7 C 458/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10 326,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 897 Kč se zákonným úrokem z prodlené ve výši 8,25 % ročně z částky 6 897 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3 429,48 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 556,05 Kč, smluvního úroku ve výši 18,07 % ročně z částky 10 166,48 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 3 429,48 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 756,22 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 326,48 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení poskytl právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) žalovanému na základě jeho žádosti ze dne [datum] spotřebitelský úvěr [číslo] ve výši 12 991 Kč. Jednalo se o prodejní cenu zboží. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 24 splátkách měsíčně po 681 Kč počínaje dnem [datum]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,07 % ročně. Pro případ neplnění závazků si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení, náklady spojené s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatku za odesílání upomínky ve výši 100 Kč. Žalovaný byl v prodlení se splacením více než dvou splátek nebo nesplatil tři splátky a došlo k zesplatnění dluhu. Žalobkyně to žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum], odstoupení od smlouvy nabylo účinnosti dne [datum]. Žalovaný byl povinen uhradit částku 11 016,07 Kč včetně zákonného úroku z prodlení s jistiny 10 326,48 Kč a smluvní úrok ve výši 18,07 % ročně z jistiny 10 166,48 Kč. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Za dobu od postoupení pohledávky do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh 1 000 Kč dne [datum]. Žalobkyně tak požaduje zaplacení jistiny ve výši 10 166,48 Kč, pojistného ve výši 160 Kč, smluvních úroků ve výši 556,05 Kč, smluvních úroků ve výši 18,07 % ročně z jistiny ve výši 10 166,48 Kč od [datum] do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 326,48 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil, přestože byl k zaplacení dlužné částky vyzýván prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplňujícím vyjádření ze dne [datum] uvedla žalobkyně následující. Právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je od roku 2019 zaměstnán u [anonymizována dvě slova], s příjmem 27 000 Kč měsíčně, že je svobodný a bez vyživovací povinnosti, že měsíční výdaje domácnosti činí 7 000 Kč a žije ve vlastní domácnosti. Právní předchůdce žalobkyně porovnával náklady na bydlení, které čerpal z reálného sdělení klienta, s tabulkou pro minimální náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště, kdy podhodnocené náklady na bydlení bývaly obezřetně navyšovány. Dalším nástrojem pro posouzení úvěruschopnosti byl ukazatel Minimálního disponibilního příjmu, který představoval částku, jež měla žadateli po zaplacení všech výdajů zbýt. Dále právní předchůdce žalobkyně také prováděl komplexní posouzení žadatele dotazem do interního expertního systému, což je komplexní soubor pravidel pro podporu rozhodování, který obsahuje souhrn všech relevantních parametrů, přičemž tento systém je vyvinut tak, aby co nejúčinněji simuloval lidský rozhodovací proces založený na zkušenostech. Nakonec byly činěny dotazy do registru [příjmení], v němž žalovaný nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti, a také do NRKI (nebankovní registr klientských informací) a BRKI (bankovní registr klientských informací). Příjem deklarovaný klientem byl vždy ověřován, kdy ověření sděleného příjmu probíhá v prvé fázi pomocí srovnání s tabulkou předpokládaných příjmů na základě statistiky MPSV. Žalobkyně též odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, dle kterého postačí, pokud má věřitel k dispozici listiny, z nichž vychází při posuzování úvěruschopnosti, ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám dlužník podpisem na zákaznické kartě. Soud nemá důvod pochybovat o doložení daných listin věřiteli. Dále žalobkyně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle kterého i když žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé strany. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela správně přikročil k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu.

