18 C 334/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr Ladislavem Nevole ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení 3 490 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 490 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 10,00 % ročně, z částky 3 490 Kč, od 13. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se, svým návrhem, doručeným ke zdejšímu soudu, domáhala, vůči žalovanému, zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že, na straně žalovaného, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to na úkor žalobkyně, a to z toho důvodu, že žalovaný, před poskytnutím níže specifikovaných spotřebitelských úvěrů žalobkyni, řádně neprověřil její úvěruschopnost.

2. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil a požadoval její zamítnutí, jelikož tvrdil, že se, na úkor žalobkyně, bezdůvodně neobohatil.

3. Podepsaný soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil, že, mezi žalobkyní a žalovaným, byly uzavřeny celkem tři smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě kterých žalovaný žalobkyni poskytnul tři drobnější úvěry, a to v letech 2015 – 2019.

4. Na základě listin, založených do spisu, ze strany žalobkyně, jakož i na základě nesporných tvrzení, předestřených ze strany žalovaného, podepsaný soud zjistil, že, mezi žalobkyní a žalovaným, skutečně byly uzavřeny následující tři smlouvy o zápůjčce (úvěru), a to: Prvá smlouva o zápůjčce č. - [číslo] - ze dne 20. 8. 2015 - na částku 11 000 Kč, dále Druhá smlouva o zápůjčce - [číslo] ze dne 14. 1. 2019 - na částku 15 000 Kč, a konečně ještě i Třetí smlouva o zápůjčce - [číslo] ze dne 10. 6. 2019 - na částku 10 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy [číslo] dále zjištěno ze Smlouvy [číslo] konečně pak zjištěno i ze Smlouvy [číslo] rovněž zjištěno i z nesporných tvrzení účastníků).

5. Všechny tři zmiňované smlouvy byly sjednány jakožto smlouvy spotřebitelské, a to v intencích zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (u smlouvy [číslo]), a dále - u smluv [číslo] a 3. - v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků, jakož i ze všech tří, shora zmiňovaných, smluv).

6. Konečně pak bylo ještě mezi oběma účastníky tohoto řízení nesporné i to, že žalobkyně uhradila žalovanému, na základě všech tří, výše specifikovaných, smluv, následující částky: u Smlouvy [číslo] na základě níž byly žalobkyni poskytnuty finanční prostředky ve výši 11 000 Kč, žalobkyně uhradila celkem 18 450 Kč, a dále, u Smlouvy [číslo] na základě níž byly žalobkyni poskytnuty finanční prostředky celkem ve výši 15 000 Kč, bylo ze strany žalobkyně dosud uhrazeno 13 070 Kč, přičemž, na základě Smlouvy [číslo] dle níž byly žalobkyni poskytnuty finanční prostředky celkem ve výši 10 000 Kč, bylo ze strany žalobkyně uhrazeno 7 970 Kč (zjištěno nejen z nesporných tvrzení účastníků, nýbrž i z listin, označených jako Karty splátek a vztahujících se ke zmiňovaným úvěrovým smlouvám).

7. Pokud se jedná o žalobkyní tvrzené bezdůvodné obohacení, tak, z tvrzení žalovaného, opřené o smlouvou sjednané podmínky, na základě oněch Zákaznických karet, jejichž autenticitu však žalobkyně nikterak nezpochybňovala, vyplývá, že, pokud jde o Prvou smlouvu ([číslo]), tak zápůjčka, poskytnutá dle této smlouvy, byla již zcela doplacena (zjištěno i z nesporných tvrzení účastníků), s tím, že, pokud jde o další dvě smlouvy ([číslo] též i [číslo]), tak, na tyto smlouvy, zbývá ještě uhradit určité platby, když výše takto postupně poskytnutých úvěrů sice neměla bagatelní charakter, ovšem nikterak výrazně onu hranici, všeobecně vnímanou jakožto bagatelní (10 000 Kč), nepřevyšovala.

