12 C 361/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr Evou Procházkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , příjmení republika jednající prostřednictvím název žalované , IČO , sídlem adresa žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 216 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 216 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 31. 11. 2015 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 57 354 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.</b> 1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 216 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o obchodním zastoupení. Smluvní vztah byl ukončen dne 29. 12. 2014 odstoupením ze strany žalovaného z důvodu evidence žalobkyně v Centrální evidenci exekucí. Žalobkyně během spolupráce vytvořila pro žalovaného kmen klientů, jehož souhrnná výše ročního pojistného činila 1 945 367 Kč a souhrnná výše roční provize 918 611 Kč. K ukončení spolupráce kmen klientů generoval žalovanému provize v průměrné měsíční výši 18 012 Kč. Žalobkyně dne 27. 11. 2015 uplatnila nárok na zvláštní odměnu, neboť žalovaná má stále provize z klientů, které získala žalobkyně a má provize ze stávajících klientů, které žalovaná společnost svěřila do servisní správy, u kterých žalobkyně významně rozvinula obchod nebo svým servisem smlouvy udržela životaschopným.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalobkyně akceptovala smlouvu, jejíž součástí byla doložka o právu žalovaného odstoupit od smlouvy, pokud bude žalobkyně evidována v Centrální evidenci exekucí. Tato skutečnost svědčí o tom, že obchodní zástupce není ve svém životě schopen plnit závazky a poškozuje dobré jméno žalované. Dne 3. 12. 2014 žalovaná zjistila, že vedle exekucí zahájených v roce 2013 se Centrální evidenci exekucí objevila v roce 2014 další exekuce. Žalovaná odstoupila od smlouvy pro porušení povinností žalobkyně, právo na zvláštní odměnu proto nevzniklo. Jde-li o podmínky pro nepřiznání zvláštní odměny, obchodnímu zástupci nenáleží zvláštní odměna v případě, že poruší smluvní povinnost vůči zastoupenému, pro kterou by mohl zastoupený od smlouvy odstoupit. Podmínkou je, nikoli že je ujednána možnost odstoupení a žalovaná společnost této možnosti využije, ale to, že obchodní zástupce poruší svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení a pro porušení takové povinnosti sjednána možnost odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení. Ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 5. 12. 2014 není uvedeno, že obchodní zástupce nesmí být veden po dobu spolupráce se žalovanou společností v rejstříku dlužníků. Povinnosti zprostředkovatele jsou uvedeny v bodě pátém, ale ani v jednom bodě není uvedena povinnost žalobkyně nebýt v rejstříku dlužníků. Ze strany žalovaného tak jde jen o možnost, nikoli porušení povinnosti.

3. Po skutkové stránce soud došel k následujícím zjištění. Žalobkyně uzavřela se žalovanou společností dne 20. 9. 2010 smlouvu o obchodním zastoupení a spolupráci a správě při sjednávání pojištění (první smlouva). Dne 12. 12. 2013 byla první smlouva nahrazena novou smlouvou (druhá smlouva). Dne 5. 12. 2014 byla Druhá smlouva nahrazena třetí smlouvou (třetí smlouva) (nesporná tvrzení stran, prokázáno výpisem z obchodního rejstříku). Dne 29. 12. 2014 byl smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou společností z titulu třetí smlouvy ukončen odstoupením žalované společnosti od smlouvy s tím, že žalovaná společnost využila svého práva dle článku X., odst. 1, písm. i) třetí smlouvy, tj. z důvodu evidence žalobkyně v Centrální evidenci exekucí (CEE) (důkaz smlouvou o obchodním zastoupení a smlouvou o pomoci při správě pojistného kmene ze dne 5. 12. 2014, odstoupením od smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o pomoci při správě pojistného kmene uzavřené dne 5. 12. 2014). Dne 3. 12. 2014 žalovaný opatřil aktuální výpis z CCE, z něhož vyplývá aktuální sedmý záznam o zahájení exekuce s datem zápisu dne 29. 7. 2014 (prokázáno výsledkem vyhledávání v Centrální evidenci exekucí s časem zobrazení výsledku k dotazu: 03. 12. 2014 – 09:46:22). Žalobkyně dopisem ze dne 27. 11. 2015 doručeným žalované společnosti dne 29. 11. 2015 uplatnila u žalované společnosti svůj nárok na zvláštní odměnu ve smyslu § 2514 o.z. (prokázáno výzvou k zaplacení zvláštní odměny ze dne 27. 11. 2015). Žalovaná společnost nárok na zvláštní odměnu odmítla s odůvodněním, že žalobkyně na něj nemá nárok ve smyslu ust. § 2517, písm. a) o.z. (prokázáno dopisem žalovaného právnímu zástupci žalobkyně ze dne 3. 12. 2015).

