18 C 36/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupená advokátkou Mgr. et Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , o: zaplacení částky 1 743 555,93 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 229 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, od 18. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Řízení se, co do částky ve výši 1 513 855,93 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, zastavuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, na náhradě nákladů řízení, k rukám právní zástupkyně žalovaného, Mgr. et Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky, částku ve výši 94 380 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se, svým původním návrhem, doručeným zdejšímu soudu, dnem 18. 1. 2021, domáhal úhrady shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to z důvodu postoupené pohledávky, vzniklé na základě Smlouvy o zřízení práva věcného břemene.

2. Poté však žalobce navrhnul připuštění změny žalobního návrhu, s tím, že, pro příště, již po žalovaném požadoval pouze zaplacení částky ve výši 229 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, od 18. 1. 2021 do zaplacení, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, za užívání pozemku, jenž obklopuje nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, k nimž, dle tvrzení žalobce, neexistuje žádný jiný přístup, nežli právě přes onen pozemek, který ovšem žalovanému nepatří, a v důsledku čehož se tedy žalovaný bezdůvodně obohacuje.

3. Konečně pak žalobce navrhnul zdejšímu soudu, v průběhu tohoto řízení, aby toto řízení bylo, co do částky ve výši 1 513 855,93 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, zastaveno, když žalobce, za souhlasu žalovaného, vzal, v takto specifikovaném rozsahu, svou žalobu zpět.

4. Žalovaný ovšem se žalobou nesouhlasil, když namítal její nedůvodnost, a též pak žalovaný vznesl, vůči onomu nároku žalobce, na vydání bezdůvodného obohacení, ve výši 229 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, od 18. 1. 2021 do zaplacení, i námitku promlčení.

5. Předmětem žaloby byl tedy, nakonec, jen nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, ve výši 229 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, od 18. 1. 2021 do zaplacení, když podepsaný soud konstatuje, že, v rámci tohoto případu, zjistil poněkud spletité skutečnosti, z nichž je však nutno vypreparovat to nejzákladnější, a v důsledku čehož tedy soud konstatuje, že, dnem 21. 3. 2016, se vlastníkem pozemku - parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Litvínov, který žalovanému nepatří, stala [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], a to na základě smlouvy kupní, ze dne 25. 9. 2015, s právními účinky zápisu vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. 3. 2016 (zjištěno Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví], pro k.ú. [část obce]).

6. Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem jiného pozemku - parc. [číslo] rovněž v k. ú. [část obce], a to na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, o určení právního vztahu, č.j.: 9 Co 80/2012-444, ze dne 30. 10. 2014, který nabyl právní moci ke dni 30. 11. 2014, a to s právními účinky zápisu vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18. 12. 2014 (zjištěno Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví], pro k.ú. [část obce]).

7. Dnem 31. 3. 2014 byla, mezi právním předchůdcem současného vlastníka pozemku parc. [číslo] což je nyní, již shora zmiňovaná, [jméno] [příjmení], a tedy mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a v té době zapsaným vlastníkem onoho dalšího pozemku - parc. [číslo] (viz výše – bod [číslo]), a tedy společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], uzavřena Smlouva o zřízení práva věcného břemene – služebnosti stezky a cesty v rozsahu dle čl. II., zmiňované smlouvy, když služebným pozemkem je pozemek parc. [číslo] v k.ú. [část obce], obec Litvínov, okres [okres] (viz výše – bod [číslo]), a panujícím pozemkem je pak onen další pozemek - parc. [číslo] rovněž v k.ú. [část obce], obec Litvínov, okres [okres] (viz výše – bod [číslo]). Takto zřízené věcné břemeno bylo zřízeno za účelem umožnění přístupu a řádného hospodaření na pozemku parc. [číslo] k budově [adresa], ubytovací zařízení, s tím, že, za takto sjednané věcné břemeno služebnosti, byla sjednána úplata dle čl. III., shora zmiňované smlouvy, a to ve výši 14 100 000 Kč, a též i s tím, že tato úplata měla být hrazena v měsíčních splátkách po částce 100 000 Kč, počínaje měsícem dubnem 2014, a to až do úplného zaplacení (zjištěno ze Smlouvy o zřízení práva věcného břemene ze dne 31. 3. 2014).