8. Na základě shora uvedených skutečností tedy soud zaměřil své zkoumání na to, zda všechny, výše zmiňované, úvěrové smlouvy skutečně jsou, dle tvrzení žalobkyně, neplatné a zda tedy, z tohoto důvodu, skutečně došlo, na straně žalovaného, ke vzniku bezdůvodného obohacení, když soud je však toho názoru, že všechny, výše zmiňované, úvěrové smlouvy žalobkyně se žalovaným uzavřela při plném vědomí, byla též srozuměna i s výší úroků, takto sjednaných, a takto zapůjčené peněžní prostředky žalovanému buď již řádně splatila (v případě Prvé smlouvy – [číslo]) anebo uhradila již větší část z takto poskytnutých zápůjček (v případě Druhé smlouvy – [číslo] též i v případě Třetí smlouvy - [číslo]).

9. V důsledku shora zmiňovaných okolností, z nichž vyplývá, že platební morálka žalobkyně, jakožto úvěrové dlužnice, byla, vlastně, až do nedávné doby, dobrá, dospěl tedy soud k závěru, že zde opravdu není žádný takový důvod, pro nějž by bylo lze dotyčné úvěrové smlouvy vyhodnotit jakožto neplatné, a to zvláště s ohledem na všeobecně uznávanou zásadu„ pacta sunt servanda“ („ smlouvy se mají plnit“).

10. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalobkyně, tak žalovaný si od ní, před poskytnutím dotyčných zápůjček, vyžádal pracovní smlouvu a též i výplatní pásky, když žalobkyně tyto skutečnosti potvrdila i svým podpisem na Zákaznických kartách, z čehož vyplývá, dle tvrzení žalovaného, které žalobkyně rovněž nikterak nezpochybňovala, že žalobkyně pracovala jako uklízečka v TJ [příjmení] [jméno], na plný pracovní úvazek, zvláště když, mezi oběma stranami, bylo nesporným i to, že obchodní zástupce žalovaného navštívil žalobkyni u ní doma, aby též odhalil úroveň jejího bydlení, apod., přičemž žalobkyně nikdy své podpisy, na oněch Zákaznických kartách připojené, jak již bylo shora naznačeno, nezpochybňovala. A pokud právní zástupce žalobkyně následně žehral i na to, že, do oněch Zákaznických karet, mohly být vtěleny i takové údaje, jež by nemusely být zcela pravdivé, a jež by tedy mohly být jaksi vylepšeny, pak ovšem sám, dle názoru soudu, je ochoten připustit i to, že by se snad i sama žalobkyně, při sdělování údajů, požadovaných žalobcem, a vtělených do oněch Zákaznických karet, mohla dopouštět jakéhosi nepoctivého jednání, a to za tím účelem, aby, např., poupravila své vyhlídky na poskytnutí úvěru, a to takovým způsobem, jenž ji postaví do příznivějšího světla, v očích žalovaného, kterýžto názor však nezbývá nežli vyhodnotit tak, že žalující strana se, vlastně, jaksi neštítí obviňovat ani sebe samu, a to z jakéhosi, ne zcela a úplně poctivého, způsobu jednání, kterážto snaha ovšem rozhodně nemůže požívat právní ochrany, a to zvláště za situace, kdy žalobkyně nikdy nezpochybňovala to, že by, v oněch Zákaznických kartách, svým vlastnoručním podpisem, nepotvrdila správnost takto poskytnutých údajů. Ze Zákaznických karet tedy vyplývá, že žalobkyně předložila obchodnímu zástupci žalovaného své doklady – občanský průkaz, jakož o svou pracovní smlouvu a též i své výplatní pásky. Dále soud přisvědčil žalovanému i v tom, že, v tomto konkrétním případě, se rozhodně ani nejedná o nějaké vysoké úvěry, v důsledku čehož soud dospěl k závěru, že, s ohledem na výši poskytnutých zápůjček, byl postup žalovaného, pokud jde o způsob zjišťování úvěruschopnosti žalobkyně, zcela přiměřený takto poskytnutým zápůjčkám, z nichž, vlastně, žalobkyně podstatnou část již žalovanému splatila.

