11 C 90/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 1 465 173 Kč s přísl. <b>I. Žaloba o zaplacení částky 1 465 173 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 465 173 Kč od 7. 11. 2013 do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že byla mezi původní žalobkyní a žalovanou uzavřena dne 28. 3. 2011 smlouva o úvěru [číslo] na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout původní žalobkyni dlouhodobý amortizovaný nerevolvingový investiční úvěr ve výši 54 000 000 Kč. Na počátku roku 2013 došlo kupní smlouvou se spol. [právnická osoba] k prodeji [anonymizována dvě slova], na jejíž pořízení byl využit daný účelový úvěr. Původní žalobkyně tak byla v souladu s čl. 9 smlouvy povinna předčasně splatit jistinu úvěru včetně úroků, a to z výnosu realizovaného prodejem těchto aktiv mimo rámec běžného obchodního styku. Původní žalobkyně tak v souladu se smlouvou učinila a dne 29. 3. 2013 splatila jistinu úvěru včetně přirostlých úroků mimořádnou splátkou ve výši 48 839 068 Kč. Původní žalobkyně sdělila žalované záměr prodat [anonymizována dvě slova], na což žalovaná reagovala prohlášením, kde potvrdila zůstatek pro úplné splacení úvěru k žádosti žalobce ke dni 29. 3. 2013 včetně dalších pokynů. Žalovaná tak s předčasným splacením souhlasila, aniž by se zmínila o tom, že částka bude navýšena o poplatek ve výši 1 465 173 Kč coby údajný kompenzační poplatek za předčasné splacení úvěru, či sdělila, že žalovaná bude postupovat dle čl. 9 smlouvy, a to navzdory výslovnému uvedené čl. 9 smlouvy v žádosti žalobkyně. Účtování poplatku považuje žalobkyně za porušení povinnosti žalované jednat vůči klientům předvídatelně a s odbornou péčí. Poplatek byl naúčtován a stržen z běžného účtu žalobkyně dne 29. 3. 2013 zcela protiprávně a v rozporu se smlouvami. Žalovaná uplatnila postup dle čl. 9 smlouvy o úvěru, který umožňoval žalované v případě dobrovolného předčasného splacení jistiny úvěru nebo její části ve smyslu čl. 9 smlouvy požadovat zaplacení jednorázového poplatku ve výši 3 % z předčasně splacené částky. Žalovaná si na základě tohoto výkladu, s nímž žalobkyně nesouhlasila, převedla na svůj účet peněžní prostředky z bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] ve výši 1 465 173 Kč. Žalobkyně proto již dne 6. 11. 2013 vyzvala žalovanou k vrácení této částky, která představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, žalovaná tuto částku neuhradila ani na základě předžalobní výzvy ze dne 21. 3. 2017.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že ji navrhla v plném rozsahu zamítnout, a to z těchto důvodů. K bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo, jelikož se v případě původní žalobkyně jednalo o refinancování úvěru se všemi dopady, se kterými smlouva počítá. Poplatek za předčasné splacení pojí smlouva pouze s dobrovolným předčasným splacením ve smyslu čl. 9 smlouvy, kdy se jedná o jakékoli dobrovolné splacení úvěru, ať už z vlastních zdrojů, nebo zejména ze zdrojů cizích (refinancování). Naproti tomu čl. 9 smlouvy obsahuje povinnost k předčasnému splacení z výnosu prodeje aktiv. Účelem předmětných ustanovení je tak podmínění refinancování úvěru zaplacením poplatku za předčasné splacení a zároveň umožnění splacení úvěru z prodeje aktiv společnosti za předem stanovených podmínek. Z kupní smlouvy [číslo] vyplývá, že v uvedeném případě se nejednalo o prodej aktiv původní žalobkyně, ale o refinancování původního úvěru, a to formou zpětného leasingu. Ten není převodem aktiv za účelem realizace výnosu z nich, ale instrumentem pro financování majetku původní žalobkyně. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se liší tím, že nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi. Stejné závěry je nutné vztáhnout i na zpětný leasing, který se od finančního leasingu liší pouze tím, že předmět leasingu není poskytovatelem leasingu pořizován koupí od třetí osoby, ale od samotného leasingového dlužníka. Leasingová společnost získala vlastnické právo k předmětným aktivům, přičemž původní žalobkyni budou ze strany leasingové spol. zpětně pronajata. Nájemné bude sloužit k postupnému umořování dluhu původní žalobkyně (kupní ceny) vůči leasingové spol. a ve smluveném momentě dojde k odprodeji předmětných aktiv zpět původní žalobkyni. Účelem celé transakce tedy bylo refinancování úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru. Pokud se žalobkyně odvolává na čl. 9 smlouvy, je toto účelové tvrzení, které nezohledňuje účel a podstatu jednání původní žalobkyně, a snaha vyhnout se placení poplatku za předčasné splacení úvěru. Tento úmysl dobrovolného splacení vyplývá i ze sdělení jednatele původní žalobkyně a žalovaná opakovaně původní žalobkyni písemně i ústně informovala o povinnosti poplatek platit, původní žalobkyně si jí tak musela zcela jistě vědoma.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

