7 C 349/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. et Bc. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 119 986 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 56 572 Kč a co do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 119 980 Kč od 21. 4. 2025 do 29. 9. 2025 a co do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1695 % denně z částky 56 572 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 63 414 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,0305 % denně z částky 63 414 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 165 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 119 986 Kč spolu s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 11. 12. 2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč. Poskytnutí zápůjčky bylo realizováno téhož dne bankovním převodem v částce 70 472 Kč, která představuje sjednanou výši zápůjčky sníženou o odměnu žalobce za její poskytnutí ve výši 9 528 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 3 529 Kč, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, přičemž celková částka určená k úhradě činila 127 044 Kč. Jelikož žalovaný své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas a uhradil pouze dvě splátky v souhrnné výši 7 058 Kč, stal se podle čl. 4.9 smlouvy celý dosud nesplacený dluh splatným dne 20. 4. 2025. Žalobce proto eviduje vůči žalovanému pohledávku ve výši 119 986 Kč. Kromě jistiny požaduje rovněž příslušenství tvořené smluvní pokutou ve výši 300 Kč sjednanou v čl. 4.8 smlouvy a smluvním úrokem ve výši 0,2 % denně z dlužné částky od 21. 4. 2025, tedy ode dne následujícího po zesplatnění dluhu, až do zaplacení.

2. Žalovaný ve vyjádření ze dne 18. 2. 2026 nárok žalobce v celém rozsahu, co do základu i výše, neuznal. Současně však nezpochybňoval, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva a že mu byly poskytnuty peněžní prostředky. Nesouhlasil však s právní kvalifikací smluvního vztahu, konstrukcí uplatněného dluhu ani s výší požadovaného plnění. Namítal, že smluvní ujednání odporují právní úpravě na ochranu slabší smluvní strany, případně i dobrým mravům. Předně nesouhlasil s tvrzením žalobce, že se jednalo o běžnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami. Uvedl, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím platformy Bankerat, která zprostředkovává poskytování finančních prostředků za úplatu, zajišťuje administraci úvěrů, vedení plateb, generování smluvní dokumentace i inkaso splátek. Podle žalovaného se proto nejednalo o osobní půjčku mezi jednotlivci, nýbrž o standardizovaný finanční produkt poskytovaný v rámci organizovaného podnikatelského modelu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 12 ICm 1163/2023, jakož i na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 65 ICm 1437/2021, z nichž dovozoval, že na poskytování půjček prostřednictvím platformy Bankerat dopadá režim zákona o spotřebitelském úvěru. Z toho následně vyvozoval, že žalobce byl povinen posoudit jeho úvěruschopnost, přičemž důkazní břemeno ohledně splnění této povinnosti nese podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru právě žalobce.

3. Dále žalovaný namítal, že smlouva je nastavena způsobem, který vytváří nepřiměřeně tvrdý a sankční režim ve prospěch žalobce. Poukazoval na to, že ačkoliv byla sjednána jistina ve výši 80 000 Kč, roční úrok 33 % a celková částka k úhradě 127 044 Kč, po odečtení jednorázové odměny ve výši 9 528,30 Kč mu bylo fakticky vyplaceno pouze 70 471,70 Kč. Přesto byl povinen splácet úroky z celé částky 80 000 Kč a uhradit celou sjednanou částku. Skutečná ekonomická cena úvěru tak podle jeho tvrzení odpovídala přibližně 53 % ročně. Žalovaný dále poukazoval na smluvní ujednání, podle něhož se při prodlení delším než 30 dnů stává splatnou celá dlužná částka včetně budoucích úroků za celé tříleté období, přičemž tyto úroky jsou současně kapitalizovány do jistiny. Vedle toho byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně. Podle žalovaného tak dochází k zesplatnění budoucích úroků a jejich následnému dalšímu úročení, což představuje nepřiměřený sankční mechanismus vedoucí k výrazné nerovnováze mezi stranami, zejména s ohledem na jeho postavení spotřebitele. Uvedenou smluvní konstrukci považoval za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 občanského zákoníku, případně za hrubý nepoměr plnění podle § 1796 občanského zákoníku. Odkazoval přitom na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřenosti smluvených úroků a poukazoval na to, že běžné úrokové sazby spotřebitelských úvěrů se v rozhodné době pohybovaly kolem 8 až 9 % ročně. Dovozoval proto, že ujednání o zesplatnění celé částky včetně budoucích úroků a o úroku z prodlení ve výši 0,2 % denně jsou neplatná, a žalobci tak nelze přiznat nárok na úhradu budoucích úroků ani na úrok z prodlení vypočtený z kapitalizované částky. Konečně žalovaný poukázal na to, že podle údajů vedených v systému Bankerat činila ke dni 18. 2. 2026 evidovaná dlužná částka 229 773 Kč, což podle jeho názoru dokládá extrémní ekonomické důsledky nastavené smluvní konstrukce a vykazuje znaky lichvy ve smyslu § 1796 občanského zákoníku. V neposlední řadě žalovaný zpochybnil také platnost rozhodčí doložky, kterou považoval za odporující zákonným požadavkům na určitost, srozumitelnost a zachování rovného postavení smluvních stran. Současně však žalovaný zdůraznil, že nezpochybňuje svou povinnost vrátit finanční prostředky, které mu byly skutečně poskytnuty. Uvedl, že ze sjednané jistiny ve výši 80 000 Kč byla při čerpání odečtena jednorázová odměna ve výši 9 528,30 Kč, takže fakticky obdržel pouze 70 471,70 Kč. Z této částky následně uhradil dvě splátky po 3 529 Kč, tedy celkem 7 058 Kč. Podle jeho výpočtu mu tak zbývá vrátit částka 63 413,70 Kč. Ve vztahu k jakémukoli dalšímu plnění, ať již na jistině či příslušenství, navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

