11 C 8/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 27 493,08 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, jejíž splatnost se stanoví na 2 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 5 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 200 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení a co do částky 2 293,08 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 4 662,66 Kč, k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , advokáta.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným dne 25. 1. 2023 uzavřeli prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný na základě Smlouvy a úvěrových podmínek čerpal úvěr do výše 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splatit nejpozději do , datum, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil ani na základě výzev žalobkyně. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč a zůstatku smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu za období od 25. 2. 2023 do 26. 5. 2023.

2. Před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě tvrzení žalovaného lustrací v NRKI, BRKI (lustrace žalovaného provedena dne 25. 1. 2023), CEE (lustrace žalovaného provedena dne 24. 11. 2022), insolvenčním rejstříku (lustrace žalovaného provedena dne 20. 12. 2022), dále na základě informací získaných prostřednictvím licence AISP, kdy na základě předchozího souhlasu žalovaného poskytla banka či jiná finanční instituce žalobkyni informace o platebním účtu a transakcích, které byly vykonány na účtech žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek. Žalobkyně tak ověřila měsíční příjem žalovaného ve výši 32 150 Kč. Tuto výši příjmu žalobkyně vyhodnotila jako částku, která umožňuje bezproblémové splácení poskytovaného úvěru. Žalobkyně dále provedla lustraci dokladu žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR (lustrace žalovaného provedena dne 20. 12. 2022).

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 16. 5. 2024 se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání doručeno do vlastních rukou dne 25. 3. 2024. Žalobkyně svou neúčast včas omluvila, soud tedy jednal dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v jejich nepřítomnosti.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

5. Žalobkyně a žalovaný dne 25. 1. 2023 uzavřeli za použití prostředků komunikace na dálku smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru s možností postupného čerpání, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč měsíčně. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč jednorázovou splátkou, splatnou k 30. dni ode dne čerpání úvěru, tedy dne 24. 2. 2023. RPSN bylo sjednáno ve výši 1546,08 %. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z každé splátky, roční úrok z prodlení ze stávající jistiny, náhrada účelně vynaložených nákladů vymáhání ve výši 35 Kč denně, max 490 Kč měsíčně a 105 Kč (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 25. 1. 2023, popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru, všeobecných obchodní podmínek platných ode dne 1. 8. 2020, sazebníku platného od 1. 12. 2021).

6. Podle svých obecných principů a filosofie žalobkyně využívá k prověření úvěruschopnosti doložení nezbytných dokumentů žadatelem, dvoufázovému ověření identity žadatele, ověření předložených dokumentů (občanský průkaz, výpis z účtu, doklad o příjmech apod.), výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob, výpis z katastrálního rejstříku, výpis z registru „sankční seznamy“. Žalovaný uvedl, že bydlí a hospodaří sám. Žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného zjistila ověřený čistý měsíční příjem ve výši 32 150 Kč (dle sdělení žalovaného 28 000 Kč), pravidelné měsíční výdaje na půjčky 2 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 0 Kč měsíčně, další nezbytné výdaje 500 Kč, ostatní zbytné výdaje 1 000 Kč. Dále byla zjištěna rezerva pro výdaje 1 000 Kč, vypočítané minimální výdaje 6 735 Kč, disponibilní příjem 21 200 Kč, počet doporučených prodloužení 1, což bylo žalobkyní vyhodnoceno jako úspěšné posouzení úvěruschopnosti (zjištěno z metodiky posuzování úvěruschopnosti žalobkyně, autorizace ověření totožnosti žalovaného ze dne 25. 1. 2023, souhlasu se zpracováním osobních údajů, výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného u společnosti žalobkyně ze dne 25. 1. 2023, identifikovaných příjmů).

7. Finanční prostředky ve výši 20 000 Kč byly žalovanému vyplaceny dne 25. 1. 2023 na účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, (zjištěno z přehled bankovních transakcí placených žalovanému ze dne 25. 1. 2023 (zjištěno z bank ID výpisu, přehledu bankovních transakcí placených žalovanému ze dne 25. 1. 2023).

8. Žalobkyně žalovaného dne 11. 9. 2023 vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě částky 29 033,09 Kč do tří dnů od doručení spolu s náklady právního zastoupení ve výši 9 438 Kč (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 11. 9. 2023 včetně podacího lístku ze dne 11. 9. 2023).