4. Dne 28. 3. 2011 si původní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná ujednaly, že žalovaná poskytne původní žalobkyni dlouhodobý amortizovaný nerevolvingový investiční úvěr až do max. výše 54 000 000 Kč na účel ujednaný v čl. 3 smlouvy o úvěru, tedy zejména refinancování závazků v souvislosti s výstavbou [anonymizována dvě slova], a původní žalobkyně jej bude splácet ve splátkách uvedených ve splátkovém kalendáři v příloze [číslo] smlouvy. Dále si v čl. 9 smlouvy sjednaly, že původní žalobkyně je povinna předčasně splatit jistinu úvěru a k ní přirostlé úroky a poplatky z výnosu prodeje aktiv a dále z výnosu prodeje či jakékoli jiné formy úplatného zcizení (včetně prodeje podniku nebo části podniku) jakéhokoli svého fixního majetku či jiné části svého majetku mimo rámec běžného obchodního styku, a to formou mimořádné splátky ve výši celého výnosu z prodeje aktiv nebo majetku. V [číslo] smlouvy si pak ujednaly, že původní žalobkyně je oprávněna splatit jistinu úvěru nebo její část přede dnem její splatnosti pouze k poslednímu dni kteréhokoli úrokového období spadajícího do období splácení a za předpokladů, že předčasně splacená část jistiny je min. ve výši 1 000 000 Kč, a to za podmínky, že svůj úmysl písemně oznámila žalované nejpozději 20 pracovních dnů přede dnem navrhovaného předčasného splacení v neodvolatelném písemném oznámení a současně zaplatí i veškeré narostlé úroky a další částky ohledně předčasně splacené jistiny úvěru nebo její části na základě smlouvy. V případě předčasného splacení z jiných prostředků než z příjmů projektu (tj. zejména z čerpání úvěru, půjčky či jiného přímého či nepřímého financování od odlišného subjektu) byla původní žalobkyně povinna zaplatit žalované spolu s předčasně splacenou jistinou nebo její částí i jednorázový poplatek za předčasné splacení ve výši 3 % z částky, která je předčasně splácena, v době prvních pěti let od podpisu smlouvy. (zjištěno ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 3. 2011).