3. V doplnění ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že finanční prostředky ve výši 12 991 Kč byly zaslány na účet zprostředkovatele [právnická osoba], a.s. Doplnila, že žalovaný uhradil ve věci částku 5 094 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podání ze dne [datum], žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

7. Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru [číslo] soud zjistil, že dne [datum] požádal žalovaný právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 12 991 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, že bydlí ve vlastním bydlení, že je zaměstnán u České pošty, s. p., za měsíční mzdu ve výši 27 000 Kč čistého, že měsíční výdaje na domácnost činí 5 000 Kč. Splácení úvěru bylo sjednáno ve 24 splátkách po 649 Kč Cena úvěru byla ve výši 3 353 Kč. Úroková sazba činila 18,07 % Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Produktové podmínky pro klasické úvěry. Dle čl. 5 produktových podmínek pro revolvingové úvěry, které jsou součástí smlouvy, byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn odstoupit od smlouvy a požadovat splacení dlužné částky ke dni účinnosti odstoupení, pokud by se klient dostal do prodlení se splácením více než 2 po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce.

8. Z výpisu z úvěru [číslo] bylo zjištěno, že dlužná částka činila ke dni [datum] celkem 11 016,07 Kč, kdy z této dlužné částky činila úroky 689,59 Kč, pojištění 160 Kč Celkem žalovaný uhradil 5 094 Kč.

9. Dopisem ze dne [datum] oznámil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že z důvodu prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 11 017 Kč s příslušenstvím do [datum] s tím, že nebude-li uhrazena, budou žalovanému účtovány též úroky z prodlení z dlužné částky denně.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavření mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum] bylo zjištěno, že jednou z postupovaných pohledávek je na řádku 179 i pohledávka za žalovaným.

11. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným mu bylo oznámeno. Podací lístek byl ze dne [datum].

12. Výzvou plnění ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení dlužné částky do [datum].

13. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

22. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

23. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

25. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě měl žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvést, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, že jeho čistý měsíční příjem činí 27 000 Kč, že měsíční výdaje pak činí 7 000 Kč. Žalobkyně přitom popsala řadu analytických nástrojů, s jejichž pomocí měly být poskytnuté údaje korigovány a hodnoceny. Soud má nicméně za to, že ač užití těchto nástrojů může být jistě velmi užitečné, a to zejména coby doplněk k příslušným dokumentům dokladujícím správnost tvrzených údajů, tak ale tyto nástroje nemohou dané dokumenty zcela nahradit. Pokud tedy žalobkyně nepředložila vůbec žádný dokument, který by osvědčoval žalovaným tvrzené skutečnosti, pak soud nemohl než uzavřít, že řádné prověření úvěruschopnosti nebylo prokázáno. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce náležitě pečlivě zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za absolutně neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

27. Soud proto smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] hodnotil jako absolutně neplatnou. Soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, dle kterého chybějící či neřádné prověření úvěruschopnosti zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť zadlužování je celospolečensky škodlivý jev a s ohledem na skutečnost, že zákonodárce nezamýšlel slabší straně spotřebiteli poskytnout méně ochrany než právní úprava účinná do [datum], musí být aktuální ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vykládána tak, že neprověření úvěruschopnosti znamená absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi stranami je pak třeba vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne [datum] žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 991 Kč, žalovaný dosud uhradil částku ve výši 5 094 Kč a 1 000 Kč po postoupení pohledávky. Rozdíl mezi částkou 12 991 Kč a 6 094 Kč je 6 897 Kč, tu je žalovaný povinen uhradit. Žalobkyně pak požadovala částku 10 326,48 Kč, rozdíl mezi nárokem žalobkyně a požadovanou částkou činí 3 429,48 Kč. Soud proto zamítl jistinu ve výši 3 429,48 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 556,05 Kč, smluvní úrok ve výši 18,07 % ročně z částky 10 166,48 Kč od [datum] do zaplacení.

29. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 10 166,48 Kč od [datum] do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

30. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutého úvěru výzvou ze dne [datum], a to do [datum]. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena lhůta do 27. 2. 2021 ode dne jejího odeslání, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní ve výzvě do [datum]. Žalovaná se tak ocitla v prodlení [datum], proto by soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná požadovala zákonný úrok z prodlení až od [datum], soud proto přiznal zákonný úrok z prodlení od tohoto data.

31. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z částky 3 429,48 Kč (rozdíl mezi 10 326,48 Kč a částky 6 897 Kč) od [datum] do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky, které představují obohacení žalovaného.

32. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 756,22 Kč, přičemž tato částka představuje 33,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 326,48 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

34. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.