18 C 174/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr Ladislavem Nevole ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa za niž jedná název žalované sídlem adresa žalované o zaplacení 2 118 144 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 2 118 144 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 118 144 Kč, od 24. 5. 2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 700 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dnem 15. 2. 2017, domáhal náhrady škody, způsobené mu nezákonným trestním stíháním, jež bylo zahájeno dne 3. 4. 1997, kdy byl stíhán pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a jež bylo skončeno dne 13. 5. 2014, kdy byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Před zahájením trestního stíhání působil žalobce jako makléř s cennými papíry, pracoval ve vedoucích funkcích (jako 1. místopředseda představenstva [právnická osoba] a montáže [právnická osoba], s ročním příjmem 15 870 Kč; jako 1. místopředseda představenstva [právnická osoba] stavby [právnická osoba], s ročním příjmem 15 426 Kč; jako člen představenstva [právnická osoba], a.s., s ročním příjmem 50 664 Kč; jako předseda představenstva a CEO společnosti [právnická osoba], s ročním příjmem 296 698 Kč; jako předseda představenstva společnost [právnická osoba], s ročním příjmem 72 000 Kč) a pobíral příjem ve výši 37 555 Kč měsíčně (tj. 450 658 Kč ročně), což odpovídá 3,5násobku průměrné mzdy v roce 1997. Za období vazebního stíhání od 3. 4. 1997 do 16. 12. 1997 mu vznikla škoda ve výši 318 630 Kč, odpovídající výši průměrného výdělku, který by pobíral, kdyby nebyl vzat do vazby. Za období od 17. 12. 1997 do 31. 10. 2000 žalobci vznikla škoda ve výši 1 182 160 Kč, odpovídající rozdílu mezi průměrnou mzdou, kterou pobíral před zahájením trestního stíhání a dávkami, vyplacenými v tomto období, když potenciální zaměstnavatelé odmítali zaměstnat trestně stíhaného člověka. Za období od 1. 11. 2000 do 28. 2. 2004 žalobci vznikla škoda ve výši 617 354 Kč, odpovídající průměrné mzdě v příslušných letech, když žalobce se v tomto období věnoval podnikatelské činnosti, která byla pouze ztrátová. Ušlé příjmy žalobci vznikly tím, že žalobci bylo v důsledku nezákonného trestního stíhání znemožněno dosáhnout očekávaných příjmů a dále dosáhnout alespoň průměrné mzdy, neboť byl žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání nezaměstnaný. Svůj nárok žalobce písemně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR, dne 23. 11. 2015, ale do dne podání žaloby nebylo žádosti vyhověno.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Vedle toho žalobce, dle názoru žalované, vznik ušlého zisku v tvrzené výši nedokládá. Ještě před zahájením trestního stíhání žalobce navíc ukončil svou činnost ve [právnická osoba] a montáže [právnická osoba], i ve [právnická osoba] stavby [právnická osoba] Žalobce, dle názoru žalované, též neprokazuje příčinnou souvislost, mezi svou nezaměstnaností v období po propuštění z vazby, a trestním stíháním.

3. Soud, pro přehlednost, rekapituluje procesní stránku této věci: Městský soud v Praze, usnesením ze dne 20. dubna 2020, č. j. [číslo jednací], zrušil celý rozsudek zdejšího soudu, ze dne 19. prosince 2019, č. j. [číslo jednací], kterým zdejší soud původně rozhodl tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 857 672 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 2 857 672 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení zamítá, a že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč, a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Podle Městského soudu v Praze zdejší soud rozhodl o žalobě, která pro své vady nebyla způsobilou k projednání, pročež zdejšímu soudu udělil pokyn k odstranění vady žaloby, postupem podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Vada žaloby byla následně odstraněna, když bylo vyjasněno, že předmětem řízení je žaloba o zaplacení částky 2 118 144 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 118 144 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení. Jelikož soud účastníkům, během řízení, poskytoval náležitá procesní poučení, se zřetelem k dílčím žalobou uplatněným částkám, zůstává řízení zkoncentrováno a provedené dokazování je použitelné i ve vztahu k aktuálně vyjasněnému předmětu řízení. Soud proto, při nařízeném jednání, dne 30. 3. 2021, toliko zrekapituloval průběh řízení, přistoupil přímo k poučení podle § 119a, o. s. ř., a poté k vyhlášení tohoto rozsudku.