11. Dále pak je podepsaný soud i toho názoru, že žalobkyně rozhodně není nějakou nesvéprávnou, či mentálně retardovanou, osobou a, ostatně, nikdy to ani netvrdila, a rovněž pak nikterak nezpochybňovala ani své podpisy, na dotyčných úvěrových smlouvách připojené, v důsledku čehož tedy má podepsaný soud odůvodněně za to, že, pokud, dle ust. § 4, o. z. (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), žalobkyně disponovala, při podpisu předmětných úvěrových smluv, rozumem průměrného člověka a též i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností, tj., že si přečetla, co podepisuje, pak se tedy, v návaznosti na to, předpokládá rovněž i to, že žalobkyně věděla, co podepisuje, a byla s tím též i srozuměna, důkazem čehož je právě to, že žalobkyně takto sjednané úvěry již, a to v převažující výši, splatila, přičemž dále platí, podle ust. § 7, o. z., i to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, pak tedy jednal poctivě a v dobré víře. Žalobkyně, navíc, netvrdila ani to, že by dotyčné úvěrové smlouvy podepsala pod nějakým nátlakem, a proto tedy, dle názoru podepsaného soudu, platí, že žalovaný se žalobkyní uzavřel všechny tři, shora zmiňované, úvěrové smlouvy platně a že tehdy jednal poctivě.

12. Žalobkyně sice soudu předložila řadu soudních rozhodnutí, učiněných v obdobných věcech, na základě nichž bylo některým, obdobně uplatněným, nárokům na vydání bezdůvodného obohacení vyhověno, nicméně, rozhodnutími jiných soudů zdejší soud vázán není, přičemž soud je i toho názoru, že zde, v tomto konkrétním případě, se jedná o takovou situaci, kdy, dle shodných tvrzení obou účastníků, bylo naprosto nesporným i to, že žalobkyně, v převažující výši, všechny takto sjednané spotřebitelské úvěry již splatila. Žalobkyně sama je tak živoucím důkazem o nepochybné existenci své úvěruschopnosti, a tedy o schopnosti sjednané úvěry splatit, když tak, nade vší pochybnost, již vlastně učinila – v případě Smlouvy [číslo] přičemž, v případě Smlouvy [číslo] též i v případě Smlouvy [číslo] uhradila již vlastně převažující část takto poskytnutých zápůjček, přičemž soud opakovaně připomíná, že tyto skutečnosti byly, mezi oběma stranami tohoto sporu, od samého počátku zcela nesporné.

13. Z výše zmiňovaných důvodů se tedy jeví všechny ostatní výhrady žalobkyně, předestřené ohledně toho, že žalovaný řádně neprověřil její úvěruschopnost, jakožto takové, jež poněkud postrádají smysl pro realitu a jež vycházejí i z jakéhosi mechanického, resp., formalistického, výkladu právních norem, když základem žalobních tvrzení, předestřených ze strany žalobkyně, bylo ono primární tvrzení o tom, že všechny, shora uvedené, smlouvy jsou, dle ust. § 9, odst. 1, zák. č. 145/2010 Sb. a dle s ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., v celém rozsahu neplatné.

