15 C 1/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Gottwaldovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1.) Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2.) Jméno advokáta C , narozený Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta C - Krč zastoupený advokátem Jméno advokáta E sídlem Adresa advokáta E pro určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalované na určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví

I. Žaloba, aby bylo určeno, že , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , bytem , adresa, , , adresa, , je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, se zamítá.

II. Určuje se, že pozemky parc. č. , Anonymizováno, /1 a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. Kunratice, obec Praha, zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, jsou v podílovém spoluvlastnictví , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , bytem , adresa, , , adresa, , a , Jméno advokáta C, , nar. , Datum narození advokáta C, , bytem , Jméno advokáta D, , adresa, , přičemž každý má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 25 400 Kč, k rukám právního zástupce žalované 1), a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného 2), a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou, podanou k zdejšímu soudu dne 30. 12. 2016 (na č.l. 1-3 spisu), se žalobkyně domáhala určení jejího vlastnického práva k pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. Kunratice, obec Praha, zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že 1. žalovaná je zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, avšak tento stav je neoprávněným zásahem do vlastnického práva žalobkyně. Vkladovou listinou, na základě které bylo vlastnické právo 1. žalované vloženo do katastru nemovitostí, je Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřená dle ust. § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která měla být uzavřena mezi tehdejší žalobkyní (s tehdejším příjmením , jméno FO, ) a 1. žalovanou dne 22. 5. 2006. V rámci žaloby uvedla, že zajišťovací převod práva platně nevznikl, neboť nevznikl závazek, který by měl být zajišťovacím převodem zajištěn. Dle čl. II. Smlouvy má zajišťovací převod zajišťovat závazek žalobkyně (jako dlužníka) ze Smlouvy o půjčce. Smlouva o půjčce, která má být zajišťovacím převodem vlastnického práva zajištěna, má být Smlouva o půjčce vzniklá při podpisu smlouvy (22. 5. 2006) tak, že 1. žalovaná (jako věřitel) poskytne žalobkyni (jako dlužníku) částku 1 500 000 Kč. Smlouva o půjčce je reálný kontrakt, tedy ke smlouvě o půjčce dochází až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Žalovaná částku ve výši 1 500 000 žalobkyni nikdy neodevzdala, proto Smlouva o půjčce tak nevznikla. Jelikož zajišťovací převod vlastnického práva je vztahem akcesorickým a pokud pohledávka, pro kterou měl být zajišťovací převod práva zřízen, nevznikla, není tu zajišťovací převod práva (i kdyby samotná smlouva o zřízení zajišťovacího převodu práva byla bezvadná). Neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva, má tato okolnost za následek, že podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva – ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí – vlastnické právo nevznikne (obdobně též judikát NS ČR ze dne 4.4.2002, sp.zn. 21 Cdo 957/2001). Dále žalobkyně uvedla, že Smlouva o půjčce, která má být součástí Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, je neplatná rovněž z důvodu její neurčitosti. Ve smlouvě je uvedeno, že 1. žalovaná (jako věřitel) má poskytnout žalobkyni (jako dlužníku) částku ve výši 1 500 000 Kč a žalobkyně má vrátit 1. žalované částku 2 100 000 Kč. Tento rozpor není zdůvodnitelný ani tím, že rozdíl 600 000 Kč mají činit úroky z půjčky, neboť dle čl. II. odst. 4 Smlouvy má nýt půjčka poskytnuta s úrokem ve výši dvojnásobku reposazby stanovené ČNB ke dni uzavření smlouvy, přičemž reposazba ke dni 22. 5. 2006 činila 2 %, dle tohoto ustanovení tak úrok z půjčky má činit 30 000 Kč (soud zde jen pro přehlednost uvádí, že tvrzení žalobkyně je rovněž zavádějící a nepřesné, neboť při shora uvedené 2% reposazbě vyhlášené ČNB, účinné k datu uzavření smlouvy, činí její dvojnásobek 4%, kdy 1% z částky 1 500 000 Kč činí 15 000 Kč, prostým výpočtem tedy z částky 1 500 000 by byl 4% úrok 60 000 Kč, nikoli žalobkyní uváděných 30 000 Kč). Jako další důvod absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu pak žalobkyně uvedla, že Smlouva neobsahuje nezbytné náležitosti. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že pokud ve smlouvě chybí ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je smlouva absolutně neplatná, popř. že zajišťovací převod práva lze sjednat tzv. ujednáním obsahujícím závazek věřitele vydat dlužníkovi tzv. hyperochu (případný přebytek zpeněžení) a ujednáním, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době užity užitky vzešlé ze zajištění. Jelikož obě tato ujednání ve smlouvě chybí, má žalobkyně za to, že je absolutně neplatná. Naléhavý právní zájem potom žalobkyně spatřovala v tom, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitostí, neboť dochází k poškozování a ohrožování jejích práv. Uvedla, že žalovaná 1) je zapsána jako vlastník nemovitostí a této žalobě je třeba dát přednost před žalobou na plnění, když rozhodnutí o tom, kdo je vlastníkem, je způsobilé vytvořit pevný základ pro vztahy účastníků sporu.

