7 C 470/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovníkem titul . jméno příjmení bytem adresa o 350 088 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 350 088 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 350 088 Kč od 10. 9. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 204 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku ve výši 350 088 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Dne 31. 5. 2016 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o podnikatelském nájmu nebytového prostoru č. 2016 OMP/0441, na jejímž základě pronajala žalobkyně žalované nebytový prostor na adrese [adresa], přičemž se žalovaná zavázala k tomu hradit nájemné ve výši 43 761 Kč měsíčně. Jelikož se žalovaná dostala po dobu delší než 1 měsíc do prodlení s úhradou nájemného, vypověděla žalobkyně nájemní smlouvu ke dni 31. 12. 2018, kdy byla žalované doručena výpověď. Vzhledem k uvedenému vznikla žalované povinnost předat žalobkyni předmět nájmu do 5 dnů od skončení nájemního vztahu, což však neučinila. Žalovaná tak prostor užívala od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a to o částku ve výši 8 měsíčních plateb za nájemné, kdy jedno nájemné činilo 43 761 Kč. Celková částka bezdůvodného obohacení tak byla ve výši 350 088 Kč.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2020, EPR [číslo], byl žalované ustanoven opatrovník, jelikož tato neměla v obchodním rejstříku uveden statutární orgán.

3. Opatrovník pak v podání ze dne 10. 12. 2020 uvedl následující. Věc nemohl s žalovanou probrat, nicméně nelze vyloučit, že žalovaná plnila a žalobkyně potom platby v účetnictví nedopatřením jenom nedohledala. Nárok uplatněný žalobou tak neuznává.

4. Dne 8. 3. 2021 proběhlo ve věci jednání, při němž soud provedl níže vypočtené důkazy, na jejichž základě zjistil následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o podnikatelském nájmu nebytového prostoru č. 2016 OMP/0441 bylo zjištěno, že mezi účastníky byla dne 31. 5. 2016 uzavřena nájemní smlouva ohledně nebytového prostoru na adrese [adresa], na dobu neurčitou, že nájemné bylo sjednáno ve výši 434 002,40 Kč ročně, že nájemce byl povinen hradit na účet pronajímatele č. [bankovní účet] zálohy ve výši určené pronajímatelem ve výpočtovém listu, že pronajímatel mohl skončit nájem výpovědí bez výpovědní doby též, pokud se nájemce ocitl v prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním předmětu nájmu po dobu delší než 1 měsíc.

6. Z výpočtového listu platného od června roku 2016 bylo zjištěno, že žalovaná měla měsíčně hradit na nájemném částku 43 761 Kč a dále za služby částku 8 579 Kč.

7. Z výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 4. 9. 2020 včetně kopie obálky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala dne 4. 9. 2020 žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení představovaného dlužným nájemným ve výši 52 340 Kč za každý z 8 měsíců, celkem ve výši 418 620 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 9. 2020 včetně kopie obálky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou dne 11. 9. 2020 k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 418 620 Kč s tím, že pokud nebude dluh v uvedené lhůtě uhrazen, bude se žalobkyně svých práv domáhat soudní cestou.

9. Z výpisu z účtu žalobkyně [bankovní účet] za období od ledna 2019 do srpna 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně v tomto období neobdržela od žalované žádnou platbu.

10. Tvrzení žalobkyně, že dne 31. 12. 2018 byla žalované doručena výpověď z nájmu, nebylo nijak rozporováno, proto soud považoval toto tvrzení za nesporné.

11. Soud po provedeném dokazování, kdy tato důkazy zhodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu ve věci. Žalobkyně uzavřela dne 31. 5. 2016 s žalovanou nájemní smlouvu, na jejímž základě byl žalované pronajímán na dobu neurčitou nebytový prostor. Strany si ujednaly měsíční platbu nájemného ve výši 43 761 Kč. Jelikož žalovaná nehradila po dobu delší než 1 měsíc nájemné, vypověděla žalobkyně ke dni 31. 12. 2018 nájemní smlouvu. Žalovaná byla povinna prostor vyklidit, nicméně tak neučinila a v období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 daný prostor užívala bez právního důvodu.

12. Po právní stránce byla věc posouzena podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1), a dále dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Jelikož žalovaná užívala v uvedeném období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 nebytový prostor bezplatně a bez právního důvodu, nezmenšil se její majetek o částky odpovídající 8 nájemním platbám, které by byla povinna jinak hradit, čímž se v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila.

13. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, pak tento soud přiznal ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

14. Dále pak, jde-li o splatnost dlužné částky, je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

15. Dluh se zde stal tedy splatným až v návaznosti na výzvu k plnění odeslanou dne 4. 9. 2020, která se dle § 573 o.z. považuje za doručenou dne 7. 9. 2020. Žalovaná pak byla povinna plnit nikoliv prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Jelikož za lhůtu bez zbytečného odkladu je třeba považovat dle okolností lhůtu v řádu dnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012), dospěl soud k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení od 10. 9. 2020 je oprávněný.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla sice ve věci úspěšná, avšak právní zastoupení není účelně vynaloženým nákladem u statutárních měst a jejich městských částí (II. ÚS 2396/09). V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Ústavní soud však zároveň zdůraznil význam okolností konkrétního případu a připustil účelnost zastoupení advokátem v případech, kdy se jedná o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem apod. O takový případ však v dané věci nejde. Vymáhání dlužného nájemného nebo bezdůvodného obohacení a plateb za služby spojených s užíváním bytových či nebytových prostorů patří mezi ustálenou agendu městských částí a tento případ nebyl nijak právně komplikovaný. Soud tedy přiznal žalobkyni náklady řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za každý ze 4 úkonů ve věci (výzva k plnění, žaloba, příprava na jednání a účast na jednání u soudu) částku 1 200 Kč, soudní poplatek ve výši 14 004 Kč, tedy celkem 15 204 Kč.