4. Soud v řízení učinil níže uvedená skutková zjištění.

5. Dne 3. 4. 1997 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákoníku, ve znění účinném v té době, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném v té době, jehož se měl žalobce dopustit tím, že dne 10. 4. 1996, společně s [jméno] [příjmení], jako člen představenstva [právnická osoba] [obec], vystavil [jméno] [příjmení] plnou moc, na základě které poté uskutečnili neúčelné ztrátové a nezákonné obchody s akciemi Investičního fondu [příjmení] [obec] a VIF Trend [obec], přičemž se jednalo o obchody s akciemi [příjmení] uhelné společnosti, které za stejnou cenu odprodali a opět nakoupili, a [příjmení] [příjmení] vyúčtovali brokerský poplatek, a ve vztahu k VIF [anonymizováno] pak uskutečnili obchod s akciemi [příjmení] [příjmení], které převedli od VIF Trend na [anonymizováno] za cenu 400 Kč za akcii a následně tyto akcie převedli zpět VIF Trend, avšak za cenu 952 Kč za akcii, čímž poškodili [příjmení] [příjmení] a VIF Trend o celkovou částku ve výši 170 739 561,49 Kč. Dne 4. 4. 1997 bylo usnesením [název soudu], sp. [značka automobilu], rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby, od 3. 4. 1997 do 16. 12. 1997 (258 dnů) byl žalobce stíhán vazebně (zjištěno z návrhu na vzetí do vazby ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. KVV [číslo], usnesení [název soudu] ze dne 4. 4. 1997, sp. [značka automobilu], usnesení [název soudu] ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. [spisová značka], jakož i ze shodných skutkových tvrzení účastníků).

6. Trestní stíhání, zahájené sdělením obvinění dne 3. 4. 1997, bylo skončeno dne 13. 5. 2014, kdy nabyla právní moci usnesení [název soudu] ze dne 13. 5. 2014, vydaná pod [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok] [číslo] a č. j. [spisová značka], jimiž byla odmítnuta odvolání státního zástupce a poškozeného v trestním řízení proti rozsudku [název soudu] ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. [spisová značka], jímž byl žalovaný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b), resp. písm. c) trestního řádu (zjištěno z citovaných usnesení [anonymizováno] soudu, jakož i ze shodných skutkových tvrzení účastníků). Soud neprovedl dokazování celým spisem [název soudu] vedeným pod sp. zn. 6 T 5/2005, neboť to považoval za nadbytečné, když, pro zdejší řízení stěžejní listiny ze spisu, byly předloženy, a okolnosti z nich vyplývající jsou ostatně mezi účastníky nesporné.

7. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody, způsobené vedením trestního stíhání, které nebylo včas vyhověno (zjištěno z žádosti žalobce ze dne 23. 11. 2015 a ze stanoviska ministerstva ze dne 28. 3. 2017).

