18 C 10/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 244 375 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 244 375 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 9 % ročně, z částky 244 375 Kč, od 5. 12. 2018 do zaplacení, jakož i s náklady spojenými s uplatněním pohledávky, ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, na náhradě nákladů řízení, částku ve výši 29 267 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se jako státní podnik, jemuž byly na základě zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, svěřeny mj. též pozemky [číslo] zapsané v katastrálním území [územní celek], na listu vlastnictví [číslo] pozemek [číslo] zapsaný v katastrálním území [územní celek], na listu vlastnictví [číslo] (ve všech případech u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj – Katastrální pracoviště Semily), domáhal u zdejšího soudu, proti shora uvedenému žalovanému, zaplacení částky ve výši 244 375 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že žalovaný je vlastníkem stavby, v podobě jezu, nezapsaného v katastru nemovitostí. Toto vodní dílo, postavené před datem 1. 1. 2002, se nachází na shora uvedených pozemcích. Požadovaná částka představuje jednorázovou náhradu za strpění vodní stavby, umístěné na svěřených pozemcích, přičemž žalobou uplatněná částka byla vypočtena ve smyslu § 59a, zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, na základě závěrů znaleckého posudku, vypracovaného dne 18. 7. 2018.

2. Žalovaný žalobcem uplatněný nárok neuznal, když namítl nesprávnou právní kvalifikaci žalobce. Jelikož se jez nachází v korytu vodního toku, dopadá na něj speciální ustanovení § 50, písm. c) vodního zákona, a nikoli ustanovení § 59a, téhož zákona. Právo na náhradu, podle § 50 písm. c) vodního zákona, vzniklo, na rozdíl od náhrady podle § 59a, vodního zákona, již účinností předmětného zákona, tj. dnem 1. 1. 2002, ovšem, s ohledem na časový odstup, již došlo k promlčení tohoto práva. Námitku promlčení tedy žalovaný takto ve svém vyjádření uplatnil.

3. Žalobce ve své replice právní výklad žalovaného odmítl a upozornil, že ustanovení § 59a, vodního zákona, jež bylo do právního řádu zakotveno novelou, provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014, se vztahuje i na stavby uvedené v ust. § 50, vodního zákona.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy, založené ve spisovém materiálu. Na základě těchto důkazů, jež hodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, pak dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Shora označené pozemky jsou pozemky ve vlastnictví České republiky, s nimiž má právo hospodařit žalobce. Část těchto pozemků tvoří vodní plocha - koryto vodního toku (zjištěno z výpisů z katastru nemovitostí). V tomto korytu je postaveno vodní dílo – jez (zjištěno z výškových fotografií, z nákresu dané lokality, z fotografií založených ve znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem [anonymizováno] – znalecký ústav, spol. s.r.o.).

5. Podle znaleckého posudku, vypracovaného dne 18. 7. 2018, [právnická osoba] – znalecký ústav, spol. s.r.o., výše náhrady za omezení v užívání částí shora uvedených pozemků v době provozu vodního díla činí 125 Kč/m2/rok. Výměra pozemků, spravovaných žalobcem, pak činí 391 m2 (zjištěno z technické zprávy geodetických prací vypracované na objednávku žalobce společností [právnická osoba]).

