7 C 461/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10 583,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 931 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 931 Kč kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 533,89 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 931 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 652,5 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 74,45 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 711,35 Kč, co do smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 10 583,5 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 652,5 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 974,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 10 583,50 Kč s příslušenstvím na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. [bankovní účet] dne [datum]. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 10 000 Kč, za což se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 18,9 % společně s dalšími poplatky. Žalovaný byl oprávněn kontokorent průběžně čerpat s tím, že nesmí přečerpat povolený rámec a má povinnost jej v celé výši splatit nejpozději do roku od prvního čerpání. Žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, žalovaný své povinnosti však nedodržel a vznikl mu nepovolený debetní zůstatek, který byl povinen neprodleně uhradit, což neučinil. Výzvou k zaplacení ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě a smlouvu vypověděla. Ke zkoumání podmínek úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným bance. Údaje byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Další informace byly ověřovány v interních a externích databázích, tj. bankovním a nebankovním registru, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra. Příjem a výdaje žalované zkoumala na základě historických dat ČSÚ a nezjistila žádnou skutečnost, která by poskytnutí úvěru bránila. Žalovaný tak žalobkyní dluží na jistině 10 583,50 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 608,34 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku částku 711,35 Kč, dále smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 10 583,50 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 811,75 % ročně z částky 10 583,50 Kč od [datum] do zaplacení. Ač vyzván, žalovaný na svůj dluh ničeho nezaplatil.

2. V podání ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jím uvedených příjmů ve výši 21 000 Kč měsíčně. Žalobkyně dále ověřila údaje v insolvenčním rejstříku, vyžádala si splátkovou morálku klienta z [anonymizováno], prostřednictvím interní evidence klientů si ověřila, že neměl žalovaný žádné negativní informace v záznamech, jako jsou např. záznamy o exekučním řízení. Na základě interního ekonomického modelu pak žalobkyně vypočítala životní výdaje klienta na částku 6 777 Kč měsíčně. Zjistila, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné jiné poskytnuté úvěry, proto jeho nové splátkové zatížení činilo 300 Kč. Po odečtení splátkového zatížení zbývalo žalovanému 20 800 Kč měsíčně.

3. V podání na výzvu soudu ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že jí žalovaný dodal potvrzení ČSSZ ze dne [datum] o svém invalidním důchodu ve výši 21 047 Kč. Navzdory tomu, že se potvrzení později ukázalo jako zfalšované a údaje neodpovídaly skutečnosti, má žalobkyně za to, že při zkoumání úvěruschopnosti nepochybila. Dále uvedla, že žalovaný načerpal celkem částku 26 000 Kč a uhradil 16 069 Kč. K dotazu soudu k objasnění čerpané částky pak dne [datum] doplnila, že částka 16 000 Kč, která byla připsána na účet žalobce [datum] (tedy před uzavřením úvěrové smlouvy) nepředstavuje poskytnutý úvěr, ale připsání finančních prostředků ze třetí strany.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovanou podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek dle § 115a o. s. ř.

6. Ve věci dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu a má za prokázané:

7. Z rámcové smlouvy o finančních službách bylo zjištěno, že tato byla uzavřen mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum].

8. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru. Žalovaný se zavázal splácet úvěr a úroky z úvěru ve výši 18,90 % ročně bez sjednání pravidelných měsíčních splátek, avšak do jednoho roku ode dne, kdy bude žalovaný úvěr čerpat. Žalobkyně byla oprávněna prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný v případě, že žalovaný neuhradí úvěr včas (článek 3.3 smlouvy o úvěru). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník účinný od 1. 1. 2020.

9. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že ke dni [datum] žalobkyně evidovala u žalovaného splátkové zatížení ve výši 300 Kč.

10. Z přípisu ČSSZ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nepobírá důchod ani nemocenské dávky.

11. Z dokumentu, který předložil žalovaný žalobkyni a který se později ukázal jako zfalšovaný, včetně výplatního dokladu české pošty ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce měl pobírat invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 21 047 Kč měsíčně.

12. Z podkladu pre sudne konanie soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 10 583,5 Kč, na řádném úroku 743,95 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 642,88 Kč.

13. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím zástupkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 11 910,10 Kč. Výzva byla žalovanému zaslána téhož dne, jak vyplývá z přiloženého podacího archu, a to na adresu [adresa], [obec].

14. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o nepovoleném přečerpání úvěru a informovala ho o tom, že dne [datum] byla pohledávka převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Celková částka ke dni převodu byla 10 741,20 Kč.

15. Z výpisu z účtu za období od [datum] – [datum] bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla dne [datum] před uzavřením smlouvy připsána částka ve výši 16 000 Kč od třetího subjektu. Konečný zůstatek byl ve výši 16 069 Kč.