2. Podáním ze dne 22. 5. 2017 na č.l. 22 spisu se 1. žalovaná vyjádřila k žalobě v tom smyslu, že navrhla její zamítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Doplnila, že mezi manželi , jméno FO, byla uzavřena Smlouva o zúžení SJM, jejíž neúčinnosti se žalovaná dovolává v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. , spisová značka, , když touto smlouvou byla veškerá aktiva společného jmění bývalých manželů , jméno FO, vyvedena bez adekvátní protihodnoty tak, aby byli zkráceni věřitelé, zejména pak , Anonymizováno, , tedy poškozený v trestním řízení, což je právní předchůdce 1. žalované. Následně byla dne 22. 5. 2006 uzavřena smlouva o půjčce se zajišťovacím převodem práva, která na předchozí právní úkon navazovala a která je dle žaloby neplatná. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdí neúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne , datum, , nemohly být ani platně převedeny nemovitosti, kterých se žalobkyně touto žalobou domáhá. Tyto jsou dle hmotného práva doposud v nevypořádaném společném jmění bývalých manželů , jméno FO, . V rámci procesní obrany žalovaná tvrdila, že na projednání žaloby není naléhavý právní zájem. Dále mu není zřejmé, jaké budoucí spory by měla žaloba odvracet, když se 1. žalovaná (a předtím její právní předchůdce) dovolává již od roku 2007 toho, že vyvedení nemovitostí ze SJM bývalých manželů , jméno FO, nebylo účinným právním úkonem a že tyto nemovitosti jsou stále předmětem SJM a můžou být exekučně postiženy, aby mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka 1. žalované, jejíž vznik se datuje ke dni 16. 2. 2005. Žalovaná i v tomto řízení poukazuje na účelovost zúžení SJM a časovou souvislost mezi vznikem jeho pohledávky z titulu náhrady škody a datem zúžení SJM. Žalobkyně tvrdí, že smlouva o půjčce nevznikla, když žalovaná částku 1 500 000 Kč žalobkyni neodevzdala. O tom, že půjčka byla poskytnuta, svědčí i to, že žalobkyně půjčku několik let splácela a není vysvětlitelné, proč by žalobkyně splácela peněžité částky žalované, aniž by půjčka existovala. Pokud jde o neplatnost dohody z důvodu sjednání úroku, potom 1. žalovaná tvrdí, že úroky byly sjednány platně dohodou smluvních stran, v opačném případě může mít tato skutečnost vliv pouze na platnost ujednání o úrocích z půjčky, nikoliv smlouvy o půjčce jako celku. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla žalobu zamítnout.

3. Usnesením ze dne 22. 8. 2017, č.j. 15 C 1/2017-29 bylo stávající řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 23 C 84/2007, přičemž usnesení nabylo právní moci dne 21. 9. 2017. Usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 7. 2019, č.j. 15 C 1/2017-34 potom bylo rozhodnuto o pokračování v řízení z důvodu pravomocného ukončení souvisejícího řízení.

4. Podáním ze dne 12. 8. 2019 (na č.l. 39) učinila 1. žalovaná ve věci vzájemný návrh, kterým navrhla, aby soud určil, že pozemky parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. Kunratice, obec Praha, zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, jsou v podílovém spoluvlastnictví , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , bytem , adresa, , , adresa, , a , Jméno advokáta C, , nar. , Datum narození advokáta C, , bytem , Jméno advokáta D, , adresa, , přičemž každý má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny. Návrh odůvodnila tím, že v souvisejícím řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 23 C 84/2007 byla žalovaná úspěšná a bylo rozhodnuto o tom, že smlouva o zúžení sjm je vůči žalované právně neúčinná, když bylo prokázáno, že důvodem uzavření této smlouvy bylo zkrátit uspokojení pohledávek žalovaného vůči , tituly před jménem, , jméno FO, , a to ze strany žalobkyně a , tituly před jménem, , jméno FO, . Nemovitosti, které jsou předmětem sporu, tak byly ve společném vlastnictví bývalých manželů a nikdy nebyly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Manželství , tituly před jménem, , jméno FO, a žalobkyně zaniklo rozvodem a v zákonné tříleté lhůtě nedošlo k vypořádání SJM ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu, nemovitosti jsou tak v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a , Jméno advokáta C, . 1. žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek NS ČR sp.zn. 22 Cdo 3245/2017-254 ze dne 20.9.2017, který uvádí, že „je-li v katastru nemovitostí jako vlastník evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, ale nevypořádaného společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§ 741 o. z. a § 150 odst. 4 obč.zák.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.“ Dále doplnil, že 1. žalovaná stejně jako žalobkyně tvrdí, že smlouva o zajišťovacím převodu je neplatná, jde tedy o nespornou skutečnost. Proto se 1. žalovaná domáhá určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a , Jméno advokáta C, . Naléhavý právní zájem spatřuje 1. žalovaná v tom, že v případě, že bude určeno, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví, může z tohoto majetku dojít k vymožení pohledávek vůči , tituly před jménem, , jméno FO, . Proto tedy 1. žalovaná vznesla vzájemný návrh, aby soud rozhodl, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a , tituly před jménem, , jméno FO, .

5. Podáním ze dne 20. 8. 2020 na č.l. 98 spisu učinila 1. žalovaná (v případě vzájemného návrhu však de facto v pozici žalobkyně) návrh, aby do řízení přistoupil na straně žalované , Jméno advokáta C, (nyní 2. žalovaný). Žalobkyně podáním na č.l.104 navrhla, aby návrh na přistoupení 2. žalovaného byl zamítnut, s přistoupením 2. žalovaného nesouhlasí a má za to, že není splněna ani podmínka ekonomičnosti řízení a jen by to navýšilo náklady řízení, daný postup tedy není zapotřebí. Usnesením ze dne 7. 12. 2020, č.j. 15 C 1/2017-106, soud připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupil jako 2. žalovaný , Jméno advokáta C, , neboť 1. žalovaná, ovšem v rámci vzájemného návrhu, kde zastává pozici žalobce, navrhla přistoupení jmenovaného jako dalšího účastníka na straně žalované. Proti uvedenému usnesení podala žalobkyně odvolání na č.l. 111 (kde se mylně označila za žalovanou), přičemž dané odvolání doplnila podáním na č.l. 115, naopak 1. Žalovaná navrhla jeho potvrzení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č.j. 70 Co 85/2021-125, bylo sice napadené usnesení formálně zrušeno, ale toliko z formálních důvodů, kdy se soud nedotázal budoucího 2. žalovaného - , Jméno advokáta C, , byť připouští jeho vstup na straně žalované, zda souhlasí se vstupem do řízení (jako kdyby vstupoval na straně žalobce, neboť v souvislosti se vzájemným návrhem má faktické postavení žalobce). Dále však odvolací soud jako tzv. obiter dictum uvedl (viz odst. 11-13 odůvodnění usnesení MS v Praze), za jakých okolností lze odmítnout přistoupení účastníka s tím, že v daném případě o žádnou z těchto situací nejde, navíc pokud žalovaná požaduje určení, že sporné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a , Jméno advokáta C, , musí být , Jméno advokáta C, účastníkem řízení, neboť má být rozhodováno o jeho právech. Dále je zde hledisko hospodárnosti řízení, kdy žalobkyně sice namítá, že návrh na přistoupení dalšího účastníka je obstrukční, ale neuvádí žádné konkrétní námitky ve vztahu k rozsahu dokazování. Žalovaná žádné rozsáhlé dokazování související se vstupem nového účastníka do řízení nenavrhovala. Žalobkyně i 1. žalovaná se ve svých návrzích domáhají určení vlastnictví k týmž nemovitostem, rozdílně nahlížejí na to, zda je jejich vlastníkem výlučně žalobkyně, nebo zda jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a , Jméno advokáta C, , lze tudíž usuzovat, že ve vztahu ke vzájemnému návrhu nebude třeba nijak rozsáhlejšího dokazování, než ve vztahu k žalobě samotné. Nic tedy nesvědčí pro závěr, že by vstup 2. žalovaného do řízení byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

