18 C 305/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované , 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa , oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa , o: zaplacení částky částky 767 745 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaní jsou povinni, společně a nerozdílně, uhradit žalobci částku 767 745 Kč, spolu: - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.7.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a., z částky 85 305 Kč ode dne 30.8.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.9.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.10.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.11.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.12.2019 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.1.2020 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 1.3.2020 do zaplacení, - jakož i s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 85 305 Kč ode dne 30.3.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaní jsou povinni, společně a nerozdílně, zaplatit žalobci, na náhradě nákladů řízení, k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. et Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, částku ve výši 123 730,50 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku 1. Žalobce se, původně vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 30. 9. 2019, domáhal zaplacení shora uvedené částky ve výši 649 075 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, a to z titulu neuhrazené úplaty za zajištění provozu světelného reklamního zařízení.

2. Následně však, a to svým podáním, ze dne 15. 4. 2020, došlým zdejšímu soudu dne 16. 4. 2020, žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce, soudu sdělil, že svou žalobu bere částečně, a tedy v rozsahu částky 336 990,62 Kč, spolu s příslušenstvím, zpět, a proto tedy podepsanému soudu nezbylo, nežli toto řízení, dle ust. § 96, odst. 2, o.s.ř., zastavit, což podepsaný soud učinil svým usnesením, ze dne 24. 4. 2020, vydaným pod č. j.: [číslo jednací], jež nabylo právní moci dnem 15. 5. 2020, s tím, že soud, v této souvislosti, konstatuje, že žalobce, kromě částečného zpětvzetí žaloby, však svou žalobu ještě i rozšířil, a to o částku ve výši 767 745 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení.

3. V rámci své žaloby pak žalobce tvrdil, že s prvním žalovaným, dne 31. 1. 2013, uzavřel Smlouvu o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, jejímž předmětem byl provoz reklamního zařízení [příjmení] [příjmení] na střeše budovy [ulice a číslo], v [obec a číslo]. Úplata, dle čl. 3, dané smlouvy, byla stanovena měsíční částkou ve výši 80 000 Kč plus DPH. Dodatkem [číslo] k uvedené smlouvě, ze dne 30. 4. 2013, pak byla stanovena účinnost dané smlouvy ke dni 1. 5. 2013, a Dodatkem [číslo] též i Dodatkem [číslo] ze dne 28. 2. 2017, pak došlo k prodloužení trvání zmiňované smlouvy, přičemž bylo, v článku [číslo] zmiňovaného Dodatku, který byl podepsán dnem 30. 4. 2015, dohodnuto, že cena sjednané úplaty byla stanovena na částku v celkové výši 70 500 Kč + DPH měsíčně a poté bylo též odsouhlaseno i to, že tato částka bude, od 1. 3. 2017, ještě snížena, a to na částku 55 000 Kč + DPH měsíčně, ovšem za podmínky, že první žalovaný uhradí veškeré dlužné platby dle již dříve vystavených daňových dokladů. Prvý žalovaný se však opakovaně a dlouhodobě nacházel v prodlení, a proto byl mezi účastníky uzavřen ještě i Dodatek [číslo] který, jednak, ve vztahu k prvému žalovanému, prodloužil délku této kontraktace do 1. 3. 2021 a zajistil pohledávky žalobce, vyvěrající z nezaplacených faktur, a to ručitelským závazkem druhého žalovaného, jakož potvrdil i nespornost a platnost všech těchto uzavřených dohod, když zároveň zde byl sjednán i závazek prvého žalovaného, a to tak, že, do data 28. 2. 2019, první žalovaný uhradí tehdy dlužnou částku ve výši 289 300 Kč. Ke dni 31. 10. 2018 pak druhý žalovaný, svým podpisem, potvrdil, že prvý žalovaný žalobci dlužil částku 289 300 Kč, bez příslušenství, nicméně, prvý žalovaný nezačal své dluhy platit ani poté, a proto bylo, ze strany žalobce, postupováno dle článku 2, Dodatku ze dne 28. 2. 2017, a částka, jež měla být nadále předmětem fakturace, byla, od února 2019, žalobcem nastavena na měsíční hodnotu ve výši 70 500 Kč + DPH, a celkem tedy ve výši 85 305 Kč.

