18 C 219/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky ve výši 29 609 726 Kč s příslušenstvím a dále i částky ve výši 28 327 907 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci, jednak, částku ve výši 29 609 726 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, z této částky, od 19. 9. 2019 do zaplacení, a jednak i částku ve výši 28 327 907 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, z této částky, od 5. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se, dvěma svými žalobními návrhy, a to jak návrhem z roku 2020, tak i návrhem z roku 2021, kteréžto návrhy byly zdejším soudem spojeny ke společnému projednání, když se jednalo o skutkově naprosto totožné věci, domáhal úhrady shora uvedených částek, spolu s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že impulzem k podání obou zmiňovaných žalobních návrhů byl požadavek na poskytnutí finančního vyrovnání, jehož se žalobce domáhal, za léta 2015 a 2016, a to v souvislosti s vyúčtováním zdravotních služeb, které, zjednodušeně řečeno, vlastně nebyly, ze strany žalovaného, v jejich skutečné výši, jež by odpovídala reálnému rozsahu jejich poskytnutí, a to pojištěncům žalovaného, žalobci proplaceny.

2. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil a poukazoval na smluvní ujednání, která existují mezi oběma stranami tohoto sporu, a v souladu s nimiž tedy žalovaný plnil, vůči žalobci, své finanční závazky, s tím, že žalovaný vznesl, vůči takto uplatněným nárokům, ze strany žalobce, kteréžto nároky žalovaný označoval jako„ domnělé“, i námitku promlčení.

3. Ve shora popsaných souvislostech tedy soud podotýká, že se, především, jednalo o otázku právního posouzení, a i když soud provedl dokazování řadou listinných důkazů, a dokonce i znaleckými posudky od renomované firmy [jméno] [příjmení], které si žalobce nechal zpracovat, když se tedy jednalo povýtce o záležitosti, týkající se vedení účetnictví i ekonomických konstant, čímž žalobce hodlal prokazovat svoji ztrátovost, a, zjednodušeně řečeno, i své doplácení na pojištěnce žalované zdravotní pojišťovny, a z toho tedy plynoucí nerentabilitu, tak soud však, primárně, zaměřil své zkoumání na to, zda ona námitka promlčení, vznesená žalovaným, je či není důvodnou.

4. Po zvážení všech skutečností tedy dospěl soud, nakonec, k závěru, že žalované nároky jsou skutečně promlčeny, a to dle ust. § 629, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), když, v daném případě, činí promlčecí lhůta tři roky.

5. Pokud tedy jde o Vyúčtování hrazených zdravotních služeb za rok 2015 (tzv. finanční vyrovnání), ze dne 14. 6. 2016, ze kterého mohl tehdy žalobce nejpozději zjistit výši svého, v tomto řízení uplatněného, nároku - za rok 2015, a to ve výši 29 609 726 Kč, tak toto Vyúčtování bylo žalobci doručeno dnem 17. 6. 2016, když tuto skutečnost vyhodnotil podepsaný soud jakožto nespornou. Žaloba ve věci, týkající se onoho roku 2015 (a tedy žalobní návrh na zaplacení částky ve výši 29 609 726 Kč, spolu s příslušenstvím) byla žalobcem podána až dnem 13. 6. 2020, jak vyplývá z obsahu spisu. Tato žaloba tedy byla podána po více nežli třech letech (a tedy téměř až po čtyřech letech) od doby, kdy mohla být podána poprvé, takže tento žalovaný nárok je promlčen.

6. Pokud jde o ono další Vyúčtování hrazených zdravotních služeb - za rok 2016 (tzv. finanční vyrovnání), ze dne 15. 6. 2017, z něhož mohl tehdy žalobce nejpozději zjistit výši svého dalšího nároku, a to ve výši 28 327 907 Kč, tak toto další Vyúčtování bylo žalobci doručeno dnem 16. 6. 2017 (ani toto datum žalobce vlastně nezpochybňoval, a proto i tuto skutečnost vyhodnotil soud jakožto nespornou). Následně žalovaný vyřizoval požadavek žalobce na navýšení úhrad - ze dne 11. 7. 2017, který byl poté vyřešen finančním vyrovnáním - ze dne 4. 8. 2017, když téhož dne žalobce toto finanční vyrovnání odsouhlasil, s tím, že již nebude uplatňovat žádné další námitky (i tuto skutečnost vyhodnotil soud jakožto nespornou), přičemž žaloba ve věci, jež se týkala onoho dalšího roku, a tedy roku 2016, byla, ze strany žalobce, zdejšímu soudu doručena až dnem 15. 6. 2021. I tato žaloba tedy byla podána po více nežli třech letech od doby, kdy mohla být podána poprvé, takže i tento další žalovaný nárok je zjevně promlčen.

7. Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem pak již opravdu nemělo smyslu zkoumat to, zda oba, shora zmiňované, nároky jsou či nejsou důvodnými, když ona námitka promlčení byla zdejším soudem vyhodnocena jakožto zcela důvodná.

8. Z obou žalobních návrhů je, totiž, zřejmé to, že žalobce se, na žalované zdravotní pojišťovně, nedomáhá zaplacení závazků, vyplývajících ze vzájemných smluvních ujednání. Kolik peněz mělo být žalobci, ze strany žalovaného, uhrazeno, a to jak za rok 2015, tak i za rok 2016, se žalobce dozvěděl či mohl snadno dozvědět již dnem doručení každého příslušného Vyúčtování (viz výše – body [číslo] [číslo]), a tedy vždy ode dne následujícího, po tomto doručení, mohl žalobce, vůči žalovanému, vznést svůj požadavek, takže, od takového dne, počala žalobci běžet ona obecná tříletá promlčecí lhůta, dle § 629, o. z., jež zjevně žalobci, v obou, shora zmiňovaných případech, však uplynula marně.

9. I kdyby ovšem kdokoliv nesouhlasil se závěrem podepsaného soudu, který se ztotožnil s názorem, předestřeným ze strany žalovaného, a to v tom smyslu, že oba, shora zmiňované nároky, uplatněné ze strany žalobce, jsou promlčeny, tak vztahy mezi oběma stranami se řídily, v obou zmiňovaných obdobích, uzavřenými smlouvami, jejichž uzavření nebylo mezi stranami sporné, a na základě nichž tedy žalobce, coby poskytovatel zdravotních služeb, poskytoval hrazené služby pojištěncům žalovaného, takže žalovaný hradil žalobci dohodnutou cenu takto poskytnutých, a tedy hrazených, služeb. Mezi oběma stranami bylo též nesporným i to, že žalovaný poskytoval žalobci, v průběhu let 2015 a 2016, veškeré platby v souladu s uzavřenými, tzv.„ úhradovými dodatky“, když, po skončení každého roku, žalovaný zpracoval tzv. finanční vyrovnání (viz výše – body [číslo] [číslo]). V každém finančním vyrovnání žalovaný přesně žalobci sdělil konečnou bilanci provedených úhrad, za poskytnuté, a tedy pojišťovnou hrazené, služby. V této souvislosti se jednalo o obě shora zmiňovaná finanční vyrovnání, a tedy o finanční vyrovnání ze dne 14. 6. 2016 – za období roku 2015, a dále se jednalo i o finanční vyrovnání ze dne 15. 6. 2017 – za období roku 2016 a též pak i o finanční vyrovnání ze dne 4. 8. 2017 – za období roku 2016, když zpracování těchto dokladů i jejich doručení žalobci soud vyhodnotil jakožto zcela nesporné, takže soud uzavírá, že žalovaný řádně provedl shora zmiňovaná finanční vyrovnání, což je skutečnost, která opravdu není mezi stranami sporná. Mezi stranami pak, koneckonců, rozhodně nebyla spornou ani ta skutečnost, že žalovaný provedl všechna finanční vyrovnání v souladu s uzavřenými„ úhradovými dodatky“, tj., že žalovaný poskytl žalobci plnění, které mu, ve smyslu uzavřených„ úhradových dodatků“, náleželo. Za těchto okolností by tedy nezbylo, nežli ony nároky žalobce, uplatněné v rámci tohoto řízení, posoudit prizmatem bezdůvodného obohacení, nicméně, taková možnost zde, v tomto konkrétním případě, však vůbec v úvahu nepřicházela, neboť v takovém případě by zde, vlastně, nebyla dána existence pasivní věcné legitimace žalovaného, v rámci tohoto řízení, neboť, pokud žalobce, zjednodušeně řečeno, tvrdil, že jím poskytnuté služby mají ve skutečnosti větší cenu, nežli tu, kterou žalobce dostal zaplacenou od žalovaného, pak by se, teoreticky, však mohly, reálně (a tedy bezdůvodně), obohatit jen ty konkrétní osoby, jimž ta dotyčná péče, jdoucí nad rámec oněch sjednaných úhrad, byla poskytnuta, ale, nikoliv tedy žalovaný, a proto tedy ani nemělo smyslu, dle názoru podepsaného soudu, poučovat žalobce v souladu s ust. § 118a, odst. 2, o. s. ř., neboť, i v takovém případě, by muselo dojít k zamítnutí žaloby, když žalovaná zdravotní pojišťovna evidentně není tím subjektem, který by se mohl takto, případně, na úkor žalobce, bezdůvodně obohatit.