6. Vázán soud právním názorem odvolacího soudu specifikovaným v odst. 5 odůvodnění tohoto rozsudku, prvoinstanční soud přípisem na č.l. 127 spisu učinil dotaz na , tituly před jménem, , jméno FO, , zda tento souhlasí se svým vstupem do řízení, kdy podáním na č.l. 128 tento vyslovil souhlas se svým vstupem do řízení. Usnesením ze dne 3. 6. 2021, č.j. 15 C 1/2017-130 soud připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupil jako další účastník 2) žalovaný, neboť již byl zhojen formální nedostatek spočívající v absenci souhlasu , Jméno advokáta C, s jeho vstupem do řízení na straně žalované, přičemž ve vztahu k dřívějším odvolacím námitkám se zdejší soud plně ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, který se (jako obiter dictum) vyslovil, kdy a za jakých okolností lze odmítnout přistoupení nového účastníka s tím, že je zřejmé, že o žádnou z těchto situací nejde a není ani porušena zásada hospodárnosti řízení. Usnesení nabylo právní moci dnem 30. 6. 2021.

7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti, které posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé, přičemž zjistil následující skutkový stav:

8. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že 1. žalovaná je zapsána jako výlučný vlastník pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. Kunratice, obec Praha, zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, přičemž jako nabývací titul je zapsána Smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 22. 5. 2006, s právními účinky vkladu k datu 23. 5. 2006.

9. Dne 22. 5. 2006 měla být mezi žalobkyní jako dlužníkem (pod tehdejším příjmením , jméno FO, ) a 1. žalovanou jako věřitelem uzavřena Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dle ustanovení § 553 zákona č. 40/1964, občanský zákoník. Dle čl. II. Smlouvy má zajišťovací převod zajišťovat závazek žalobkyně (jako dlužníka) ze Smlouvy o půjčce vzniklé při podpisu smlouvy (22. 5. 2006), na jejímž základě 1. žalovaná (jako věřitel) poskytne žalobkyni (jako dlužníku) částku 1 500 000 Kč (prokázáno Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřenou dle ustanovení § 553 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, Smlouvou o půjčce ze dne 22. 5. 2006, nesporným tvrzením účastníků, nesporným tvrzením účastníků ohledně neplatnosti Smlouvy o zajišťovacím převodu, učiněným při jednání konaném dne 13.5.2020 na č.l. 75 spisu).

10. Mezi účastníky bylo nesporné, že shora popsaná Smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 22. 5. 2006 je absolutně neplatná (prokázáno nesporným tvrzením účastníků ohledně neplatnosti Smlouvy o zajišťovacím převodu, učiněným při jednání konaném dne 13.5.2020 na č.l. 75 spisu). Soud jen pro úplnost dodává, že i kdyby účastníci neučinili dané nesporným, musel by soud nepochybně dojít ke shodnému závěru o absolutní neplatnosti takovéto zajišťovací smlouvy, a to s ohledem na již ustálenou judikaturu ve skutkově obdobných věcech, týkajících se zajišťovacích institutů a otázky jejich absolutní neplatnosti.

