7 C 4/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 12 029 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 477 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 477 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 6 552 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 234,42 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 144,08 Kč, smluvního úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 5 477 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od [datum] do [datum] zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 12 029 Kč s příslušenstvím. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit poplatek ve výši 6 552 Kč. Žalovaná se zavázala splatit jistinu a poplatek v 24 měsíčních splátkách po 523 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na [datum] Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne [datum]. Ke dni [datum] činila dlužná jistina 5 477 Kč a dlužný poplatek 6 552 Kč. Po tomto datu žalovaná již ničeho neuhradila. Jelikož nebyla dlužná částka řádně hrazena, úročí se jistina ve výši 5 477 Kč úrokem ve výši 25,26 % ročně, a to od [datum]. Žalovaná ke dni postoupení pohledávky uhradila celkem částku 523 Kč. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 18 495,86 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 12 029 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 5 477 Kč a z dlužných poplatků ve výši 6 552 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 234,42 Kč (25,26 % ročně z jistiny 5 477 Kč od [datum] do [datum]), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 144,08 Kč (10 % ročně z jistiny 5 477 Kč od [datum] do [datum]), smluvní úrok 25,26 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím zástupce žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně splnila svou zákonnou povinnost, kdy posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalované. Právní předchůdkyně uzavřela, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná, a to s ohledem na tvrzení žalované, potvrzení o příjmu a kontrolu insolvenčního rejstříku. Z informací, které žalovaná poskytla, bylo zjištěno, že má stálý příjem invalidního důchodu v částce 4 341 Kč, další příjmy ve výši 8 000 Kč a běžné měsíční výdaje byly odhadnuty na částku 3 500 Kč. Použitelný příjem žalované byl tedy ve výši 8 841 Kč, což byl dostatečný příjem žalované k úhradě měsíční splátky ve výši 523 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě, když tím by se mohla vystavit trestnému činu úvěrového podvodu a jednala by nepoctivě. Dle žalobkyně nicméně nelze zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti sdělených informací a předložených dokladů. Dále žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokumentů, které žalovaná pouze předložila při sjednávání a uzavírání smlouvy.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovanou podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě předložených listin soud ve věci zjistil soud tento skutkový stav:

6. Ze zákaznické karty k žádosti o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že žalovaná bydlí na ubytovně, úvěr zamýšlí vzít na neočekávané výdaje, její nejvyšší dosažené vzdělání je základní, je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost a jako zdroj příjmu uvedla invalidní důchod. Zaměstnání bylo ověřeno potvrzením o příjmu. Uvedla, že čistý měsíční příjem činí 4 341 Kč, ostatní příjmy nemá a další čisté příjmy domácnosti jsou 8 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatelky byly vyčísleny na 3 500 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč. Strany si sjednaly poplatek za poskytnutí finančních prostředků ve výši 6 525 Kč, přičemž tento sestával z úroku ve výši 4 100 Kč a částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 2 452 Kč. Žalovaná měla celkově zaplatit 12 552 Kč. Dlužná částka měla být hrazena ve 24 měsíčních splátkách (v smlouvě na druhé straně chybně označeno v 18 splátkách) ve výši 523 Kč, poslední splátka činila 523 Kč, úroková sazba v případě úhrady dlužné částky ve 24 splátkách činila 56 %.

8. Ze smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že je spotřebitelský úvěr poskytnut dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Z tabulky umoření ze dne [datum] bylo zjištěno, že dluh žalované činil 6 000 Kč, po zaplacení částky 523 Kč dne [datum] činil 5 477 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru za žalovanou č. smlouvy [číslo] byla následně postoupena na žalobkyni.

11. Z oznámení ze dne [datum] včetně podacího lístku ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky dopisem.

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky prostřednictvím zástupce žalobkyně.

13. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne [datum] byly ověřeny údaje žalobkyně.

14. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč Částku ve výši 12 552 Kč (sestávající se z úvěru ve výši 6 000 Kč, úroku ve výši 4 100 Kč, nákladů za zpracování ve výši 2 452 Kč) měla žalovaná splatit v hotovosti v celkem v 24 měsíčních splátkách ve výši 523 Kč s tím, že poslední splátka činí 523 Kč. Žalovaná se s úhradou úvěru dostala do prodlení. Žalovaná celkem uhradila 523 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou z výše uvedené smlouvy postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. K zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně, který jí byl odeslán dne [datum].

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

24. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

26. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

28. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalované řádně, když vycházela z informací, které žalovaná uvedla, tedy že její čistý měsíční příjem byl ve výši 4 341 Kč a další příjem domácnosti byl 8 000 Kč a od celkových příjmů žalované odečetla odhadované měsíční výdaje ve výši 3 500 Kč. Použitelný příjem žalované tedy byl 8 841 Kč. Žalobkyně uzavřela, že jde o dostatečný příjem k úhradě měsíční splátky 523 Kč, a to s ohledem na celkovou výši úvěru a to, že žalovaná dle svých slov nemá žádnou vyživovací povinnost a úvěr u jiné společnosti. Žalobkyně došla k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Navzdory tvrzení žalobkyně soud při prověřování, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Pokud žalobkyně bez dalšího převzala tvrzení žalované, že její měsíční příjem je 4 341 Kč a další výdaje domácnosti – bez větší specifikace - ve výši 8 000 Kč, nemůže soud takový postup považovat za řádné prověření úvěruschopnosti. Žalovaná je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalované je uzavřít smlouvu a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalované měla vyžádat podklady, které výši jejích příjmů a výdajů dokládají. Pokud žalovaná tvrdí, že má příjem z invalidního důchodu, měla si žalobkyně vyžádat potvrzení České správy sociální zabezpečení, pokud žalovaná tvrdí, že její domácnost má další příjmy, měla by si ověřit, o jaké příjmy se jedná. Pokud pak žalovaná uvedla, že bydlí na ubytovně, bylo na žalobkyni, aby žalovanou vyzvala k doložení výše ceny, kterou měsíčně hradí v souvislosti s bydlením. Nelze se ztotožnit s uvedením ničím nepodložené paušální výdajové částky 3 500 Kč, která, má-li pokrýt veškeré výdaje žalované (tedy bydlení, potraviny, běžné výdaje domácnosti), je nedostatečná a nereálná. Pokud žalobkyně argumentuje výší měsíční splátky a obecně výší úvěru, které nedosahovaly takové částky, aby žalovanou tolik zatížily, upozorňuje soud, že jakkoliv je mezi stranami dohodnuta splátka v nízké výši, je třeba i tuto vnímat v celkovém kontextu.

30. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 523 Kč a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 5 477 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 6 552 Kč, o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).

32. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

33. Soud má však za to, že dlužník se i přes speciální úpravu bezdůvodného obohacení v rámci spotřebitelského úvěru dostal do prodlení v návaznosti na učiněnou výzvu ze dne [datum]. Jelikož byla tato výzva žalované odeslána prostřednictvím České pošty dne [datum], má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalované třetí pracovní den, tj. [datum] ve středu (§ 573 o.z.). Žalovaná je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne [datum] byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne [datum]. Žalovaná se tak ocitla v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, kterou žalobkyně požadovala, tedy ve výši 10 %, neboť nařízení vlády č. 351/2013 Sb. stanoví vyšší úrok.

34. S ohledem na uvedené soud zamítl v druhé části výroku II. návrh žalobkyně na přiznání práva na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 144,08 Kč (8,25 % ročně z jistiny 5 477 Kč od [datum] do [datum]), zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 234,42 Kč, smluvní úrok ve výši 25,26 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od [datum] do zaplacení.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že převážně procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná, té však žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.