14. Žalobkyně totiž, ve smyslu ust. § 1982 a násl., zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, prostřednictvím oznámení o provedení jednostranného započtení, ze dne 4. 6. 2020, žalovanému oznámila, že započítává (a tedy že provádí jednostranný zápočet), oproti pohledávce žalovaného, z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, částku ve výši 3 960 Kč, představující jednak neuhrazenou část jistiny, poskytnuté žalovaným žalobkyni, a to v souvislosti s neplatným uzavřením Smlouvy [číslo] – [číslo] (zde částka, zbývající do výše jistiny, činila 1 930 Kč), a též pak i v případě Smlouvy [číslo] – [číslo] (zde částka, zbývající do výše jistiny, činila 2 030 Kč), svou pohledávku, představující onen nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kteroužto pohledávku žalobkyně eviduje, dle svého tvrzení, za žalovaným, a to v celkové výši 7 450 Kč, představující částku, kterou tedy nedůvodně žalovanému již uhradila, a to právě v souvislosti s údajně neplatným uzavřením smlouvy [číslo] [číslo]. Tímto započtením tedy došlo, dle názoru žalobkyně, k zániku vzájemných pohledávek obou účastníků, a to v rozsahu částky ve výši 3 960 Kč, takže žalobkyně požadovala, v rámci tohoto řízení, vrácení plnění již jen ve výši 3 490 Kč, což, dle jejího tvrzení, právě představuje ono bezdůvodné obohacení, k němuž mělo dojít na straně žalovaného, když pohledávka žalovaného, vůči žalobkyni, ve výši 3 960 Kč (z oněch údajně neplatných smluv [číslo] [číslo]), již tak zanikla (zjištěno z Oznámení o jednostranném započtení a z předžalobní výzvy - ze dne 4. 6. 2020, včetně potvrzení o doručení).

15. Soud je však toho názoru, že žalobkyně rozhodně nedisponuje takovou pohledávkou, jež by byla způsobilá k započtení.

16. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že započítává svou pohledávku, v celkové výši 7 450 Kč (viz výše – bod [číslo]), vůči nárokům žalovaného, tak soud ovšem dospěl k závěru, že takové započtení nemůže být účinné, jelikož, dle ust. § 1987, odst. 1 a 2, obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.), jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem, přičemž pohledávka nejistá nebo neurčitá však k započtení způsobilá není. V tomto konkrétním případě se tedy nejedná o pohledávku způsobilou k započtení, a rozhodně se zde ani nejednalo o možnost posoudit tuto věc prizmatem bezdůvodného obohacení.

17. Pokud se má soud ještě vyjádřit k dalšímu žalobnímu tvrzení, předestřenému v tom smyslu, že je nutno, ze strany poskytovatele úvěru, vždy nutno pečlivě posoudit úvěruschopnost každého spotřebitele, čemuž tak, v tomto konkrétním případě, dle tvrzení žalobkyně, nebylo, tak je však nutno mít, dle názoru podepsaného soudu, na paměti především zase to, že činnost, spočívající posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je sice chápána vždy jakožto nezbytnost, předcházející vlastnímu uzavření určité úvěrové smlouvy, nicméně, ona sankce neplatnosti, plynoucí z případného nesplnění, či z nedostatečného splnění, této povinnosti, úvěrujícím subjektem, však nutně nastupuje, logicky, až teprve v momentě, kdy takto sjednaný úvěr není řádně splácen, ač byl předtím dlužník marně o splácení věřitelem upomínán, v důsledku čehož pak může dojít i k následnému zesplatnění úvěru, a úvěrový dlužník se tak, při případném sjednání většího počtu úvěrových smluv, logicky ocitá v jakési dluhové pasti. Posuzování, resp., vyhodnocení, oné povinnosti úvěrujícího subjektu, ve smyslu řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, se proto logicky musí vztahovat, dle názoru podepsaného soudu, vždy až k takové situaci, kdy úvěrový dlužník přestal plnit své platební povinnosti a kdy jeho dluh, tudíž, jen narůstá, a to při absenci naděje na případné zlepšení takto vzniklé situace, ale nikoliv k takové situaci, kdy byl dotyčný úvěr zcela, či v převažující části, již splacen, jako tomu je právě v tomto konkrétním případě, takže, ona donekonečna propagovaná nezbytnost snahy o ochranu každého spotřebitele se, logicky, vždy nutně musí vztahovat k takovému momentu, kdy dlužník přestane sjednaný úvěr splácet, a taková snaha je, tudíž, zaměřena do budoucnosti, za účelem vyřešení nějaké neblahé situace, ale, nikoliv do minulosti, jak se to, jaksi dodatečně, a bez náležité opory v právních předpisech, snaží vykonstruovat právě žalobkyně, která vlastně, až do nedávné doby, své závazky, plynoucí z výše zmiňovaných úvěrových smluv, až na povýtce nepatrné částky, splnila. A pokud tedy žalobkyně poukazovala i na nejnovější nález Ústavního soudu, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, tak z něj vyplývá pouze a jedině to, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“. S tímto lze bezezbytku souhlasit, když, dle názoru zdejšího soudu, žalovaný, jakožto věřitel, prokázal, že úvěruschopnost žalobkyně prověřoval. Tento nález se však nezmiňuje o nějaké možnosti až teprve jakéhosi dodatečného překrucování či ohýbání práva, přičemž, už ze samotného pojmu„ úvěr“, zcela jasně vyplývá, že se jedná o poskytnutí finančních prostředků za úplatu, resp., s podmínkou hrazení úroků z úvěru a případně i dalších poplatků, a tedy nikoliv zdarma.