8. Před vzetím do vazby žalobce figuroval v řadě obchodních společností. Žalobce byl zaměstnancem [právnická osoba] a. s., na pozici ředitel a jeho příjem v roce 1996 činil 296 698 Kč (zjištěno z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem coby pracovníkem a společností [právnická osoba], ze mzdových pravidel této společnosti a z potvrzení o zdanitelných příjmech této společnosti za rok 1996). Žalobce dále měl v roce 1996 příjem ze závislé činnosti od [právnická osoba], regulace, a.s., ve výši 72 000 Kč (zjištěno potvrzení o zdanitelných příjmech této společnosti za rok 1996), příjem ze závislé činnosti od [právnická osoba] a.s. ve výši 50 664 Kč (zjištěno potvrzení o zdanitelných příjmech této společnosti za rok 1996), příjem ze závislé činnosti od [právnická osoba] stavby [právnická osoba], ve výši 15 426 Kč (zjištěno potvrzení o zdanitelných příjmech této společnosti za rok 1996), příjem ze závislé činnosti od společnosti [právnická osoba] ve výši 15 870 Kč (zjištěno potvrzení o zdanitelných příjmech této společnosti za rok 1996). V roce 1996 tak činil úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů žalobce částku 450 658 Kč, základ daně z příjmů činil 413 565 Kč (zjištěno z výše uvedeného, což potvrzuje i přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1996), což představovalo na tu dobu opravdu nadstandardní příjem, jelikož výše průměrné roční mzdy na území ČR tehdy činila částku 129 652 Kč (zjištěno z listiny zachycující vývoj průměrné mzdy v ČR na základě údajů Českého statistického úřadu). Žalobce neprokázal, z jakého důvodu byl ze strany posledních čtyř zmíněných společností příjemcem mzdy. Bylo však prokázáno, že členství žalobce v některých ze zmíněných společností bylo ukončeno před vzetím žalobce do vazby, resp., během jeho pobytu ve vazbě. Z výpisu z obchodního rejstříku zaniklé společnosti [právnická osoba], [IČO], (naposledy pod [právnická osoba] A MONTÁ [právnická osoba]), soud zjistil, že žalobce byl předsedou představenstva společnosti do 19. 9. 1996. Z výpisu z obchodního rejstříku zaniklé [právnická osoba] stavby [právnická osoba], [IČO] (naposledy pod [právnická osoba] stavby [právnická osoba] v likvidaci), soud zjistil, že žalobce byl předsedou představenstva společnosti do 19. 9. 1996. Z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba] a. s., [IČO], (naposledy pod obchodní firmou [právnická osoba] v likvidaci), soud zjistil, že žalobce byl předsedou představenstva společnosti do 2. 6. 1997. Z výpisu z obchodního rejstříku zaniklé [právnická osoba] – měření, regulace, a.s., [IČO], (naposledy pod [právnická osoba] a.s., v likvidaci), soud zjistil, že žalobce byl členem představenstva do 24. 10. 1997. Naopak z výpisu z obchodního rejstříku zaniklé [právnická osoba] a. s., [IČO] (naposledy pod [právnická osoba] invest a.s.), soud zjistil, že žalobce byl členem představenstva společnosti až do 21. 5. 1999. Dokazování účetními závěrkami zmíněných společností, jimiž žalobce navrhl prokázání jejich solventnosti, soud pro zjevnou nadbytečnost neprovedl, neboť tvrzená solventnost těchto platební schopnost těchto společností nemůže vést k prokázání toho, že by žalobce v roce 1997 vygeneroval stejné příjmy jako v roce 1996.

9. Žalobce neprokázal, z jakého důvodu byla jeho činnost v uvedených společnostech ukončena. Žalobce sice uvedl, že svou činnost ve společnostech utlumoval, a to z důvodu lukrativní nabídky ze strany [právnická osoba] a.s., avšak svá tvrzení nedoložil přiléhavými důkazy. Z výslechu svědka [titul]. [jméno] [jméno], který, v letech 1996 a 1997, vykonával funkci předsedy představenstva [právnická osoba] a.s., plyne jen to, že mezi žalobcem a [právnická osoba] a.s. probíhala zdlouhavá (cca půlroční) jednání o nabídce na zaměstnání ohodnoceného mzdou ve výši asi 100 000 Kč, avšak k dokončení jednání nikdy nedošlo. To stejné vyplývá z účastnického výslechu žalobce. Přiléhavé listinné důkazy označeny nebyly.

