokud v tomto zákoně není dále stanoveno jinak. Při určení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době.

22. Dle § 222 odst. 1 zák. práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Zaměstnancům uvedeným v § 213 odst. 4 (zaměstnanec s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku), může být tato náhrada mzdy nebo platu poskytnuta ve výši průměrného výdělku odpovídajícího průměrné délce směny. Dle odst. 2 cit. ustanovení zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Dle odst. 3 cit. ustanovení jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.

23. Dle usnesení vlády ČR z 12. 3. 2020 č. 199 bodu I., 2. se zakazuje s účinností ode dne 13. března 2020 od 20:00 hod. přítomnost veřejnosti v čase mezi 20:00 hod. a 6:00 hod. v provozovnách stravovacích služeb.

24. Žalobkyně byla tedy u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2019 na pozici servírky. Jelikož žalovaná převzala výpověď žalobkyně dne 31. 3. 2020, došlo ke skončení pracovního poměru po uplynutí 2 měsíční výpovědní doby ke dni 31. 3. 2020. V únoru 2020 vznikl žalobkyni nárok na úhradu mzdy ve výši 24 099 Kč. Jelikož žalovaná uhradila žalobkyni toliko částku 15 599 Kč, zbývá po započtení částky za konzumaci ve výši 1 106 Kč uhradit 7 394 Kč.

25. Tvrdila-li žalovaná, že příjem z dohody o provedení práce za měsíc únor byl žalobkyní vyplacen ve výši 7 277 Kč v hotovosti osobním předáním zaměstnancem [jméno] [příjmení], pak je třeba uvést následující. V řízení bylo sice prokázáno, že existovala praxe úhrady doplatků v hotovosti, když žalobkyně předložila pokladní doklady svědčící o hotovostních výplatách za srpen 2019, listopad 2019 a prosinec 2019. Jelikož ale žalobkyně tvrdila, že za březen 2020 k žádné hotovostní výplatě ze strany žalované nedošlo, bylo na žalované, aby svá tvrzení prokázala, což neučinila.

26. V březnu 2020 žalobkyně odpracovala pouze 5,5 dne (44 hodin), ve zbytku tohoto měsíce, který měl celkem 22 dní (176 hodin), nebyla žalobkyni žádná práce žalovanou přidělována. Jelikož pak bylo zjištěno, že v tomto období nebyla žalobkyni nařízena dovolená, která jí ještě zbývala v délce 16,5 dne (132 hodin), náleželo žalobkyni její proplacení. Žalovaná neprokázala, že by žalobkyně v březnu 2020 dovolenou čerpala. Žalobkyně však nemohla vykonávat svou práci a to pro překážky na straně zaměstnavatele.

27. Jelikož byl v tomto období na základě usnesení vlády ČR z 12. 3. 2020 č. 199 omezen provoz v provozovnách stravovacích služeb, zabýval se soud v řízení také tím, zda žalovaná nevydala vnitřní předpis dle § 209 zák. práce, který by jí za situace, kdy žalobkyni nepřidělovala práci z důvodu dočasného omezení poptávky po jí poskytovaných službách, umožnil aktivovat částečnou nezaměstnanost dle § 209 zák. práce a poskytovat potom žalobkyni náhradu mzdy ve snížené výši, alespoň však ve výši 60 %. Jelikož ale žalovaná v řízení netvrdila a tedy ani neprokázala, že by takový vnitřní předpis vydala, dospěl soud k závěru, že žalobkyni přísluší dle § 208 zák. práce náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku. Vzhledem k uvedenému tedy žalobkyni náleží za březen 2020 mzda za 44 odpracovaných hodin a náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za 132 hodin nevyčerpané dovolené v celkové výši 13 447 Kč čistého, kdy tato částka byla žalovanou uhrazena žalobkyni dne 28. 7. 2020. Dále potom žalobkyni náleží ještě náhrada mzdy ve výši 93,81 Kč za každou ze 132 hodin, kdy jí v březnu 2020 nebyla přidělována práce, tj. ve výši 12 383 Kč. Tato částka žalobkyni uhrazena nebyla.