5. Dne 20. 2. 2013 zaslal pan [jméno] [příjmení], zastupující na základě plné moci původní žalobkyni, žalované dotaz ohledně schválení textu dopisu o dobrovolném předčasném splacení jistiny úvěru původní žalobkyní ke konci úrokového období, tj. ke dni 31. 3. 2013, včetně vyčíslení nákladů spojených s předčasnou splátkou úvěru (zjištěno z e-mailové komunikace z února 2013 mezi panem [příjmení] a pracovnicí [příjmení] [příjmení]). Na tu mu bylo pracovníkem žalované [jméno] [příjmení] sděleno, že současná výše úvěru činí 49 084 520 Kč, splátka k 29. 3. 2013 činí 659 398 Kč a tedy výše úvěru po splátce bude činit 48 839 068 Kč a poplatek za předčasné splacení dle čl. 9 smlouvy bude činit 3 % z částky 48 839 068 Kč, tj. 1 465 172 Kč (zjištěno z e-mailové komunikace ze 20. – 22. 2. 2013). Oznámením, doručeným dne 7. 3. 2013, původní žalobkyně sdělila žalované, že hodlá prodat [anonymizováno] elektrárnu a v souladu s čl. 9 předčasně splatit 100 % zůstatku nesplacené jistiny úvěru včetně úroků, proto požádala o vytvoření dodatku úvěrové smlouvy s vyčíslením splátky zůstatku jistiny úvěru, podmínek zajištění [anonymizována dvě slova] linky vázaným účtem se složenou finanční hotovostí (zjištěno z oznámení od [právnická osoba] doručeného žalované dne 7. 3. 2013). Na základě toho vystavila žalovaná původní žalobkyni prohlášení ze dne 19. 3. 2013 o ukončení úvěrových a zajišťovacích vztahů a výmazu zástavních práv, kde uvedla, že zůstatek pro úplné splacení úvěru dne 29. 3. 2013 bude 48 839 068 Kč (zjištěno z prohlášení žalované ze dne 19. 3. 2013 včetně obálky od zásilky). Toto prohlášení zaslala žalovaná zástupci původní žalobkyně panu [příjmení] e-mailem z téhož dne a sdělila dále, jaká je výše splátek k 29. 3. 2013 a že pokuta za předčasné splacení činí 1 465 173 Kč (zjištěno z e-mailové komunikace z 12. a 19. 3. 2013 mezi panem [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Původní žalobkyně jako prodávající a příjemce leasingu uzavřela dne 26. 3. 2013 se spol. [anonymizováno] – [právnická osoba] jako kupující a poskytovatelem leasingu dodavatelskou kupní smlouvu, v níž bylo ujednáno, že spol. [anonymizováno] – [právnická osoba] kupuje od původní žalobkyně zboží za účelem jeho poskytnutí do leasingu původní žalobkyni jako příjemci leasingu (zjištěno z kupní smlouvy dodavatelské ze 26. 3. 2013 mezi [právnická osoba] a [anonymizováno] – [právnická osoba]). Původní žalobkyně předmět leasingu v podobě technologie [anonymizována dvě slova] předala a zároveň převzala zpět dne 26. 3. 2013 (zjištěno z předávacího protokolu ze dne 26. 3. 2013). Dne 29. 3. 2013 si žalovaná převedla z účtu původní žalobkyně mj. částku 48 839 068 Kč, téhož dne tam zaslanou [anonymizováno] – [anonymizováno], a dále částku 1 465 173 Kč jako kompenzační poplatek (zjištěno z výpisu z účtu původní žalobkyně u žalované – záznamu o transakcích ze dne 29. 3. 2013). Dopisem ze dne 21. 3. 2017 vyzvala původní žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky jako neoprávněně převedených finančních prostředků za kompenzační poplatek do 27. 3. 2017, jinak se obrátí na soud (zjištěno z výzvy k zaplacení dlužné částky – předžalobní upomínky ze dne 21. 3. 2017 včetně podacího lístku). Smlouvou o postoupení pohledávky a převzetí dluhu ze dne 6. 3. 2018 postoupila původní žalobkyně pohledávky ve výši 27 277 930,35 Kč, mj. i pohledávku ve výši 1 465 173 Kč s příslušenstvím proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení, na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky a převzetí dluhu ze dne 6. 3. 2018 vč. přílohy [číslo]), což původní žalobkyně oznámila žalované dopisem z téhož dne (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 3. 2018).

6. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 268/2014 k návrhu žalované (v řízení 7 Cm 268/2014 žalobkyně) proti původní žalobkyni a [jméno] [příjmení] (v řízení 7 Cm 268/2014 žalovaným) pro zaplacení směnečného penízu 1 835 000 Kč s příslušenstvím byl vydán směnečný platební rozkaz (zjištěno ze směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č.j. 7 Cm 268/2014-18 vč. opravného usnesení ze dne 19. 2. 2015, č.j. 7 Cm 268/2014-31), proti němuž podali žalovaní námitky. O těchto Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č.j. 7 Cm 268/2014-240, jímž ponechal směnečný platební rozkaz v rozsahu částky 1 684 828 Kč spolu s úrokem ve výši 6 % od 11. 1. 2014 do zaplacení a směnečné odměny 5 616 Kč v platnosti, co do částky 150 175 Kč s 6% úrokem od 11. 1. 2014 a směnečné odměny ve výši 500 Kč a výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a opětovně rozhodl o nákladech řízení. Žalovaní mj. uvedli, že započetli pohledávku původní žalobkyně z bezdůvodného obohacení v rozsahu 1 465 173 Kč, soud však danou námitku neposoudil jako důvodnou, jelikož dospěl k závěru, že z dopisu ze dne 17. 12. 2013 nelze dospět k závěru, jakým způsobem došlo ke stanovení pohledávek žalobkyně [příjmení] [příjmení] ze dvou smluv o treasury linkách, proti které mělo být započteno, k započtení provedenému v námitkách ke směnečnému platebnímu nelze přihlížet, neboť zápočet byl proveden až po vydání směnečného platebního rozkazu. Úkonem ze dne 18. 11. 2013 rovněž nemohlo dojít k započtení, jelikož je započítáváno teprve na budoucí pohledávku (zjištěno z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 7 Cm 268/2014-240, včetně opravného usnesení ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 Cm 268/2014-256). Daný rozsudek byl Vrchním soudem v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 48/2020-289, potvrzen, přičemž se ztotožnil s posouzením jednotlivých námitek soudem I. stupně (zjištěno z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 48/2020-289).

7. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

8. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Dne 28. 3. 2011 si původní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná ujednaly poskytnutí investičního úvěr ze strany žalované až do výše 54 000 000 Kč zejména na refinancování závazků v souvislosti s výstavbou [anonymizována dvě slova] původní žalobkyní, přičemž si dále sjednaly, že původní žalobkyně je povinna úvěr splatit zcela či zčásti z výnosu prodeje aktiv nebo fixního majetku původní žalobkyně formou mimořádné splátky, rovněž že původní žalobkyně je oprávněna uhradit dobrovolnou mimořádnou splátku k poslednímu dni kteréhokoli úrokového období spadajícího do období splácení mj. za předpokladu, že toto oznámí ve sjednané lhůtě před touto splátkou, v případě předčasného splacení z jiných prostředků než z příjmů projektu (mj. z jiného přímého či nepřímého financování od odlišného subjektu) však byla původní žalobkyně povinna dle čl. 9 smlouvy zaplatit žalované rovněž jednorázový poplatek za předčasné splacení ve výši 3 % z dané částky. S ohledem na konec úrokového období k 31. 3. 2013 se již v únoru původní žalobkyně informovala o podmínkách dobrovolné předčasné splátky a žalovaná jí sdělila výši s tím spojeného poplatku a jeho výpočet. Oznámením, doručeným dne 7. 3. 2013, však původní žalobkyně sdělila žalované, že hodlá prodat [anonymizována dvě slova] a předčasně splatit 100 % zůstatku nesplacené jistiny úvěru včetně úroků, žalovaná tak vystavila prohlášení ze dne 19. 3. 2013, kde uvedla zůstatek pro úplné splacení úvěru ke dni 29. 3. 2013 ve výši 48 839 068 Kč, na to opětovně e-mailem informovala původní žalobkyni o„ pokutě“ za předčasné splacení ve výši 1 465 173 Kč. Původní žalobkyně na základě smlouvy ze dne 26. 3. 2013 prodala [anonymizována dvě slova] spol. [anonymizováno] – [právnická osoba], která ji koupila pouze za účelem jejího opětovného poskytnutí do leasingu původní žalobkyni. Dne 29. 3. 2013 si žalovaná převedla z účtu původní žalobkyně částku 1 465 173 Kč jako kompenzační poplatek. Původní žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 21. 3. 2017 vyzvala k jejímu vrácení. Smlouvou o postoupení pohledávky a převzetí dluhu ze dne 6. 3. 2018 postoupila původní žalobkyně danou pohledávku na žalobkyni, což žalované řádně oznámila. Námitka započtení dané částky uplatněná v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 268/2014 k návrhu žalované pro zaplacení směnečného penízu 1 835 000 Kč s příslušenstvím nebyla v rozsudku ze dne 10. 12. 2019, č.j. 7 Cm 268/2014-240, shledána opodstatněnou zejména z formálních důvodů, daný rozsudek byl Vrchním soudem v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 48/2020-289, potvrzen.

10. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

11. Soud nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně je v dané věci aktivně legitimována, neboť došlo k řádnému postoupení pohledávky dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, když žalobkyně uzavřela s původní žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky a původní žalobkyně toto postoupení žalované rovněž oznámila.

12. Jelikož došlo k stržení a zaúčtování kompenzačního poplatku, čímž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně, v březnu 2013, posuzoval soud právní poměry mezi účastníky v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle dosavadní právní úpravy, zejména dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen jako„ obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako„ obch. zák.“).

13. Vzhledem k tomu, že oba účastníci jsou podnikatelé a s přihlédnutím ke všem okolnostem se jejich jednání týkalo jejich podnikatelské činnosti, řídí se jejich vztahy včetně jejich vzniku obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Nelze-li některé otázky řešit podle něj, řídí se předpisy práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.).

14. Dle § 269 odst. 2obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

15. Dle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Dle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

17. Dle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

18. Mezi účastníky bylo nesporné, že původní žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák, v níž se žalovaná zavázala poskytnout původní žalobkyni investiční úvěr v konkrétní výši a žalovaná se zavázala jej splácet. Následně původní žalobkyně prodala [anonymizována dvě slova] a chtěla úvěr splatit, žalovaná jí však naúčtovala kompenzační poplatek dle čl. 9 smlouvy ve výši 3 % z této mimořádné splátky. Mezi účastníky tak bylo sporné, jakou povahu měla daná mimořádná splátka původní žalobkyně, zda se jednalo o splátku ve smyslu čl. 9 smlouvy, tedy splátku„ povinnou“, nebo dle čl. 9 smlouvy, tedy o dobrovolnou mimořádnou splátku. Žalovaná při tom odkazovala na skutečnost, že původní žalobkyně úvěr na [anonymizována dvě slova] pouze refinancovala, a to prostřednictvím tzv. zpětného leasingu.

19. Soud se tedy zabýval příslušnými ujednáními smlouvy mezi žalovanou a původní žalobkyní, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna kompenzační poplatek požadovat.

