7 C 345/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 7 005 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 2 005 Kč a co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 099 Kč a co nákladů za uplatnění pohledávky ve výši 100 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 549,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 7 005 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovaným dne 14. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly také [ulice] podmínky. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 6 099 Kč i s příslušenstvím nejpozději do 3. 10. 2019 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, kdy nejprve proběhla identifikace žalovaného skrze verifikační platbu z jeho účtu na účet právního předchůdce žalobkyně a teprve poté právní předchůdce žalobce odeslal na daný účet žalovaného částku 5 000 Kč. Ještě před uzavřením smlouvy byla též prověřována schopnost žalovaného splácet úvěr, a to nahlížením do insolvenčního rejstříku, do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací. Jelikož žalovaný nesplácel čerpanou částku řádně a včas, vznikla mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a dále také náklady na upomínání ve výši 100 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 účinné ke dni 20. 11. 2020 byla pohledávka za žalovaným převedena na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 4. 12. 2020. Ke dni postoupení činila pohledávka 8 529 Kč a sestávala z jistiny ve výši 5 000 Kč, z úroku ve výši 1 099 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 330 Kč a z náhrady na upomínky ve výši 100 Kč. Dále žalobkyně požaduje také kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 549,32 Kč z částky 5 000 Kč za období od 4. 10. 2019 do 8. 11. 2020 (do tzv. rozhodného dne dle čl. 2 odst. 2.2 smlouvy o postoupení pohledávek) a také zákonný úrok z prodlení z 5 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení. Žalovaný ničeho nezaplatil ani přes výzvy uskutečněné žalobkyní prostřednictvím jejího právního zástupce.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož žalobkyně vzala žalobu podáním ze dne 18. 8. 2021 co do částky 2 005 Kč a co do příslušenství ve výši 1 199 Kč zpět, rozhodl soud dle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a řízení v tomto rozsahu zastavil (viz výrok I).

4. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 o. s. ř. projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal.

5. Soud ve věci dospěl na základě provedených důkazů k následujícímu skutkovým zjištěním.

6. Žalovaný uzavřel se spol. [právnická osoba] dne 19. 9. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Strany si ujednaly, že v případě prodlení je žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, dále byla také ujednána úhrada případných nákladů na upomínku ve výši 50 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu 30 dnů (smlouva o úvěru).

7. Dne 14. 9. 2018 zaslal žalovaný ze svého účtu č. [bankovní účet] na účet právního předchůdce žalobkyně [číslo] částku ve výši 1 Kč. Dne 14. 9. 2018 zaslal právní předchůdce žalobkyně ze svého účtu [číslo] částku 4 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Dne 6. 11. 2018 zaslal právní předchůdce žalobkyně ze svého účtu [číslo] částku 1 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] (viz výpisy z účtu [číslo]).

8. Žalovaný pohledávku neuhradil, vzhledem k čemuž byl upomínkou ze dne 4. 9. 2019 vyzván, aby dlužnou částku ve výši 6 394 Kč ihned zaplatil (viz upomínka ze dne 4. 9. 2019). Následně byl vyzván k úhradě dlužné částky ještě dalšími dvěma upomínkami (viz upomínky ze dne 17. 10. 2019 a ze dne 12. 11. 2019).

9. Předmětná pohledávka právního předchůdce za žalovaným pak byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne 7. 12. 2020 (smlouva o postoupení pohledávky, podací arch ze dne 7. 12. 2020).

10. Žalovaný ničeho nezaplatil ani poté, co byl k úhradě dlužné částky ve výši 8 529 Kč vyzýván prostřednictvím právního zástupce žalobkyně (viz upomínka ze dne 3. 5. 2021 včetně podacího archu).

11. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům.

12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

20. Žalobkyně měla dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

22. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

23. V daném případě žalobkyně pouze obecně zkonstatovala, že úvěruschopnost žalovaného prověřila na základě lustrace v databázích ISIR, NRKI, BRKI. Žalobkyně tedy neuvedla žádné konkrétní údaje ohledně majetkových poměrů žalovaného, z nichž by bylo možno činit jakékoliv závěry stran jeho úvěruschopnosti.

24. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

25. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

27. Jelikož je spotřebitelská smlouva ze dne 19. 9. 2019 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které tento dosud nevrátil. Proto soud žalobkyni, na kterou byla předmětná pohledávka postoupena, uplatněný nárok na zaplacení částky 5 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby, viz výše) v plném rozsahu přiznal.

29. Jde-li o nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 5 000 Kč od 4. 10. 2019 do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

30. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvu. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutého úvěru již dopisem ze dne 4. 9. 2019, a to ve lhůtě ihned. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě k plnění byla určena lhůta ihned, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). V daném případě je tedy třeba vyjít z toho, že žalovaný měl plnit ve lhůtě bez zbytečného odkladu a tedy v řádech dnů. Jelikož žalobkyně požaduje úrok z prodlení až od 4. 10. 2019, přiznal soud úrok od tohoto data.

31. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Za částečné zpětvzetí žaloby soud odměnu nepřiznal, neboť žalobkyně tento úkon učinila bez toho, aby na tomto jejím postupu nesl nějakou vinu také žalovaný.