4. Žalobce ve své replice ze dne 24. 2. 2026 předně namítl, že předmětná smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami mimo rámec jejich podnikatelské činnosti, a tudíž se na daný právní vztah nevztahuje právní rámec zákona o spotřebitelském úvěru. Dále uvedl, že na internetovém portálu bankerat.cz zaznamenal inzerát žalovaného, který touto cestou oslovoval neurčitý okruh potenciálních zájemců s poptávkou po poskytnutí peněžní zápůjčky. Podmínky požadované zápůjčky, včetně jejích parametrů, si přitom stanovil sám žalovaný. Žalobce neměl možnost tyto podmínky jakkoli jednostranně měnit či upravovat; mohl na nabídku pouze reagovat jejím přijetím. Poté, co žalovaný v rámci své inzerce vybral konkrétního poskytovatele zápůjčky, tj. žalobce, vygeneroval prostřednictvím portálu smlouvu o zápůjčce a sám do ní doplnil své identifikační údaje. Současně měl možnost využít vlastní smluvní vzor, čehož však nevyužil. Skutečnost, že se rozhodl pro bezplatně generovanou smlouvu namísto vypracování vlastní smlouvy podle veřejně dostupných vzorů či prostřednictvím advokáta za úplatu, byla výhradně výsledkem jeho svobodné volby a nemůže být přičítána k tíži žalobce. Žalobce dále zdůraznil, že výši úrokové sazby žalovanému nikdo nikterak neurčoval ani mu ji nedoporučoval. Nemůže proto obstát argumentace žalovaného, podle níž je úroková sazba, kterou si sám zvolil a uvedl ve své poptávce, v rozporu s dobrými mravy. K námitce žalovaného, že žalobce vystupoval jako podnikatel, žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1538/2021, z něhož vyplývá, že samotné opakované uzavírání smluv o zápůjčce fyzickou osobou bez dalšího nepostačuje k závěru o výkonu podnikatelské činnosti, není-li naplněn její znak soustavnosti. Právě soustavnost je znakem podnikáni, který není naplněn ani u žalobce – znak soustavnosti totiž není naplněn u jednorázových či nahodilých činností. Žalobce uvedl, že jeho příjmy plynou ze závislé činnosti a profesně se poskytováním zápůjček nezabývá. Podle jeho názoru u něj zároveň není naplněn ani znak dosahování zisku ve smyslu podnikatelské činnosti, neboť nedisponuje žádnou podnikatelskou strukturou, organizačním zázemím ani účetnictvím vztahujícím se k poskytování zápůjček. Jeho činnost nesměřuje k soustavnému vytváření zisku, ale pouze k příležitostnému zhodnocování vlastních finančních prostředků pocházejících ze zaměstnání. Žalobce má rovněž za to, že v jeho případě není naplněn ani znak samostatnosti podnikání.