11. Manželství účastníků bylo uzavřeno dne , datum, a rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2008 (prokázáno rozvodovým rozsudkem zdejšího soudu ze dne , datum, , čj. 39 C 140/2008-18 s doložkou právní moci). V průběhu manželství účastníků se účastníci snažili modifikovat společného jmění manželů Dohodou o zúžení zákonem stanovaného rozsahu společného jmění manželů ze dne 24. 3. 2005, kterou však soud posoudil v tomto řízení jako absolutně neplatnou, jak bude podrobněji zdůvodněno v rámci právního posouzení, také zdejší soud se v jiném řízení vyslovil v tom smyslu, že uvedená Dohoda o zúžení SJM neobsahuje jakékoliv ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání (a to ani pozitivní, že by žalobkyně smlouvou nabyla do výlučného vlastnictví majetek vysoké hodnoty a s manželem se tedy nějakým způsobem vyrovná, ale ani negativní, že mu na vyrovnání nezaplatí ničeho). Žalobkyně tak touto dohodou o zúžení SJM nabyla veškerá aktiva SJM, naproti tomu 2. žalovaný nenabyl žádný majetek ze SJM (prokázáno Dohodou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 24.3.2005, nepravomocným rozsudkem zdejšího soudu pod sp.zn. 9 C 357/2019-184, který je t.č. s odvoláním u Městského soudu v Praze, zejména odst. 38 odůvodnění). Touto Dohodou o zúžení společného jmění manželů měly být uvedené nemovitosti (mj. též bytová jednotka č. , Anonymizováno, a budova čp. , Anonymizováno, a pozemky zapsané na LV.č. , hodnota, ) a obchodní podíl společnosti , právnická osoba, převedeny ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví a majetku žalobkyně, bez jakékoliv protihodnoty pro 2. žalovaného. Do výlučného vlastnictví žalobkyně též měly být převedeny další nemovitosti, a sice ty, které jsou předmětem tohoto řízení, a to pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u , právnická osoba, pro hl. m. , jméno FO, , katastrální pracoviště , adresa, , opět bez jakékoliv protiplnění ve prospěch druhého z manželů, bez jakéhokoliv ekvivalentu pro něj. Žalobkyně tak byla následně evidována jako jediný vlastník těchto nemovitostí v katastru nemovitostí a jediný společník uvedené společnosti. Trestním rozsudkem ze dne 18. 07. 2012 č.j. 41 T 13/2009 - 1043 byl 2. žalovaný uznán vinným z úmyslného trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, kterého se měl dopustit dne 7. 5. 2004 a byla mu uložena povinnost k náhradě škody ve výši 7 650 000 Kč vůči poškozené , Anonymizováno, v Praze 2. Pohledávka 1. žalované vůči , Anonymizováno, ve výši 7 650 000 Kč tak vznikla za trvání manželství s žalobkyní (dne 7. 5. 2004), ještě předtím, než mělo být jejich SJM modifikováno shora uvedenou dohodou. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 30. 10. 2008 dle ustanovení § 24a zák. o rodině. Právní moci rozsudku o rozvodu se stala účinnou dohoda účastníků uzavřená 14. 9. 2005 upravující vypořádání majetkových práva povinností pro dobu po rozvodu, v které uvedli, že do SJM nespadají žádné nemovitosti s tím, že veškeré nemovitosti jsou dle NZ , Anonymizováno, ve výlučném vlastnictví žalobkyně, rovněž tak veškeré vybavení bytu je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, do SJM nespadají žádné závazky. Řízení o vypořádání SJM zahájené v roce 2011 pod sp. zn. , spisová značka, bylo zastaveno dne 3. 1. 2017 z důvodu zpětvzetí žaloby. Městský soud v , jméno FO, usnesením čj. , spisová značka, ze dne 20. 5. 2016 schválil soudní smír mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou, společností , Jméno žalované, ., kterým se 2. žalovaný zavázal uhradit částku 20 000 000 Kč s příslušenstvím, která vznikla z titulu škody vzniklé protiprávním jednáním 2. žalovaného v souvislosti s likvidací podniku právního předchůdce 1. žalované, , Anonymizováno, , adresa, . Tento závazek 2. žalovaného vznikl až dne 20. 5. 2016 tj. až po právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Druhý žalovaný neuhradil věřiteli částku 7 650 000 Kč představující náhradu škody uloženou trestním rozsudkem zdejšího soudu čj. , spisová značka, ze dne 18. 7. 2012, z těchto důvodu byla proti 2. žalovanému zahájeno exekuční řízení. Exekučními příkazy ze dne 13. 1. 2015, č.j. , spisová značka, a č.j. , spisová značka, , rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce podle vykonatelného exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v , jméno FO, ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. , spisová značka, , pro neuhrazenou jistinu 7 650 000 Kč a náklady exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, evidovaných ve vlastnictví žalobkyně, a to nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, a č. , hodnota, pro kat. úz. , adresa, , obec , adresa, , a dále nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, . Vzhledem k tomu, že 2. žalovaný dobrovolně neuhradil ani pohledávku ve výši 20 000 000 Kč dle vykonatelného titulu usnesení Městského soudu v , jméno FO, čj. , spisová značka, vydal soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, exekuční příkaz dne 22. 6. 2016, čj. , spisová značka, , kterým postihl nemovitosti evidované ve vlastnictví žalované pod LV č. , hodnota, a LV č. , hodnota, a č. , hodnota, pro kat. úz. , adresa, . Usnesením ze dne 15. 11. 2016 čj. , spisová značka, udělil soudní exekutor vydražiteli příklep k vydraženým nemovitým věcem zapsaných na LV.č. , hodnota, v k.ú. , adresa, příklep za nejvyšší podání 16 500 000 Kč. Usnesením exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 24. 5. 2017, č.j. , spisová značka, , byly ve věci , Jméno žalované, . jako oprávněné proti žalovanému jako povinnému pro pohledávku 7 650 000 Kč s příslušenstvím uspokojeny z rozdělované podstaty ve výši 16 500 000 Kč z dražby nemovitých věcí přihlášené pohledávky, a to pohledávka předchozí exekutorky , tituly před jménem, , jméno FO, a současného exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, na náklady exekuce ve výši 10 994,10 Kč a 2 112 647,90 Kč, pohledávka oprávněné v celkové výši 7 729 000 Kč a částečně pohledávka přihlášeného věřitele ( , Jméno žalované, .) v celkové výši 6 647 358 Kč. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2018, čj. , spisová značka, byla prohlášena za právně neúčinnou smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, NZ 185/2005, N 237/2005 dne 24. 3. 2005 uzavřená mezi účastníky vůči společnosti , Jméno žalované, . Tento rozsudek byl potvrzen Městský soudem v , jméno FO, s tím, že jde-li o pohledávku ve výši 20 000 000 Kč jedná se závazek vzniklý v roce 2016 a nikoliv ve lhůtě 3 let ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. Rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 5. 5. 2014, č.j. , spisová značka, byla zamítnuta žaloba žalované, aby z exekuce vedené proti , Jméno advokáta C, k uspokojení pohledávky ve výši 7 650 000 Kč, nákladů exekuce a pohledávky ve výši 212 530,25 Kč s příslušenstvím byly vyloučeny nemovitosti, a to nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, a č. , hodnota, , 1299 pro kat. úz. , adresa, (prokázáno rozvodovým rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. , spisová značka, , rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2018, č.j. , spisová značka, a rozsudkem Městského soudu v , jméno FO, ze dne 3. 4. 2019, č.j. , spisová značka, , výpisem z katastru nemovitostí a dále zatím nepravomocným rozsudkem zdejšího soudu pod sp.zn. , spisová značka, , který je t.č. s odvoláním u Městského soudu v , jméno FO, , ostatní soudu známo z jeho činnosti).