10. Po propuštění z vazby v době od 7. 1. 1998 do 31. 10. 2000 byl žalobce evidován úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání a v době od 7. 1. 1998 do 6. 7. 1998 byl příjemcem dávek hmotného zabezpečení ve výši 4 360 Kč měsíčně (zjištěno z rozhodnutí Úřadu práce v [obec] ze dne 24. 2. 1998 a z informativního listu důchodového pojištění vydaného dne 27. 7. 216 Českou správou sociálního zabezpečení). Výši jiných příjmů (sociálních dávek v době od 7. 7. 1998 do 31. 10. 2000) žalobce v tomto řízení neprokázal, avšak mezi stranami bylo nesporným, že žalobci bylo státem v období od 17. 12. 1997 do 31. 10. 2000 vyplaceno na dávkách 87 420 Kč. Nebylo, nicméně, prokázáno to, že by žalovaný nemohl v té době pracovat, kvůli své tvrzené pošramocené pověsti, jež měla být způsobena trestním stíháním a jeho medializací, jakož i kvůli tomu, že jej tehdy potenciální zaměstnavatelé odmítali zaměstnat. Všichni k tomu slyšení svědkové ([titul]. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul]. [jméno] [příjmení], [titul]. [jméno] [příjmení]) se vyjadřovali dosti neurčitě, věci si nepamatovali a spíše hovořili o svých pocitech či domněnkách. Z výpovědí svědků, přičemž soud považuje za podstatné uvést, že přítelkyně žalobce, [jméno] [příjmení], se s žalobcem seznámila až teprve v roce 2003, soud dále zjistil, že žalobce měl byt i auto, že žil průměrným konzumním životem; nezjistil však ničeho k potvrzení nadstandardního životního stylu žalobce. Svědecký výslech otce žalobce, [titul]. [jméno] [celé jméno žalobce], soud provést nemohl, a to z důvodu úmrtí navrženého svědka.

11. Žalobce ani neprokázal, že v době od 1. 11. 2000 do 28. 2. 2004 podnikal jako OSVČ, ani jaký generoval příjem či ztrátu. Soudu se naopak jeví jako pravděpodobné, že žalobce musel, přece jen, mít nějaké disponibilní prostředky, jestliže žalobce tvrdil, že ke konci roku 2000 začal podnikat, že v roce 2002 otevřel cestovní kancelář, a že následně odcestoval do [ulice] [země]. Žalobce se svobodně rozhodl podnikat, ale, pokud se mu nedařilo a jeho činnost byla po téměř tři a půl roku výlučně ztrátová, jak žalobce rovněž tvrdil, pak ovšem nelze považovat průměrnou mzdu, které by jinak dosáhl, kdyby byl zaměstnán, za ušlý zisk. Taková konstrukce zkrátka postrádá logiku.

12. Soud tak nemá za prokázané, že žalobce nedosahoval, v důsledku trestního stíhání, takových příjmů, které v žalobě tvrdí, a tedy, že mu skutečně ušel zisk. Žalobce nebyl, přes poučení soudu, schopen označit přiléhavé důkazy k prokázání takových tvrzení – především neprokázal, že měl v období od 17. 12. 1997 do 31. 10. 2000 skutečně generovat stejný průměrný měsíční zisk jako v roce 1996, a též neprokázal, že měl v období od 1. 11. 2000 do 28. 2. 2004 generovat zisk ve výši průměrné mzdy.

13. Z dokazování spisy zdejšího soudu - sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], a spisy [název soudu] - sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], soud nic pro řízení podstatného nezjistil.

14. Na podkladě shora zmíněných provedených důkazů, jež soud podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“) hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, soud dospěl k tomuto skutkovému závěru:

15. Žalobce byl trestně stíhán v době od 3. 4. 1997 do 13. 5. 2014, kdy bylo trestní řízení pravomocně skončeno zproštěním obžaloby. V době od 3. 4. 1997 do 16. 12. 1997 byl žalobce stíhán vazebně. Dne 23. 11. 2015 žalobce uplatnil nárok na náhradu škodu u ministerstva spravedlnosti, kterému nebylo do podání žaloby vyhověno. Žalobce v roce 1996, tedy před zahájením trestního stíhání a vzetím do vazby dosahoval nadstandardních příjmů. V době po propuštění z vazby byl příjemcem dávek sociálního zabezpečení.

16. Po právní stránce zdejší soud hodnotil předmětný spor dle příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném od 1. 7. 1969 do 14. 5. 1998 (dále též„ zákon č. 58/1969 Sb.), neboť rozhodnutí, v nichž žalobce spatřuje příčinu vzniku škody, byla vydána před účinností zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění účinném od 15. 5. 1998 (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.“), pročež se dle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost za škodu způsobenou oněmi rozhodnutími řídí dosavadními právními předpisy.

