7 C 519/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 21 496,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 940,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 280,05 Kč za období od [datum] do [datum] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co nároku aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 556 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 832,40 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 37,88 Kč od [datum] do [datum] a smluvní úrok z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 16,9 % ročně, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 768,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 21 496,70 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalovanému tak byl poskytnut prostředky komunikace na dálku (po zadání registračních údajů) revolvingový úvěr, který žalovaný čerpal do výše 20 000 Kč. Žalovaný měl vyčerpaný úvěr v souladu se smlouvou splácet, a to vždy minimálně ve výši uvedené ve výpisu. Žalovaný z celkové čerpané výše úvěru neuhradil právnímu předchůdci žalobkyně jistinu úvěru ve výši 18 940,70 Kč. Tuto dlužnou částku měl žalovaný uhradit nejpozději do [datum], kdy právní předchůdce žalobkyně prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný, to však i přes výzvy neučinil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] Vedle žalované částky požadovala žalobkyně smluvní poplatky v celkové výši 2 556 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 832,40 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 317,93 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok z prodlení z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 16,9 % ročně a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení.

2. V doplňujícím vyjádření ze dne [datum] uvedla žalobkyně následující. Právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr, kdy žalovaný uvedl příjem ve výši 16 313 Kč, kdy právní předchůdkyně žalobkyně zkontrolovala příjem žalovaného na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného. Žalovaný uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle jejího interního ekonomického modelu na částku ve výši 5 979 Kč. Zároveň stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě činil 22,5 % po poskytnutí úvěru. Dále také zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnutý hotovostní úvěr u ČS s původním limitem 170 000 Kč a měsíční splátkou 2 671 Kč. Splátka nového úvěru činila 1 000 Kč a nové splátkové zatížení tedy činilo 3 671 Kč.

3. V doplnění ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že ani ona ani právní předchůdkyně žalobkyně nedisponují již s potvrzením o příjmu žalovaného, na které bylo odkazováno v posuzování úvěruschopnosti.

4. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podání ze dne [datum], žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně odesláno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř. <b>6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.</b> 7. Ze žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] soud zjistil, že dne [datum] požádal žalovaný právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 20 0000 Kč. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedl, že bydlí u rodičů, je vyučený a pracuje u [právnická osoba] Jeho hlavní příjem činí 16 313 Kč, ostatní příjmy nemá, nájem ani jiné splátky nemá. V rámci revolvingového úvěru mohl žalovaný čerpat úvěr až do úvěrového limitu 20 000 Kč, kdy úvěr bude splácen povinnými pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % ze sjednané výše uvěrového limitu, tj. ve výši 1 000 Kč, vždy v 20. den každého kalendářního měsíce. Úroková sazba činila 16,90 % ročně. Cena za využití účtu činila 50 Kč za každé čerpání úvěru. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 18,61 % Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a [právnická osoba] Dle čl. 5 produktových podmínek pro revolvingové úvěry, které jsou součástí smlouvy, byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn odstoupit od smlouvy a požadovat splacení dlužné částky ke dni účinnosti odstoupení, pokud by se klient dostal do prodlení se splácením více než 2 po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce.

8. Z podkladů žalobkyně bylo zjištěno, že dlužná částka činila ke dni [datum] celkem 18 940,70 Kč, dále řádné úroky ve výši 2 832,40 Kč, poplatky ve výši 2 556 Kč a úroky z prodlení ve výši 1 317,93 Kč.

9. Dopisem ze dne [datum] vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 3 100 Kč do [datum] s tím, že pokud nedojde k uhrazení této dlužné částky, bude požadovat okamžité splacení celého úvěru ve výši 19 882 Kč.

10. Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum] oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že z důvodu neuhrazení výše uvedené pohledávky je ode dne [datum] celá zbývající částka ve výši 22 670 Kč splatná. Tato úvěrová pohledávka byla od [datum] úročena souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení.