12. Manželství, uzavřené mezi žalobkyní a 2. žalovaným dne 7. 10. 1993, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, , č.j. , spisová značka, ze dne 11. 9. 2008, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2008. Jednalo se o tzv. smluvený rozvod ve smyslu ust. § 24a zákona o rodině v platném a účinném znění do 31. 12. 2013, když účastníci dne 14. 09. 2005 uzavřeli Dohodu o vypořádání majetkových práv a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu, včetně vyživovací povinnosti a rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne 4. 11.2005, který nabyl právní moci dne 4. 1.2006, pak došlo ke schválení úpravy poměrů k nezl. dětem pro dobu po rozvodu manželství. Právní moci rozsudku o rozvodu se stala účinnou dohoda účastníků uzavřená 14. 9. 2005, upravující vypořádání majetkových práv a povinností pro dobu po rozvodu, ve které účastníci uvedli, že do SJM nespadají žádné nemovitosti s tím, že veškeré nemovitosti jsou dle NZ 185/2005 ve výlučném vlastnictví žalobkyně, rovněž tak veškeré vybavení bytu je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, do SJM nespadají žádné závazky (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. , spisová značka, a dále zatím nepravomocným rozsudkem zdejšího soudu pod sp.zn. , spisová značka, , který je t.č. s odvoláním u Městského soudu v , jméno FO, ).

13. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2018, čj. 23 C 84/2007-510 byla prohlášena za právně neúčinnou smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, která byla uzavřena ve formě notářského zápisu , Anonymizováno, dne 24. 3. 2005 mezi účastníky vůči , Jméno žalované, . a na základě níž došlo k převodu mimo jiné i nemovitostí zapsaných na LV č. 1299 v k.ú. Kunratice. Soud dovodil, že jsou dány podmínky § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. Úmysl dlužníka ke zkrácení věřitelů i vědomost blízké osoby o existenci takového úmyslu se předpokládá a žalovaná ani neprokázala, že o úmyslu , Jméno advokáta C, zkrátit věřitele nevěděla a ani ho nemohla při náležité pečlivosti poznat (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2018, čj. 23 C 84/2007-510). Městský soud shora citovaný rozsudek potvrdil s tím, že jde-li o pohledávku ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím na základě soudního smíru schváleného dne 23.6.2016 pod sp.zn. , spisová značka, pak dospěl k závěru, že se jedná o nový závazek, vzniklý v podobě narovnání v roce 2016 a tedy nikoliv ve lhůtě 3 let ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák., neboť dohoda o zúžení společného jmění byla uzavřena dne 23. 4. 2005 (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2018, čj. 23 C 84/2007-510, rozsudkem Městského soudu ze dne 3. 4. 2019, čj. 28 Co 46/2019-595).

14. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2020, čj., Anonymizováno, 24 C 85/2019-196, byla zamítnuta žaloba o zaplacení 864 000 Kč s příslušenstvím, podaná 1. žalovanou (, Jméno žalované, vůči žalobkyni se zdůvodněním, že v řízení nebylo s dostatečnou mírou jistoty prokázáno, že předmět půjčky byl žalobkyni odevzdán. Jelikož smlouva o půjčce, k jejímuž zajištění měla být uzavřena Smlouva o zajišťovacím převodu práva, je reálným kontraktem a je účinná až předáním půjčky, soudu nezbylo, než v daném případě žalobu zamítnout (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2020, čj. 24 C 85/2019-196).

15. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně 1. žalované a protokolu z jednání ze dne 6. 11. 2018 ke sp.zn. 18 C 92/2018, o vyživovací povinnost ke zletilému dítěti, soud zjistil toliko provázanost 1. žalované a 2. žalovaného, a to přes statutárku , Anonymizováno, , kdy syn žalobkyně a 2. žalovaného specifikoval vztah mezi 2. žalovaným a paní , jméno FO, jako přátelský, přičemž skutečnost, zda jsou i partnery, nedovede posoudit (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku ohledně 1. žalované a protokolem z jednání ze dne 6. 11. 2018, ke sp.zn. 18 C 92/2018).

16. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné okolnosti, relevantní a podstatné pro skutkové a právní posouzení věci a rozhodnutí ve věci samé.

17. Závěrem soud zamítl návrh 2. žalovaného na provedení důkazu e-mailovou komunikací od , tituly před jménem, , jméno FO, , adresovanou , jméno FO, , v kopii též žalobkyni a advokátní kanceláři Žižlavský, což je e-mail ze dne 9. 7. 2015, která má prokázat, že rovněž žalobkyně a její právní zástupce uvažovali o dražbě pohledávek, které následně koupila 1. žalovaná, tedy společnost , Jméno žalované, . a že stejný postup jako 1. žalovaná mohla zvolit i samotná žalobkyně, a to pro nadbytečnost, neboť uvedený důkaz byl nepodstatný pro rozhodnutí ve věci samé.