4. Po právní stránce soud posoudil shora uvedený skutkový stav následovně: <i>Podle § 2514 odst. 1o.z. zanikne-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na zvláštní odměnu, pokud a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné výhody a b) placení zvláštní odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo neujednání konkurenční doložky.</i> <i>Podle § 2517 písm. a) o.z. právo na zvláštní odměnu nevznikne, ukončil-li zastoupený obchodní zastoupení pro takové porušení povinnosti obchodním zástupcem, které by ho opravňovalo k odstoupení od smlouvy.</i> 5. Právo na zvláštní odměnu žalobkyni nevzniklo. S uzavřením smlouvy dne 5. 12.2014 žalobkyně souhlasila s tím, že svým podpisem stvrdila také oprávnění žalované k odstoupení od smlouvy, bude-li evidována v Centrální evidenci exekucí jako povinná. Žalobkyni v důsledku uzavření smlouvy obsahující tento článek vznikla povinnost netvořit dluhy a zejména„ nebýt evidována v Centrální evidenci exekucí“. Tuto povinnost žalobkyně porušila. Žalovaný využil svého práva ukončit obchodní zastoupení pro porušení uvedené povinnosti žalobkyně jako obchodní zástupkyně. K tomu soud doplňuje, že skutečnost existence původních i pozdějších exekucí musela být známa především žalobkyni jakožto povinné, a proto v případě uzavření smlouvy obsahující citované ustanovení, mohla vyvinout aktivitu ke změně pro ni nepříznivého článku. Pokud tak, v postavení obchodnice (prokázáno smlouvou o obchodním zastoupení a smlouvou o pomoci při správě pojistného kmene, kde vystupuje jako podnikatelský subjekt s IČO) s právním vědomím rolového minima neučinila, když během řízení netvrdila ani nedokládala, že by se o změnu článku vůbec pokoušela, musela si být vědoma toho, že žalovaná může za takových okolností od smlouvy kdykoli odstoupit, natož došlo-li aktuálně k rozmnožení počtu exekucí vedených vůči žalobkyni.

6. Podle § 2517 písm. a) o.z. při porušení povinností, které by opravňovaly zastoupeného odstoupit od smlouvy, nárok na zvláštní odměnu nevznikne. Právo na zvláštní odměnu žalobkyni tudíž s odkazem na článek X odst. 1. písm. i) smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o pomoci při správě pojistného kmene, jenž kontinuálně navazuje na znění ust. §2517 o.z., nemohlo vzniknout. V tomto případě citovaným zákonným ustanovením stanovená podmínka byla naplněna nikoli jen v rovině teoretické - byl tu důvod k odstoupení zákonem a smlouvou založen, ale k jejímu praktickému naplnění také aktem odstoupení od smlouvy došlo (nesporná tvrzení účastníků, prokázáno dále odstoupením od smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o pomoci při správě pojistného kmene uzavřené dne 5. 12. 2014 ze dne 8. 12. 2014). Ze systematiky smlouvy je přitom patrné, že důvod, pro který došlo k odstoupení od smlouvy je důvodem sankčním, vyskytujícím se v řadě jednání, která smlouva pokládá za sankce hodné. Sankcí je samo odstoupení, s nímž je spojen zánik na výplatu zvláštní odměny.

7. I kdyby soud vycházel z faktu, že žalovaná akceptovala po určitou dobu existenci několika exekucí vůči žalobkyni, nebylo by možné odhlédnout od znění čl. X odst. 1 písm. i) smlouvy. Z dikce tohoto článku je jednoznačně patrno, že záleží výhradně na žalovaném, zda takový stav bude subjektivně tolerovat ještě jako přijatelný (vyjádřeno slovesem může), zvláště po zjištění existence dalšího záznamu v Centrální evidenci exekucí.