18. A pokud ještě žalobkyně argumentovala i tím, že, ve smyslu dalšího nálezu Ústavního soudu – sp. zn.: I. ÚS 199/11, je nutno vzít v úvahu i to, že stát nemůže poskytovat ochranu věřitelům, v jejich úsilí postihovat exekucemi takové dlužníky, kteří požádali o úvěr ať už z nevědomosti, či z bezvýchodnosti jejich aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, tak, i s tímto, podepsaný soud zcela souhlasí, nicméně, v tomto konkrétním případě, se ovšem zjevně o nic takového nejedná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně předložila žalovanému svou pracovní smlouvu i výplatní pásky a požádala o úvěry, jejichž výše zcela koresponduje s jejími doloženými, pravidelnými, výdělky. Navíc se soud ztotožnil i s názorem žalovaného, projeveným v tom smyslu, že onen zmiňovaný nález Ústavního soudu (sp. zn.: I. ÚS 199/11), na tento konkrétní případ vlastně nedopadá, neboť z předmětných smluv o poskytnutí zápůjček nevyplývá, že by žalovaný přitom využíval institutu zajištění pohledávky, v důsledku čehož je tak ona konstrukce, předestřená ze strany žalobkyně, a to v tom smyslu, že žalovaný dosahuje většího zisku realizací násobného zajištění původního dluhu, v kombinaci s poskytováním zápůjček bez posouzení úvěruschopnosti, poněkud nepřípadná. Žalobkyně si navíc rozhodně nepůjčila nějaké statisícové sumy, jež by zjevně byly v příkrém rozporu s výší jejího průměrného výdělku, a pokud se tedy žalobkyně nyní pokouší, vlastně, ze své osoby, jaksi dodatečně, vykonstruovat dokonce snad i jakousi podvedenou osobu, anebo takovou osobu, jež vlastně, v konečném důsledku, i sama, zase mohla podvést, naopak, žalovaného, pokud mu tedy nesdělila všechny pravdivé údaje, při sjednávání dotyčných zápůjček, kteréžto údaje ovšem potvrdila svým podpisem, na dotyčných Zákaznických kartách, pak tedy z toho vyplývá, že žalobkyně nyní chce vlastně získat nazpět ty peníze, které, již předtím, zcela dobrovolně, žalovanému uhradila, když jejich úhradu však nyní, jaksi dodatečně, vyhodnotila jakožto plnění bez právního důvodu, což tedy mělo vést k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, v důsledku čehož se tedy ovšem žalobkyně, dle názoru podepsaného soudu, rozhodně dopouští i jakési zcela nepřípadné spekulace, jež, ve svém konečném důsledku, je schopna vyvolat i jakousi dehonestaci její vlastní osobnosti, což žalobkyni asi nevadí, ale což je, pro podepsaný soud, poněkud zarážející, zvláště když žalobkyně, vlastně, i sebe sama, byť nepřímo, obviňuje z toho, že případně strpěla uvedení i takových údajů, do oněch Zákaznických karet zachycených, jež mohou být i poněkud zkreslené, pokud tedy jde o skutečnosti, doložené žalovanému, před poskytnutím oněch úvěrů, o něž sama předtím žalovaného požádala, a zachycené v oněch Zákaznických kartách, což tak, ruku v ruce, ovšem s sebou nutně nese i podíl samotné žalobkyně, na takto vzniklé situaci, vyvěrající z toho, že žalobkyně tehdy nemusela zcela pravdivě žalovaného informovat o své reálné finanční situaci, při realizaci svého záměru dosáhnout poskytnutí kýženého úvěru, anebo, jak naznačoval její právní zástupce, tak mohla, vlastně i mlčky, schválit něco, co nebylo až tak úplně pravdivé, a to jen proto, aby její naděje na získání kýženého úvěru dostala jakési, i pro žalovaného příznivější, obrysy, takže, pokud tedy právní zástupce žalobkyně uváděl, že žalovaný si vlastně mohl do oněch Zákaznických karet zapsat prakticky všechno to, co mu vyhovovalo, pak ale soudu opravdu není zřejmé, proč by to žalobkyně stvrzovala svým podpisem, když své podpisy, nejen na oněch úvěrových smlouvách, ale i na oněch Zákaznických kartách, nezpochybňovala.