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

19. Manželství účastníků bylo uzavřeno dne 7. 10. 1993 a pravomocně rozvedeno k datu 30. 10. 2008. Za trvání manželství účastníků se účastníci snažili modifikovat společného jmění manželů Dohodou o zúžení zákonem stanovaného rozsahu společného jmění manželů ze dne 24. 3. 2005, tj. takovým právním úkonem, kterým byl jednoznačně obcházen zákon, resp. bylo jím porušováno zákonné ustanovení, a to mj. ustanovení týkající § 150 SOZ, a to s takovou mírou intenzity, že je to v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem a principy právního státu a takové jednání nemůže požívat právní ochrany a je pro rozpor se zákonem neplatné, navíc ve smlouvě absentuje pozitivní či negativní vzájemné hodnotové vypořádání, jde tedy o absolutně neplatný právní úkon. Soud tedy posoudil zmíněnou Dohodu v tomto řízení jako absolutně neplatnou zejména pro rozpor se zákonem (zejména požadavky kladenými na právní úkony a pro obcházení/porušování zákona, kdy s ohledem na veškeré skutečnosti vyšlé v řízení najevo posoudil danou smlouvu jako absolutně neplatnou), jak bude podrobněji zdůvodněno v rámci právního posouzení. Uvedená dohoda o zúžení SJM neobsahuje jakékoliv ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání - a to ani pozitivní, že žalobkyně, která smlouvou měla nabýt do výlučného vlastnictví majetek vysoké hodnoty, se s manželem nějakým způsobem vyrovná, ale ani závazek negativní, že mu žalobkyně na vyrovnání nezaplatí ničeho. Žalobkyně tak touto dohodou o zúžení SJM nabyla veškerá aktiva SJM, včetně bytu, jeho kompletního vybavení, podílu v obchodní společnosti, pozemků, naproti tomu 2. žalovaný nenabyl žádný majetek ze SJM ani žádnou protihodnotu, přičemž absence jakéhokoliv ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání činí smlouvu absolutně neplatnou. Nad rámec toho je zřejmé, že smlouva byla učiněna v rozporu se zákonem, kdy dohodou nesmí být poškozena práva třetích osob a s ohledem na intenzitu této snahy není na místě toliko dovozovat toliko následnou právní neúčinnost vůči třetím stranám (která nadto byla shledána v jiném řízení), ale je třeba takovou smlouvu, která zákon vyloženě obchází, až de facto porušuje jen z důvodu, aby se jeden z jejích kontrahentů vyhnul zcela záměrně svým závazkům a nemusel plnit věřitelům, jako smlouvu absolutně neplatnou. Dle názoru zdejšího soudu neobstojí argument žalobkyně, že taková absolutní neplatnost nebyla shledána v dřívějším řízení, když předmětem dřívějšího sporu nebylo projednávání platnosti dané Dohody či vypořádání SJM nebo podílové spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, ale žaloby byla koncipována toliko jako odpůrčí žaloba, za účelem odvrátit, byť částečně, následné škodlivé následky vůči věřiteli, způsobené pokusem o uzavření dané smlouvy, ale kde předmětem sporu nebylo určení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a 2. žalovaného k předmětným nemovitostem či určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Lze se domnívat, že zdejší soud, stejně jako odvolací, toliko projednal předmět sporu v jeho limitech, tedy zda jsou alespoň splněny podmínky pro vyslovení neúčinnosti dané Dohody, aby bylo odvráceno hrozící nebezpečí majetku věřitele, když. Dohoda o zúžení SJM byla v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. , spisová značka, , o odpůrčí žalobě, shledána v rámci odpůrčí žaloby právně neúčinnou vůči žalobkyni, kde soud k návrhu 1. žalované vyslovil neúčinnost dané dohody ve vztahu k její osobě, když dovodil, že jsou dány podmínky § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Doplnil, že úmysl dlužníka ke zkrácení věřitelů i vědomost blízké osoby o existenci takového úmyslu se předpokládá a žalovaná ani neprokázala, že o úmyslu , Jméno advokáta C, zkrátit věřitele nevěděla a ani ho nemohla při náležité pečlivosti poznat. Tento rozsudek byl potvrzen Městský soudem v Praze s tím, že jde-li o pohledávku ve výši 20 000 000 Kč jedná se závazek vzniklý v roce 2016 a nikoliv ve lhůtě 3 let ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 39 C 140/2008 – 18 ze dne 11. 9. 2008, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2008. Jednalo se o tzv. smluvený rozvod ve smyslu ust. § 24a zákona o rodině v platném a účinném znění do 31. 12. 2013, když účastníci dne 14. 09. 2005 uzavřeli Dohodu o vypořádání majetkových práv a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu, včetně vyživovací povinnosti a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 14 Nc 706/2005 – 16 ze dne 4. 11.2005, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2006, pak došlo ke schválení úpravy poměrů k nezl. dítěti pro dobu po rozvodu manželství. Právní moci rozsudku o rozvodu se stala účinnou dohoda účastníků uzavřená 14. 9. 2005, upravující vypořádání majetkových práv a povinností pro dobu po rozvodu, ve které účastníci uvedli, že do SJM nespadají žádné nemovitosti s tím, že veškeré nemovitosti jsou dle NZ 185/2005 ve výlučném vlastnictví žalobkyně, rovněž tak veškeré vybavení bytu je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, do SJM nespadají žádné závazky. Dne 22. 5. 2006 měla být mezi žalobkyní jako dlužníkem (pod tehdejším příjmením , jméno FO, ) a 1. žalovanou jako věřitelem uzavřena Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dle ustanovení § 553 zákona č. 40/1964, občanský zákoník. Dle čl. II. Smlouvy má zajišťovací převod zajišťovat závazek žalobkyně (jako dlužníka) ze Smlouvy o půjčce vzniklé při podpisu smlouvy (22. 5. 2006), na jejímž základě 1. žalovaná (jako věřitel) poskytne žalobkyni (jako dlužníku) částku 1 500 000 Kč, přičemž mezi účastníky bylo nesporné, že shora popsaná Smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 22. 5. 2006 je absolutně neplatná. Řízení o vypořádání SJM, zahájené v roce 2011 pod sp. zn. 30C 378/2011, bylo zastaveno dne 3. 1. 2017 z důvodu zpětvzetí žaloby.

20. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

21. Podle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále „SOZ“), manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

22. Podle § 144 SOZ pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

23. Dle ust. § 149 odst. 1-3 SOZ společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

24. Dle ust. § 149a SOZ pokud se dohody mezi manžely podle ustanovení § 143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru.

