7 C 339/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 12 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 4 000 Kč a co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 830 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 100,55 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 750,82 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 12 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovanou dne 18. 2. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalované v hotovosti úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit spolu s jistinou také kapitalizovaný úrok ve výši 1 840 Kč. Dne 11. 2. 2019 uzavřeli účastníci k uvedené smlouvě dodatek, jímž byla prodloužena doba splatnosti úvěru do 13. 3. 2019. Právní předchůdce žalobkyně přitom prověřoval schopnost žalované splácet úvěr, a to nahlížením do insolvenčního rejstříku, do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací. Jelikož žalovaná nesplácela čerpanou částku řádně a včas, vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a dále také náklady na upomínání ve výši 100 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 účinné ke dni 28. 8. 2020 byla pohledávka za žalovanou převedena na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 8. 9. 2020. Ke dni postoupení činila pohledávka 13 830 Kč a sestávala z jistiny ve výši 8 000 Kč, z úroku ve výši 1 680 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč a z náhrady na upomínky ve výši 150 Kč. Dále žalobkyně požaduje také kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 100,55 Kč z částky 8 000 Kč za období od 14. 3. 2019 do 10. 8. 2020 (do tzv. rozhodného dne dle čl. 2 odst. 2.2 smlouvy o postoupení pohledávek) a také zákonný úrok z prodlení z 8 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení. Žalovaná ničeho nezaplatila ani přes výzvy uskutečněné žalobkyní prostřednictvím jejího právního zástupce.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Jelikož žalobkyně vzala žalobu podáním ze dne 16. 8. 2021 co do částky 4 000 Kč a co do příslušenství ve výši 1 830 Kč zpět, rozhodl soud dle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a řízení v tomto rozsahu zastavil (viz výrok I).

4. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 o. s. ř. projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal.

5. Soud ve věci dospěl na základě provedených důkazů k následujícímu skutkovým zjištěním.

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 2. 2018 vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr v hotovosti ve výši 8 000 Kč. Strany si ujednaly, že v případě prodlení je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, dále byla také ujednána úhrada případných nákladů na upomínku ve výši 50 Kč.

7. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že splatnost úvěru byla stanovena v délce 30 dní s možností prodloužení až na 360 dní.

8. Z dodatku ke smlouvě ze dne 11. 2. 2019 vyplývá, že strany si ujednaly vrácení částky úvěru ke dni 13. 3. 2019.

9. Z upomínky ze dne 30. 10. 2018 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána, aby dlužnou částku ve výši 9 834 Kč ihned zaplatila.

10. Z upomínek ze dnů 13. 4. 2019 a 24. 4. 2019 vyplynulo, že žalovaná byla ještě znovu vyzývána k úhradě dlužné částky.

11. Z dohody o postoupení pohledávek ze dne 17. 8. 2020 vyplynulo, že předmětná pohledávka právního předchůdce za žalovanou byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované řádně oznámeno (viz dopis ze dne 8. 9. 2020 včetně podacího archu).

12. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 5. 2021 včetně podacího archu vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 13 830 Kč.

13. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

22. Žalobkyně měla dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

24. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

25. V daném případě žalobkyně pouze obecně zkonstatovala, že úvěruschopnost žalované prověřila na základě tvrzení o příjmech a výdajích a dále též na základě lustrace v databázích ISIR, NRKI, BRKI. Žalobkyně tedy neuvedla žádné konkrétní údaje ohledně majetkových poměrů žalované, z nichž by bylo možno činit jakékoliv závěry stran její úvěruschopnosti.

26. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla zkoumána úvěruschopnost žalované, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní. Dle judikatury vyšších soudů (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č.j. 27 Co 38/2021 – 65), je třeba nesplnění povinnosti uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. tak, že způsobuje neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

27. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

28. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

29. Jelikož je spotřebitelská smlouva ze dne 18. 2. 2018 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

30. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které tato dosud nevrátila. Proto soud žalobkyni, na kterou byla předmětná pohledávka postoupena, uplatněný nárok na zaplacení částky 8 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby, viz výše) v plném rozsahu přiznal.

31. Jde-li o nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 8 000 Kč od 14. 3. 2019 do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

32. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvu. V daném případě byla žalovaná vyzvána k vrácení poskytnutého úvěru již dopisem ze dne 30. 10. 2018, a to ve lhůtě ihned. Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě k plnění byla určena lhůta ihned, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). V daném případě je tedy třeba vyjít z toho, že žalovaná měla plnit ve lhůtě bez zbytečného odkladu a tedy v řádech dnů. Jelikož žalobkyně požaduje úrok z prodlení až od 14. 3. 2019, přiznal soud úrok od tohoto data.

33. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyně, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 750,82 Kč, přičemž tato částka představuje 33,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,67 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět až poté, co ji soud vyzval k prokázání úvěruschopnosti, důvodem částečného zpětvzetí tedy nebylo částečné plnění ze strany žalované, a soud proto zastavení ve výši 4 000 Kč s příslušenstvím kladl k tíži žalobkyně.