18 C 146/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 000 000 Kč, <b>I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 5 000 000 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.</b> 1. Žalobce se, svou žalobou, podanou ke zdejšímu soudu, dnem 30. 4. 2020, domáhal, po žalovaném, zaplacení částky 5 000 000 Kč, bez příslušenství, a to z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, když žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody, ve Věznici Znojmo, v době od roku 2016 do roku 2019, a právě tam došlo k poranění žalobce, způsobenému jeho pádem, v rámci jeho pracovního zařazení, jakožto pomocného dělníka, k čemuž došlo dne 12. 12. 2018.

2. V této souvislosti pak žalobce tvrdil, že, v jeho případě, došlo ke vzniku trvalých následků, a to z důvodu nedostatečné zdravotní péče, po jeho pracovním úraze ze dne 12. 12. 2018, při němž tehdy došlo, v důsledku pádu žalobce do bedny s výrobky, k naražení jeho lokte a zad. Žalobce tedy setrvával v přesvědčení, že, v důsledku bagatelizování jím udávaných obtíží, k čemuž mělo dojít ze strany ošetřujícího lékaře, jakož i v důsledku významné časové prodlevy, při nastavování léčebného programu a zajišťování dalších odborných vyšetření, došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, spočívajícího ve fraktuře páteře a v odlomení fragmentu obratle. Z těchto důvodů tedy žalobce požadoval odpovídající zadostiučinění, za takto vzniklou nemajetkovou újmu, a to za bolest a ztížení společenského uplatnění, dále za psychickou újmu i porušení základních lidských práv, a to ve výši 5 000 000 Kč.

3. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil, jelikož tvrdil, že k žádnému zanedbání lékařské péče, z jeho strany, nedošlo, a proto požadoval zamítnutí žaloby.

4. Podepsaný soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, spočívajících především v záznamech zdravotnické dokumentace, založené do spisu ze strany žalovaného, když, v této souvislosti, soud zjistil níže popsané skutečnosti.

5. Mezi oběma účastníky bylo nesporné, že žalobce, dne 12. 12. 2018, utrpěl pracovní úraz, při němž došlo k naražení lokte a zad. Následující den, tj., dne 13. 12. 2018, byl na zdravotnickém středisku Věznice Znojmo ošetřen MUDr. [jméno] [příjmení], když žalobce, dle záznamu tohoto lékaře, udával pouze bolesti lokte, do něhož se při pádu udeřil (zjištěno z lékařské dokumentace). Lékař MUDr. [příjmení] proto provedl pouze vyšetření horní končetiny žalobce, podle udávaných obtíží, a žalobci bylo v této souvislosti vystaveno potvrzení i dočasné pracovní neschopnosti, a to pro diagnózu S53.4 (poranění nervů v oblasti předloktí).

6. Mezi oběma stranami pak bylo nesporným i to, že žalobce se, poté, a to dne 20. 12. 2018, dostavil na kontrolu, na kterou byl pozván v souvislosti s posouzením důvodnosti dalšího trvání dočasné pracovní neschopnosti, když v mezidobí ošetřen nebyl. V této souvislosti pak soud konstatuje, že uvěřil žalovanému v tom, že žalobce, v onom mezidobí, rozhodně měl možnost vyhledat lékaře, pokud měl nějaké další obtíže, což ovšem zjevně neučinil (a ani to, koneckonců, netvrdil), takže skutečnost, že žalobce, v době mezi dny 13. 12. 2018 a 20. 12. 2018, lékařskou pomoc nevyhledal, i přesto, že byla nepochybně dostupná (a žalobce v této souvislosti netvrdil opak), byla nepochybně odvislá od jeho vlastního rozhodnutí.

7. Až při této další kontrole (20. 12. 2018) začal žalobce udávat bolesti krční páteře, takže lékař mu proto předepsal odpovídající analgetickou léčbu (zjištěno ze zdravotnické dokumentace).

8. Tvrzení žalobce, o tom, že si, během následujících lékařských prohlídek, opakovaně stěžoval na bolesti zad, se tedy ve zdravotnické dokumentaci takto neodrážejí. Lékař do předmětné zdravotnické dokumentace sice zaznamenal opakované návštěvy žalobce na zdravotnickém středisku, ale, tyto jeho návštěvy se týkaly pouze dermatologických problémů - vyrážky, vzniklé jako alergická reakce na předepsaný lék Diclophenac – zjištěno ze zdravotnické dokumentace.