28. Uváděl-li soud shora, že žalovaná netvrdila, popř. neprokázala předání částky 7 277 Kč v hotovosti zaměstnancem [jméno] [příjmení], dále nařízení čerpání dovolené, a nakonec vydání vnitřního předpisu aktivujícího částečnou nezaměstnanost, pak je třeba zdůraznit, že soud žalovanou opakovaně vyzýval k uvedení příslušných tvrzení a předložení důkazů o nich, a to přípisem ze dne 9. 11. 2020 a dále ještě také přípisem ze dne 26. 1. 2021, který byl žalované zasílán spolu s předvoláním k jednání soudu dne 29. 4. 2021. Žalovaná však dodatečná tvrzení neučinila a požadované důkazy nedodala, zároveň se ani bez omluvy nedostavila k jednání soudu dne 29. 4. 2021, soud jí tak nemohl v uvedeném směru znovu poučit. V daném případě se tak uplatní závěry obsažené pravidelně v judikatuře Nejvyššího soudu, dle kterých projedná-li soud věc v nepřítomnosti účastníka, jenž se nedostavil k jednání a nepožádal o odročení, a nemohl-li tak soud tomuto účastníkovi poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není soud oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není z tohoto důvodu povinen odročovat jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3970/2008 a shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, 32 Cdo 2528/2010).

29. Žalovaná tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, vzhledem k čemuž soud na základě shora uvedeného žalobě vyhověl (výrok II.), a to s výhradou úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 13 447 Kč od 27. 7. 2020 do 28. 7. 2020 (výrok I.). Soud přitom žalobkyni přiznal úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., z částky 7 394 Kč (mzda za únor 2020) od 1. 4. 2020 do zaplacení, dále z částky 13 447 Kč (mzda a náhrada mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za dovolenou za březen 2020) od 1. 5. 2020 do 27. 7. 2020 a nakonec z částky 12 383 Kč (náhrada mzdy za březen 2020) od 1. 5. 2020 do zaplacení, když nárok žalobkyně na úrok z prodlení od 1. 4. 2020 ohledně mzdy za únor 2020 a dále nárok na úrok z prodlení od 1. 5. 2020 ohledně mzdy, resp. náhrady mzdy za březen 2020, byl shledán jako opodstatněný, a to s ohledem na sjednanou splatnost, která byla stanovena tak, že mzda měla být vyplacena za uplynulý měsíc 22. dne následujícího měsíce, nebo v prvých třech pracovních dnech po tomto datu následujících. Požadovala-li však žalobkyně úrok z prodlení z částky 13 447 Kč do 28. 7. 2020, pak soud tomuto požadavku nemohl vyhovět, neboť žalovaná uvedenou částku uhradila dne 28. 7. 2020, a tedy poslední den prodlení byl 27. 7. 2020, kdy tak úrok z prodlení mohla žalobkyně požadovat pouze do tohoto data. Proto soud žalobu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 13 447 Kč od 27. 7. 2020 do 28. 7. 2020 zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná jen v poměrně nepatrné části, nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to v částce 17 912,93 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem v celkové výši 14 110 Kč, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 777 Kč sestávající z částky 1 900 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, vyjádření ve věci samé ze dne 28. 12. 2020, účast na jednání soudu dne 29. 4. 2021) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 000 Kč ve výši 2 310 Kč. Dále jsou náklady žalobkyně představovány cestovní náhradou ve výši 3 802,93 (včetně DPH ve výši 21 %). Tato náhrada pak sestává jednak z náhrady za cestou realizovanou dne 29. 4. 2021 na jednání z [obec] do [obec] a zpět automobilem Volkswagen Golf, kdy se jedná o náhradu ve výši 2 342,90 Kč za 404 ujetých kilometrů (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při spotřebě 5,9 l [číslo] km, 4,3 l [číslo] km, 4,9 l [číslo] km dle TP, a dále při 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a dále z náhrady za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a 21 % DPH z částky 3 142,90 ve výši 660,03 Kč.