4. Prvý žalovaný i druhý žalovaný, ve svém vyjádření k žalobě, ze dne 17. 3. 2020, prostřednictvím svého právního zástupce, uvedli, že ze žaloby není patrná a jasná výše sjednané úplaty, a proto tedy nelze nárok uplatňovat po ručiteli (2. žalovaném), s ohledem na neurčitost předmětného dluhu. V této souvislosti však soud konstatuje, že žádný z obou žalovaných nezpochybňoval akt uzavření shora zmiňované smlouvy, včetně jejích dodatků, a ani to, že druhý žalovaný ([celé jméno žalovaného]) podepsal onen ručitelský závazek. Ostatně, oba žalovaní sami nejprve sdělili, že sjednaná úplata činila 70 000 Kč měsíčně, bez DPH, s tím, že, za určitých podmínek, obsažených v následných dodatcích, sice tato úplata mohla činit 55 000 Kč měsíčně, bez DPH, ovšem to, co již žalovaní soudu nesdělili, bylo to, že, z jejich strany, původně sjednané podmínky plněny nebyly. V témže písemném vyjádření však zástupce žalovaných pak zase soudu sdělil i to, že sjednaná úplata měla činit 70 500 Kč měsíčně (a nikoliv tedy 70 000 Kč měsíčně), bez DPH, čímž ovšem, vlastně, jen potvrdil pravdivost žalobních tvrzení, když, rovněž v témže písemném vyjádření, se zástupce žalovaných dopustil i jakési psychologicko – filozofické úvahy na téma toho, že prvý žalovaný není koncovým uživatelem, a proto by bylo nelogické, aby na sebe dobrovolně převzal závazek, který je nevýhodný, resp., ztrátový, aniž by však soudu bylo patřičně objasněno, co to, konkrétně, znamená. Tuto úvahu tedy vyhodnotil podepsaný soud jakožto povýtce bezcennou, a i když zástupce žalovaných navrhoval, v této souvislosti, vyslechnout pana [celé jméno žalovaného] (tedy jako jednatele prvého žalovaného a zároveň i jako druhého žalovaného), tak soud tento výslech, s ohledem na to, že nikdy nebylo objasněno, k prokázání kterého konkrétního obranného tvrzení by tento výslech měl být proveden, neprovedl, zvláště když se pan [celé jméno žalovaného] nikterak neobtěžoval k soudu dostavit, což samozřejmě důvodem pro neprovedení takového výslechu být nemohlo, když ovšem důvodem neprovedení tohoto výslechu bylo to, že žalovaná strana vůbec nebyla schopna konkrétně specifikovat to, proč vlastně nárok žalobce, uplatněný v rámci tohoto řízení, zpochybňuje, a to, navíc, za situace, kdy bylo žalobci, během tohoto řízení, poskytnuto ono částečné plnění, a to v rozsahu oné částky 336 990,62 Kč, včetně příslušenství (viz výše – bod [číslo]).

5. Soud tedy provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutečnosti:

6. Především však soud, a to ještě předtím, nežli bude přikročeno k sumarizaci jednotlivých listinných důkazů, konstatuje, že nikdo z obou žalovaných vůbec nikterak nezpochybňoval tvrzení žalobce o tom, že prvý žalovaný, dnem 23. 1. 2020, a tedy až po podání žaloby, uhradil žalobci částku v celkové výši 400 000 Kč, když, do popisu předmětné transakce, zachycené na listině, obsahující potvrzení o příchozí úhradě, prvý žalovaný, jakožto projev vůle, vtělil poznámku o tom, že zde uvedl pouze spisovou značku, pod níž je toto řízení vedeno, v důsledku čehož tedy soud dospěl k závěru, že prvý žalovaný zapravil částečně nárok žalobce, uplatněný v rámci tohoto řízení, aniž by k tomu však kdokoliv z obou žalovaných vznesl jakékoliv námitky či výhrady (zjištěno z bankovního výpisu z účtu žalobce – ze dne 23. 1. 2020 – tedy z Oznámení o příkazu k úhradě, které zpracovala [právnická osoba], dle něhož byla, z účtu č. [bankovní účet], vedeného na jméno společnosti [právnická osoba], u [právnická osoba], na účet žalobce, č. [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba], avizována příchozí úhrada ve výši 400 000 Kč, dnem 31. 1. 2020, se zprávou pro příjemce tohoto znění:„ Platební rozkaz č. j. [číslo jednací]).