17. Podle § 1 odst. 1 věty prvé zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném od 1. 7. 1969 do 14. 5. 1998 (dále též„ zákon č. 58/1969 Sb.), stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v (…) v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen„ státní orgán”). Podle § 2 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn. Podle § 9 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 58/1969 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu, je třeba předem projednat s ústředním orgánem. Jde-li o rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, v řízení trestním, jakož i v řízení před státním notářstvím nebo místním lidovým soudem, je ústředním orgánem ministerstvo spravedlnosti té republiky, na jejímž území má sídlo orgán, který rozhodl v prvním stupni. Podle § 10 zákona č. 58/1969 Sb. neuspokojí-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu. Podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se nejpozději toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 citovaného ustanovení je-li třeba nárok předběžně projednat u ústředního orgánu (§ 9 odst. 1), promlčecí doba ode dne podání žádosti do skončení projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží. Podle § 23 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody podle části první, hlavy druhé (tj. škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu) se promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno.

18. Žalobce správně podal k žalované, před uplatněním nároku u soudu, žádost o předběžné projednání nároku, a to ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nicméně, Ministerstvo spravedlnosti však nárok žalobce neuspokojilo a žalobce proto mohl uplatnit nárok u soudu, což také, dne 15. 12. 2017, učinil.

19. Ve vztahu k tvrzenému ušlému zisku (318 630 Kč), za období vazebního stíhání (od 3. 4. 1997 do 16. 12. 1997), je rozhodnutím, jímž měla být škoda způsobena, jak zjevně vyplývá z žalobních tvrzení (srov.:„ žalobce požaduje náhradu ušlého zisku ve výši průměrného výdělku, který by žalobce pobíral za dobu, pokud by nebyl vzat do vazby“), usnesení [název soudu] ze dne 4. 4. 1997, sp. [značka automobilu], které je rozhodnutím o vazbě ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě je přitom ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím koncipována jako lex specialis, což vyplývá z jazykového výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. (srov.„ … a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu …“).

20. Právo na náhradu škody, způsobené rozhodnutím o vazbě, se podle § 23 zákona č. 58/1969 Sb. promlčuje za jeden rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí. Zprošťující rozhodnutí byla v předmětné věci vydána a nabyla právní moci dne 13. 5. 2014, žalobce zdejší žalobu (jakož i žádost ve smyslu § 9 zákona č. 58/1969 Sb. doručenou žalované dne 23. 11. 2015) podal po uplynutí jednoroční promlčecí lhůty, jež nastalo dne 13. 5. 2014. Žalovaná v řízení, dne 11. 12. 2017, vznesla námitku promlčení podle § 610 odst. 1 ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterou nelze shledat v rozporu s dobrými mravy. Žalobci byla ke dni skončení trestního stíhání výše tvrzené škody dobře známá a měl tedy dostatek času k včasnému uplatnění svého nároku po skončení trestního řízení. Námitka promlčení není překvapivá a též ani nebyla uplatněna v rozporu s principem právní jistoty žalobce, když, ze zákona, již desítky let jasně vyplývá, že právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím, může být promlčeno, takže stát tedy může námitku promlčení v soudním řízení řádně uplatnit.

21. Co do částky 318 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 318 630 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení soud žalobu zamítl, neboť tvrzené právo žalobce na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, je promlčeno. Předpoklady vzniku práva na náhradu škody se proto soud dále nezabýval.

22. Ve vztahu ke zbývajícímu tvrzenému ušlému zisku (1 799 514 Kč), za období od 17. 12. 1997 do 28. 2. 2004, je rozhodnutím, jímž měla být škoda způsobena, jak zjevně vyplývá z žalobních tvrzení (srov.:„ což odpovídá rozdílu mezi průměrnou mzdou, kterou klient pobíral před zahájením trestního stíhání a vyplacenými dávkami za toto období“ a„ v důsledku stále probíhajícího trestního stíhání nemohl žalobce pracovat ve svém oboru“), per analogiam opatření policejního vyšetřovatele, jímž bylo žalobci sděleno, dne 3. 4. 1997, obvinění, jež je, dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. 25 Cdo 490/2007, 25 Cdo 1202/2007, 25 Cdo 1800/98), rozhodnutím ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.

