12 C 25/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Chmelem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení, že žalobce je jediným dědicem zůstavitele,

I. Žaloba o určení, že žalobce je jediným dědicem zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce], se zamítá.

II. Žalovaným se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je jediným dědicem zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce], narozeného [datum], zemřelého [datum]. Podání této žaloby mu bylo v rámci řízení o pozůstalosti po [jméno] [celé jméno žalobce] uloženo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25. 11. 2020, č. j. [číslo jednací]. Dle žalobních tvrzení je žalobce jediným synem [jméno] [celé jméno žalobce], v průběhu dědického řízení obdržel od notáře listinu o vydědění z 26. 11. 2012 ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Vydědění však žalobce považuje za neplatné právní jednání. V listině o vydědění je uvedeno, že žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl, že byl svěřen do výchovy matky žalobce [jméno] [anonymizováno] (tehdy [příjmení]), která zůstaviteli neumožňovala styk se žalobcem, zůstavitel o žalobci neví ničeho, a žalobce o něj tedy neprojevuje opravdový zájem. Dle žalobce však situaci, kdy zůstavitel nebyl se žalobcem v kontaktu, nezavinil žalobce, nýbrž sám zůstavitel – ten žalobce a jeho matku opustil a následně o žalobce neprojevoval hlubší zájem. Manželství rodičů žalobce bylo rozvedeno v roce 1976 z důvodu domácího násilí, kterého se na žalobci dopouštěl jeho dědeček, otec zůstavitele pan [celé jméno žalobce] [anonymizováno]. Ve věku 4 let žalobce již jeho matka nebyla schopna snášet jak násilí ze strany pana [celé jméno žalobce] [anonymizováno], tak nečinnost zůstavitele, a přestěhovala se proto s žalobcem na novou adresu. Na základě rozhodnutí soudu byl poté po rozvodu žalobce svěřen do péče matky, soudní úpravy styku se pak zůstavitel nikdy nedomáhal. Za popsané situace žalobce neměl možnost projevovat opravdový zájem o zůstavitele, vztah zůstavitele k žalobci byl lhostejný, k čemuž sám zůstavitel přispěl malou snahou udržovat se žalobcem kontakt. Dle žalobce za této situace nebyl naplněn zákonný důvod pro vydědění.

2. Žalovaní (zůstavitelovi synovci) navrhli zamítnutí žaloby a ve věci uvedli, že důvodem rozvodu zůstavitele s matkou žalobce byly její neshody se zůstavitelovým otcem, který neschvaloval její životní styl (matka žalobce často nechávala pouze pod dohledem zůstavitele, často opouštěla společné bydliště, věnovala se společenskému životu, měla bližší vztah s přítelem [jméno] [příjmení]). Zůstavitel se snažil se synem vídat i po rozvodu, matka žalobce mu v tom však bránila, stejně tak bránila styku i s prarodiči. Žalobcova matka byla nějakou dobu i ve výkonu trestu, v té době se zůstavitel snažil o kontakt se žalobcem, avšak neúspěšně. Zůstavitel pak ani nevěděl, kde se žalobce nachází, a nebyl schopen ho nijak kontaktovat. Naopak zůstavitel žil celý život na stejné adrese a žalobce za ním mohl kdykoliv přijít nebo mu napsat dopis. Žalobce zůstavitele nikdy nekontaktoval, nedal mu nejmenší zprávu o své existenci, až nyní projevil zájem o dědictví. Naopak žalovaní se zůstavitelem udržovali pravidelný styk a nahrazovali mu děti. Dle žalovaných je pak zcela smyšlené tvrzení žalobce, podle nějž celou situaci zavinil zůstavitel, který měl opustit žalobce a jeho matku a neměl o žalobce následně projevovat zájem. Stejně tak není pravdou, že by důvodem rozvodu bylo násilné chování zůstavitelova otce. Zůstavitel měl o syna zájem, chtěl se s ním stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, nebylo mu lhostejno, co se se synem děje a snažil se dle svých možností se synem spojit – obrátil se též na příslušné úřady, avšak bez výsledku. Následně pak ztratil pojem o tom, kde syn žije, a v době jeho dospělosti již jej kontaktovat nemohl. Z těchto důvodů mají žalovaní za to, že listina o vydědění žalobce je platným právním jednáním.