9. I přesto však žalobce setrvával na svém tvrzení, předestřeném v tom smyslu, že při oné následné lékařské kontrole, provedené dne 20. 12. 2018 (viz výše – bod [číslo]), lékař (MUDr. [příjmení]) žalobci, i přes udávané obtíže, naordinoval pouze léky na bolest, aniž by však zajistil řádné vyšetření páteře, a, dle názoru žalobce, též MUDr. [příjmení] bagatelizoval i jeho stížnosti na bolesti a potíže s páteří, a to i v průběhu dalších lékařských kontrol, když, až teprve dne 18. 1. 2019, byl žalobce poslán na rentgenové vyšetření, během něhož měla být zjištěna„ fraktura páteře“, přičemž, následně, dne 21. 1. 2019, žalobce podstoupil i neurologické vyšetření, v ambulanci MUDr. [jméno] [příjmení], ve [obec], která konstatovala diagnózu„ suspektní fraktura spinosního výběžku C7 staršího data“ a doporučila podrobnější vyšetření. Z toho, pro podepsaný soud, ovšem vyplynulo, že se mohlo jednat o důsledek nějakého jiného zranění, k němuž mohlo dojít dříve, nežli došlo k onomu pracovnímu úrazu.

10. Žalobce poté podstoupil vyšetření za pomoci CT, dnem 12. 3. 2019, a to se závěrem:„ stav po fraktuře spinosního výběžku C7 staršího data s kaud. posunem periferního fragmentu cca 6 mm“, s tím, že, v souvislosti se zmiňovaným CT vyšetřením, bylo dále zjištěno 5 meziobratlových výrůstků, které měly vzniknout v důsledku neléčeného úrazu páteře, když soud, v této souvislosti, však poukazuje na to, že, z lékařské dokumentace, vyplynulo i to, že, dne 16. 1. 2019, však žalobce jakékoliv své obtíže se zády popřel a předmětný lékařský záznam i podepsal (zjištěno ze záznamu, zachyceného v lékařské dokumentaci).

11. Ihned dalšího dne, tj., dne 17. 1. 2019, však žalobce bolesti páteře v oblasti krku opět udával, ale, tehdy, lékař (MUDr. [příjmení]) žádný nález neučinil a ničeho tehdy nezjistil, a proto, s cílem realizace snahy o zobjektivizování zdravotního stavu žalobce, tedy lékař indikoval RTG vyšetření, které bylo posléze provedeno dnem 18. 1. 2019, s tím, že výsledek zmiňovaného RTG vyšetření je ovšem v žalobě interpretován zcela nepřesně, neboť odborná lékařka tehdy v popisu nezmiňovala„ frakturu páteře“ (viz výše – bod [číslo] – kterážto diagnóza je zjevně nepřesná), ale, podezření na„ frakturu obratle“, resp., frakturu„ procesus spinosis“ (trnový výběžek) sedmého krčního obratle. [ulice] zpráva z RTG vyšetření, jakož ani následná lékařská zpráva z neurologického vyšetření, provedeného dne 21. 1. 2019, se totiž vůbec nezmiňuje o odlomení páteře, s tím, že odborná lékařka (neuroložka – MUDr. [příjmení]) tehdy konstatovala suspektní frakturu trnového výběžku C7 (sedmého krčního obratle) a doporučila provedení CT vyšetření. Na toto doporučení bylo, ze strany MUDr. [příjmení], jehož činnost žalobce opakovaně znevažoval, však reagováno prakticky ihned, neboť, již dne 23. 1. 2019, tento lékař zmíněné vyšetření objednal (zjištěno ze záznamu ze dne 23. 1. 2019, dle něhož mělo být předmětné vyšetření provedeno dne 12. 3. 2019 - ve 14:00 hodin, takže toto odborné vyšetření bylo skutečně zajištěno, a pokud žalobce napadal i délku čekací doby, na zmiňované vyšetření, tak, v tomto ohledu, soud uvěřil žalovanému v tom, že určité čekací lhůty, na odborná vyšetření, jsou běžným jevem, když soudu, z jeho dosavadní činnosti, je známo i to, že určité čekací lhůty, na různá odborná vyšetření, pohybující se v řádu jednoho až dvou měsíců, jsou naprosto běžným jevem i v civilním životě, takže i těm občanům, kteří nejsou ve výkonu trestu, nezbývá, nežli tuto situaci akceptovat).

