7 C 515/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 40 861,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 940 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 940 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 28 921,68 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 926,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 345,70 Kč od [datum] do zaplacení a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 16 285,70 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 40 851,68 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva [číslo] s produktovým názvem [příjmení] [příjmení], na základě které byla žalované poskytnuta hotovostní zápůjčka ve výši 20 000 Kč. Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit částku 16 259 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 29 %. Žalovaná se zavázala zaplatit celkem částku 36 259 Kč, prostřednictvím sedmnácti měsíčních splátek po 2 015 Kč a osmnáctou ve výši 2 004 Kč. Žalovaná uhradila první 4 splátky, tedy celkem částku 8 060 Kč. S ohledem na to, že žalovaná neplnila své povinnosti řádně a včas, vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z dlužných částek, se kterými byla žalovaná v prodlení, (přičemž po žalované byla požadována pouze částka 10 000 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 926,86 Kč (ke dni [datum]) a sankčních poplatků ve výši 3 400 Kč. Na základě smlouvy ze dne [datum], s účinností ke dni [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni a žalovaná byla vyzvána k neprodlené úhradě nejpozději do [datum]. Ke dni postoupení byla pohledávka kapitalizována na částku 41 788,54 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované částku ve výši 40 861,86 Kč a příslušenství tvořené kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 926,86 Kč, smluvním úrokem ve výši 29 % z jistiny 16 285,70 Kč od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z jistiny 16 285,70 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím zástupce žalobkyně. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně zkoumala schopnost žalované splácet úvěr řádně před poskytnutím úvěru, když vycházela z informací získaných z nebankovních registrů ([příjmení]), jako i dalších registrů jako insolvenční rejstřík a evidence neplatných dokladů. Při posouzení žádosti vyhodnotila komplexně finanční situaci žalované a dospěla k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Usnesením ze dne 27. 7. 2022, č. j. EPR 172615/2022-10, byla věc z důvodu místní nepříslušnosti tamního soudu postoupena soudu zdejšímu.

2. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti z informací, které si sama aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, a to jak z veřejných, tak neveřejných. Žalobkyně má za to, že její právní předchůdkyně posoudila schopnost žalované splácet úvěr s řádnou péčí, když vycházela ze zdrojů [anonymizováno], [příjmení], [anonymizována dvě slova], [příjmení], neplatných dokladů a evidencí adres. Příjmy žalované byly ověřeny [jméno] [příjmení], vázanou zástupkyní právní předchůdkyně žalobkyně, dokladem o rodičovském příspěvku ve výši 18 180 Kč. Výdaje žalované byly vypočteny a odhadnuty na základě statistických dat na částku 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uzavřela, že s přihlédnutím k výši poskytnuté částky prověřila úvěruschopnost řádně a racionálně.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne [datum] byly ověřeny údaje žalobkyně.

6. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] zelená v hotovosti ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná požádala o zápůjčku ve výši 20 000 Kč s poplatkem za zápůjčku ve výši 16 259 Kč výší splátky 2 015 Kč měsíčně po dobu 18 měsíců s tím, že poslední splátka bude ve výši 2 004 Kč. Za právní předchůdkyni žalobkyně uzavřela smlouvu paní [jméno] [příjmení].

7. Z listiny nazv. standardním spotřebitelském úvěru zelená v hotovosti bylo zjištěno, že celková dlužná částka, kterou měla žalovaná uhradit, byla ve výši 36 259 Kč a skládala se ze zápůjčky ve výši 20 000 Kč a poplatku ve výši 16 259 Kč, který byl složen z úroku 4 901 Kč, částky za zpracování 6952 Kč a částky za vedení účtu 4 406 Kč.

8. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžitému splacení dluhu, který ke dni [datum] činil 41 788,54 Kč, a to nejpozději do [datum].

9. Z přípisu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum], nazv. Oznámení o postoupení pohledávek, adresované žalované, bylo zjištěno, že tato byla informována o postoupení její pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Celková výše pohledávek ke dni [datum] činila 93 253,88 Kč (Dluh ze smlouvy [číslo] činil 41 788,54 Kč)

10. Z potvrzení o podání zásilky [anonymizováno] bylo zjištěno, že dne [datum] byla výzva k okamžitému splacení podána do přepravy žalované na adresu [adresa].