3. Soud po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav:

4. Listinou o vydědění sepsanou dne 26. 11. 2012 ve formě notářského zápisu notářky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo], pan [příjmení] [celé jméno žalobce], [datum narození], vydědil žalobce, který je jeho synem. Jako důvod vydědění v této listině [obec] [celé jméno žalobce] uvedl:„ [příjmení] [celé jméno žalobce] o mne neprojevuje žádný zájem, který by jako potomek o svého otce měl projevovat. V době po rozvodu manželství s [jméno] [příjmení], matkou mého syna, v roce 1973 byl syn svěřen do výchovy matky. Syn se spolu s matkou odstěhoval z našeho společného bydliště a od té doby mi není známo, kde bydlí. Se synem jsem se od doby rozvodu nikdy neviděl. Moje rozvedená manželka mi nikdy syna nepůjčila a nedovolovala mi s ním jakýkoliv kontakt, na mé žádosti o umožnění styku se synem mi pokládala telefony a dávala se zapírat. Bývalá manželka se několikrát přestěhovala a časem jsem ztratil i jakékoliv informace o bydlišti syna Do dnešního dne mi není o synovi nic známo, nevím, zda je ženatý, zda má nějaké potomky, ani kde bydlí, kde a zda pracuje, ani mi o něm nejsou známi žádné jeho osobní poměry. Z doslechu vím, že se měl syn snad odstěhovat spolu s matkou do USA. Syn sám, mě nikdy nekontaktoval. Syn o mne neprojevuje žádný zájem, tedy ani zájem, který by jako syn o otce měl projevovat, a proto jsem se rozhodl syna vydědit a vydědit i jeho případné potomky“ (prokázáno notářským zápisem z 26. 11. 2012, sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo]).

5. Dne 23. 6. 2020 zůstavitel [obec] [celé jméno žalobce] zemřel. Řízení o pozůstalosti je vedeno před zdejším soudem pověřeným soudním komisařem notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka]. Jako s účastníky tohoto řízení o pozůstalosti je jednáno jednak se žalobcem, který je jediným synem zůstavitele, a jednak s žalovanými, kteří jsou zůstavitelovými synovci. Usnesením z 25. 11. 2020, č. j. [číslo jednací], soud uložil žalobci, aby do dvou měsíců od právní moci usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na určení, že je jediným dědicem zůstavitele (prokázáno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25. 11. 2020, č. j. [číslo jednací]).

6. Soud provedl rovněž důkazy čestným prohlášením [jméno] [příjmení] z 15. 2. 2021, čestným prohlášením [jméno] [příjmení] z 16. 2. 2021, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 3. 10. 1973, sp. zn. [spisová značka] (o rozvodu manželství zůstavitele a žalobcovy matky), a prohlášením matky žalobce [jméno] [anonymizováno] z 8. 1. 2021 Tyto důkazy však podrobně nehodnotil s ohledem na níže odůvodněný právní závěr, podle nějž z hlediska důvodnosti žaloby není relevantní, zda byl žalobce vyděděn po právu, či nikoliv.

7. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

8. Podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“)„ při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.“ 9. Podle § 1642 o. z.„ nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.“ 10. Podle § 1643 odst. 1 o. z.„ nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.“ Podle odst. 2 věty druhé tohoto ustanovení„ Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.“ 11. Podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z.„ ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.“ 12. Podle § 1650 o. z.„ nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.“ 13. Podle § 1654 odst. 1 věty první o. z.„ nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.“ 14. Podle § 1673 odst. 2 o. z.„ uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.“ 15. Podle § 168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“)„ soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.“ 16. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s.„ v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.“ 17. V nyní projednávané věci se žalobce postupem upraveným v § 168 a § 170 z. ř. s. pro spor o dědické právo domáhá určení, že je jediným dědicem zůstavitele s tím, že byl ze strany zůstavitele neplatně vyděděn, neboť nebyl naplněn zákonný důvod vydědění. Nerozporuje přitom pravost listiny o vydědění ani netvrdí jiný důvod její neplatnosti. Soud z níže rozvedených shledal, že v popsané situaci není dán spor o dědické právo. I pokud by totiž skutečně zákonný důvod vydědění nebyl naplněn, neměl by žalobce právo na pozůstalost ani podíl z ní, nýbrž by mu náležela pouze ochrana nepominutelného dědice upravená v ustanovení § 1650 a § 1654 o. z. Žalobce by v takovém případě měl za dědici (žalovanými) pohledávku na zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu.