9. Soud hodnotil provedené listinné důkazy jako pravdivé, neměl důvodu tyto jakkoli zpochybňovat. Jelikož se žalobkyně z jednání nařízeného na den 16. 5. 2024 omluvila, vzdala se tím práva na poučení dle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kdy „(u)stanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“), a soud tak rozhodoval na základě důkazů předložených spolu se žalobou.

10. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

12. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 1. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva č. , hodnota, označená jako smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému dne 25. 1. 2023 poskytnuta na jeho bankovní účet částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do 30 dnů spolu s poplatkem ve výši 5 200 Kč, celkem tedy částku 25 200 Kč. Žalobkyně vycházela při prověřování úvěruschopnosti z čistého měsíčního příjmu ve výši 32 150 Kč, výdajů na půjčky 2 000 Kč, výdajů na bydlení 0 Kč,, Anonymizováno, nezbytných výdajů 500 Kč, ostatních výdajů 1 000 Kč, rezervy pro výdaje 750 Kč a došla k závěru, že disponibilní příjem žalovaného činí 21 200 Kč. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, vyzvala jej tedy dne 11. 9. 2023 k úhradě dlužné částky spolu se všemi náklady a sankcemi ve výši 29 033,09 Kč do tří dnů spolu s náklady na právní zastoupení ve výši 9 438 Kč.

13. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

14. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen jako „ZSÚ“).

15. Soud se předně ze své úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně řádně prověřovala před poskytnutím předmětného úvěru úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Takový výklad odpovídá i výkladu přijatému Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), kde tento vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

19. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně svým povinnostem stanoveným v § 87 a § 84 a násl. ZSÚ nedostála. Soud má za to, že na základě provedených důkazů, které měl soud k dispozici, žalobkyně špatně vyhodnotila získané údaje, a to zejména schopnost žalovaného jednorázově splatit částku přesahující 32 500 Kč (jistina + poplatek) ve lhůtě 30 dnů. Ve svém dokumentu výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . uvádí disponibilní příjem žalovaného částkou 21 200 Kč, což samo o sobě nemůže postačit na splacení uvedené půjčky, bez ohledu na skutečnost, jak bylo k této částce dospěno. Jak je shora uvedeno, žalobkyně doložila v rámci prokázání prověřování úvěruschopnosti žalovaného čistě pouze listinu s údaji, ke kterým dospěla, nikoliv pak podklady, ze kterých k těmto výstupům dospěla. Soud tak nemohl prověřit, zda výstupy žalobkyně odpovídají dostupným informacím. Pokud žalovaný deklaroval, že na bydlení neplatí ničeho, měla žalobkyně tento údaj prověřit, neboť se jedná z pohledu soudu o částku, která nereflektuje současnou realitu trhu s bydlením. O to spíše, pokud žalovaný uvedl, že v domácnosti hospodaří sám.

20. Jelikož se žalobkyně vzdala práva účasti u jednání soudu, kde by jí bylo dáno poučení ohledně povinnosti dotvrdit některé sporné skutečnosti. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem ohledně důkladného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Protože kdyby tak učinila, i bez vyžádání dalších podkladů, než které byly soudu dány k dispozici, musela by dojít k závěru, že není možné dospět k závěru, že žalovaný je úvěruschopný minimálně ve výši poskytnutého úvěru a schopnosti jej jednorázově, spolu se sjednanými poplatky včas splatit. Nadto soud uvádí, že sjednaná smluvní pokuta, kterou žalobkyně také požadovala, byla uvedena ve všeobecných obchodních podmínkách a v popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru v bodu 2 náklady spotřebitelského úvěru – náklady v případě opožděných plateb a nikoliv přímo ve smlouvě, a k ujednání o ní se proto v souladu s § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nepřihlíží (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11).

21. Ve světle rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020, tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

22. Dle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 20 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni ničeho neuhradil. Co do částky 20 000 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

25. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

26. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, stanovil soud splatnost tak, že nastane po případném marném uplynutí dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že tato odpovídá shora popsané situaci i výši dlužné částky. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta splatnosti nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení dvouměsíční doby splatnosti.

27. Soud proto v shora uvedené části žalobě výrokem I. vyhověl a ve zbytku (co do částky 5 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 200 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení a co do částky 2 293,08 Kč jako smluvní pokuty) žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 662,66 Kč, přičemž tato částka představuje 45,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 100 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 493,08 Kč sestávající z částky 2 220 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 560 Kč ve výši 1 587,60 Kč.