6. Žalobce následně, dnem 4. 9. 2018, žalovanému zaslal oznámení o nutnosti vypořádání vzájemných vztahů, ve smyslu § 59a, vodního zákona, přičemž přílohou tohoto oznámení byl též i návrh dohody o jednorázové finanční náhradě, za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem k pozemkům. Dle tohoto návrhu měl žalovaný žalobci zaplatit jednorázovou finanční náhradu ve výši 244 375 Kč, včetně DPH, která byla vypočtena dle § 16b, odst. 3, zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, jako pětinásobek ročního užitku, přičemž roční užitek byl stanoven vypracovaným znaleckým posudkem (zjištěno z oznámení žalobce ze dne 4. 9. 2018 a návrhu dohody o jednorázové finanční náhradě za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem k pozemkům). Žalovaný ve svém vyjádření potvrdil, že předmětné vodní dílo je v jeho vlastnictví, stejně jako i to, že bylo postaveno před 1. 1. 2002 Dohodu však odmítl podepsat, s tím, že nesouhlasí s výší náhrady, konkrétně nesouhlasí se zahrnutím vlivu výkonového potenciálu do stanovení výše náhrady. Zároveň uvedl, že nesouhlasí s právem žalobce na náhradu podle § 59a, vodního zákona (zjištěno z vyjádření žalobce ze dne 26. 11. 2018, vyjádření žalovaného ze dne 27. 11. 2018). K námitce žalovaného, stran zahrnutí výkonového potenciálu, se však, ve svém vyjádření ze dne 26. 11. 2018, vypořádává znalecký ústav, jenž znalecký posudek vypracoval (zjištěno ze stanoviska k připomínkám žalovaného ze dne 26. 11. 2018). Z dalších provedených důkazů soud ničeho relevantního nezjistil, uvedená skutková zjištění jsou dostatečná, s tím, že je tedy nutno uvést, že v projednávané věci neustále bylo, mezi stranami, sporné především její právní posouzení, nikoli však otázka skutkových zjištění.

7. Zdejší soud, původně, žalobě vyhověl, a to rozsudkem, vydaným dne 11. 6. 2019, pod č. j.: 18 C 10/2019-39, který byl následně, po projednání odvolání žalovaného, potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 14. 1. 2020, č. j.: 35 Co 347/2019-150, nicméně, následně, k dovolání žalovaného, Nejvyšší soud ČR oba zmiňované rozsudky zrušil a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení, přičemž dovolací soud takto rozhodl svým rozsudkem, vydaným dne 24. 11. 2020, a to pod č. j.: 22 Cdo 1499/2020-205. V tomto svém rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že:„ Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 50 psím. c) vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona)“.

8. Co se právního posouzení týče, tak takto ocitovaný právní názor dovolacího soudu je pro zdejší soud závazný, a protože žalovaný uplatnil námitku promlčení, vůči nároku žalobce, uplatněnému v rámci tohoto řízení, a to důvodně, pak tedy podepsanému soudu nezbylo, nežli žalobu zamítnout, jelikož onu námitku promlčení, uplatněnou žalovaným, vyhodnotil zdejší soud i tak, že tato námitka byla uplatněna řádně a nikoliv tedy v rozporu s dobrými mravy, jak se to soudu pokoušel podsouvat žalobce, neboť dotyčná námitka rozhodně s sebou nenese žádné takové průvodní znaky, jež by svědčily o nějaké cílené či záměrné snaze žalovaného o zneužití práva.

9. Na základě (vodního) zákona č. 254/2001 Sb., a to podle § 50, písm. c) vodního zákona, jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností zmiňovaného zákona. Účinnost zmiňovaného zákona nastala dne 1. 1. 2002.

10. Podle § 59a, vodního zákona, vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo, vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Ustanovení § 59a se stalo součástí právního řádu na základě zákona č. 303/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla, a to ve smyslu vodního zákona.

11. S ohledem na shora předestřené závazné závěry dovolacího soudu tedy podepsaný soud uzavírá, že nyní nezbývá nežli přijmout tvrzení žalovaného, o tom, že již došlo, vzhledem k nutnosti uplatnění pouze ust. § 50, písm. c) vodního zákona, k promlčení práva žalobce na náhradu.

12. Žalobci, byť mu tedy vznikla aktivní věcná legitimace, k podání žaloby, ovšem nelze, s ohledem na důvodnou námitku promlčení, vznesenou žalovaným, jeho nárok přiznat, když žaloba byla podána až dnem 5. 12. 2018.

13. Jak, koneckonců, uzavřel soud dovolací, tak„ v dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na vztah speciality mezi § 50 písm. c) a § 59a, vodního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecně platnou interpretační zásadu, dle které pozdější norma obecná (generální) neruší dřívější normu speciální (lex posterior generalis non derogat priori specialis). Pouze pro úplnost dodává, že aplikace § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje současnou aplikaci § 59a, vodního zákona“.