12. Žalovaný tedy tvrdil, že určitá časová prodleva, mezi datem objednáním předmětného vyšetření a datem jeho provedení, odpovídá běžným čekacím lhůtám na odborná vyšetření a nemůže být, tudíž, přisuzována k tíži žalovaného, v čemž podepsaný soud se žalovaným bez výhrad souhlasí.

13. Žalobní tvrzení, předestřená ze strany žalobce, jsou tak, dle názoru podepsaného soudu, v rozporu s obsahem provedených důkazů, spočívajících v záznamech, zachycených v předmětné zdravotnické dokumentaci, takže tvrzení žalobce o tom, že ono odborné vyšetření bylo zajištěno až teprve dne 5. 3. 2019, naprosto neobstojí (neboť v tento den došlo pouze k informování pacienta o této zdravotní službě a k získání informovaného souhlasu – zjištěno ze zdravotnické dokumentace).

14. Na základě CT vyšetření bylo poté zjištěno, že u žalobce došlo k odlomení trnového výběžku C7 a k jeho dislokaci o 6 mm. V této souvislosti soud konstatuje, že uvěřil žalovanému i v tom, že k tomuto stavu nemohlo dojít v důsledku neprovedeného či zanedbaného léčení, jak tvrdil žalobce, neboť obdobná zranění se léčí konzervativně, tedy bez operativních zákroků, a léčebný režim zahrnuje hlavně klidový režim, během něhož by pacient, po určitou dobu, zejména neměl zatěžovat příslušné tělesné partie, tj., krk a krční svalstvo, a proto byl žalobce ponechán v dočasné pracovní neschopnosti, nicméně, ze záznamů ve zdravotnické dokumentaci však lze dovodit i to, že odsouzený (žalobce), v rozporu s oním doporučeným klidovým režimem, navštěvoval dokonce i tělocvičnu, byť byl lékařem, v této souvislosti, výslovně poučen o možných nepříznivých důsledcích prováděného posilování.

15. Ve shora uvedených souvislostech pak soud konstatuje, že, konečně, uvěřil žalovanému i v tom, že, právě i v důsledku oné zvýšené zátěže, v souvislosti s posilováním, tak mohlo dojít k odlomení a k posunu trnu obratle.

16. Z výše popsaných důvodů tedy dospěl soud k závěru, že ono žalobní tvrzení, předestřené ze strany žalobce, a to v tom smyslu, že, v důsledku neléčení zranění, od jeho počátku, nemuselo dojít k fraktuře obratle, je čistě demagogické a postrádající oporu v předmětné zdravotnické dokumentaci. V této souvislosti pak soud souhlasí se žalovaným i v tom směru, že tento zdravotní stav neohrožuje život žalobce a též mu nebrání ani v prožití plnohodnotného života, zvláště když žalobce, v rozporu s lékařskými doporučeními, navštěvoval onu posilovnu, jak již bylo řečeno výše. A pokud si žalobce stěžoval i na permanentní bolest, tak toto je opět v rozporu se záznamy, zachycenými ve zdravotnické dokumentaci, z nichž vyplynulo, že žalobce onu bolest v oblasti krku popřel nejen onoho dne 16. 1. 2019 (viz výše – bod [číslo]), nýbrž pak takovou bolest popřel ještě i dne 28. 2. 2019 (zjištěno ze zdravotnické dokumentace).

17. Soud tedy uzavírá, že, ze záznamů, zachycených ve zdravotnické dokumentaci, nevyplývá, že by onen odlomek trnového výběžku ohrožoval míchu, takže i toto žalobní tvrzení vyhodnotil soud jako poněkud neodborné, a pokud se jedná o pět meziobratlových výrůstků, které měly být rovněž zjištěny při CT vyšetření, tak, v tomto ohledu, byly, v rámci zmiňovaného vyšetření, zjištěny pouze protruze disku, tj., výhřezy plotének, které jsou degenerativního charakteru, a které tak souvisejí s osteochondrozou (a tedy s přeměnou chrupavky na kost – ztvrdnutí ploténky), což bylo u žalobce zjištěno při RTG vyšetření, s odstupem pouze pěti týdnů po dotyčném úrazu, takže tento nález rozhodně nemůže souviset s odlomením onoho trnového výběžku a chybí zde zjevně i příčinná souvislost tohoto nálezu, který se, jak je soudu známo i z jeho dosavadní činnosti, a tedy z obdobných případů, vždy vyskytuje s přibývajícím věkem pacientů, takže zde absentuje ona příčinná souvislost s oním úrazem, a pokud žalobce ještě namítal i to, že mu nebylo přiznáno nošení Schanzova krčního límce, když jeho používání nedoporučila ani neuroložka, a tedy lékařka s příslušnou odborností, pak i tuto výtku vyhodnotil soud jakožto nepřípadnou.