7. Z toho, co bylo uvedeno v předcházejícím bodu ([číslo]), tak pro podepsaný soud vyplynulo, že, ze strany prvého žalovaného, nebyla nikdy učiněna jasná a konkrétní volba ohledně toho, co vlastně uhradil, v důsledku čehož tedy žalobce provedl kapitalizaci úroku z celé, původně žalované, jistiny a tuto kapitalizaci odečetl z oné, předtím uhrazené, částky 400 000 Kč, což tak činilo částku ve výši 63 009,38 Kč, takže, po odečtení těchto úroků, z poukázané částky 400 000 Kč, provedl žalobce započtení zbývající částky na nejstarší dlužnou jistinu, v důsledku čehož tak dospěl k částce, která se již předmětem takto provedeného započtení nestala, a jednalo se tedy o částku 312 084,38 Kč, kterýžto postup žalobce je zcela v souladu se zákonným pravidlem, ve smyslu ust. § 2054, obč. zák, a dle něhož, má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady, spojené s uplatněním pohledávky, započte se takové plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví, při plnění, jinou vůli. Jak již bylo řečeno výše, tak strana žalovaná však žádnou vůli, při poskytnutí předmětného plnění, neprojevila, ač z provedení tohoto částečného plnění jasně vyplynulo to, že tímto plněním byly částečně zapraveny nároky žalobce, vyplývající z faktur, vystavených žalobcem prvému žalovanému, jimiž soud doplnil dokazování, a jejichž doručení nikdo z obou žalovaných nikterak nezpochybňoval, a jednalo se tak o tyto faktury: fa č. 2018, vystavená za březen 2018, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 3. 2018, dále fa č. 2018, vystavená za srpen 2018, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 8. 2018, dále fa č. 2018, vystavená za září 2018, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 3. 2018, dále fa č. 2018, vystavená za říjen 2018, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 10. 2018, dále fa č. 2018, vystavená za listopad 2018, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 11. 2018, dále fa č. 2019, vystavená za leden 2019, na částku 66 550 Kč, splatná dnem 29. 1. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za únor 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 1. 3. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za březen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 3. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za březen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 3. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za duben 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 4. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za květen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 5. 2019, a konečně i fa č. 2019, vystavená za červen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 6. 2019, když, součtem takto fakturovaných částek, lze dospět k částce ve výši 825 825 Kč, z čehož ovšem bylo prvým žalovaným zaplaceno pouze 43 750, když nikdo z obou žalovaných tyto skutečnosti rovněž nikterak nezpochybňoval. Vůči žalobci tak, nezaplacením těchto faktur, takto sumarizovaných, vznikla pohledávka v celkové výši 782 075 Kč (po úhradě oné částky 43 750 Kč), když, po výzvě, pak prvý žalovaný, z této částky, uhradil žalobci, dnem 16. 7. 2019, částku v celkové výši 133 000 Kč, takže předmětný dluh, v původní výši 782 075 Kč byl takto snížen na částku v celkové výši 649 075 Kč, kterážto částka se tak stala předmětem původního žalobního návrhu (viz výše – bod [číslo]), když, následně, pak prvý žalovaný, ovšem až po podání žaloby, provedl další částečné plnění, bez jakékoliv specifikace (viz výše – bod [číslo]), v důsledku čehož tedy žalobce provedl ono započtení, jak již bylo shora vysvětleno, a což tak nakonec vyústilo v ono částečné zpětvzetí žaloby (viz výše – bod [číslo]).

8. Jak již bylo řečeno shora, tak žalobce tedy provedl ono, již shora zmiňované, započtení, které soud vyhodnotil jakožto důvodné, přičemž, s ohledem na nezapravení stále narůstajícího dluhu provedl žalobce rozšíření své původní žaloby, jejímž předmětem jsou dlužné faktury, vystavené za období od července 2019 do března 2020, a celkem se tedy jednalo o devět faktur, vystavených prvému žalovanému, na celkovou částku ve výši 767 745 Kč, kteréžto faktury, jakož ani jejich doručení, nikdo z obou žalovaných rovněž nikterak nezpochybňoval. Přitom se jednalo o tyto faktury, kterými soud taktéž doplnil dokazování, a to: fa č. 2019, vystavená za červenec 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 7. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za srpen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 8. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za září 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 9. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za říjen 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 10. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za listopad 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 11. 2019, dále fa č. 2019, vystavená za prosinec 2019, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 12. 2019, dále fa č. 2020, vystavená za leden 2020, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 1. 2020, dále fa č. 2020, vystavená za únor 2020, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 2. 2020, a konečně i fa č. 2020, vystavená za březen 2020, na částku 85 305 Kč, splatná dnem 29. 3. 2020, když, o zaplacení všech těchto faktur, žalobce oba žalované upomínal, leč marně (zjištěno z výzev, adresovaných prvému i druhému žalovanému – ze dne 28. 1. 2020, ze dne 31. 3. 2020 a též i ze dne 15. 4. 2020).

