7 C 491/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 26 595,16 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 995,16 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 735,75 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 099 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 2 499 Kč od [datum] do zaplacení, smluvního kapitalizovaného úroku ve výši 4 025,98 Kč a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky z částky 15 099 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 600 od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky celkem 26 595,16 Kč. Tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Dále uváděla, že před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta v den uzavření smlouvy v hotovosti částka 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou částku ve výši 15 650 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 220 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, dále odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 124 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 306 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal hradit v 60 týdenních splátkách ve výši 561 Kč, poslední splátka byla stanovena k [datum]. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, poslední splátku zaplatil dne [datum]. Ke dni [datum] činila dlužná jistina 15 099 Kč a dlužný poplatek 11 496,16 Kč Celkem žalovaný od podpisu smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávky uhradil 5 400 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum], a to s účinností k [datum], což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 26 595,16 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 15 099 Kč a z poplatku ve výši 11 496,16 Kč, dále z kapitalizovaných úroků ve výši 4 025,98 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 15 099 Kč od [datum] do [datum]), z kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 735,75 Kč (zákonný úrok ve výši 9,75 % ročně z částky 15 099 Kč od [datum] do [datum]), z úroků ve výši 29 % ročně z částky 15 099 Kč od [datum] do zaplacení, z úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 15 099 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný svůj dluh neuhradil, přestože k tomu byl vyzýván právním zástupcem žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to na základě informací poskytnutých žalovaným před uzavření smlouvy, kdy tyto údaje byly ověřeny doklady vyžádanými od žalovaného. Poskytnuté údaje byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný byl tázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Z čestného prohlášení žalovaného plyne, že tento svým podpisem stvrdil úplnost, přesnost a pravdivost poskytnutých údajů. Právní předchůdce tedy s ohledem na informace, které mu žalovaný poskytl, a které byly ověřeny z předložených dokumentů a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, a také s ohledem na výši požadovaného úvěru učinil závěr, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Nicméně i kdyby soud dospěl k závěru, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, tak jelikož k uzavření předmětných smluv došlo po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, dne [datum], nezpůsobuje neprokázání splnění této povinnosti absolutní neplatnost smluv. Právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně sama nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, když žadatelé o půjčku dokumenty pouze předkládají při sjednávání smlouvy. Žalobkyně přitom v této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, dle kterého postačí, pokud má věřitel k dispozici listiny, z nichž vychází při posuzování úvěruschopnosti, ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám dlužník podpisem na zákaznické kartě. Soud nemá důvod pochybovat o doložení daných listin věřiteli.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, že výše zápůjčky činila 18 000 Kč, že poplatek byl stanoven v částce 15 650 Kč, přičemž zahrnoval úrok ve výši 3 220 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 7 124 Kč, poplatek za vedení účtu a komfort splácení ve výši 5 306 Kč, že žalovaný měl vše splácet v 60 týdenních splátkách ve výši 561 Kč, že zápůjční úrokovou sazbu si strany sjednaly ve výši 29 % ročně, že celkově měl žalovaný zaplatit 33 650 Kč. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Ze zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, že pracuje jako [anonymizováno] ve společnosti [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem ve výši [částka], že jeho měsíční výdaje představují splátky ve výši [částka] a že vyživuje jednu osobu. Žalovaný k prokázání svých tvrzení předložil k nahlédnutí výplatní pásky za měsíce říjen a září roku 2018.

8. Z tabulky umoření ze dne [datum] soud zjistil, že jistina činila ke dni [datum] celkem 15 100 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni (příloha č. 1, řádek 4790).

10. Z oznámení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávek, kdy byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 39 295,16 Kč do 10 dnů od data doručení výzvy. Jak plyne z podacího lístku, tato výzva byla žalovanému odeslána dne [datum].

11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužných částek. Výzva byla žalovanému zaslána, jak vyplývá z podacího lístku ze dne [datum].

12. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

20. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

21. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

22. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

23. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

24. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaný před podpisem smlouvy ze dne [datum] prohlásil, že jeho měsíční příjmy činí [částka], že měsíční výdaje činí celkem [částka], tedy použitelný měsíční příjem žalovaného činí [částka]. Žalobkyně přitom soudu předložila jen prohlášení žalovaného o příjmech a výdajích, údaje tvrzené žalovaným při podpisu smlouvy však žalobkyně nijak nedoložila, neboť výplatní pásky za měsíce září a říjen 2018 nebyly zkopírovány a ke kartě přiloženy. Stejně tak nebylo nijak ověřeno, že měsíční výdaje žalovaného činí pouze částku 5 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že předložení listin sám žalovaný stvrdil svým podpisem na kartě zákazníka, kde byla zaškrtnuta políčka, co všechno žalovaný při podpisu smlouvy předložil. Dle soudu je toto tvrzení nedostačující, pokud není doloženo skutečným obsahem žalovanou předložených listin například v podobě kopií, aby žalobkyně jako věřitelka jejich obsah byla schopna doložit i zpětně. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou.

25. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

26. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému nejprve peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný dosud zaplatil částku 5 400 Kč. Soud proto přiznal částku 12 600 Kč. Ve zbytku požadovaného nároku žalobu mimo části zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

27. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 15 099 Kč od [datum] do zaplacení (do [datum] byly úroky z prodlení kapitalizovány), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

28. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne [datum], má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. [datum] (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne [datum] byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. [číslo]). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. S ohledem na shora uvedené soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání - částky 13 995,16 Kč (rozdíl mezi 26 595,16 Kč – 12 600 Kč), - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 735,75 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 15 099 Kč od [datum] [datum], - zákonný úrok z prodlení z částky 2 499 Kč od [datum] do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 12 600 Kč (rozdíl mezi 15 099 Kč – 12 600 Kč = 2 499 Kč) - kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 025,98 Kč, - smluvní úrok ve výši 29 % ročně z částky 15 099 Kč od [datum] do zaplacení.

30. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žalovaný byl v převážné míře úspěšný (v rozsahu 52,62 %) a náležela by mu 5,24 % náhrada z celkové výše jeho nákladů řízení. Žalovaný se však v řízení nijak nevyjadřoval, nijak se ho neúčastnil a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.