14. Z toho, co bylo uvedeno v bodu [číslo] tedy vyplývá, že zdejší soud je takto vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (dle § 243g, odst. 1, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř., ve spojení s § 226, o. s. ř.). Zdejší soud tedy zkoumal důvodnost oné námitky promlčení, vznesené žalovaným, ale ničeho, co by vykazovalo znaky rozporu takové námitky s dobrými mravy, neshledal, jak již bylo naznačeno shora, neboť se nejednalo, např., o takový případ, v rámci něhož by žalovaný žalobci onu úhradu sice přislíbil, ale poté by teprve promlčení namítal. Naopak, toto promlčení žalovaný namítal již od počátku vedení tohoto sporu, v důsledku čehož, tedy, vlastně, právě ve světle závěrů dovolacího soudu, se ony důkazy, sumarizované výše (viz bod [číslo]), staly již poněkud bezcennými.

15. Soud tedy, v tomto případě, uzavírá, že žalobci sice svědčil nárok na náhradu podle § 50, písm. c) vodního zákona, když mezi stranami bylo zcela nesporným to, že dotyčné vodní dílo je v korytě vodního toku, což ovšem znamená, že ono ust. § 59a, vodního zákona, lze aplikovat pouze tam, kde se o koryto vodního toku nejedná.

16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo již tedy nadbytečné zabývat se též i výší oné náhrady, byť byla stanovena na základě zpracovaného znaleckého posudku (viz shora – bod [číslo]).

17. Dle názoru zdejšího soudu, který vychází ze závazného názoru dovolacího soudu, tedy žalobci právo na náhradu za strpění vodního díla vzniklo již v roce 2002, a proto tedy je, ve smyslu § 619, o. z., již promlčeno. Dále je nutno poukázat i na to, že ustanovení § 59a, vodního zákona, právo na peněžitou náhradu vlastníkovi pozemku výslovně přiznává, zatímco ust. § 50, písm. c) vodního zákona se o peněžité náhradě pro vlastníka výslovně nezmiňuje, což ovšem neznamená, že by takové právo na náhradu za strpění vodního díla, podle § 50, písm. c) vodního zákona, nevyplývalo z jiných ustanovení právních předpisů, tehdy účinných (tj., ke dni 1. ledna 2002).

18. Právo vlastníka pozemku na peněžitou náhradu za strpění vodního díla, podle § 50, písm. c) vodního zákona, totiž vyplývá jednak z ust. § 128, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění k 1. lednu 2002, a dále, zejména, z ust. čl. 11, odst. 4, Listiny základních práv a svobod.

19. Proto ze skutečnosti, že se o náhradě za strpění vodního díla ve vodním zákonu výslovně zmiňuje až teprve ust. § 59a, nelze dovozovat, že strpění vodního díla, podle § 50 písm. c), v době před doplněním ustanovení § 59a, do vodního zákona, se dělo bez náhrady. Náhradu přiznával jak § 128, občanského zákoníku, z roku 1964, ve znění účinném v roce 2002, tak i, zejména, čl. 11, odst. 4, Listiny základních práv a svobod. Z mlčení zákonodárce o náhradě, v ust. § 50, písm. c) vodního zákona, při porovnání s ust. § 50, písm. písm. e) vodního zákona („ bez náhrady“), kterážto ustanovení zákonodárce přijímal souběžně, je možné, per argumentum a contrario, usuzovat na to, že úmyslem zákonodárce, při přijímání ust. § 50, písm. c) vodního zákona, nebylo vyloučení práva na náhradu, a to tím, že o ní bude zákonodárce mlčet, protože tehdy, jak dovozoval žalovaný, s čímž se zdejšímu soudu, a to i s ohledem na argumentaci dovolacího soudu, nezbylo nežli ztotožnit, používal zákonodárce takovou legislativní techniku, že se, při vylučování práva na náhradu, výslovně zmínil o tom, že náhradu žádat nelze (viz ust. § 50, písm. písm. e, vodního zákona, čili, dle principu: dovoleno je vše to, co není zakázáno).