5. Žalobce se dále vyjádřil ke sjednané smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, podle něhož je při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy nutné zohlednit její preventivní, uhrazovací a sankční funkci. Žalobce má za to, že v případě smlouvy o zápůjčce je zcela legitimní, aby byla smluvní pokuta stanovena procentní sazbou z dlužné částky. Současně upozornil, že Nejvyšší soud se opakovaně zabýval přiměřeností smluvních pokut sjednaných denní procentní sazbou. Odkázal přitom na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž bylo uvedeno, že smluvní pokuta ve výši přibližně 0,5 % denně z dlužné částky je zpravidla považována za ujednání souladné s dobrými mravy, zatímco sazba ve výši 1 % denně již byla shledána rozpornou s dobrými mravy. Na podporu svého stanoviska žalobce odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008. Podle žalobce je přitom v projednávané věci sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně výrazně nižší než judikaturou akceptovaná hranice 0,5 % denně. Pokud jde o smluvní úrok ve výši 33 % ročně, žalobce uvedl, že tuto sazbu stanovil sám žalovaný, aniž by mu ji žalobce či jiná osoba navrhovali nebo doporučovali. Podle žalobce nelze tuto úrokovou sazbu považovat za rozpornou s dobrými mravy ani při zohlednění dalších smluvních ujednání, zejména smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty ve výši 300 Kč za prodlení se splátkou. Žalobce má za to, že souhrn těchto institutů nedosahuje intenzity, která by zakládala jejich rozpor s dobrými mravy. Žalobce současně nesouhlasil s argumentací žalovaného o nepřiměřené kumulaci sankcí. Zdůraznil, že smluvní úrok sjednaný jako odměna za poskytnutí zápůjčky nelze bez dalšího sčítat se smluvní pokutou, úrokem z prodlení ani poplatkem za poskytnutí zápůjčky, neboť každý z těchto institutů sleduje odlišný účel a představuje následek odlišné právní skutečnosti. Žalobce se dále vyjádřil k námitce nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podrobně popsal postup, který byl při posuzování úvěruschopnosti žalovaného aplikován, a uvedl, že tvrzení žalovaného o absenci takového posouzení považuje za účelovou konstrukci, jež neodpovídá skutečnému průběhu uzavírání smlouvy. Závěrem se žalobce vyjádřil k námitce neplatnosti rozhodčí doložky obsažené v předmětné smlouvě. Uvedl, že vzhledem k tomu, že věc je projednávána před Obvodním soudem pro Prahu 3, postrádá argumentace žalovaného týkající se rozhodčí doložky podle jeho názoru jakýkoliv význam pro posouzení věci. Z tohoto důvodu nepovažoval za potřebné se k této námitce dále podrobně vyjadřovat.

6. Žalovaný ve své duplice ze dne 26. 2. 2026 uvedl, že žalobce i nadále reaguje na žádosti o financování zveřejněné na platformě Bankerat, přičemž konkrétně poukázal na dvě reakce žalobce ze dne 24. 2. 2026. Z této skutečnosti dovozuje, že činnost žalobce vykazuje znak soustavnosti, a naplňuje tak jeden z definičních znaků podnikání. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaný namítl, že tato povinnost nespočívá pouze ve shromáždění relevantních podkladů, ale především v jejich kvalifikovaném a odpovědném vyhodnocení. Má za to, že žalobce této povinnosti nedostál. Současně znovu zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti nese žalobce. Žalovaný se dále vyjádřil k tvrzení žalobce, podle něhož měl žalovaný svobodnou možnost ovlivnit smluvní podmínky. Takové tvrzení považuje za zavádějící. Připustil, že při podání žádosti o zápůjčku mohl uvést maximální akceptovatelnou úrokovou sazbu a že platforma umožňovala vložení vlastního návrhu smlouvy. Podle jeho názoru však tyto skutečnosti samy o sobě neznamenají, že došlo k individuálnímu sjednávání všech smluvních podmínek, ani nevylučují aplikaci ochranných ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru. Za rozhodující žalovaný označil skutečnost, že smluvní dokumentace byla generována na základě předem připraveného smluvního vzoru používaného platformou Bankerat. Uvedl, že jednotlivá ustanovení upravující zesplatnění dluhu, kapitalizaci budoucích úroků, úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně, způsob výpočtu odměny ve výši 7,5 % z celkové částky zápůjčky i další sankční mechanismy nebyly mezi stranami individuálně vyjednávány, ale tvořily součást přednastaveného smluvního rámce. Současně zdůraznil, že žalobce tento smluvní rámec vědomě akceptoval a nyní z něj odvozuje svůj nárok. Podle žalovaného ani skutečnost, že byl ochoten akceptovat vyšší úrokovou sazbu, nemůže zhojit případnou nepřiměřenost ostatních smluvních ujednání. Poukázal na to, že limity smluvní autonomie vyplývající z § 580 a § 588 občanského zákoníku, stejně jako zákaz hrubého nepoměru podle § 1796 občanského zákoníku, nelze obejít pouhým odkazem na souhlas dlužníka se smluvními podmínkami. Žalovaný rovněž zpochybnil výši žalobcem uplatněného nároku s tím, že jeho výpočet považuje za nepřehledný a nepřezkoumatelný. Namítl, že žalobce v průběhu řízení nepředložil jednoznačný a srozumitelný rozklad požadované částky, a z tohoto důvodu považuje její oprávněnost za nedostatečně doloženou.