9. Na základě shora popsaných skutečností tedy podepsaný soud zaměřil své zkoumání na to, proč tedy oba žalovaní prezentovali svou obranu proti žalobě způsobem povýtce matným, když nikdo z obou žalovaných nezpochybňoval doručení oněch, shora zmiňovaných, faktur, a když nikdo z nich netvrdil ani to, že by, vůči jejich vystavení, cokoliv namítal, zvláště když je zjevné, že, na některé z výše specifikovaných, a žalobcem fakturovaných, částek bylo zcela nepochybně plněno, a to alespoň částečně a bez jakýchkoli výhrad, z čehož tak, pro podepsaný soud, vyplynulo i to, že oba žalovaní si byli existence těchto závazků vědomi, zvláště když nikdo z nich nezpochybňoval, jak již bylo řečeno výše, uzavření shora zmiňované smlouvy i jejích dodatků.

10. Soud tedy doplnil dokazování i všemi smluvními ujednáními, podepsanými účastníky tohoto řízení, přičemž soud dospěl k závěru, že ujednání o ceně, resp., o odměně žalobce, v nich obsažená, jsou naprosto jasná a konkrétní, takže soud opravdu nerozumí tomu, co tedy, konkrétně, vlastně je jádrem obrany žalovaných proti žalobě. Pokud jde o onu Smlouvu o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, uzavřenou mezi prvým žalovaným, jako objednatelem, a žalobcem, jakožto zhotovitelem, tak zde bylo jasně ujednáno, v článku [číslo] že zhotoviteli (žalobci) náleží měsíční odměna ve výši 80 000 Kč plus DPH. Toto jednání je zcela konkrétní, srozumitelné a, ostatně, nikdo z obou žalovaných nikdy netvrdil, že by se, vůči tomuto ujednání, kdykoliv předtím jakkoliv ohrazoval, natož aby se to kdokoliv z nich snažil prokazovat. Z Dodatku [číslo] ke Smlouvě o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, žádná jiná úmluva o ceně nevyplývá. Z dalšího (v pořadí druhého) Dodatku ke Smlouvě o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, který není očíslován, a který byl podepsán dnem 30. 4. 2015, pak vyplývá, zcela jasně, to, že, za plnění předmětu zmiňované smlouvy, náleží zhotoviteli (žalobci) měsíční částka ve výši 70 500 Kč, plus DPH, což tak zcela koresponduje nejen s tvrzeními, předestřenými žalobcem, ale, nakonec, i s tvrzeními, předestřenými zástupcem obou žalovaných, když součtem této částky i DPH, v zákonné vši (21%), což představuje částku ve výši 14 805 Kč, tak lze dospět k celkové částce 85 305 Kč, jež byla předmětem většiny shora zmiňovaných faktur, s tím, že dalším Dodatkem (tedy v pořadí již třetím) ke Smlouvě o zajištění provozu světelného zařízení, podepsaným dne 28. 2. 2017, bylo dohodnuto že se trvání předmětné Smlouvy prodlužuje o 24 měsíců, když zde bylo opět sumarizováno to, že zhotoviteli náleží, za plnění, poskytnuté dle předmětu této smlouvy, odměna ve výši 70 500 Kč měsíčně, plus DPH, takže tato odměna, včetně DPH, stále činila částku ve výši 85 305 Kč, s tím, že, v rámci tohoto, v pořadí třetího, dodatku, bylo též odsouhlaseno i to, že tato částka bude, ode dne 1. 3. 2017, ještě snížena, a to na částku 55 000 Kč + DPH měsíčně, ovšem za podmínky, že prvý žalovaný, jakožto objednatel, uhradí veškeré platby dle již dříve vystavených daňových dokladů, za období do 28. 2. 2017, a to nejpozději do dne 30. 4. 2017. Ani prvý žalovaný, a, koneckonců, ani druhý žalovaný, se však vůbec nesnažili tvrdit, natož aby se to vůbec snažili prokazovat, že by tato podmínka byla splněna a že by tedy ona úhrada dlužných faktur, vystavených do dne 28. 2. 2017, byla provedena do onoho sjednaného dne – 30. 4. 2017. Tato úhrada tedy nepochybně provedena nebyla, v důsledku čehož tak prvý žalovaný zjevně ztratil nárok na onu slevu, z předtím sjednané odměny žalobce, kterýžto nárok byl, naprosto jasně, podmíněn provedením úhrady všech dlužných faktur nejpozději do onoho dne 30. 4. 2017, a jednalo se tedy o dlužné faktury, vystavené žalobcem za předcházející měsíce. Z Dodatku [číslo] (tentokrát očíslovaného), podepsaného opět žalobcem i prvým žalovaným, soud zjistil, že se obě strany dohodly na dalším prodloužení dané smlouvy, tentokrát do dne 1. 3. 2019, když žádné další cenové ujednání zde již obsaženo není, v důsledku čehož je tak nepochybné, že, i nadále, mezi stranami platilo ono cenové ujednání o částce 70 500 Kč měsíčně plus DPH. A pokud jde o ono Ručitelské prohlášení [celé jméno žalovaného], datované dnem 13. 11. 2018, když [celé jméno žalovaného], jakožto druhý žalovaný, nikdy svůj podpis na této listině rovněž nezpochybňoval, tak zde byl definován tehdy aktuální dluh prvého žalovaného, vyplývající z dané smlouvy, na částku v celkové výši 289 300 Kč, přičemž [celé jméno žalovaného], jakožto ručitel, se zde výslovně zavázal k tomu, že bezpodmínečně uspokojí každý peněžitý závazek dlužníka (prvého žalovaného), pokud takový závazek, v době jeho splatnosti, nesplní dlužník, když takový závazek tohoto ručitele vznikne z důvodu neuhrazení jakéhokoliv dluhu, z předmětné smlouvy plynoucí, jenž nebude uhrazen dlužníkem (prvým žalovaným), přičemž ručitel ([celé jméno žalovaného]) takový splatný závazek, včetně příslušenství, uhradí nejpozději do 14-ti dnů od doručení příslušné písemné výzvy.