20. Původní žalobkyně uzavřela s kupujícím a poskytovatelem leasingu spol. [anonymizováno] – [právnická osoba] kupní smlouvu pouze za účelem poskytnutí dané [anonymizována dvě slova] do leasingu zpět původní žalobkyni jako příjemci leasingu. Jedná se tak o formu finančního leasingu. K povaze tohoto instrumentu se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud. Již v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že„ právní podstata leasingu nemá v České republice speciální zakotvení v konkrétním právním ustanovení (ať občanského, nebo obchodního zákoníku). V praxi se rozlišují především dva základní druhy leasingu - především leasing finanční a pak leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle (tedy až na výjimky) nezakládá právo na následné odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. U finančního leasingu (…) se jedná o specifický soukromoprávní institut, když leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované smlouvy podle § 51 a 491 obč. zák. Práva a povinnosti jejích účastníků se tak řídí především ustanoveními uzavřené leasingové smlouvy. (…) Lze poukázat na to, že na rozdíl od nájemní smlouvy smlouva o finančním leasingu předvídá buď automatický přechod vlastnictví předmětu leasingu do vlastnictví nájemce po uplynutí doby leasingu, případně dává právo leasingovému nájemci, aby po uplynutí doby leasingu mohl rozhodnout jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (od okamžiku předání předmětu leasingu) a pravidelně nese též náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. Především v těchto ohledech se leasingová smlouva liší od kogentních ustanovení občanského zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy připisují pronajímateli, a to bez možnosti smluvních stran odchýlit se dohodou od zákonné úpravy.“ 21. Pro účely sjednocení do té doby rozporné judikatury ve věci finančních leasingů pak Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (R 25/2011), konstatoval, že„ v případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů - zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat). <i>22. Na rozdíl od pronajímatele v případě nájemní smlouvy nemá leasingový pronajímatel zájem na tom, aby se věc, jejíž je po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jeho dispozice, nýbrž jeho cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Leasingový pronajímatel nepořizuje předmět leasingu do svého vlastnictví s cílem vlastnit předmět nájmu a vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce po zaplacení všech leasingových splátek.</i> 23. Finanční leasing se často připodobňuje ke smlouvě o úvěru či k nájemní smlouvě. Tyto smlouvy ale nelze vzájemně směšovat. Finanční leasing je de facto alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím, že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi. Další podstatná odlišnost leasingové a úvěrové smlouvy spočívá v tom, že u smlouvy o finančním leasingu je předmět leasingu až do okamžiku jeho převodu na leasingového nájemce ve vlastnictví leasingového pronajímatele. Leasingový pronajímatel tak má v případě neplnění leasingové smlouvy právo na vydání předmětu leasingu z titulu vlastnického práva.“ 24. Je tak zřejmé, že v případě původní žalobkyní uskutečněného prodeje [anonymizována dvě slova] se jednalo nikoli o skutečný prodej aktiv za účelem zisku, ale o refinancování, resp. nepřímé financování této [anonymizováno] za účelem vyvázání se z úvěru u žalované a nového financování leasingovým pronajímatelem s tím, že následně, po splacení leasingových splátek, bude předmět leasingu opětovně převeden do vlastnictví původní žalobkyně. Právě na tyto případy pak svým smyslem a účelem směřuje čl. 9 smlouvy, pokud hovoří o úhradě mimořádné splátky z jiných prostředků než z příjmů projektu a o nepřímém financování. Splátka, kterou provedla původní žalobkyně, tak byla pouze splátkou dobrovolnou, kdy původní žalobkyně refinancovala původní úvěr poskytnutý žalovanou na financování projektu [anonymizována dvě slova] O tomto svědčí i předchozí e-mailová komunikace mezi žalovanou a zástupci původní žalobkyně, z níž vyplývalo, že na počátku původní žalobkyně koncipovala platbu jako dobrovolnou mimořádnou splátku, a rovněž následná komunikace, z níž plyne, že původní žalobkyně poté, co byla žalovanou řádně informována, že žalovaná bude účtovat poplatek za mimořádnou splátku, toto přijala a nadále s poplatkem kalkulovala.

25. Žalovaná tedy daný poplatek za mimořádnou splátku uplatnila vůči původní žalobkyni řádně a v souladu s čl. 9 smlouvy, neboť původní žalobkyně ji splatila z jiných prostředků než z příjmů projektu, a to z refinancováním daného úvěru prostřednictvím tzv. zpětného finančního leasingu. Vzhledem k tomu nemohlo na straně původní žalobkyně a nyní žalobkyně dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., neboť žalovaná byla oprávněna zúčtovat si svou pohledávku na úhradu kompenzačního poplatku vůči pohledávce původní žalobkyně z daného účtu u žalované.

26. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žalobu v celém rozsahu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovaná sice byla v řízení plně úspěšná, ale náhradu nákladů nepožadovala.