7. Pro shrnutí soud uvádí, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi nimi vznikl smluvní vztah, na jehož základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky. Spornými však zůstaly otázky právní povahy tohoto vztahu a právního režimu, jímž se řídí. Účastníci se zejména rozcházeli v názoru na to, zda při uzavření smlouvy vystupovali v postavení podnikatele a spotřebitele, či zda šlo o vztah mezi dvěma spotřebiteli. Předmětem sporu bylo dále posouzení, zda žalobce dostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného, a rovněž otázka, zda jednotlivá smluvní ujednání, zejména ta upravující odměnu a sankce, obstojí z hlediska souladu s dobrými mravy.

8. Z listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

9. Ze Smlouvy o zápůjčce č. hodnota soud zjistil, že dne 11. 12. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžitou zápůjčku ve výši 80 000 Kč. Tato částka však neměla být žalovanému vyplacena v plné výši, neboť podle smlouvy měla být snížena o odměnu za poskytnutí zápůjčky ve výši 7,5 % z celkové částky zápůjčky včetně smluvního úroku podle čl. 3.11 smlouvy, tedy z částky 127 044 Kč. Odměna za poskytnutí zápůjčky tak činila 9 528,30 Kč. Peněžní prostředky měly být poukázány na bankovní účet žalovaného č. č. účtu. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutou zápůjčku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 529 Kč, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Celkově měl uhradit 36 měsíčních splátek. Smluvní úrok ze zápůjčky byl sjednán ve výši 33 % ročně. Soud dále zjistil, že si smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky nebo její části povinnost hradit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, a to ode dne následujícího po zesplatnění zápůjčky podle čl. 4.9 smlouvy. Z uvedeného ustanovení dále vyplývá, že v případě, kdy prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky nebo její části přesáhne 30 kalendářních dnů, stává se následujícím dnem bez dalšího splatnou celá dosud neuhrazená část zápůjčky včetně sjednaného smluvního úroku, po odečtení již zaplacených splátek. Současně bylo ujednáno, že se smluvní úrok v plné výši stává součástí jistiny. Vedle úroku z prodlení si smluvní strany sjednaly rovněž jednorázovou smluvní pokutu ve výši 300 Kč za každé prodlení žalovaného s úhradou jakékoliv splátky.

10. Z historie transakcí k bankovnímu účtu č. č. účtu soud zjistil, že žalobce dne 11. 12. 2024 poukázal na bankovní účet žalovaného č. č. účtu částku ve výši 70 472 Kč.

11. Z e-mailové komunikace ze dne 9. 12. 2024, odeslané společností Bankerat na e-mailovou adresu žalovaného e-mail, soud zjistil, že žalovaný podepsal smlouvu o úvěru č. hodnota prostřednictvím právnická osoba. Po provedení podpisu byl žalovaný vyzván, aby společnosti Bankerat elektronicky zaslal kopii svého občanského průkazu, výpisy ze svých bankovních účtů za poslední tři měsíce a rovněž společný výpis z Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací (BRKI a NRKI).

12. Z dokumentů společnosti DigiSign.org soud zjistil, že žalovaný dokumentaci související se sjednáním zápůjčky podepsal elektronickým podpisem prostřednictvím služby DigiSign.org dne 9. 12. 2024.