20. Právo na náhradu za strpění vodního díla v korytu vodního toku, podle § 50, písm. c) vodního zákona, ve spojení s čl. 11, odst. 4, Listiny základních práv a svobod, bylo aprobováno i konstantní soudní praxí, jejímž příkladem je rozsudek Nejvyššího soudu ČR, vydaný ve věci sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, ze dne 1. září 2017, jak na to poukazoval rovněž žalovaný, a což tedy zcela konvenuje i názorům dovolacího soudu.

21. Podepsaný soud tudíž uzavírá, že ono ustanovení zvláštní je, v tomto případě, starší, nežli ono ustanovení obecné – ust. § 50, písm. c) vodního zákona je účinné od roku 2002, zatímco ust. § 59a, vodního zákona, je účinné až teprve od roku 2014. V tomto případě se tedy neuplatní zásada lex posterior derogat legi priori, s tím, že ustanovení § 50, písm. c) vodního zákona, je, v porovnání s ust. § 59a, vodního zákona, ustanovením speciálním, neboť řeší pouze strpění vodních děl vybudovaných před 1. lednem 2002 v korytech vodních toků. Oproti tomu ustanovení § 59a, vodního zákona, řeší strpění vodních děl vybudovaných před 1. lednem 2002 na jakýchkoliv pozemcích. Z porovnání hypotézy obou pravidel je tedy zřejmé, že užší okruh případů je řešen v ust. § 50 písm. c) vodního zákona, neboť pozemky, tvořící koryta vodních toků, jsou jen jedním z mnoha druhů pozemků, na nichž mohou stát vodní díla. Tedy ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona je, svou povahou, speciální, ve vztahu k ustanovení § 59a, vodního zákona, které je ustanovením obecným. Proto tedy aplikací zásady lex specialis derogat legi generali lze dospět k závěru o tom, že ustanovení § 50, písm. c) vodního zákona má aplikační přednost.

22. S ohledem na vše, co bylo shora uvedeno, proto nezbývá nežli znovu konstatovat, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť předmětné vodní dílo se nachází v korytu vodního toku, což bylo mezi oběma stranami tohoto sporu zcela nesporným. V tomto konkrétním případě se tedy jedná o jez k malé vodní elektrárně [obec], což bylo mezi oběma účastníky tohoto sporu rovněž nesporným, přičemž právo na náhradu za jeho strpění žalobci vzniklo již v roce 2002, ačkoliv žaloba byla podána až teprve v roce 2018, a proto je toto právo promlčeno, v důsledku čehož tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je shora uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142, odst. 1, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšným, a v řízení činil úkony prostřednictvím pověřeného zaměstnance, nárok na náhradu nákladů řízení, a to v celkové výši 29 267 Kč Tyto náklady představují celkem deset úkonů žalobce – po částce 300 Kč za každý jednotlivý úkon - ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. (1x odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření k žalobě, 1x příprava účasti na jednání, konaném dne 11. 6. 2019, 1x účast na zmiňovaném soudním jednání, 1x podání odvolání proti prvému rozsudku zdejšího soudu, 1x písemné vyjádření k replice žalobce, 1x doplnění odvolání, 1x podání dovolání, 1x výzva žalobci ke vrácení peněz, 1x příprava účasti na jednání – konaném dne 18. 5. 2021, jehož výsledkem je tento rozsudek, a konečně i 1x účast na zmiňovaném jednání), a dále je do těchto nákladů nutno zahrnout i soudní poplatek za odvolání žalovaného – v částce 12 219 Kč, jakož i soudní poplatek za dovolání, podané žalovaným – v částce 14 000 Kč, a konečně pak ještě je nutno zohlednit i částku ve výši 48 Kč, představující doložené jízdné (MHD), zaplacené za pověřeného zaměstnance žalovaného, v souvislosti s cestou k soudu.

24. O povinnosti žalobce, uhradit tyto náklady řízení žalovanému, bylo rozhodnuto tak, že soud stanovil žalobci, pro splnění této jeho povinnosti, zákonnou, a tedy 3-denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o.s.ř.).