18. Na bedrech žalobce, v rámci tohoto řízení, tedy spočívalo důkazní břemeno, a to ohledně prokázání jeho primárního žalobního tvrzení, spočívajícího v tom, že ona léčba následků předmětného pracovního úrazu nebyla prováděna„ lege artis“ a že tedy, na straně žalovaného, došlo k takovému pochybení, při poskytování lékařské péče, vůči žalobci, že to na zdravotním stavu žalobce mělo zanechat fatální následky, jež, vlastně, stále brání žalobci ve vedení jeho plnohodnotného života. Toto své důkazní břemeno však žalobce neunesl, neboť postup ošetřujícího lékaře (MUDr. [příjmení]) byl prověřen též i na úrovni Ministerstva spravedlnosti ČR, a byl hodnocen dopisem, ze dne 18. 6. 2019, sepsaným pod č. j.: MSP-19/2019-OSKP-ZDRA/10, a to jakožto„ lege artis“, a tedy jakožto v souladu s pravidly lékařské vědy i s uznávanými postupy, samozřejmě s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti daného případu (zjištěno z dopisu Ministerstva spravedlnosti - č. j.: MSP-19/2019-OSKP-ZDRA/10).

19. Podepsaný soud tedy dospěl k jednoznačnému závěru, že u osoby žalobce nedošlo k zanedbání lékařské péče, a to ze strany žalovaného, kterýžto závěr vyplynul z poskytnuté zdravotnické dokumentace a rovněž i z onoho dopisu Ministerstva spravedlnosti ČR - ze dne 18. 6. 2019, č. j.: MSP-19/2019-OSKPZDRA/10 – viz výše – bod [číslo]).

20. Žalobce tedy neprokázal své tvrzení o tom, že mu ošetřující lékař včas nezajistil odpovídající odborné lékařské vyšetření a následnou odpovídající léčbu. Údaje ze zdravotnické dokumentace též neodpovídají tvrzením, předestřeným ze strany žalobce, a to v tom smyslu, že si během následujících prohlídek u lékaře opakovaně stěžoval na bolesti zad. Ve zdravotnické dokumentaci jsou sice zachyceny záznamy o opakovaných návštěvách žalobce, na zdravotnickém středisku, jak již bylo řečeno výše, když tyto záznamy se však týkaly pouze dermatologických problémů (vyrážky, vzniklé jako alergická reakce na předepsaný lék Diclophenac – viz výše – bod [číslo]), a když, jak již bylo rovněž řečeno výše (viz bod [číslo]), tak, dokonce, dnem 16. 1. 2019, žalobce jakékoliv své obtíže se zády popřel a tento záznam i podepsal, a pokud dále žalobce, v této souvislosti, tvrdil, že ony záznamy v předmětné zdravotnické dokumentaci neodpovídají skutečnosti, tak toto své tvrzení rovněž neprokázal.

21. Na podporu svých žalobních tvrzení navrhoval žalobce pouze zpracování znaleckého posudku, aniž by však z jeho žalobních tvrzení vyplynulo, co tedy, konkrétně, by vlastně mělo být předmětem takového odborného zkoumání, když, vlastně, ze žádného důkazu, nevyplynula taková možnost, že by ony záznamy v předmětné zdravotnické dokumentaci byly zachyceny v rozporu se skutečností. O zaslání předmětné zdravotnické dokumentace, týkající se osoby žalobce, předtím požádala žalovaného i MUDr. [jméno] [příjmení], praktická lékařka žalobce, když žalovaný této žádosti vyhověl, neboť, dnem 24. 2. 2021, byl, této lékařce, ze strany žalovaného zaslán výpis ze zdravotnické dokumentace žalobce (zjištěno z Kopie knihy podání - ze dne 24. 2. 2021), přičemž v řízení nebylo tvrzeno, že by tato praktická lékařka vůči kvalitě této dokumentace cokoliv namítala). Navíc žalobce obdržel, od žalovaného, kopii své zdravotní dokumentace, a to v jím vyžádané části, jež se týkala předmětného pracovního úrazu, ze dne 12. 12. 2018, pro potřeby pojistného plnění - pro pojišťovnu Kooperativa Group (č. pojistné události [číslo]), což žalobce potvrdil svým podpisem (zjištěno z Prohlášení – ze dne 4. 4. 2019 - při převzetí těchto formulářů a dokumentů od zdravotnického pracovníka zdravotnického střediska Věznice Znojmo), takže tvrzení žalobce o tom, že předmětnou zdravotnickou dokumentaci neobdržel, je rovněž povýtce liché.

