7 C 85/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 20 434 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 5 434 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 1. 11. 2017 do 20. 7. 2019 zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 062,81 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 8. 8. 2019 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 434 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Dne 24. 9. 2017 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 5 400 Kč. Následně dne 30. 10. 2017 došlo k navýšení jistiny úvěru na částku 15 000 Kč. Strany si přitom ve smlouvě sjednaly pro případ, že by žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Žalovanému vznikla za dobu trvání úvěru povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 434 Kč, která sestává z jistiny ve výši 15 000 Kč, z poplatků za upomínky ve výši 1 300 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 295 Kč a nakonec z úroků do zesplatnění ve výši 1 839 Kč. Přes upomínky žalovaný do dne podání žaloby ničeho neuhradil.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2019, č. j. 7 C 85/2019-9, v právní moci dne 19. 11. 2019, bylo řízení přerušeno, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek žalovaného. Usnesením zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2021, č. j. 7 C 85/2019-24, v právní moci dne 23. 6. 2021, bylo rozhodnuto o tom, že se v řízení pokračuje, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. [spisová značka], bylo oddlužení žalovaného zrušeno a insolvenční řízení zastaveno. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. [spisová značka] bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení.

3. V podání ze dne 14. 7. 2021 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřila na základě jeho tvrzení o příjmech a výdajích a lustrací v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, a dále že předchozích jedenáct úvěrů, které žalobkyně žalovanému dříve poskytla, byly řádně splaceny.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř. <b>6. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.</b> 7. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 9. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 5 400 Kč, že celkově měl žalovaný vrátit částku 6 145 Kč, že základní doba trvání úvěru byla sjednána v délce 7 dní s možností tuto dobu dále prodloužit.

8. Z dodatku ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 30. 10. 2017 bylo zjištěno, že částka úvěru byla navýšena na 15 000 Kč, že základní doba trvání úvěru byla sjednána v délce 7 dní s možností tuto dobu dále prodloužit, že částka úvěru měla být zaslána na účet č. [bankovní účet].

9. Ze seznamu poplatků soud zjistil, že za první upomínku po 45 dnech náleží 1 200 Kč, že za upomínku po 120 dnech náleží 500 Kč, že za upomínku po 210 dnech náleží 800 Kč a že další upomínky náleží 50 Kč.

10. Z výpisu z účtu žalobkyně [číslo] vedeného u [obec] spořitelny bylo zjištěno, že dne 30. 10. 2017 zaslala žalobkyně na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 9 600 Kč.

11. Z předžalobní výzvy včetně potvrzení o podání bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě dlužné částky ve výši 22 475,17 Kč nejpozději do 20. 7. 2019, kdy tato výzva byla odeslána dne 10. 7. 2019. <b>12. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.</b> 13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

21. Žalobkyně měla dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

23. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

24. V daném případě žalobkyně pouze obecně zkonstatovala, že úvěruschopnost žalovaného prověřila na základě tvrzení o příjmech a výdajích a dále též na základě lustrace v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobkyně tedy neuvedla žádné konkrétní údaje ohledně majetkových poměrů žalovaného, z nichž by bylo možno činit jakékoliv závěry stran jeho úvěruschopnosti, zároveň žalobkyně zřejmě vycházela toliko z prohlášení žalovaného, které se ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu jeví jako zcela nedostatečné, neboť je vždy nutné, aby dlužník svá tvrzení doložil příslušnými dokumenty, a to i když by tento nebyl evidován v registru dlužníků. Vycházela-li žalobkyně z toho, že splatil-li žalovaný v minulosti jedenáct úvěrů, splatí i dvanáctý, pak tato úvaha není úplně na místě, když stejně tak by bylo možno popsanou situaci vnímat jako signál trvajících finančních problémů žalovaného. Při tak vysokém počtu úvěrů by měl obezřetný věřitel dovodit, že není dlouhodobě udržitelné řešit vleklé finanční nesnáze četnými krátkodobými úvěry.

25. Žalobkyně tak neprokázala, že by náležitě pečlivě zkoumala úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

26. K povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitele a dále k sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením takové povinnosti, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008 /48/ (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

28. Spotřebitelská smlouva ze dne 24. 9. 2017 ve znění dodatku ze dne 30. 10. 2017 absolutně neplatná, je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

29. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 24. 9. 2017 ve znění dodatku ze dne 30. 10. 2017 žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které tento dosud nevrátil. Ostatní požadované částky jako obchodní úroky, poplatky a smluvní pokutu soud nepřiznal.

30. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 15 000 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

31. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutého úvěru dopisem odeslaným dne 10. 7. 2019, a to nejpozději do 20. 7. 2019. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě k plnění byla určena do 20. 7. 2019, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní ve výzvě do 20. 7. 2019. Žalovaný se tak ocitl v prodlení dne 21. 7. 2019, soud proto žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. S ohledem na shora uvedené soud zamítl požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč od 1. 11. 2017 do 20. 7. 2019.

33. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 062,81 Kč, přičemž tato částka představuje 46,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,41 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 818 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 434 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, pžedýalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.