13. Z žádosti o půjčku podané prostřednictvím internetového portálu Bankerat.cz dne 9. 12. 2024 soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč se splatností 36 měsíců, maximální roční úrokovou sazbou 33 % a předpokládanou měsíční splátkou 3 529 Kč. Jako účel úvěru uvedl „půjčka na rozjezd podnikání – marketing, tvorba webových stránek, atp.“. V žádosti dále uvedl, že je svobodný, žije ve společné domácnosti s další dospělou osobou v nájemním bytě a je od prosince 2021 zaměstnán na dobu neurčitou na pozici product managera. Svůj doložitelný čistý měsíční příjem vyčíslil částkou 75 000 Kč, přičemž čistý příjem celé domácnosti měl činit 100 000 Kč měsíčně. Náklady na domácnost deklaroval v rozmezí od 20 001 Kč do 30 000 Kč měsíčně. Současně uvedl, že má celkem čtyři úvěry s nesplaceným zůstatkem v souhrnné výši 233 185 Kč a že na jejich splácení vynakládá měsíčně částku 13 011 Kč. Dále prohlásil, že vůči němu nejsou vedena žádná exekuční ani soudní řízení.

14. Ze společného výpisu z Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací ze dne 9. 12. 2024 soud zjistil, že žalovaný měl ke dni pořízení výpisu závazky v celkové výši 161 433 Kč, přičemž souhrnná výše jeho měsíčních splátek činila 13 387 Kč.

15. Z výpisu ze systému ARAD vedeného Českou národní bankou soud zjistil, že průměrná úroková sazba bank u spotřebitelských úvěrů činila v prosinci 2024 hodnotu 8,63 % ročně.

16. Z výpisu účtu žalovaného (uživatelský účet Anonymizováno) vedeného na platformě Bankerat soud zjistil, že žalovaný na základě smlouvy o zápůjčce č. hodnota uhradil dvě splátky, a to dne 14. 1. 2025 a dne 27. 2. 2025, pokaždé ve výši 3 529 Kč. Na splátkách tak celkem zaplatil částku 7 058 Kč. Podle údajů uvedených ve výpisu činila ke dni jeho pořízení (bez uvedení data) celková dlužná částka z předmětné smlouvy 229 773 Kč.

17. Z vyjádření společnosti Bankerat ze dne 6. 3. 2026 soud zjistil, že uživatelský profil vedený pod přezdívkou „Anonymizováno“ je v interním systému společnosti evidován na jméno a datum narození žalobce. Současně soud zjistil, že společnost Bankerat provozuje inzertní portál zaměřený na půjčky, přičemž sama úvěry neposkytuje ani nezprostředkovává. Z tohoto důvodu nevede statistické údaje o počtu úvěrů, které byly jednotlivými uživateli prostřednictvím platformy skutečně sjednány a realizovány.

18. Z obrazového záznamu (printscreenu) přehledu poptávek po zápůjčkách na platformě Bankerat, který nebyl opatřen datem pořízení, soud zjistil, že žalobce (uživatel Anonymizováno) dne 23. 2. 2026 a následně dne 24. 2. 2026 reagoval na žádosti o poskytnutí půjčky zveřejněné jinými uživateli této platformy.

19. Z detailu půjčky IBAN z platformy Bankerat, který nebyl opatřen datem pořízení, soud zjistil, že pohledávka vzniklá ze Smlouvy o zápůjčce č. hodnota je v systému vedena ve stavu vymáhání.

20. Z výzvy k plnění dle § 142a o.s.ř. ze dne 22. 9. 2025, včetně poštovního podacího archu ze dne 23. 9. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl dne 23. 9. 2025 vyzván k úhradě dluhu vyčísleného na částku 157 242 Kč, a to nejpozději do 29. 9. 2025.

21. Další listinné důkazy založené ve spise, vztahující se k posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, zejména výpis z účtu vedeného u společnosti Revolut, výpis z podnikatelského účtu žalovaného a jeho výplatní pásky, soud neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. Z těchto důkazů totiž nebylo možné zjistit žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé nad rámec již provedeného dokazování.

22. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

23. Dne 11. 12. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu o zápůjčce č. č. účtu 24. K uzavření smlouvy o zápůjčce č. hodnota došlo prostřednictvím internetové platformy Bankerat, na níž žalovaný zveřejnil žádost o poskytnutí peněžních prostředků a žalobce na tuto žádost reagoval. Z provedených důkazů dále vyplynulo, že žalobce reagoval i na další žádosti zveřejněné na této platformě.

25. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

26. Podle § 1724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

27. Podle § 1725 o. z. je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

28. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

29. Podle § 545 o. z. vyvolává právní jednání právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

30. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

31. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

32. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.

33. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

34. Podle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

35. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

36. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

38. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše citovaných ustanovení o. z. Přitom vycházel z předpokladu, že autonomie vůle smluvních stran při utváření obsahu závazkového vztahu není neomezená a že právní ochranu nelze poskytnout takovému ujednání, které odporuje dobrým mravům, popřípadě je s nimi ve zjevném rozporu.

39. Předně je třeba uvést, že mezi účastníky nebylo sporné, že mezi nimi byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 70 472 Kč. Nespornou byla rovněž skutečnost, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 7 058 Kč, a to ve dvou splátkách po 3 529 Kč. Soud nicméně shledal ujednání o smluvním úroku a smluvním úroku z prodlení za nepřiměřená a zjevně rozporná s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z., což mělo dopad na platnost celé smlouvy.

40. Co se týká smluvního úroku, žalobce v posuzovaném případě nezískal pouze nárok na smluvní úrok ve výši 33 % ročně. Vedle toho si ještě před vyplacením úvěru ponechal částku 9 528,30 Kč, kterou smlouva označovala jako odměnu za poskytnutí úvěru. Jelikož i tato částka představovala úplatu za poskytnutí finančních prostředků, musela být při hodnocení přiměřenosti sjednaného plnění zohledněna spolu se smluvním úrokem.

41. Po zohlednění uvedené odměny dosahovala skutečná cena poskytnutých peněžních prostředků vyjádření 43,34 % ročně. Při posuzování přiměřenosti sjednané odměny soud přihlédl rovněž k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že za nepřiměřenou, a tudíž s dobrými mravy rozpornou, je zpravidla považována taková výše úroků, která výrazně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době uzavření smlouvy. Obvyklost úrokové míry se přitom posuzuje zejména s ohledem na úrokové sazby běžně uplatňované bankovními institucemi při poskytování úvěrů a půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018).

42. Z důkazu provedeného výpisem ze systému ARAD vedeného Českou národní bankou soud zjistil, že průměrná úroková sazba bank u nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů v prosinci 2024 činila 8,63 % ročně. Celková sjednaná odměna tak převyšovala obvyklou cenu peněz na trhu přibližně čtyřapůlnásobně. Za této situace soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání, o něž žalobce opíral svůj nárok na smluvní úrok, je zjevně v rozporu s dobrými mravy.

43. Ke stejnému závěru soud dospěl i ve vztahu k ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Takto sjednaná sazba odpovídá smluvnímu úroku z prodlení ve výši přibližně 73 % ročně. Soudu je přitom z jeho činnosti známo, že úrokové sazby běžně uplatňované při poskytování úvěrů v roce 2025 činily 11,5 % až 12 % ročně. Sjednaný smluvní úrok z prodlení tak uvedené sazby převyšoval přibližně šestinásobně. Soud přitom neomezil své hodnocení na pouhé porovnání sjednané sazby s výší zákonného úroku z prodlení, ale posuzoval přiměřenost tohoto ujednání v kontextu všech okolností projednávané věci.

44. Při hodnocení platnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení soud rovněž vycházel z celkového nastavení smluvního vztahu. Smluvní úrok z prodlení byl sjednán vedle nepřiměřeně vysoké ceny úvěru, vedle ujednání o zesplatnění celé pohledávky a vedle nároku na úročení částky navýšené o budoucí úroky. Teprve souhrnné posouzení těchto ujednání ukazuje, že smluvní úrok z prodlení představuje zjevně nadměrnou majetkovou sankci zatěžující dlužníka, resp. žalovaného. Z tohoto důvodu soud neshledal nárok žalobce na jeho zaplacení důvodným.

45. Dospěl-li soud k závěru, že ujednání, o která žalobce opíral svůj nárok na smluvní úrok a smluvní úrok z prodlení, jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatná, nebylo možné na jejich základě posoudit důvodnost uplatněného nároku. Soud proto věc právně posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení obsažených v § 2991 a násl. o. z. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohacuje mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který následně odpadl. Současně platí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, je povinen vydat ochuzenému vše, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Tento závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005).