19. Žalobkyně, samozřejmě, dotyčné úvěrové smlouvy vůbec ani nemusela uzavírat, neboť nikdy ani netvrdila, že by ji k tomu někdo nutil, v důsledku čehož je soud toho názoru, že žalobkyně tak učinila na základě svého vlastního rozhodnutí, a když, až teprve poté, začala tvrdit, že ony úvěrové smlouvy jsou neplatné, protože žalovaný neprověřil její úvěruschopnost, tak se, dle názoru soudu, jedná však o poněkud účelové tvrzení, iniciované vidinou získání dalších finančních prostředků, s čímž žalobkyně předtím zjevně ani nepočítala, ovšem následně, jak z jejího žalobního návrhu vyplývá, dospěla k závěru, že se před ní otevřely jakési další možnosti získání peněz. Ať již tedy žalovaný podniknul cokoliv, ve smyslu zjišťování úvěruschopnosti žalobkyně, tak, ale, jak již bylo řečeno výše, žalobkyně sama je nezpochybnitelným důkazem o tom, že žalovaný posoudil její úvěruschopnost dostatečně, a že jí poskytnul finanční prostředky v takové výši, kterou je žalobkyně, dle doložené pracovní smlouvy i výplatních pásek, zjevně schopna reálně splatit, zvláště když to byla právě sama žalobkyně, jejíž platební morálka, jakožto úvěrového dlužníka, byla, až doposud, vlastně bezchybná, a tedy taková, že nezavdala žalovanému žádnou příčinu k případnému zesplatnění některého ze sjednaných úvěrů, v důsledku čehož tedy dospěl soud k závěru, že žaloba důvodná není, a proto ji zamítnul.

20. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, a tedy až nyní, jaksi zpětně, již proto nemělo, dle názoru podepsaného soudu, žádného významu posuzovat, či jakkoliv blíže analyzovat, postup žalovaného před uzavřením všech, výše zmiňovaných, úvěrových smluv, a tedy především postup dle zákona č. 257/2016 Sb., v návaznosti na občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), neboť, jak již bylo řečeno výše, tak žalobkyně, pravidelným splácením všech, takto poskytnutých, úvěrů sama prokázala to, že byla schopna je splácet. A pokud žalobkyně, jakožto žadatelka o ony úvěry, nyní vznáší námitky proti postupu žalovaného, při prověřování své vlastní úvěruschopnosti, pak se tedy žalobkyně skutečně mohla obrátit na jiný subjekt, poskytující spotřebitelské úvěry, kterážto praxe je, např., i v souladu s Nálezem finančního arbitra – sp. zn.: FA/SU/334 [číslo], ze dne 12. 10. 2015, který přímo hovoří o možnosti srovnávání nabídek spotřebitelských úvěrů různými subjekty, na českém trhu, z čehož je tedy vyvozen závěr v tom smyslu, že, pokud žadatel o úvěr, namísto vyhledání pro něj nejvýhodnější nabídky na trhu, využil pouze takovou nabídku, jež se mu jevila jakožto nejsnáze dostupná, pak by tedy ovšem takový žadatel měl být srozuměn i s tím, že se, v jeho konkrétním případě, o onu nejvýhodnější nabídku jednat nemuselo a že, tudíž, cena takto nejsnáze získaného úvěru může být vyšší, nežli je tomu u jiných nabídek.