18. Otázkou, jaké prostředky právní ochrany poskytuje právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (která je v tomto ohledu oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odlišná), nepominutelnému dědicovi, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, netvrdí však jiný důvod neplatnosti listiny o vydědění ani jiný důvod její neplatnosti, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017. V něm vysvětlil, že„ ustanovení § 1673 odst. 2 o. z., ve spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z. ř. s., se vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne 6. 8. 2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení ‚založit žádné právní účinky‘, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne 6. 8. 2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo. V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. svůj naléhavý právní zájem. (…) Žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z. ř. s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.“ Uvedený právní názor pak Nejvyšší soud potvrdil rovněž v usnesení z 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020.

19. Ani v nyní projednávané věci soud neshledal žádné důvody pro odchýlení od citovaného právního názoru Nejvyššího soudu. Skutečnost, že ochrana neprávem vyděděného nepominutelného dědice nespočívá v jeho právu na pozůstalost či podíl z ní, nýbrž pouze v existenci pohledávky na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, vyplývá z výslovné úpravy obsažené v § 1650 a § 1654 o. z. Případný spor o existenci takové pohledávky pak není možné řešit jako spor o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s. – úhrady takové pohledávky se může neprávem vyděděný nepominutelný dědic domáhat samostatnou žalobou na plnění.

20. Důvod pro odchýlení od citovaného právního názoru pak nepředstavuje ani skutečnost, že v nyní projednávané věci nebylo zjištěno, že by zůstavitel zanechal závěť, a že tedy žalovaní dědí nikoliv ze závěti, ale ze zákonné posloupnosti. Soud si je vědom skutečnosti, že v odborné literatuře panuje neshoda ohledně výkladu ustanovení § 1650 o. z. v takových situacích: Na jedné straně byl totiž vysloven názor, že § 1650 o. z. lze aplikovat pouze tehdy, pokud zůstavitel současně s vyděděním pořídil pro případ smrti – pokud byl nepominutelný dědic vyděděn neplatně, k prohlášení o vydědění se v řízení o pozůstalosti již nepřihlíží a postupuje se, jako kdyby žádné prohlášení o vydědění nebylo učiněno, tedy neplatně vyděděný potomek se stane dědicem ze zákonné dědické posloupnosti, nedědí-li se na základě dědické smlouvy nebo ze závěti. Jako argument pro tento závěr pak byla uvedena skutečnost, že podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod se dědění zaručuje (viz Svoboda, J. § 1650. In Fiala, R., Drápal, L. a kol.: Občanský zákoník IV. Dědické právo /§ 1475-1720 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 428–429, či Bednář, V. Několik poznámek k vydědění. Bulletin advokacie. 2018, č. 10, s. 25 an.). Na druhé straně byl pak oproti tomu vysloven názor, že v případě nenaplnění zákonných důvodů vydědění se neplatnost listiny o vydědění projevuje pouze tím, že nepominutelnému dědici zůstává právo na povinný díl (výplatu jeho hodnoty v penězích), nenáleží mu však právo na podíl z pozůstalosti. Jako argumenty pro tento názor byla uvedena vůle zůstavitele odejmout nepominutelnému dědici právo na pozůstalost a dále skutečnost, že„ pokud by neplatně vyděděný nepominutelný dědic (§ 1650 ObčZ) měl zpět své dědické právo, byl by tento výslovně vyloučený nepominutelný dědic v lepším postavení než ten, kdo byl zůstavitelem pouze mlčky opominut (§ 1651 odst. 1 ObčZ) nebo vyděděn bez uvedení důvodu (§ 1648 ObčZ), když v takových případech také náleží nepominutelnému dědici jen právo na povinný díl“ (viz Talanda, A., Talandová, I. Postavení nepominutelného dědice. Právní rozhledy. 2018, č. 7, s. 229 an., či Kittel, D. § 1650 In Petrov, J., Výtisk, M, Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1591–1592).