25. Dle § 150 odst. 2 SOZ práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.

26. Dle § 150 odst. 4 o. s. ř. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

27. Podle § 37 odst. 1 SOZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

28. Podle § 39 neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

29. Dle komentáře k zákonu i ustálené judikatury jsou v daném odstavci vypočteny náležitosti, které musí mít právní jednání (právně relevantní projev vůle). Chybí-li některá náležitost, prohlašuje zákon takové jednání za absolutně neplatné. De facto je třeba hovořit spíše o právním jednáním zdánlivém, kdy nedostává-li se projevu vůle vážnosti, určitosti nebo srozumitelnosti, nejedná se vůbec o právní jednání, ale o právní jednání zdánlivé, neexistující (non negotium). Nelze tudíž uvažovat v intencích platnosti a neplatnosti. Praxe však případy zdánlivého právního jednání řeší jako absolutně neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí již od počátku (ex tunc). Může se jí dovolat především osoba zúčastněná na právním jednání; třetí osoba pouze v případě, má-li na tom právní zájem (jejíž hmotněprávní postavení může být neplatností právního jednání ovlivněno). K tomuto závěru, který relativizuje dřívější nazírání, že absolutní neplatnost je nutno v každém případě zkoumat ex offo, dospěl i Nejvyšší soud, a to za aplikace § 80 písm. c) o. s. ř., kdy žalobce musí prokazovat naléhavý právní zájem. Projevovaná vůle je vadná, není-li myšlena vážně (opravdově). Simulace právního jednání není v zákoně výslovně zachycena. O předstírané právní jednání (simulované, na oko) jde, když projev vůle má působit jako vážný, ale jednající ve skutečnosti žádný projev vůle učinit nechce. Simulovaného právního jednání se však nejčastěji dopouštějí dvě strany (společná simulace). Abychom mohli hovořit o společné simulaci, musí být splněny tyto předpoklady tvořící skutkovou podstatu simulace: (a) srozumění obou stran a (b) chybějící vůle být jednáním právně zavázán. Srozumění spočívá alespoň v oboustranné vědomosti o tom, že předstíraný projev neodpovídá skutečné vůli. O simulaci se nejedná, pokud strany pouze antidatují smlouvu, chtějí-li ji skutečně uzavřít. Případem simulace není ani nesprávné označení právního jednání, neboť právní kvalifikace se odvíjí od obsahu právního jednání (platí zásada falsa demonstratio non nocet). Od předstíraného právního jednání je třeba též odlišit případy právních jednání infraudem legis. V těchto případech se strany zkoušejí vyhnout právním překážkám (nejčastěji zákonným zákazům) tím, že chtějí stejných právních nebo hospodářských následků dosáhnout pomocí jiných právních pravidel. Hodnocení obdobného jednání jako předstírání je vyloučeno, neboť strany se chtějí právně vázat, chtějí pouze vyloučit určité právní následky, a přesto dosáhnout chtěného hospodářského účelu. Součástí skutkové podstaty naopak není motiv k simulovanému jednání. Nerozhoduje, zda strany předstírají například v úmyslu vzbudit zdání právního jednání u třetích osob, i když nechtějí vůbec právně jednat (absolutní simulace - například dlužník zcizuje na oko věc, aby unikla z moci věřitelů), nebo chtějí zakrýt jiné právní jednání (relativní simulace, dissimulace).

30. V intencích shora uvedeného má soud za to, že jelikož od předstíraného právního jednání je třeba též odlišit případy právních jednání infraudem legis, kdy strany se zkoušejí vyhnout právním překážkám (nejčastěji zákonným zákazům) tím, že chtějí stejných právních nebo hospodářských následků dosáhnout pomocí jiných právních pravidel a strany se chtějí právně vázat (tedy nesimulují), ale chtějí pouze vyloučit určité právní následky, a přesto dosáhnout chtěného hospodářského účelu. Z daného pohledu je tedy zřejmé, že smlouva je absolutně neplatná z důvodu toho, že jde o jednání in fraudem legis, kdy zákonu daná smlouva obchází předpisy týkající se plnění závazků vůči věřitelům a je rovněž contra legem, tedy v rozporu se zákonem, když zákon vysloveně porušuje, pokud jde o ust. § 150 SOZ a § 39 SOZ a rovněž je nepochybně v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na důvod jejího uzavření a následek, který svým uzavřením byl zamýšlen a strany (nebo i jen jedna z nich) jej chtěly způsobit a také způsobily, aby se vyhnuly svým závazkům vůči věřitelům.

31. Základním projevem zásady autonomie vůle je možnost subjektů upravit si své poměry dle vlastního uvážení právním jednáním. Nejdůležitějším aspektem autonomie vůle je svoboda rozhodnout o obsahu právního jednání. Zákon v tomto ustanovení staví této svobodě určité hranice. Právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat zákonu a dobrým mravům. Není třeba, aby jednající o nedovolenosti svého jednání věděl (Rc 33/75).

32. V kontextu shora uvedeného má soud za to, že předmětná smlouva je nepochybně absolutně neplatným právním úkonem, když je v rozporu se zákonem (contra legem), v rozporu s dobrými mravy a byla činěna in fraudem legis, aby byl vyveden majetek ze SJM, jak plyne z časové posloupnosti celého případu, která je soudu známa z ostatních spisů a v řízení prováděných listin.

33. Nad rámec toho, i pokud by nadřízený soud snad neshledal argumentaci zdejšího soudu svědčící o neplatnosti předmětného právního úkonu jako zcela dostatečnou, což však zdejší soud shledává vysoce nepravděpodobné, s ohledem na vše, co vyšlo v řízení najevo, jakož i v řízeních souvisejících, tak je třeba zmínit, že daná Dohoda o zúžení SJM postrádá i určitost, potřebnou pro právní úkony, kde ve vztahu k tomu, že žalobkyně uvedenou smlouvou o zúžení SJM nabyla celý majetek včetně bytu, podílu ve společnosti, pozemků, vybavení bytu a ve vztahu k druhému z manželů, zde ani nebyla upravena žádná protihodnota, ani v pozitivním slova smyslu (co dostane na vypořádání majetku v SJM), ani v negativním slova smyslu, což činí smlouvu samotnou neurčitou a v této souvislosti i absolutně neplatnou, dle názoru zdejšího soudu.

34. Dále je třeba uvést, že zákon zakazuje, aby smlouva o zúžení SJM se dotkla práv věřitelů (§ 150 odst. 2 SOZ), podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena a dále též v rozporu s ust. § 39 odst. 1 SOZ, pro rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy (tj. contra legem) a jde o jednání in fraudem legis.