21. Jak se o tom soud již vyjádřil shora, tak, zcela logicky, je nutno interpretovat ony předpisy o povinnostech úvěrujících subjektů, v souvislosti s prověřováním úvěruschopnosti žadatelů o úvěr, vždy prizmatem budoucnosti a nikoliv prizmatem minulosti.

22. Nastolení otázky dostatečného či nedostatečného prověření úvěruschopnosti, toho kterého žadatele, tudíž nastává vždy v momentě, kdy dotyčný úvěrový dlužník přestane plnit své závazky řádně, a proto je nutno zkoumat, zda poskytovatel úvěru postupoval v intencích zákona č. 257/2016 Sb. a zda tedy důsledně úvěruschopnost takového žadatele prověřil, ale nikoliv až v momentě, kdy žadatel o úvěr své dluhy již téměř zapravil, jako je tomu právě v tomto konkrétním případě. Dle názoru podepsaného soudu tedy dodatečné zkoumání splnění takových povinností poskytovatele úvěru, nastupující až teprve poté, kdy úvěrový dlužník své smluvní povinnosti již téměř splnil, je schopno vyvolat poněkud absurdní důsledky, proti čemuž nyní tolik brojí i Ústavní soud ČR, kteréžto absurdní důsledky možná, původně, při snaze ochránit lehkomyslné či ne zcela soudné spotřebitele, ani nikdo nezamýšlel, a jež by mohly, např., spočívat i v tom, že by se, velmi snadno, mohl rozvinout i jakýsi další, zcela nový, typ podnikání, jehož předmětem by byla masová realizace snahy o jakési zpětné poskytování finančních prostředků, od poskytovatelů úvěrů, kteří by tak museli žadatelům o úvěr vracet již jednou zaplacené peníze, na nichž se předtím obě strany spolu dohodly, a to jen z toho důvodu, že by způsob prověřování úvěruschopnosti, toho kterého žadatele o úvěr, byl následně shledán, vlastně, nedostatečným. Taková konstrukce se tedy podepsanému soudu jeví jako absurdní, zvláště když ona, často tvrzená, nedostatečnost (při posuzování úvěruschopnosti) je povýtce relativním pojmem. Taková konstrukce tedy může, zase naopak, vyvolat i určité negativní důsledky, jež mohou hraničit i s takovými praktikami, v rámci dotyčného prověřování (míry úvěruschopnosti), jež by se někomu mohly zase jevit i jako jakýsi neopodstatněný zásah do soukromí určité osoby. Takové, opravdu poněkud absurdní, důsledky však žádný zákonodárce, dle názoru podepsaného soudu, rozhodně zamýšlet ani nemohl a soud, v této souvislosti, proto poukazuje na Nález Ústavního soudu - sp. zn. I. ÚS 770/11, ze dne 27. března 2012, v rámci něhož Ústavní soud ČR odkázal právě i na to, že„ žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát k jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky“. Z tohoto pohledu se tak podepsanému soudu jeví ona, shora již několikrát zmiňovaná, a tedy až teprve následná, snaha žalobkyně, ohledně zpětného získání již jednou zaplacených finančních prostředků (v souvislosti s tvrzeným započtením), jakožto takový požadavek, který je poněkud nepřiměřený dané situaci, když to byla právě sama žalobkyně, kdo, splněním již prakticky téměř všech sjednaných povinností, vůči žalovanému, svou schopnost takto poskytnuté úvěry splatit, nepochybně prokázal.

