7 C 451/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 78 546,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 400 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 960,86 Kč ve výši 11,75 % ročně z částky 36 400 Kč za období od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 400 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 42 146,60 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 461,64 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 686,05 Kč za období od [datum] do [datum] a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 40 246,60 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky 78 546,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Sjednaný úvěrový rámec tvořil 80 000 Kč, v souladu se sazebníkem poplatků byly žalovanému dále účtovány i poplatky z úvěru. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v částkách ve výši 2,05 % sjednaného úvěrového rámce. Celkem žalovaný načerpal částku 81 400 Kč, uhradil 45 000 Kč. Dle článku [anonymizována dvě slova]. úvěrových podmínek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum], neboť žalovaný se dostal do prodlení se splacením dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky déle než tři měsíce. Žalobkyně po zesplatnění eviduje u žalovaného dluh ve výši 76 646,6 Kč na jistině, 400 Kč na nákladech za vymáhání a 1 500 Kč na smluvních pokutách (za prodlení s hrazením splátky), kapitalizovaný smluvní úrok ke dni podání žaloby ve výši 9 461,64 Kč ve výši 18,88 % ročně z částky 76 646,6 Kč za období od [datum] do sepsání návrhu, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 646,91 Kč za období od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení.

2. V podání ze dne [datum] dále žalobkyně uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti posuzuje výdajovou a příjmovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr, přezkoumává rovněž klientské informace. Rovněž vypracovává statistický model a kontroluje bonitu klienta včetně jeho schopnosti v budoucnosti splácet úvěr. Prostřednictvím statistického výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky tzv. MLS ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet úvěr, žadateli o úvěr je rovněž vypočteno jeho kreditní skóre. Dále byly využity registry SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalovaný rovněž hradil úvěr od prosince [rok] do února [rok]. Žalobkyně považovala po zhodnocení výše úvěru a výše měsíční splátky žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, což následně potvrdila i ve svém podání ze dne [datum], ve kterém specifikovala, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, bude-li v případě potřeby vyzvána k doplnění tvrzení. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Soud na základě předložených listin učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu věci.

6. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, v rámci které žalovanému poskytla revolvingový úvěr [číslo]. Žalovaný při podpisu smlouvy prohlásil, že má čistý měsíční příjem ve výši 29 000 Kč, že je zaměstnanec [právnická osoba], s. r. o., je svobodný, že nemá žádnou vyživovací povinnost (viz smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum] včetně příloh – Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] – [anonymizováno] platné od [datum]). Žalobkyně při ověření úvěruschopnosti vycházela z registru SOLUS, ISIR, MVCR, CEE, JAP_PUJCKA, KAMALI a NRKI. Žalobkyně počítala s příjmem 29 000 Kč a výdaji v částce 1 716 Kč, 278 Kč, 1 885 Kč, 3 410 Kč, 754 Kč a 1 640 Kč (viz úvěrová zpráva a úvěrová karta). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ze dne [datum], o čemž žalovaného informovala, žalovaný měl uhradit dlužnou částku do 14 dní od sepsání výzvy (viz výzva ke splacení celého úvěru ze dne [datum] s podacím archem ze dne [datum]). Následně byl žalovaný vyzván dne [datum] k plnění dluhu prostřednictvím zástupce žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne [datum] (viz předžalobní výzva ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum]). Ke dni [datum] žalobkyně evidovala částku předpisu 135 655,15 Kč, uhrazeno bylo 45 000 Kč a dluh byl ve výši 90 655,15 Kč (viz výpis čerpání splátek a úhrad za období od [datum] do [datum]).

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

14. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

16. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

18. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

19. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, kdy vycházela z vlastních statistických modelů credit scoringu. Žalobkyně však soudu nijak neprokázala, jak prověřila výši příjmů a výdajů, které jí uvedl žalovaný při sjednání smlouvy. Pokud žalobkyně bez dalšího převzala tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjem je 29 000 Kč a výdaje jsou ve výši přibližně 4 000 Kč a tyto údaje pak zadala do jejích statistických modelů, nemůže soud takový postup považovat za řádné prověření úvěruschopnosti. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jeho příjmů a výdajů dokládají, pokud žalovaný tvrdil, že je zaměstnanec, měla si vyžádat pracovní smlouvu, výpisy z účtu apod. Dále žalovaný uvedl, že bydlí v podnájmu. Žalobkyně si v tomto případě měla rovněž vyžádat podnájemní smlouvu. Žalovaný při sjednávání smlouvy je v pozici slabší strany, z jeho úvěrové karty bylo zřejmé, že v minulosti uzavřel vícero úvěrových smluv, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Ověření údajů pak bylo dle zákona o ochraně spotřebitele povinností žalobkyně, ta však nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z.

20. Dle soudu je spotřebitelská smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná, proto bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

21. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 81 400 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 45 000 Kč a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 36 400 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o část jistiny ve výši 42 146,6 Kč (78 546,60 – 36 400 = 42 146,60), o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).

22. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

23. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou ze dne [datum], odeslanou [datum], splatnost byla nastavena do 14 dní od sepsání výzvy. [obec] plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Soud má za to, že lhůta k plnění dne [datum] byla dostatečně dlouhá v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., neboť zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti 14 dní, kdy tato lhůta uplynula dne [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], od tohoto data soud přiznal i zákonný úrok z prodlení. Ten činil 15 %, v kapitalizované části jej žalobkyně požadovala ve výši 11,75 %, soud jej proto přiznal v této výši. Soud proto přiznal kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 960,86 Kč (11,75 % ročně z částky 36 400 Kč za období od [datum] do [datum]). Od data [datum] jej žalobkyně požadovala nekapitalizovaný ve správné výši 15 %, proto jej soud přiznal z částky 36 400 Kč. Co do zbytku soud nároky ze zákonného úroku z prodlení zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že měly náležet převážně úspěšnému žalovanému, ten se však v průběhu řízení nijak nevyjadřoval, žádné náklady mu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.), neboť soud k jinému postupu neshledal důvody.