11. Z provedených důkazů (výzev k úhradě, spolu s originálními obálkami, svědčícími o tom, že předmětné výzvy byly ručiteli zasílány doporučeně, jež ovšem nebyly ručitelem vyzvednuty) pak vyplývá i to, že ručitel (druhý žalovaný) si musel být všech těchto svých závazků velmi dobře vědom, jelikož, dle ust. § 2018, odst. 1, obč. zák., kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Ručitelské prohlášení, dle odstavce 2, téhož zákonného ustanovení, pak vyžaduje písemnou formu, jež byla, v tomto konkrétním případě, splněna. Druhý žalovaný však, na svou obranu, soudu prakticky ničeho konkrétního nesdělil, vyjma toho, že tedy není jasné, jaká konkrétní částka měla být předmětem fakturace, kteréžto sdělení však vyhodnotil podepsaný soud jakožto poněkud účelové a nemající oporu v provedeném dokazování, a proto tedy podepsanému soudu opravdu není, až dosud, zřejmé, k čemu by tedy, vlastně, měl být proveden účastnický výslech druhého žalovaného ([celé jméno žalovaného]).

12. I když tedy ona původní Smlouva o zajištění provozu světelného reklamního zařízení byla uzavřena ještě za účinnosti tehdy platného obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (zák. č. 513/1991 Sb., a to, konkrétně, dle ust. §§ 536 – 565, pojednávajících o smlouvě o dílo, jehož provedení spočívalo v zajištění provozu onoho reklamního zařízení, za což se prvý žalovaný, jakožto objednatel, nepochybně zavázal žalobci, jakožto zhotoviteli, uhradit sjednanou cenu), tak, ovšem, podle ust. § 3030, obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.), platí ustanovení části hlavy I., tohoto zákona, i pro práva a povinnosti, vymezené ještě předtím, a tedy zákonnými ustanoveními, účinnými do 31. 12. 2013, v důsledku čehož je podepsaný soud toho názoru, že oba žalovaní (a tedy i druhý žalovaný, jenž je zároveň jednatelem prvého žalovaného), nepochybně věděli, co podepisují, pokud se tedy jedná o předmětnou smlouvu, včetně jejích čtyř dodatků, kde byla odměna zhotovitele dohodnuta zcela jasně a konkrétně, a, ostatně, nikdo z obou žalovaných ani netvrdil, natož aby se to snažil prokazovat, že by tato smluvní ujednání byla uzavírána v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, zvláště když v onom (v pořadí třetím, nečíslovaném), dodatku, ze dne 30. 4. 2015, který je jakousi privátní novací původně uzavřené smlouvy, se obě strany jasně dohodly na ceně 70 500 Kč měsíčně plus DPH, v důsledku čehož tedy má podepsaný soud, v této souvislosti, za to, že, dle ust. § 4, zák. č. 89/2012 Sb., prvý žalovaný zjevně disponoval, prostřednictvím svého jednatele, jenž je zároveň i druhým žalovaným, při podpisu předmětného dodatku, uzavřeného dnem 30. 4. 2015, rozumem průměrného člověka a též i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností, tj., že si přečetl, co podepisuje, a též se, v návaznosti na to, předpokládá rovněž i to, že prvý žalovaný věděl, co podepisuje, zvláště když u jeho jména bylo připojeno označení„ jednatel“, a totéž pak platí i pro druhého žalovaného, když podepsal též ono Ručitelské prohlášení, ze dne 13. 11. 2018. Dále platí, podle ust. § 7, obč. zák., i to, že, kdo jednal určitým způsobem, pak jednal poctivě a v dobré víře.