35. V § 39 nalézá soud základní kritéria k posouzení obsahu a účelu právního jednání: rozpor se zákonem (ilegalitu) a rozpor s dobrými mravy (amoralitu), přičemž u daného případu jde o obě kritéria, která byla bohatě naplněna. Účelem těchto právních mezí není pouze zaručit dodržování jednotlivých právních pravidel, ale především chránit zásadu autonomie vůle jako takovou, a tím soudržnost právního řádu a jeho autoritu. Pokud by právo nesankcionovalo zneužívání svobody, kterou na druhé straně garantuje, právní řád by se zhroutil. Při výkladu tohoto ustanovení musíme mít na paměti, že sankce absolutní neplatnosti omezuje autonomii vůle a použití sankce absolutní neplatnosti je vždy krajním řešením (slouží jako ultima ratio), v daném případě je však nepochybně na místě. Obsahem právního jednání je třeba rozumět nejen jednotlivá práva a povinnosti, ale též například sjednané plnění, přičemž obsah právního jednání v širším významu zahrnuje též jeho účel. Účelem rozumíme představu toho, co si přejeme, aby se stalo. Zákonodárce ho však staví výslovně vedle obsahu. Právně relevantním účelem smlouvy je takový účel, který sledují buď všechny subjekty smlouvy, anebo ho sleduje pouze některý z nich, ostatní však o tomto cíli vědí nebo ho z okolností, za kterých k právnímu jednání dochází, musejí předpokládat. Následkem překročení stanovených hranic je absolutní neplatnost právního jednání. Tato neplatnost působí již od počátku (ex tunc). Může se jí dovolat především osoba zúčastněná na právním jednání; třetí osoba pouze v případě, má-li na tom právní zájem (jejíž hmotněprávní postavení může být neplatností právního jednání ovlivněno). K tomuto závěru, který relativizuje dřívější nazírání, že absolutní neplatnost je nutno v každém případě zkoumat ex offo, dospěl i Nejvyšší soud, a to za aplikace § 80 písm. c) o. s. ř. (žalobce musí prokazovat naléhavý právní zájem). V této souvislosti soud plně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. , hodnota, , svazek 30, nakladatelství , právnická osoba, . Beck), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. , spisová značka, .

36. V daném případě však postup žalobkyně a 2. žalovaného při uzavírání smlouvy o zúžení SJM byl veden jednoznačně učiněn v rozporu se zákonem, v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zákonnou zásadou zakotvenou v § 150 odst. 2 SOZ a snahou vyhnout se zcela hrazení závazků 2. žalovaného vůči jeho věřitelům, jak ostatně plyne z širokého dokazování, čemuž odpovídá i úplná absence jakéhokoliv majetku ze společného jmění manželů či jakéhokoliv protiplnění. V dané situaci nejde jen o smlouvu nevyváženou, jak uváděl zástupce žalobkyně, ale jedná se o smlouvu neurčitou, když neobsahuje žádné ujednání o hodnotovém vypořádání a je z tohoto pohledu neurčitá (§ 37 odst. 1 SOZ) a jde o smlouvu přímo rozpornou se zákonem (§ 39 SOZ, § 150 odst. 2 SOZ). Námitka žalobkyně, že soud v řízení o odpůrčí žalobě nevyslovil neplatnost této smlouvy, ale jen její právní neúčinnost, nemůže obstát, když neplatnost nebyla předmětem daného sporu a dle ustálené judikatury je zapotřebí, aby v řízení, kde soud vyslovuje neplatnost určité smlouvy, byly všechny její smluvní strany účastníky řízení, což při odpůrčí žalobě 1. žalované vůči žalobkyni samozřejmě nebyly, takže námitku žalobkyně soud neshledal jako důvodnou a opodstatněnou.

37. S ohledem na vše shora uvedené tedy soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl, jak plyne z výroku I. rozsudku, neboť sice dospěl k závěru, že zajišťovací převod práva je absolutně neplatným úkonem, ale určení vlastnictví žalobkyně není možné, neboť s ohledem na absolutní neplatnost dané Dohody o zúžení SJM je zřejmé, že se na předmětné pozemky, které jsou předmětem této žaloby, musí uplatnit zákonná domněnka ohledně jejich nevypořádání v tříleté lhůtě a tedy je důvodný vzájemný návrh žalovaných, aby bylo určeno, že tyto pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a 2. žalovaného. V souvislosti s tím tedy soud výrokem II. plně vyhověl vzájemného návrhu žalovaných a určil, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví.

38. Výrokem III. soud rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou. Soud aplikoval ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 25 400 Kč. Právní zástupce 1. žalované vyúčtoval celkovou částku nákladů řízení 20.400,- Kč, kdy požadoval přiznat toliko odměnu za 6 úkonů právní služby po 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), a to za převzetí a přípravu, vyjádření k žalobě z 22. 5. 2017, vzájemný návrh ze dne 12. 8. 2019, účast na jednání z 13. 5. 2020, návrh na vstup dalšího účastníka ze dne 20. 8. 2020 a účast na jednání ze dne 24. 1. 2022 (naopak nepožaduje přiznání nákladů za 2 úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání z 10. 2. 2021 a doplnění důkazních návrhů ze dne 9. 6. 2020, kde se jednalo o doplnění předchozího podání a dále šest paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., přičemž není plátcem DPH. , adresa, 400 Kč tedy soud shledal plně opodstatněnou a žalované ji v plné výši přiznal, ještě navýšenou o 5000 Kč za uhrazený soudní poplatek ze vzájemného návrhu, který žalované zřejmě omylem vypadl z provedeného vyúčtování, avšak žalovaná má na něj bezesporu nárok. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna uhradit k rukám advokáta 1. žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), přičemž lhůtu k plnění soud určil delší než standardní třídenní, a sice v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku tak, aby žalobkyně měla možnost zaplatit 1. žalované dobrovolně v dané lhůtě, přičemž zohlednil zejména skutečnost, že v důsledku dlouhodobé pandemie virového onemocnění SARS-CoV-2 (tzv. covid -19) došlo k negativním ekonomickým dopadům na osoby, ať už fyzické či právnické. Zároveň lze předpokládat, že 1. žalovaná stanovením takovéto pariční lhůty nebude nadměrně zatížena, neboť nejde o lhůtu nepřiměřeně dlouhou, po kterou bude muset čekat na úhradu jejích nákladů řízení.

39. Výrokem IV. soud rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným. Soud aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal 2. žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, kdy mu přiznal odměnu za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ a § 7 bod 5 a. t., a to za převzetí a přípravu, vyjádření k žalobě z 4. 11. 2021, účast na jednání ze dne 24. 1. 2022, dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., přičemž advokát je plátcem DPH, tedy odměna musí být navýšena o 21% DPH z odměny advokáta a režijních paušálů. Shodně jako shora náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna uhradit k rukám advokáta 2. žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), přičemž lhůtu k plnění soud určil delší než standardní třídenní, a sice v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku a to ze shodných důvodů popsaných v odst. 38 odůvodnění tohoto rozsudku.