16. Z výpisu z účtu za období od [datum] – [datum] bylo zjištěno, že žalovaný vybral dne [datum] v hotovosti částku ve výši 16 000 Kč a dne [datum] částku ve výši 10 000 Kč. Konečný zůstatek byl v záporné výši - 10 158 Kč.

17. Z výpisu z účtu za období od [datum] – [datum] bylo zjištěno, že konečný zůstatek byl v záporné výši - 10 320,75 Kč.

18. Z výpisu z účtu za období od [datum] – [datum] bylo zjištěno, že konečný zůstatek byl v záporné výši - 10 583,5 Kč.

19. Z výpisu z účtu za období od [datum] – [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] byl záporný zůstatek v částce - 10 583,5 Kč vyrovnán.

20. Z přípisu ze dne [datum] včetně listiny nazv. podrobný výpis poplatků zaplacených za účet bylo zjištěno, že byl účtován poplatek v celkové výši 389,75 Kč za dva výběry z bankomatu a úroky.

21. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne [datum] byly zjištěny údaje žalobkyně.

22. Z dokumentů nazv. Detaily zadané operace byl zjištěn postup dne [datum] při schvalování úvěru žalovaného, tj. čas přihlášení, zaslání, aktivace aplikace, modelace žádosti o úvěrový produkt, souhlas se zpracováním osobních údajů, doplněn klientských dat, dokončení sjednání a dne [datum] přihlášení, podepsání dokumentů, zaslání, žádost o použití bezpečnostní metody, a podepsání dokumentů.

23. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

24. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 10 000 Kč, žalovaný čerpal částku 26 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, a proto byl úvěr následně ke dni [datum] zesplatněn. I přes výzvy žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil.

25. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

26. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 29. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

30. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

32. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

33. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

34. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

35. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

36. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

37. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

38. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jím uvedených příjmů, ověřila splátkovou morálku klienta, ověřila, že žalovaný neměl žádné negativní informace v záznamech. Žalovaný neměl v době žádosti o úvěr jiné poskytnuté úvěry. Jeho příjmy měly dosahovat částky 21 100 Kč a výdaje byly odhadnuty na částku 6 777 Kč. Navzdory tvrzení žalobkyně soud při prověřování, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Pokud žalobkyně bez dalšího převzala tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjem je 21 100 Kč a výdaje byly odhadnuty bez větší specifikace na částku ve výši 6 777 Kč, nemůže soud takový postup považovat za řádné prověření úvěruschopnosti. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Skutečnost, že byla žalovaným žalobkyni předložena zfalšovaná listina, prokazující výši jeho příjmů, nemění nic na tom, že žalovaný předložil žalobkyni listinu až po schválení úvěrové smlouvy (smlouva byla uzavřena dne [datum], potvrzení od ČSSZ je ze dne [datum]). Navzdory tomu, že šlo o listinu zfalšovanou, žalobkyně poskytla žalovanému úvěr předtím, než byla náležitě prověřena příjmová stránka žalovaného. Povinností žalobkyně, jako profesionálky v daném oboru, bylo rovněž posoudit výdajovou stránku žalovaného. Na žalobkyni bylo, aby žalovaného vyzvala k doložení výše nákladů, které měsíčně hradí v souvislosti s bydlením a k doložení dalších výdajů domácnosti. Nelze se ztotožnit s uvedením ničím nepodložené paušální výdajové částky 6 777 Kč, která, má-li pokrýt veškeré výdaje žalovaného (tedy bydlení, potraviny, běžné výdaje domácnosti), je zcela nedostatečná a nereálná.

39. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

40. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 16 069 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 931 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny a různé poplatky, smluvní úrok, částečně kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, soud žalobu zamítl (výrok II.).

41. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

42. Soud má však za to, že dlužník se i přes speciální úpravu bezdůvodného obohacení v rámci spotřebitelského úvěru dostal do prodlení v návaznosti na učiněnou výzvu ze dne [datum]. Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. [datum] v úterý (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit bez zbytečného odkladu v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. Ve výzvě ze dne [datum] bylo určeno datum zesplatnění k [datum], nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z data následujícího po dni, kdy byl žalovaný vyzván k plnění ([datum]). Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení v kapitalizované výši od tohoto data. Od [datum] je žalobkyně požadovala nekapitalizované, soud proto jejím návrhu vyhověl a přiznal zákonný úrok z prodlení od [datum] ve výši, v jakém jej požadovala žalobkyně, tedy ve výši 11,75 %.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 974,10 Kč, přičemž tato částka představuje 87,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,83 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,17 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 583,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. K podáním žalobkyně, kterým v rámci řízení doplňovala svoji žalobu zdejší soud doplňuje, že všechny rozhodné skutečnosti měly být obsaženy již ve znění žaloby ze dne [datum], proto soud žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení za následná podání nepřiznal.

44. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.