11. Dopisem ze dne [datum] oznámil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] na základě smlouvy o postoupení pohledávky s účinností k [datum] na nového věřitele – žalobkyni. Celková dlužná částka činila ke dni postoupení 25 647,03 Kč. Podací lístek byl ze dne [datum].

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavření mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum] bylo zjištěno, že jednou z postupovaných pohledávek je pod ID [číslo] i pohledávka za žalovaným.

13. Výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení dlužné částky do 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Podací lístek byl ze dne [datum]. <b>14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.</b> 15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

22. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

23. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

25. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě měl žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvést, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, že jeho čistý měsíční příjem činí 16 313 Kč, a že nemá žádné měsíční výdaje. Žalobkyně přitom popsala řadu analytických nástrojů, s jejichž pomocí měly být poskytnuté údaje korigovány a hodnoceny, kdy došlo také ke zjištění, že žalovaný v období uzavírání tohoto revolvingového úvěru, měl mít poskytnutý hotovostní úvěr u ČS s původním limitem 170 000 Kč a měsíční splátkou 2 671 Kč. Soud má nicméně za to, že ač užití těchto nástrojů může být jistě velmi užitečné, a to zejména coby doplněk k příslušným dokumentům dokladujícím správnost tvrzených údajů, tak ale tyto nástroje nemohou dané dokumenty zcela nahradit. Pokud tedy žalobkyně nepředložila vůbec žádný dokument, který by osvědčoval žalovaným tvrzené skutečnosti, pak soud nemohl než uzavřít, že řádné prověření úvěruschopnosti nebylo prokázáno. Žalobkyně totiž ani na výzvu soudu nedodala potvrzení o příjmu žalovaného, na základě kterého měla být posuzována úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tedy neprokázala, že by její právní předchůdce náležitě pečlivě zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne [datum] za absolutně neplatnou.

27. Soud proto spotřebitelskou smlouvu o revolvingovém úvěru hodnotil jako absolutně neplatnou. Soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, dle kterého chybějící či neřádné prověření úvěruschopnosti zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť zadlužování je celospolečensky škodlivý jev a s ohledem na skutečnost, že zákonodárce nezamýšlel slabší straně spotřebiteli poskytnout méně ochrany než právní úprava účinná do 30. 11. 2016, musí být aktuální ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vykládána tak, že neprověření úvěruschopnosti znamená absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi stranami je pak třeba vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. Bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jako aktivně legitimovanému subjektu, neboť pohledávka za žalovaným byla dne [datum] postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z. Na postupníka přitom může přejít i pohledávka z bezdůvodného obohacení, ačkoliv byla ve smlouvě o postoupení kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009).

29. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne [datum] žalovanému peněžní prostředky prostřednictvím revolvingového úvěru ve výši 20 000 Kč, žalovaný dosud neuhradil částku ve výši 18 940,70, kterou je povinen uhradit. Žalobkyně pak požadovala částku 2 556 Kč za smluvní poplatky. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy soud zamítl jistinu ve výši 2 556 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 832,40 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 317,93 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok z prodlení z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 16,9 % ročně.

30. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 18 940,70 Kč od [datum] do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

31. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván výzvou ze dne [datum] právní předchůdkyní žalobkyně k úhradě dluhu a v případě, že nedojde k uhrazení dluhu nejpozději do dne [datum], bude požadováno okamžité splacení celého úvěru. K uhrazení dluhu žalovaným do [datum] nedošlo, a tak nastala okamžitá splatnost celkového dluhu. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena lhůta do [datum], nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní ve výzvě do [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Zákonný úrok z prodlení z částky 18 940,70 Kč ve výši 8,25 % ročně za období od [datum] do [datum] činil 1 280,05 Kč, žalobkyně požadovala na zákonném úroku prodlení částku 1 317,93 Kč, soud proto částku 37,88 Kč zamítl a nekapitalizovanou část zákonného úroku z prodlení soud přiznal.

32. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 768,50 Kč, přičemž tato částka představuje 76,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 11,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 860 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 469,70 Kč sestávající z částky 1 980 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 240 Kč ve výši 1 310,40 Kč.