22. Zdravotnická dokumentace žalobce tedy neobsahuje záznamy, jež by byly nepravdivé či zkreslené, a pokud žalobce tvrdil i to, že mu nebylo umožněno nahlédnout do předmětné zdravotnické dokumentace, tak toto své tvrzení žalobce rovněž nikterak neprokázal, zvláště když v ní jakákoliv informace, o jakémsi znemožnění takového úkonu, zjevně chybí.

23. A byť tedy žalobce podal stížnost, na postup žalovaného, a to v souvislosti s údajně nedbalým, či ledabylým, způsobem vedení předmětné zdravotnické dokumentace, jakož i v souvislosti s údajným zanedbáním lékařské péče, tak je však nutno konstatovat, že, k tomuto, tedy ke stížnosti žalobce, se vyjádřilo i Ministerstvo spravedlnosti ČR, a to v dopise ze dne 18. 6. 2019 - č. j. MSP-19/2019-OSKP - takto:„ Je jen na pacientovi, aby sdělil ošetřujícímu lékaři všechny objektivní skutečnosti a pochopitelně i své subjektivní obtíže. Pokud se tak v tomto případě nestalo, není to vinou ošetřujícího lékaře, ale osoby vyšetřované, tedy stěžovatele.“ (zjištěno z dopisu Ministerstva spravedlnosti ČR - ze dne 18. 6. 2019 - č. j. MSP-19/2019-OSKP).

24. Pokud jde o jednotlivé záznamy, v předmětné zdravotnické dokumentaci zachycené, tak soud nemá žádných pochybností o tom, že ošetřující lékař, MUDr. [příjmení], prováděl jednotlivé záznamy řádně a odpovědně, a dokonce je nutno zmínit se, v této souvislosti, i o záznamu ze dne 19. 3. 2019, v němž je uvedeno, že:„ potíže nemá a rád by znovu pracoval…“.

25. Vzhledem k tomu, že zdejší soud opravdu neshledal, že by žalovaný porušil nějaké své povinnosti, čímž opakovaně operoval žalobce, a tedy, že žalobci vznikla újma z důvodu zanedbaného či nedbale vedeného léčení, ze strany žalovaného, po onom pracovním úraze, který žalobce utrpěl, jakož i ke vzniku trvalých následků, a to právě z důvodu nedostatečné zdravotní péče, dále též i újma psychická a dále i újma, spočívající ve ztížení společenského uplatnění, pak tedy soudu nezbylo, nežli žalobu zamítnout, zvláště když ze shora popsaných důkazů vyplynulo, že žalovaný řádně plnil své povinnosti, v souvislosti se zajišťováním lékařské péče, vůči žalobci.

26. V souladu s ust. § 2, odst. 1, písm. l) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, poskytuje [ulice] služba ČR zdravotní služby pouze osobám ve výkonu vazby, výkonu trestu odnětí svobody nebo ve výkonu zabezpečovací detence, případně zaměstnancům a příslušníkům. Jedná se tak o poskytovatele zdravotních služeb s jasně definovaným okruhem pacientů.

27. Po právní stránce soud věc hodnotil jako spor o náhradu nemajetkové újmy, z důvodu porušení povinnosti žalovaného, dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též„ o. z.“), a dalších zákonů.

28. Podle § 2894, odst. 1, o. z., povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

29. Podle § 2894, odst. 2, o. z., nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu, poskytnutím zadostiučinění, posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

30. Podle § 2900, o. z., vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si, při svém konání, tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

31. Podle § 2, odst. 2, zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, se s odsouzenými, ve výkonu trestu, musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví.