10. Ve shora popsaných souvislostech tedy podepsaný soud rekapituluje, že žalobce, a to pokud jde o ono finanční vyrovnání za rok 2015, toto finanční vyrovnání výslovně odsouhlasil, svým sdělením, ze dne 20. 6. 2016, ve kterém uvedl doslovně toto:„ Data jsme zkontrolovali a odsouhlasili.“ (zjištěno jakožto skutečnost nesporná mezi účastníky).

11. Žalobce pak odsouhlasil rovněž i ono finanční vyrovnání za rok 2016, a to svým sdělením, ze dne 4. 8. 2017, ve kterém uvedl toto:„ Sděluji, že tímto považujeme vyúčtování za rok 2016 za ukončené a nebudeme ho již námitkovat“ (zjištěno jakožto skutečnost nesporná mezi účastníky).

12. Ve světle všech shora popsaných skutečností tedy soud konstatuje, že žalobce však setrvával na svých žalobních tvrzeních takovým způsobem, že se poněkud propadal do stavu jakéhosi manýristického hermetizmu, když, ve svých podáních, opakovaně poukazoval na odůvodnění [příjmení] Ústavního soudu ČR - ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a to, konkrétně, té pasáže, dle níž„ z hlediska práva na podnikání by... byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele. Právní závěr, podle něhož„ cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti ([příjmení] Pl. ÚS 3/2000, se zde uplatní přiměřeně.)“ 13. Z odůvodnění tohoto [příjmení] však opravdu neplynou žádné závěry, které by se týkaly náležitostí či obsahu smluvních ujednání (k čemuž mezi účastníky došlo formou tzv.„ úhradových dodatků“), uzavíraných mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami. Z tohoto důvodu se tedy podepsaný soud ztotožnil i s názorem žalovaného na to, že, v rámci platného práva České republiky, nelze soukromoprávní nárok, ve vztahu mezi dvěma subjekty, vyvodit z právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v odůvodnění jeho [příjmení], aniž by se takový tvrzený nárok zároveň opíral o zákonný (tj., z konkrétního zákonného ustanovení plynoucí) důvod. Soudem by tedy opravdu mohl být žalobci přiznán jen takový nárok, který by se opíral o konkrétní zákonné ustanovení, když, v tomto konkrétním případě, tomu tak, ze strany žalobce, vlastně ani nebylo, a pokud by se tedy jednalo o onu, již shora naznačovanou, možnost, spočívající v naplnění hypotézy zákonných ustanoveních, jež se týkají nároků na vydání bezdůvodného obohacení, tak ani taková možnost, jak již bylo řečeno výše, zde v úvahu opravdu nepřichází.