8. Pokud žalobkyně tvrdila a toliko svou účastnickou výpovědí dokládala tvrzení o zastřeném důvodu ukončení smlouvy, podotýká soud, že listina nazvaná Odstoupení od smlouvy ze dne 8. 12. 2014, jejíž doručení do sféry své dispozice žalobkyně nepopírá, důvod ve smyslu čl. X. odst. 1 písm. i) smlouvy dokládá. Má-li se soud při hodnocení důkazů vyjádřit k průkaznosti proti sobě stojících důkazních prostředků – tj. k písemnosti v podobě odstoupení od smlouvy ze dne 8. 12. 2014, jejíž obsah koresponduje s ujednáním účastníků dle smlouvy ze dne 5. 12. 2014 a k důkazu výslechem žalobkyně, který lze hodnotit spíše jako důkaz podpůrný, neboť výslech má zpravidla nižší objektivitu a tudíž také hodnotu (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 261/2014-287), nezbývá než vyzdvihnout autentický listinný důkaz. Sama účastnická výpověď o šikanózním zásahu další osoby, nemůže bez dalšího důkazního kontextu obstát, nadto se zřetelem k nezměnitelné povaze písemného důkazu i jeho časové vazbě na zjištění dalšího záznamu v Centrální evidenci exekucí dne 3. 12. 2014 žalovaným (prokázáno dále výsledkem vyhledávání v Centrální evidenci exekucí s časem zobrazení výsledku k dotazu: 03. 12. 2014 – 09:46:22). Nemožno přitom odhlédnout ani od skutečnosti, že podle Centrální evidence exekucí předložené žalovanou stranou k datu 25. 10. 2019 se počet exekucí, v nichž žalobkyně figuruje jako povinná, dále rozrostl (prokázáno výpisem z Centrální evidence exekucí k datu 4. 9. 2019). Výtka žalobkyně - že žalovaný uzavřel smlouvu až dva dny poté, kdy zjistil další zápis exekuce do Centrální evidence exekucí - odpadla, neboť žalovaný svou prodlevu vysvětlil hromadným uzavíráním smluv spojeným s náročnou administrativou, kterou za řízené po skutkové stránce potvrdila sama žalobkyně.

9. Z listinného důkazu předloženého žalobkyní nazvaného exekuční příkaz č.j. [číslo jednací] soud během své rozhodovací činnosti nevycházel, jelikož samotný fakt vyrozumění žalovaného žalobkyní o probíhající exekuci není důvodem, pro který by aplikace čl. X. odst. 1 písm. e) smlouvy byla vyloučena.

10. Jde-li o další důkazy v podobě provizních přehledů a dokladů o objemu uzavřených smluv, soud nepřistoupil k jejich provedení, neboť z důvodu zamítnutí žaloby pro nesplnění podmínky vzniku nároku na výplatu zvláštní odměny, je nepovažoval za právně významné. Skutková tvrzení o tom, zda k okamžiku skončení spolupráce se žalobkyní měl žalovaný značný přínos z její činnosti a trval-li tento přínos i po ukončení spolupráce za daného právního posouzení nemohla v řízení nalézt své uplatnění.

11. Vzhledem k tomu, že právní titul z žalovaným prokázaného důvodu jej opravňoval k odstoupení od smlouvy, neboli právní jednání žalovaného mělo oporu ve vzájemném smluvním ujednání účastníků, rozhodl soud o zamítnutí žaloby.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 57 354 Kč Tyto náklady tvoří náklady zastoupení advokátem, jež představuje odměna advokáta stanovená podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty 216 000 Kč sestávající z částky 9 180 Kč za každý z pěti účelně učiněných úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 4. 7. 2018, vyjádření k replice žalobce ze dne 23. 10. 2019, účast na soudním jednání přesahujícím dvě hodiny /tj. 2 úkony/ dne 18. 2. 2021), dále náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. za každý z pěti výše jmenovaných úkonů právní služby a náhrada za jednadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 47 400 Kč ve výši 9 954 Kč. Za další vyúčtované úkony (podání odvolání dne 10. 12. 2018 a podání dovolání dne 23. 1. 2019) soud žalovanému ničeho nepřiznal, neboť dne 10. 12. 2018 žalovaný podal dovolání (nikoli odvolání), které nebylo úspěšné a nejedná se tedy o účelně učiněný úkon právní služby, pročež nelze ze stejného důvodu žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení za neúčelně zaplacený soudní poplatek za dovolání v částce 4 000 Kč, a dne 23. 1. 2019 žalovaný žádný úkon dle spisu neučinil.