32. Jak již bylo řečeno výše, tak bylo zcela na žalobci, jenž je, v předmětné civilní věci, pánem sporu, aby prokázal, že žalovaný své zákonné povinnosti porušil a tím způsobil žalobci nemajetkovou újmu, v celkové částce 5 000 000 Kč, když tedy v řízení bylo prokázáno, že žalovaný se nedopustil porušení žádné své povinnosti, takže žalobce proto nemohl prokázat ani příčinnou souvislost, a též ani vznik, či rozsah, způsobené újmy, kteroužto újmu žalobce vyjádřil souhrnnou částkou ve výši 5 000 000 Kč. Podepsaný soud se ovšem, jakkoliv podrobněji, důvodností takto uplatněné nemajetkové újmy již nezabýval, a to právě proto, že to byl žalovaný, kdo prokázal, že, vůči žalobci, v souvislosti s jeho léčením, postupoval„ lege artis“. I přesto však soud konstatuje, že, i v případě, že by žalovaný neprokázal, že postupoval„ lege artis“, tak, v takovém případě, by bylo lze uvažovat, pokud se jedná o osobu žalobce, pouze o možnosti přiznat žalobci odškodnění za vytrpěné bolesti, avšak, jen stěží již za ztížení společenského uplatnění, a natož pak za psychickou újmu, když to byl zjevně žalobce, kdo se, v důsledku svého činu, za nějž byl odsouzen, tak, vlastně, z možnosti uplatnit se ve společnosti svobodně žijících lidí, sám dobrovolně vyřadil.

33. Z důvodů, popsaných výše (viz bod [číslo]), tedy soud již nepovažoval za nutné zadávat zpracování znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví, a to pokud jde o zkoumání zdravotního stavu žalobce, protože to byl žalovaný, kdo prokázal, jak již bylo řečeno výše, že vůči osobě žalobce, v souvislosti s předmětným pracovním úrazem, postupoval„ lege artis“.

34. Pokud tedy soud, jak již bylo rovněž naznačeno výše (viz bod [číslo]), nepřistoupil k zadání zpracování znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví, tak soud, v této souvislosti, opakovaně konstatuje, že k tomuto svému rozhodnutí přistoupil pro zjevnou nadbytečnost tohoto důkazu, a to v souladu s rozhodovací praxí a též i s názory Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí NS ČR – č. j.: 25 Cdo 564/2017-117, ze dne 29. 11. 2017, v němž Nejvyšší soud ČR vyslovil svůj názor v tom smyslu, že, na základě zjištěného skutkového stavu, soud, dle právních předpisů, sám posoudí daný případ, neboť, i když je právem účastníků navrhovat provedení důkazů, tak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud, dle § 120, odst. 1, o. s. ř., a„ povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl“). Dále, dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.: 22 Cdo 525/2017, ze dne 26. 7. 2017, platí i to, že:„ Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu“. V této souvislosti podepsaný soud konstatuje, že, jak soud již naznačil shora, tak, v tomto konkrétním případě, opravdu nebylo zřejmé, co by tedy vlastně mělo být revidováno, když soud nemá žádných pochybností o správnosti doložené zdravotnické dokumentace, jakož ani o jejím řádném vedení.

35. V této souvislosti tedy podepsaný soud konstatuje, že je přesvědčen, že svůj postup, spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem, v tomto konkrétním případě, řádně odůvodnil, když soud zároveň měl více nežli dostatek podkladů, zachycených v předmětné zdravotnické dokumentaci, pro to, aby mohl, v této věci, rozhodnout (když v tomto ohledu lze též odkázat, jak, ostatně, též učinil i sám Nejvyšší soud ČR, a to ve shora zmiňovaném rozhodnutí - sp. zn.: 25 Cdo 564/2017, i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014).

36. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud tak, že procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal, a to dle ust. § 150, o. s. ř., jelikož soud je toho názoru, že jsou zde opravdu dány důvody zvláštního zřetele hodné, na straně žalobce, který, v současné tíživé, a též i dosti značně nepříznivé, ekonomické situaci, vyvěrající z enormně vysokých cen energií i z nastalé inflace, rozhodně nebude mít snadné možnosti, v rámci své snahy o uplatňování se ve společnosti svobodných lidí, a tedy v rámci procesu svého zařazení do běžného života, přičemž takto učiněné rozhodnutí podepsaného soudu též rozhodně ani nemůže, jakkoliv zásadně, ovlivnit finanční situaci žalovaného, který, v tomto řízení, nebyl právně zastoupen, když žalovaný zjevně disponuje takovými zaměstnanci, kteří jsou obdařeni právním vzděláním a kteří tak jsou schopni, za žalovaného, před soudem jednat, jako tomu bylo právě v tomto konkrétním případě, a kteří by, od žalovaného, tak jako tak, pobírali sjednanou mzdu, v rámci svého pracovního poměru, a tak proto tedy podepsanému soudu nakonec nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.