11. Z tabulky poskytnuté zápůjčky, sloupce G, bylo zjištěno, že žalovaná uhradila celkem částku 8 060 Kč. Dle sloupce L a M zjistil částku smluvní pokuty a výše prodlení od poslední platby.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy ze dne [datum] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní s tím, že úvěr žalované se nachází na str. 26 z 40.

13. Z výzvy k úhradě dluhu - předžalobní upomínka ze dne [datum] byl zjištěno, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého zástupce žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dní od datace výzvy. Výše dlužné částky byla 42 952,19 Kč.

14. Z potvrzení o podání zásilky [anonymizováno] bylo zjištěno, že dne [datum] byla výzva k úhradě dluhu podána do přepravy žalované na adresu [adresa].

15. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku ke dni [datum] bylo zjištěno, že pod identifikačním [číslo] je zapsaná paní [jméno] [příjmení], předmět podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti zprostředkování obchodu a služeb a oprávnění vzniklo [datum].

16. Ze zákaznické karty - žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná požádala o zápůjčku ve výši 20 000 Kč, když uvedla, že bydlí s rodiči, je svobodná, její dosažené vzdělání je základní, účel půjčky zamýšlí na běžné výdaje domácnosti. Zdroj příjmů zaškrtla pole v domácnosti (MD). Žalovaná dále uvedla, že nevlastní automobil a nemá žádnou vyživovací povinnost. [příjmení] příjem žalované činil částku 18 180 Kč, která byl ověřen na základě výměru důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky. Odhadované měsíční výdaje žalované byly 6 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné interní ani externí splátky.

17. Z výpisu z centrální evidence exekucí ze dne [datum] soud zjistil, že na jméno žalované byly nalezeny celkem 4 již pravomocné exekuce, nejstarší z nich byla zahájena až po datu uzavření smlouvy o zápůjčce.

18. Z dvou žalob vedených v řízeních u zdejšího soudu ve věci 19 C 509/2019 a ve věci 4 C 68/2019 soud zjistil, že v žalovaná vystupovala rovněž jako účastník v nadepsaných řízeních, ze kterých je soudu známo, že žalovaná byla v prodlení se splácením jiných úvěrů dříve, než byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, když tento údaj by se měl objevit právě v registrech jako [anonymizována dvě slova].

19. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. KSPH 62 INS 12979/2019, se podává, že v předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud ke zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že v dané věci se žalobkyně nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost splácet prověřila jak interních údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze.

20. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 75 ICm 3132/2019 se podává, že v dané věci byly ověřeny příjmy žalovaného z dlouhodobých příjmů, které žalovanému docházely na jeho účet vedený u žalobkyně a dále že stanovila výdaje dlužnice dle svého ekonomického modelu a ověřovala splátky žalovaného pomocí interních registrů.

21. Provedení dalších důkazů, tedy zejména provedení výslechu paní [příjmení] soud zamítl, neboť má za to, že její výslech by nesloužil k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když jako obchodní zástupkyně, která každodenně vykonává činnost, by nebyla s to vymezit listiny přiložené žalovanou čtyři roky zpětně. Zejména dále pokud ze zákaznické karty vyplynulo, že žalovaná předložila výměr dávek a žádné jiné další pole prokazující zkoumání výdajové stránky nebylo zaškrtnuto.

22. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč Částku ve výši 36 259 Kč (sestávající se z úvěru ve výši 20 000 Kč a poplatku ve výši 16 259 Kč, který byl složen z úroku 4 901 Kč, částky za zpracování 6952 Kč a částky za vedení účtu 4406 Kč) měla žalovaná splatit v celkem v 18 měsíčních splátkách. Žalovaná se s úhradou úvěru dostala do prodlení. Žalovaná celkem uhradila 8 060 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou z výše uvedené smlouvy postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. K zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně, který jí byl odeslán dne [datum].

23. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

24. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 27. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

30. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

31. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

32. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

33. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

34. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

35. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

36. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

37. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalované řádně, když vycházela z informací, které získala kontrolou registrů ([anonymizováno], [příjmení], [anonymizována dvě slova], [příjmení], a dalších). Dále vycházela z tvrzení žalované a jí předloženého potvrzení o pobírání rodičovského příspěvku ve výši 18 180 Kč. Dle statistických dat a tvrzení žalované, zejména tvrzení, že bydlí u rodičů a nemá žádné další splátky úvěrů vypočetla výdaje žalované na částku 6 000 Kč. Navzdory tvrzení žalobkyně soud při prověřování, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Jak vyplynulo ze zákaznické karty, žalovaná uvedla, že její příjmy dosahují měsíčně částky 18 180 Kč s tím, že příjem žalované byl ověřen pověřenou obchodní zástupkyní žalobkyně. Povinností úvěrujícího při poskytnutí úvěru se však neomezuje jen na přezkum příjmové stránky, nýbrž i výdajové stránky, když obě uvedené musí úvěrující zkoumat ve vzájemné souvislosti. S ohledem na zjevný rozpor uvedený v zákaznické kartě, tedy že žalovaná uvedla, že dávku rodičovského příspěvku, ale zatrhla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, měla výdaje spojené s péčí o dítě/děti zkoumat žalobkyně například výpisem z účtu za předcházejících několik měsíců. Pokud žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, bylo na žalobkyni, aby žalovanou vyzvala k vyjádření, zda má v souvislosti s bydlením nějaké výdaje. Otázka bydlení však není jedinou výdajovou stránkou věci, kterou měla žalobkyně zkoumat. Nelze se ztotožnit s uvedením ničím nepodložené paušální výdajové částky 6 000 Kč, která, má-li pokrýt veškeré výdaje žalované (tedy bydlení, potraviny, běžné výdaje domácnosti), je zcela zjevně nedostatečná. Zároveň soud dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že v době sjednávání úvěru s žalovanou měla tato minimálně dva sjednané úvěry s jinými společnostmi, s jejichž úhradami již byla v prodlení. Uvedené informace pak měly být zaznamenány v bankovních a nebankovních registrech, do nichž má žalobkyně přístup a které mohla ověřit. Žalovaná je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalované je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalované měla vyžádat podklady, které výši jejích výdajů dokládají. K judikatuře předložené žalobkyní soud poznamenává, že tyto nejsou na projednávanou věc aplikovatelné, když v daných řízeních u Vrchního soudu v Praze a v řízení u Nejvyššího soudu byla úvěruschopnost zkoumána rovněž výpisem z účtu žalovaného, který však v tomto řízení, jak uvedeno výše, absentoval. S ohledem na to, že ze zákaznické karty nevyplynulo, že by žalovaná dokládala k žádosti o poskytnutí zápůjčky žádné listiny, které by prokazovaly její výdaje, bylo by nadbytečné provádět k důkazu výslech paní [příjmení] k otázce ověřování výdajové stránky žalované.

38. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

39. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 8 060 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 11 940 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 28 921,68 Kč, o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).

40. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

41. Soud má však za to, že dlužník se i přes speciální úpravu bezdůvodného obohacení v rámci spotřebitelského úvěru dostal do prodlení v návaznosti na učiněnou výzvu ze dne [datum], splatnost byla nastavena do [datum]. Soud má za to, že lhůta k plnění dne [datum] byla dostatečně dlouhá v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. i se zákonem o spotřebitelském úvěru. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti dne [datum]. Žalovaná se tak ocitla v prodlení [datum], od tohoto data soud přiznal i zákonný úrok z prodlení.

42. S ohledem na uvedené soud zamítl v druhé části výroku II. návrh žalobkyně na přiznání práva na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 926,86 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 345,70 Kč od [datum] do zaplacení a smluvní úrok ve výši 29 % ročně z částky 16 285,70 Kč od [datum] do zaplacení.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že převážně procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná, té však žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.