23. Sdělením obvinění a dalším vedením trestního řízení proti žalobci, který byl pravomocně obžaloby zproštěn, se Česká republika, za niž v tomto řízení jedná, dle § 10 zákona č. 58/1969 Sb., Ministerstvo spravedlnosti ČR, dopustila vydání nezákonného rozhodnutí, ve smyslu § 1 zákona č. č. 58/1969 Sb. Pokud žalobci, v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, vznikla škoda, má vůči státu nárok na náhradu škody, která, dle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, ve spojení s § 20 zákona č. 58/1969 Sb., zahrnuje to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

24. Žalovanou vznesená námitka promlčení, ve vztahu k této části uplatněného nároku, však není důvodná, neboť tříletá subjektivní promlčecí lhůta, ve smyslu § 22 zákona č. 58/1969 Sb., jež začala běžet dne 13. 5. 2014, do dne zahájení tohoto řízení (15. 2. 2017), marně neuběhla.

25. Soud se proto dále zabýval předpoklady vzniku práva na náhradu škody podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jimiž jsou vydání nezákonného rozhodnutí, ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, dále vznik škody (ušlého zisku) a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí (jež v této věci vedlo k nezákonnému trestnímu stíhání) a vznikem škody.

26. Ve zdejším řízení bylo však prokázáno jen to, že orgány činné v trestním řízení vydaly nezákonné rozhodnutí, jímž je shora uvedené opatření o sdělení obvinění ze dne 3. 4. 1997. Vznik škody, v žalobcem tvrzené výši, ani příčinná souvislost, ovšem nebyla žalobcem prokázána, kteréžto úvahy zdejšího soudu, již dříve uvedené v onom zrušeném rozsudku, ostatně kvitoval i Městský soud v Praze, a to ve svém zrušujícím usnesení ze dne 20. 4. 2020 (srov. bod 12 odůvodnění). Žalobce se, uplatněním svého nároku, dostal do těžké důkazní pozice, neboť byl povinen prokázat, že mu, v letech 1997 až 2004, ušel zisk, a to právě v souvislosti s trestním stíháním. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, tak žalobce neprokázal, že mu skutečně, v období od 17. 12. 1997 do 28. 2. 2004, ušel zisk v tvrzené výši, ani to, že mu snad měl tvrzený ušlý zisk vzniknout právě z důvodu trestního stíhání. Prokázání těchto skutečností se tedy žalobci nezdařilo, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce, ve výše uvedených obchodních společnostech (viz bod č. 8, tohoto odůvodnění), setrval i nadále, za dříve sjednaných mzdových podmínek, resp., že by žalobce, v období od 1. 11. 2000, dosahoval alespoň průměrného příjmu, a ani to, že existuje nějaká souvislost mezi trestním stíháním a tvrzeným ušlým ziskem. Žalobce tak nesplnil svou povinnost prokázat tvrzené skutečnosti a neunesl své důkazní břemeno. Soud proto žalobu, rovněž i co do částky ve výši 1 799 514 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 799 514 Kč, od 24. 5. 2016 do zaplacení, jakožto nedůvodnou zamítl.

27. S ohledem na výše uvedené tedy soud žalobu, jako nedůvodnou, zamítl v celém rozsahu.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 700 Kč. Tuto částku tvoří paušální náhrada ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb., kterou se provádí ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., ve výši 300 Kč za každý z účelně učiněných 19 úkonů právní služby (vyjádření k žalobě, devět příprav účastí na jednání v této poměrně složité věci, devět účastí na jednání soudu). Soud žalované nepřiznal náhradu jízdného k soudnímu jednání v [obec] v částce 220 Kč, neboť paušální náhrada, dle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve výši určené vyhláškou č. 254/2015 Sb., výslovně„ zahrnuje hotové výdaje účastníka“, mezi něž, podle názoru podepsaného soudu, bezpochyby jízdné patří. Vůle zákonodárce je tedy z textu zmiňované vyhlášky zcela zřejmá.