11 C 177/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 58 786,48 Kč s příslušenstvím

I. Rozsudek pro uznání se nevydává.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč, jejíž splatnost se stanoví ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných ke každému 25. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci.

III. Co do částky 18 786,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 786,48 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 5 773,09 Kč k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že mezi společností , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, ), sídlem , jméno FO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byla dne 28. 8. 2023 prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru (dále jen jako „Smlouva“). Před uzavřením Smlouvy byla zhodnocena schopnost žalované splácet, a to mj. nahlížením do externích úvěrových registrů, ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Dále žalobkyně podrobuje své klienty důslednému posouzení jejich příjmové a výdajové stránce. Žalovaná na základě Smlouvy a úvěrových podmínek čerpala revolvingový úvěr do výše 58 786,48 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr řádně a včas splatit nejpozději do 20. 12. 2023. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1. 2020. Žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho nesplácela ani na základě výzev právní předchůdkyně žalobkyně ani právního zástupce žalobkyně.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalované splácet úvěr ověřila lustrací žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Tyto údaje žalobkyně vyhodnotila pomocí statistického modelu a došla k závěru o úvěruschopnosti žalované.

3. Žalovaná se v rámci odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vyjádřila tak, že svůj finanční závazek vůči žalované uznává a ráda by jej řešila formou splátek. Žalovaná sdělila, že do prodlení s úhradou žalovaného dluhu se dostala proto, že si hledala nové nájemní bydlení a musela zaplatit v souvislosti s ním kauci. V téže době žalovaná také přišla o práci. Žalovaná je samoživitelkou, bydlí s dětmi v pronajatém bytě, její náklady na bydlení činí 22 000 Kč. Žalovanou uvedená situace finančně vyčerpala. Žalovaná by se proto chtěla domluvit na možnosti úhrady celé žalované částky formou jednotlivých splátek. Žalovaná uvedla, že si úhradu dluhu dle svých propočtů může dovolit částkou 1 000 Kč měsíčně.

4. K jednání nařízenému na 15. 10. 2024 se žalobkyně nedostavila, přičemž se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním ve své nepřítomnosti, a žalovaná se nedostavila, aniž by se omluvila, soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 28. 8. 2023 za použití prostředků komunikace na dálku uzavřely úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl žalované poskytnut revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem ve výši 40 000 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na dobu neurčitou, splatnost úvěru byla pak sjednána do 15 dnů od data výpisu (ten se vydává každých 30 dnů), celková splatná částka byla sjednána ve výši 71 838,95 Kč. RPSN bylo sjednáno 299,98 %, výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 146,949 % ročně (0,4026 % denně). Minimální splátka byla stanovena ve výši min. 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem a poplatkem za výběr nebo 1 000 Kč podle toho, která částka je vyšší. Pro případ prodlení byla sjednán poplatek z prodlení ve výši 250 Kč (zjištěno z úvěrové smlouvy uzavřené mezi , Anonymizováno, a žalovanou , jméno FO, ze dne 28. 8. 2023, standardních podmínek úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice účinné od 19. 4. 2023, standardních informací o spotřebitelském úvěru, loan application info ze dne 28. 8. 2023 a potvrzení o převodu částky 40 000 Kč ze dne 28. 8. 2023).

7. Žalovaná čerpala dne 28. 8. 2023 částku 40 000 Kč, na úvěr však ničeho neuhradila (zjištěno z výpisu plateb za období 28. 8. 2023 – 19. 12. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala žalované splatnou částku ke dni 20. 12. 2023 (zjištěno z faktury – platební informace na částku 26 647,50 Kč, splatnou dne 20. 12. 2023). Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uzavřené mezi žalobkyní a společností , Anonymizováno, . Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (zjištěno ze smlouvy o opakované postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, dodatkem č. , hodnota, ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 8. 11. 2021, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20.1.2024 včetně podacího lístku ze dne 20. 1. 2024). Žalobkyně dopisem ze dne 20. 1. 2024 vyzvala žalovanou k úhradě částky 58 786,48 Kč a nákladů řízení do tří dnů (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 20. 1. 2024 včetně podacího lístku ze dne 20. 1. 2024).

8. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 28. 8. 2023 uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový limit do výše 40 000 Kč, který žalovaná postupně čerpala. Žalovaná se zavázala takto čerpaný úvěr průběžně splácet v měsíčních splátkách odpovídajících 13 % z dlužné částky spolu s úrokem, RPSN úvěru činilo 299,98 %. Žalovaná vyčerpala peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, k úhradě dluhu byla žalobkyní vyzvána, ničeho však nezaplatila.

10. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

11. Dle § 1813 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., obřanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) Zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Dle § 1813 odst. 2 o.z. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

13. Předmětná smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná pro svůj nemravný úrok, když dle § 1813 odst. 1 o.z., tzv. zneužívající klauzule, jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. V tomto případě sjednaná míra úroků ve výši 0,4026 % za den, tj. 146,949 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami pro kontokorentní a revolvingové úvěry. Takto sjednaný úrok odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o.z., způsobujícím neplatnost celé smlouvy. Žalovaná sice svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu a výše ve svém vyjádření ze dne 4.6. 2024 ve smyslu § 153a odst. 1 o.s.ř. uznala, smlouva je však pro své zneužívající ujednání o nemravných úrocích ve smyslu § 1813 o.z. rozporná s právními předpisy na ochranu spotřebitele. V takových případech nelze pro rozpor s právními předpisy uzavřít ve věci smír (§ 99 odst. 2 o.s.ř.) a dle § 153a odst. 2 o.s.ř. tak nelze vydat ani rozsudek pro uznání. Soud tak výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že se rozsudek pro uznání, navzdory uznání dluhu žalovanou ze dne 4. 6. 2024, nevydává.

14. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen jako „ZSÚ“).

15. Soud se tak ze své úřední povinnosti zabýval také tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala před poskytnutím předmětného úvěru úvěruschopnost žalované.

16. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

18. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Takový výklad odpovídá i výkladu přijatému Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), kde tento vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

19. Jelikož se žalobkyně z jednání nařízeného na den 15. 10. 2024 omluvila, vzdala se tím práva na poučení dle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kdy „(u)stanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“) a soud tak rozhodoval na základě důkazů předložených spolu se žalobou.

20. Na základě uvedeného a provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně svým povinnostem stanoveným v § 87 a § 84 a násl. ZSÚ nedostála. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by podložila svá tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla prověřována konkrétními postupy uvedenými v žalobě. Ač žalobkyně ve svých tvrzeních detailně popsala pravidla prověřování úvěruschopnosti klientů své právní předchůdkyně, tím, že se k jednání nedostavila, a nemohla tak být vyzvána k doplnění důkazů k prokázání právě těchto svých tvrzení, vycházel soud z důkazů předložených a při jednání provedených.

21. Soud má s ohledem na výše uvedené za to, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované a dospěl tak, na základě shora uvedeného, k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, krom existence zneužívající ujednání o nemravném úroku, také ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ.

22. Dle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 8. 2023 poskytnuta částka 40 000 Kč. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni ničeho nevrátila, jedná se tak o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z., tedy plnění bez právního důvodu, a žalované vznikla povinnost toto obohacení žalobkyni vydat.

24. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, kdy nelze považovat nárok za splatný a tím přiznat žalobkyni právo rovněž na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 25 Co 119/202364).

25. Soud na základě výše uvedeného rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 40 000 Kč (výrok II.), naopak co do částky 18 786,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 58 786,48 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně žalobu ze shora uvedených důvodů zamítl (výrok III.).

26. S přihlédnutím k návrhu žalované, výši dlužné částky a nákladů řízení, rozhodl soud o povinnosti žalované splnit uvedené ve splátkách uvedených ve výroku II; splatnost 1. splátky soud určil k 25. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci. Soud má za to, že stanovená výše splátek je v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení tak dojde v přiměřené době.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 773,09 Kč, přičemž tato částka představuje 36,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,04 % a úspěchu žalované v rozsahu 31,96 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 352 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 58 786,48 Kč sestávající z částky 3 460 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 280 Kč ve výši 2 368,80 Kč.