14. Podepsaný soud tedy uzavírá, že žalobce, zcela svobodně a na základě své vlastní vůle, uzavřel se žalovaným, pro účely stanovení výše úhrad za zdravotní služby, poskytnuté v roce 2015 a 2016, ony„ úhradové dodatky“, když žalobce vůbec ani netvrdil, že by snad k jejich uzavření došlo pod nějakým nátlakem, apod., takže zde opravdu není žádný důvod k tomu, aby se tímto smluvním ujednáním vzájemné vztahy, mezi žalobcem a žalovaným, neřídily, a proto zde není ani žádný takový důvod, z nějž by vyplýval konkrétní právní titul, k tomu, aby žalobce požadoval po žalovaném finanční plnění nad rámec takto uzavřených smluvních ujednání, zvláště když, ani v žalobcem zdůrazňovaném [příjmení] Ústavního soudu - Pl. ÚS 19/13, se ničeho nesděluje o tom, že, pokud by se jedné ze smluvních stran, jaksi zpětně, přestala jevit již dříve sjednaná smluvní ustanovení jako výhodná, tak že by se tedy takto, náhle, jaksi rozčarovaná či znechucená, jedna ze smluvních stran, nemusela oněmi, již dříve sjednanými, podmínkami či pravidly řídit.

15. Především však soud opakovaně podotýká, bez ohledu na úvahy shora předestřené, že je zde zcela důvodně vznesená námitka promlčení, a to ze strany žalovaného, takže, tak jako tak, by žalobě nemohlo být vyhověno, a proto ji podepsaný soud zamítnul.

16. Základní podmínky pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoví zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), v ust. § 619, odst. 1, dle kterého počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Na otázku, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, zákonodárce dává odpověď v ust. § 619, odst. 2, o. z., podle nějž může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech, rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

17. Zákonodárce, v otázce počátku běhu promlčecí lhůty, tedy postavil na roveň okamžik skutečného zjištění v zákoně vymezených skutečností a kvalifikované možnosti oprávněného se o takových okolnostech dozvědět.

18. Tato nová úprava je tedy projevem zásady„ vigilantibus iura scripta sunt“, v důsledku čehož tedy jde k tíži oprávněného jeho případný nezájem o ochranu jeho práv. A i když oprávněný nemusí nutně dbát ochrany svých práv, tak, ale, musí počítat i s následky takového svého nedbalého chování, když tedy žalobce, v rámci tohoto řízení, měl zvážit veškeré své právní kroky, vedoucí k tomu, aby své případné nároky uplatnil včas, což zjevně neučinil.

19. Při použití oné zásady„ vigilantibus iura scripta sunt“ by totiž ani nebylo logické, kdyby právní řád poskytoval ochranu osobě, která se, vlastní nedbalostí či liknavostí, neseznámí s klíčovými podklady, jimiž, v tomto případě, byla ona, již zmiňovaná, vyúčtování, provedená žalovaným, a to i přesto, že je má ve své moci a nic jí, v takovém jednání, ani nebrání, což je právě tento případ, a proto tedy podepsanému soudu opravdu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.

20. Pokud jde o náklady řízení, tak o těch rozhodl podepsaný soud tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá, a to na základě ust. § 150, o. s. ř., neboť podepsaný soud dospěl k závěru, že se, v tomto konkrétním případě, jedná, v konečném důsledku, vlastně o„ iuditium duplex“, čili o takový vztah, který je obdobný vztahu dvou partnerů, kteří se, po určité době, poněkud rozkmotřili, a kteří, na základě takto soudem vydaného rozhodnutí, nyní mají, vlastně oba, z takového rozhodnutí, určitý prospěch, a to už jen tím, že si předtím nedokázali uspořádat své sporné záležitosti sami, a to na základě rozumné dohody, a, navíc, i mnohem levněji. Též pak soud, navíc, považuje za nezbytné podotknout i to, že žalovaný, v tomto sporu, nebyl právně zastoupen advokátem, takže, jemu případně přiznané náklady, v rámci tohoto řízení, by stejně představovaly jen povýtce bagatelní částku, jež by rozhodně pro žalovaného nemohla představovat jakýkoliv zásadní finanční příjem, a tudíž ani jakýkoliv podstatný zásah do jeho„ cash-flow“, když, naopak, žalobce by zase takovou částku, jež by případně musela být použita na pokrytí náhrady nákladů tohoto řízení, byť by byla nevelká, mohl použít i mnohem smysluplněji, a to, například, právě ve prospěch pojištěnců žalovaného, a proto tedy podepsaný soud rozhodl tak, jak je shora uvedeno.