13. Pokud se tedy žalovaným nepodařilo prokázat, a to nade vší pochybnost, opak, pak platí, že žalobce i žalovaní, při uzavírání oněch, shora zmiňovaných, smluvních ujednání, jednali poctivě a že takto podepsaná ujednání jsou platná.

14. Žalovaní dokonce ani nezpochybňovali doručení oněch výzev k úhradě vzniklého dluhu, takže, pod zorným úhlem poněkud nekonzistentní obrany obou žalovaných soud již považoval opravdu za naprosto nadbytečné provádět účastnický výslech pana [celé jméno žalovaného], jak již bylo shora naznačeno, zvláště když, z oné obrany žalovaných, se nikdy nepodařilo vypreparovat to, které konkrétní a jasně uchopitelné obranné tvrzení by tedy takovým výslechem mělo být prokázáno. Předmětná fakturace, provedená žalobcem, tedy naprosto konvenuje oněm smluvním ujednáním, obsaženým v předmětné smlouvě i v jejích dodatcích.

15. Podepsaný soud tedy nutně dospěl k naprosto jednoznačnému závěru, a to v tom smyslu, že, shora zmiňovanými částečnými platbami, provedenými bez jakýchkoli výhrad, prvý žalovaný uznal svůj závazek, vůči žalobci, a to dle ust. § 2054, odst. 2, obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.). Druhý žalovaný pak zcela nepochybně podepsal ono Ručitelské prohlášení, ze dne 13. 11. 2018, když svůj podpis, na předmětné listině připojený, vůbec nikterak nezpochybňoval.

16. Důležitým prvkem tohoto sporu je též i ta skutečnost, že nikdo z obou žalovaných se nesnažil tvrdit ani to, že by ony faktury, vystavené žalobcem, jež jsou předmětem tohoto sporu, byly vystaveny nedůvodně. Žalovaní, totiž, nikdy, v rámci tohoto řízení, neoznačili takový důkaz, jímž by dokázali zpochybnit důvodnost vystavení oněch, shora zmiňovaných, faktur, vystavených ze strany žalobce. Veškeré případné výhrady žalovaných, a to hlavně o tom, že z uzavřených smluv není zřejmá výše ceny, tedy soud hodnotí jako poněkud účelové, když, na straně žádného z obou žalovaných, rozhodně nedošlo k tomu, že by kdokoliv z nich výslovně odmítnul provést úhradu příslušných faktur žalobce, ať již zcela, či zčásti. Soud je navíc přesvědčen i o tom, že všechny tyto faktury, které byly vystaveny ze strany žalobce, jsou určitě zachyceny v účetnictví prvého žalovaného, k čemuž se sice prvý žalovaný rovněž nikterak konkrétně nevyjádřil, nicméně, pokud tyto faktury prvý žalovaný žalobci nevrátil, jakožto nedůvodně vystavené, a to s konkrétními výhradami či námitkami, což ovšem ani netvrdil, pak je tedy soud skutečně přesvědčen o tom, že všechny tyto faktury, jež jsou předmětem tohoto sporu, si prvý žalovaný zařadil do svého účetnictví, z čehož tak vyplývá i to, že tyto faktury, už jen z tohoto důvodu, prvý žalovaný nikdy nemohl považovat za nedůvodně vystavené, a z čehož tak soud dovozuje, a vyplývá to i z logiky věci, že prvý žalovaný si, na základě všech těchto faktur – daňových dokladů, které tvoří předmět tohoto sporu, provedl i odpočet DPH, neboť kdyby prvý žalovaný dotyčné faktury vrátil výstavci (žalobci), jakožto nedůvodně vystavené, pak by si takový odpočet DPH provést rozhodně nemohl, ba, co více, a kdyby tak, i přesto, prvý žalovaný učinil, pak by se, nepochybně, jednalo o daňový delikt, když soud, v této souvislosti, konstatuje, že, pokud by, i v rámci případného odvolacího řízení, bylo skutečně postaveno najisto to, že prvý žalovaný si provedl odpočet DPH, a to na základě těch faktur, které vlastně, v konečném důsledku, neuznává a nemá se tak k jejich proplacení, pak by tedy soud byl nepochybně povinen takové zjištění signalizovat příslušnému správci daně. Fakt nemožnosti zpochybnění důvodnosti vystavení předmětných faktur ovšem spočívá též i v tom, že, kdyby je prvý žalovaný opravdu považoval za nedůvodně vystavené, pak by asi jen stěží prováděl ony částečné úhrady, jak se o tom soud zmínil již shora. A pokud tedy prvý žalovaný opravdu měl nějaké případné výhrady k oněm, již výše zmiňovaným, fakturám, tak takové výhrady měly být žalobci sděleny bezodkladně, a to neprodleně po doručení předmětných faktur, které tak měl prvý žalovaný, pokud tedy opravdu měl, vůči nim, nějaké výhrady, či, případně, reklamace, což ovšem prvý žalovaný opět konkrétně netvrdil, natož aby se to snažil prokazovat, bezodkladně, dle zákona o účetnictví, žalobci vrátit, a to jakožto nedůvodně vystavené.