46. Soud se dále zabýval tím, zda je neplatnost dotčených smluvních ujednání oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy ve smyslu § 576 o. z. Dospěl k závěru, že ujednání o smluvním úroku, o odměně za poskytnutí zápůjčky, o zesplatnění celé dlužné částky včetně budoucích úroků a o smluvním úroku z prodlení tvoří v projednávané věci obsahově i hospodářsky provázaný celek, který určuje celkovou cenu poskytnutých peněžních prostředků i sankční režim závazku. Za tohoto stavu nelze rozumně předpokládat, že by smlouva byla mezi účastníky uzavřena ve stejném obsahu i bez těchto ujednání, pokud by jejich neplatnost byla známa již při jejím uzavírání. Soud proto uzavřel, že neplatnost těchto ujednání nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit.

47. Jestliže tedy žalobce opírá svůj nárok o smluvní konstrukci, jejíž podstatná a vzájemně provázaná ujednání soud shledal pro rozpor s dobrými mravy neplatnými podle § 580 o. z., přičemž k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu podle § 588 o. z., nelze žalobcem uplatněný nárok posoudit jako důvodný v rozsahu odvozeném z této smluvní úpravy, a smlouva je tak absolutně neplatná. V rozsahu, v němž žalovaný skutečně přijal peněžní prostředky od žalobce, je však třeba vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

48. Z provedeného dokazování vyplynulo, přičemž mezi účastníky o této skutečnosti nebyl spor, že žalobce na bankovní účet žalovaného skutečně poukázal částku 70 472 Kč. Právě tuto částku žalovaný obdržel do své dispoziční sféry, a právě v tomto rozsahu mu vznikl majetkový prospěch na úkor žalobce. Pokud proto soud věc posuzoval podle pravidel o bezdůvodném obohacení, mohl za rozsah obohacení žalovaného považovat pouze částku 70 472 Kč.

49. V řízení bylo dále prokázáno, přičemž ani v tomto směru mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný uhradil žalobci na splátkách celkem 7 058 Kč, konkrétně ve dvou platbách po 3 529 Kč. Od částky skutečně poskytnuté žalobcem ve výši 70 472 Kč je proto nutno tuto úhradu odečíst. Nevydané bezdůvodné obohacení žalovaného tak činí 63 414 Kč. Pouze v tomto rozsahu shledal soud žalobou uplatněný nárok důvodným.

50. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 56 572 Kč, žalobce uplatňoval nárok založený na smluvních ujednáních o odměně a na dalších souvisejících ustanoveních smlouvy, která soud shledal pro rozpor s dobrými mravy nezpůsobilými požívat právní ochrany. V této části proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

51. Ze stejných důvodů soud nevyhověl ani žalobcem uplatněnému nároku na smluvní úrok z prodlení. I tento nárok totiž vycházel ze smluvních ujednání, která soud pro jejich rozpor s dobrými mravy neuznal.

52. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení neměla mezi účastníky sjednaný čas plnění. Soud proto vycházel z § 1958 odst. 2 o. z. Žalobce vyzval žalovaného k plnění výzvou ze dne 22. 9. 2025, odeslanou dne 23. 9. 2025, a poskytl mu lhůtu k plnění do 29. 9. 2025. Marným uplynutím této lhůty se žalovaný dne 30. 9. 2025 dostal do prodlení.

53. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dne 30. 9. 2025 dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, vzniklo žalobci od tohoto dne právo na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Sazba zákonného úroku z prodlení činila v rozhodné době 11,5 % ročně, tj. 0,0305 % denně. Soud proto žalobci přiznal úrok z prodlení v této výši z částky 63 414 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, jak vyplývá z výroku II. tohoto rozsudku.

54. V rozsahu přesahujícím přiznané plnění nebyla žaloba shledána důvodnou. Soud ji proto ohledně částky 56 572 Kč a souvisejících nároků na smluvní úrok z prodlení zamítl.

55. Pro úplnost soud dodává, že soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování zaměřené na posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím peněžních prostředků (ač to původně soud zvažoval) s ohledem na skutečnost, že shledal ujednání smlouvu shledal jako absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

56. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při stanovení procesního úspěchu soud vycházel nejen z jistiny, ale i z příslušenství vyčísleného ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce proto činil 36,26 %, úspěch žalovaného 63,74 %, a čistý procesní úspěch žalovaného tak představoval 27,48 %. Žalobci proto právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovanému vznikly náklady řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony řízení, a to vyjádření k žalobě a dupliku k replice žalobce, po 300 Kč za každý úkon, celkem tedy 600 Kč. S ohledem na jeho čistý procesní úspěch ve výši 27,48 % mu náleží náhrada nákladů řízení ve výši 165 Kč.

57. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.