21. Soud se přiklonil k druhému z citovaných výkladů § 1650 o. z., a tedy k názoru, že vydědí-li zůstavitel nepominutelného dědice, aniž by byly naplněny zákonné důvody vydědění a aniž by bylo sepsáno pořízení pro případ smrti, má takto neplatně vyděděný nepominutelný dědic pouze právo na výplatu hodnoty povinného dílu v penězích, nikoliv však na podíl z pozůstalosti. Uvedený výklad totiž nejen odpovídá jazykovému vyjádření § 1650 o. z., ale především i jeho smyslu a účelu, kterým je ochrana postavení nepominutelného dědice za současného respektování kvalifikovaně vyjádřené poslední vůle zůstavitele. Právě zásada autonomie vůle zůstavitele (testovací autonomie) představuje vůdčí princip dědického práva a této zásadě by zjevně odporovalo, pokud by vyděděný potomek měl nabýt podíl z pozůstalosti, či dokonce pozůstalost celou, ačkoliv právě to si zůstavitel výslovně nepřál a přestože takto přísný standard ochrany nepominutelného dědice z textu zákona ani nevyplývá. Nelze se pak ztotožnit ani s argumentem, podle nějž uvedené závěry představují porušení čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod, podle nějž se dědění zaručuje: tato záruka spočívá v povinnosti státu zajistit hmotněprávní úpravu dědění v souladu se základními ústavními principy a také procesní možnost efektivně se svých dědických práv domáhat (Srov. Tomoszek, M., Vomáčka, V. Čl. 11 In Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 s. 362–421), z podstaty věci z ní však nemůže za všech okolností plynout nárok na nabytí celé pozůstalosti či její poměrné části i navzdory vůli zůstavitele. Na okraj pak lze dodat, že k obdobným závěrům ve vztahu k následkům nenaplnění zákonných důvodů vydědění jako soud v nyní projednávané věci dospěla též německá a rakouská doktrína (srov. k tomu Talandová, I. Vyloučení práv nepominutelného dědice a jeho procesní postavení. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci Olomouc, 2019, s. 82–83).

22. I žalobce v nyní projednávané věci se nachází v pozici nepominutelného dědice (jediného syna zůstavitele), který nerozporuje, že listina o vydědění z 26. 11. 2012 skutečně vyjadřuje vůli zůstavitele, a jako jediný důvod neplatnosti této listiny tvrdí nenaplnění zákonných důvodů vydědění – konkrétně žalobce poukazuje na to, že se zůstavitelem sice skutečně nebyli v žádném kontaktu, tuto situaci však měl zavinit zůstavitel, nikoliv žalobce. Při aplikaci výše rozvedených právních závěrů na projednávanou věc je pak zřejmé, že i v této situaci žalobci může – v případě, by jeho skutková tvrzení byla pravdivá, a důvody vydědění by tak skutečně nebyly dány – náležet pouze zákonná ochrana nepominutelného dědice v podobě práva na výplatu hodnoty povinného dílu, nikoliv však právo na celou pozůstalost. Zbývá dodat, že jiný závěr by nejen odporoval právní úpravě obsažené v § 1650 a § 1654 o. z., ale v poměrech projednávané věci by se též jevil zjevně nespravedlivým vůči žalovaným: Mezi účastníky je v podstatě nesporné, že zůstavitel nebyl s žalobcem v žádném kontaktu a se žalovanými naopak vztahy udržoval (jakkoliv spor naopak panuje ohledně příčin této situace, které mohou být pro naplnění zákonných důvodů vydědění rozhodnými). Současně je pak zřejmé, že zůstavitel v listině o vydědění sepsané ve formě notářského zápisu vyjádřil svou vůli, aby žalobce nedědil, a lze důvodně předpokládat, že tak učinil v očekávání nástupu zákonné posloupnosti dalších dědických skupin, do nichž spadají žalovaní. Pokud by měl soud nyní určit, že právě žalobce je jediným dědicem zůstavitele, představoval by takový závěr nepřiměřený zásah do zůstavitelovy poslední vůle.

23. Soud proto uzavírá, že nehledě na platnost, či neplatnost listiny o vydědění z 26. 11. 2012 žalobce není jediným dědicem zůstavitele, a podaná žaloba proto není důvodná. I pokud by nebyly dány důvody vydědění, žalobce by byl pouze věřitelem dědiců a svých práv by se mohl domáhat žalobou na plnění vůči nim. Z tohoto důvodu pak též v nyní projednávané věci není dán spor o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s., a ani usnesení soudního komisaře, kterým mu bylo uloženo podání žaloby, nemohlo vyvolat právní účinky. S ohledem na možnost domáhat se svých práv samostatnou žalobou na plnění mimo rámec řízení o pozůstalosti pak žalobci nemůže svědčit ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

24. Ze všech uvedených důvodů soud podanou žalobou v plném rozsahu zamítl.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že úspěšným žalovaným právo na jejich náhradu nepřiznal (a to po jejich vyjádření k tomuto postupu na jednání konaném 8. 2. 2022). Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení soud spatřuje ve skutečnosti, že žalobce žalobu podal na základě nesprávné výzvy soudního komisaře, přičemž současně v řízení tvrdil skutečnosti, které (pokud by byly prokázány) podle ustálené judikatury skutečně mohou vést k závěru o tom, že byl vyděděn neprávem. Žalovaní navíc odmítli i možnost jakéhokoliv smírného řešení sporu, ač žalobce byl naopak k jednání o smíru ochoten.