17. Prvý žalovaný však nic takového neučinil, když soud je opravdu přesvědčen o tom, že si prvý žalovaný všechny tyto faktury, jež jsou předmětem tohoto sporu, zařadil do svého účetnictví. A i když soud, v rámci provedené koncentrace tohoto řízení, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., oba žalované poučil a vyzval je k doplnění jejich tvrzení, tak žalovaní svá, poněkud vágní, obranná tvrzení již nijak nedoplnili a žádné důkazy, v tomto ohledu, již soudu nenabídli, vyjma onoho účastnického výslechu [celé jméno žalovaného], který ovšem podepsaný soud, pro zjevnou nadbytečnost, jak již bylo naznačeno výše, neprovedl.

18. S ohledem na to, co bylo uvedeno shora, je tedy soud toho názoru, že žalovaní nikdy nedotvrdili a ani nedoložili, a to v souvislosti s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a především pak s odkazem na judikát - sp. zn. [spisová značka], a dále i s ohledem na další judikát – sp. zn.: [spisová značka], a rovněž i v návaznosti na zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb., jmenovitě pak v souvislosti s ust. § 8, odst. 3, dále v souvislosti s ust. § 11, a dále i v souvislosti s ust. § 33a, tohoto zákona o účetnictví, jakékoliv relevantní skutečnosti, a to v souvislosti s tím, že, tedy, povinností prvého žalovaného, jakožto právnické osoby, bylo doložit soudu to, že se prvý žalovaný, v souvislosti s těmito fakturami, choval minimálně takovým způsobem, že, z jeho chování, by bylo, zcela jasně, možno usuzovat na to, že, s předmětnými fakturami, jež jsou předmětem tohoto sporu, prvý žalovaný nesouhlasil, a, v tomto ohledu, bylo tedy zcela na něm, aby dotvrdil, jakým způsobem s těmito fakturami naložil, zda je tedy vrátil, jakožto nedůvodné, žalobci, jak již bylo naznačeno výše, anebo zda je zahrnul do svého účetnictví, či nikoliv, protože, v souvislosti s § 33a, zákona o účetnictví, bylo, dle názoru tohoto soudu, povinností prvého žalovaného, a vlastně i povinností druhého žalovaného, jakožto jednatele prvého žalovaného, tyto faktury, ve lhůtě jejich splatnosti, vrátit straně žalující, jakožto nedůvodně, či chybně, vystavené, pokud s nimi tedy prvý žalovaný nesouhlasil, což ovšem prvý žalovaný zjevně nikdy neučinil, a, ostatně, ani to nikdy netvrdil. A pokud si tedy prvý žalovaný tyto faktury zařadil do svého účetnictví, pak je tedy, vlastně, akceptoval.