23. Dále, v této souvislosti, jak již bylo řečeno výše (viz bod [číslo]), soud opakovaně konstatuje, že, dle ust. § 4, zák. č. 89/2012 Sb (o. z.), žalobkyně nepochybně disponovala, při podpisu předmětných úvěrových smluv, rozumem průměrného člověka a též i schopností užívat jej s běžnou péčí i opatrností, tj., že si tedy přečetla, co podepisuje, a též se, v návaznosti na to, předpokládá rovněž i to, že žalobkyně musela vědět, co podepisuje, zvláště když u jejího jména bylo připojeno takové označení, z nějž bylo možno seznat postavení žalobkyně v pozici dlužníka.

24. Dále proto platí, podle ust. § 7, o. z., i to, že, kdo jednal určitým způsobem, pak tedy jednal poctivě a v dobré víře. A pokud se tedy žalobkyni nepodařilo prokázat, a to nade vší pochybnost, vznik bezdůvodného obohacení, k čemuž mělo dojít na straně žalovaného, pak platí, že žalobkyně uzavřela se žalovaným všechny tři, shora zmiňované, úvěrové smlouvy platně a že obě strany přitom jednaly poctivě.

25. Konečně pak ještě podepsaný soud uzavírá, že, pokud žalobkyně tvrdila i to, že žalovaný uvedl, do shora zmiňovaných smluv, zjevně nepravdivou a výrazně nižší hodnotu RSPN, čímž tak měl žalovaný porušit i svou zákonnou informační povinnost, uloženou dle ust. § 104, zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), tak toto své tvrzení však žalobkyně nikterak neprokázala, v důsledku čehož tedy soud dospěl k závěru, že hodnota RSPN byla stanovena z celkových nákladů předmětných spotřebitelských úvěrů, a to ve smyslu ust. § 3, písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kteréžto náklady jsou tvořeny jistinou úvěru, dále úroky z úvěru, jakož i částkou, sjednanou za administrativní činnost, když výpočet RSPN odpovídá, dle názoru soudu, vzorci pro výpočet RSPN, který je přílohou [číslo] zákona o spotřebitelském úvěru. A pokud se jedná o další případné poplatky za různé služby (za komfortní splácení, flexibilní splácení, apod.), tak zde soud sdílí názor žalovaného, a to v tom smyslu, že, jak z nálezu Ústavního soudu ČR – sp. zn.: III. ÚS 3725/13, ze dne 10. 4. 2014, vyplývá, tak, při sjednávání ceny, se uplatní princip autonomie vůle smluvních stran, takže přiměřenost ceny, ve vztahu k plnění, nelze posuzovat.

26. Za těchto okolností tedy soud neshledal žádný důvod neplatnosti předmětných úvěrových smluv, specifikovaných výše, a to ani na základě posouzení předmětných smluv jakožto smluv spotřebitelských (k tomu srovnej názory soudu, prezentované výše – viz bod [číslo]).

27. Samo ujednání o výši úplaty za poskytnuté úvěry, ve formě úroků z úvěru, či dalších poplatků, proto není, dle názoru soudu, nějakým nepřiměřeným jednáním a žalobkyně na tuto cenu, jak již bylo výše naznačeno, sama dobrovolně přistoupila, aniž by k tomu byla žalovaným donucena, a též tuto cenu, takto poskytnutých úvěrů, žalovanému uhradila (či téměř již uhradila, až, vlastně, na dva, relativně nízké, nedoplatky, jež právě měly být předmětem onoho započtení, které ovšem podepsaný soud vyhodnotil jakožto neúčinné), přičemž žalobkyně přitom zjevně musela disponovat dostatečnými finančními prostředky k tomu, aby tak učinila, když všechny takto poskytnuté úvěry, vlastně až do nedávné doby, řádně splácela, a proto, z výše popsaných důvodů, tedy rozhodl soud tak, jak je shora uvedeno.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož žalobkyně nebyla, v tomto sporu, úspěšná, a byť by tedy procesně úspěšnému žalovanému, podle § 142, odst. 1, o. s. ř., právo na náhradu nákladů tohoto řízení náleželo, tak, ale, žalovaný, výslovně, náhradu nákladů tohoto řízení nepožadoval, a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je shora uvedeno.