19. Za této situace, tedy, soud dospěl k závěru, že nikdo z obou žalovaných nejenže neunesl své břemeno tvrzení, ale rovněž ani své břemeno důkazní, a to ohledně případného zpochybnění výše či důvodu takto vzniklého dluhu, uplatněného žalobcem, v rámci tohoto řízení, byť, dle ustanovení § 79, odst. 1, a § 101, odst. 1, o.s.ř., má každý účastník, vždy, povinnost tvrzení, přičemž, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o.s.ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o.s.ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o.s.ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu pro případ, že skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp.zn. II. ÚS 397/06). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§ 101, odst. 1, písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva, v této souvislosti, hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti, rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak, zpravidla, ani nemůže splnit svou důkazní povinnost. Jinými slovy řečeno, tak nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má pak za následek to, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil, a která nevyšla, ani jinak, v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR - sp. zn.: [spisová značka] a sp. zn.: [spisová značka]).

20. V daném případě byli účastníci o koncentraci řízení poučeni již v předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci. Žalovaní, i když byli soudem řádně vyzváni, poučeni a upozorněni, již v předvolání k výše zmiňovanému jednání, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a tedy v předvolání k ústnímu jednání ve věci, konanému dne 12. 11. 2020, však svá předchozí, dosti bezradná, jakož i vnitřně rozporná, obranná tvrzení již, vlastně, nikterak přiléhavě nedoplnili.

21. Skutkový závěr, k němuž soud dospěl na základě provedeného dokazování a tvrzení účastníků, je tedy následovný: Žalobce uzavřel, s prvým žalovaným, shora zmiňovanou Smlouvu o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, dne 31. 1. 2013, včetně jejích pozdějších dodatků, z nichž poslední dva byly sepsány až v průběhu let 2015 až 2018, takže se jednalo o jakousi privativní novaci oné původní Smlouvy o zajištění provozu světelného reklamního zařízení, v rámci čehož byly naprosto jasně konkretizovány cenové podmínky, mezi účastníky, když druhý žalovaný pak, rovněž zcela nepochybně, podepsal i ono Ručitelské prohlášení, ze dne 13. 11. 2018. Za dané situace tedy soudu nezbylo, nežli žalobě zcela vyhovět.

22. Z výše popsaných důvodů tedy podepsaný soud žalobě, a to v rozsahu po jejím částečném zpětvzetí, vyhověl, když oba žalovaní jsou povinni plnit, vůči žalobci, společně a nerozdílně.

23. O příslušenství pohledávky žalobce, a to v podobě zákonného úroku z prodlení, pak rozhodl podepsaný soud dle ust. § 1968, ve spojení s ust. § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl, v tomto řízení, zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení, a to v celkové částce 123 730,50 Kč. Tyto náklady sestávají z uhrazeného soudního poplatku, ve finální výši 57 362 Kč, a též i z nákladů právního zastoupení žalobce advokátem, kterému náleží odměna, stanovená dle § 6, odst. 1, a § 7, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), při zohlednění částečného zpětvzetí žaloby a též i rozšíření žaloby, a to za následujících pět úkonů právní služby: 1x převzetí a příprava věci – v částce 10 900 Kč, dále 1x sepis žaloby – v částce 10 900 Kč, dále 1x rozšíření žaloby, ze dne 15. 4. 2020 - v částce 12 620 Kč, dále 1x písemné vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti – ze dne 4. 6. 2020 – v částce 6 310 Kč, a konečně i 1x účast na jednání u soudu - dne 12. 11. 2020 – v částce 12 620 Kč, což tak, celkem, činí 54 850 Kč, bez DPH, včetně pěti paušálních náhrad výdajů, po 300 Kč, k uvedeným pěti úkonům právní služby, dle § 13, odst. 3, a. t., a celkem tedy ve výši 1 500 Kč, s tím, že advokát žalobce soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud i tuto položku, do celkové částky, představující náklady tohoto řízení, k jejichž zaplacení jsou oba žalovaní povinni, společně a nerozdílně, k rukám právního zástupce žalobce, rovněž promítnul, takže soud, v této souvislosti, uzavírá, že odměna advokáta žalobce, bez daně z přidané hodnoty, činí 54 850 Kč, a, s DPH, ve výši 21%, což činí 11 518,50 Kč, pak činí celkem částku ve výši 66 368,50 Kč, v důsledku čehož tedy celkové náklady tohoto řízení činí 123 730,50 Kč.

25. O povinnosti obou žalovaných, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, k rukám právního zástupce žalobce, společně a nerozdílně, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o.s.ř.. Soud tedy stanovil žalovaným, pro splnění jejich povinnosti, zákonnou, tedy 3-denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o.s.ř.).