8. Pokud jde dále o to, že žalobce sice původně tvrdil, že žalovanému, jakožto vlastníku nemovitosti oprávněné z věcného břemene (viz výše – bod [číslo]) vzniká povinnost provádět sjednané platby za užívání věcného břemene služebnosti a hradit tyto platby rukám vlastníka pozemku služebného, když tato pohledávka, složená z jednotlivých měsíčních plateb, po oné částce 100 000 Kč, vznikla a doposud stále vzniká vlastníkovi onoho služebného pozemku - [jméno] [příjmení], a to ode dne 21. 3. 2016, tak žalobce, ovšem, následně, tvrdil, že se jedná pouze o bezdůvodné obohacení, a nikoliv tedy o ono, původně v žalobě tvrzené, plnění na základě oné Smlouvy o zřízení práva věcného břemene, když tedy žalobce, v této souvislosti, pak vzal zpět svou žalobu, co do částky ve výši 1 513 855,93 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, z této částky, a to za souhlasu žalovaného, a proto tedy, ovšem, jaksi, již neobstojí ono další žalobní tvrzení, předestřené v tom smyslu, že, dnem 6. 10. 2020, postoupila shora zmiňovaná [jméno] [příjmení], Smlouvou o postoupení pohledávky, onu pohledávku, plynoucí ze zmiňované Smlouvy o zřízení věcného břemene služebnosti, a to ve výši 2 400 000 Kč, na žalobce, když tedy žalobce, v této souvislosti, tvrdil, že tato pohledávka sestává ze sjednaných měsíčních plnění, po oné částce ve výši 100 000 Kč, za shora zmiňované věcné břemeno, a to za období od 1. 1. 2018 až do 31. 12. 2019, když, o tomto postoupení, byl žalovaný vyrozuměn přípisem, datovaným dne 6. 10. 2020 a odeslaným žalovanému (v této souvislosti podepsaný soud doplnil dokazování Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 10. 2020 i Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 10. 2020, spolu s Podacím lístkem ze dne 16. 10. 2020), když tedy žalobce, ještě před oním částečným zpětvzetím své žaloby, vehementně tvrdil, že, i nadále, je žalobce držitelem oné pohledávky ve výši 1 743 555,93 Kč, jejíž úhrady se původně domáhal, což, ale, po onom částečném zpětvzetí žaloby, vlastně sám popřel, když, namísto toho, požadoval již jen ono bezdůvodné obohacení, a to ve výši 229 700 Kč, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení.

9. Z výše popsaných důvodů tedy soud zaměřil svá zkoumání na to, jak je to tedy s oním bezdůvodným obohacením, požadovaným již jen v rozsahu částky 229 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, od 18. 1. 2021 do zaplacení, a to v souvislosti s tím, že žalobce, k tomuto svému nároku, soudu předložil i znalecký posudek, nicméně, ve světle toho, že žalobce se pak již domáhal jen bezdůvodného obohacení, a to ve výši mnohem nižší, nežli původně požadoval ono plnění, sjednané dle Smlouvy o zřízení věcného břemene, pak tedy, nakonec, dospěl zdejší soud k závěru, že ona Smlouva o zřízení věcného břemene, z níž žalobce původně vyvozoval svůj, žalobou uplatněný, nárok, je neplatná, a to proto, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Mostě, pod sp. zn. 16 C 299/2003, nakonec bylo, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - č.j.: 9 Co 80/2012 -788, ze dne 8. října 2020 (o určení vlastnického práva), pravomocně určeno, že žalovaný (v onom řízení – sp. zn.: 16 C 299/2003 v procesním postavení žalobce) je vlastníkem nemovitostí – stavební parcely [číslo] s objektem [adresa], zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Litvínov a kat. území [část obce] u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Most (viz výše – bod [číslo] – zjištěno ze zmiňovaného rozsudku o určení vlastnického práva, kterým bylo pravomocně určeno, že vlastníkem dotčených nemovitostí je žalovaný, a tedy žalovaný ve zdejším řízení, který tak nikdy nepřestal být vlastníkem dotčených nemovitostí, pročež vlastníkem dotčených nemovitostí se tedy nikdy nestala ona, již shora zmiňovaná, společnost [právnická osoba], a proto tedy společnost [právnická osoba] nemohla vlastně ani nikdy platně zřídit ono věcné břemeno ve prospěch předmětných nemovitostí, když takové věcné právo může zřídit pouze vlastník panujícího pozemku, jímž ovšem společnost [právnická osoba] nikdy nebyla).

10. Z důvodů, shrnutých v předcházejícím bodu ([číslo]), je tedy ona Smlouva o zřízení věcného břemene absolutně neplatná, přičemž, jak vyplývá z odůvodnění onoho rozsudku o určení vlastnického práva, tak, v době krátce předcházející aktu uzavření oné Smlouvy o zřízení věcného břemene byla společnost [právnická osoba] účastníkem řízení, vedeného u Okresního soudu v Mostě, pod sp. zn. [spisová značka] (viz výše – bod [číslo]), v němž se tedy žalovaný (tam v postavení žalobce) domáhal určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku - parc. [číslo] v k.ú. [část obce], když společnost [právnická osoba], dnem 19. 3. 2014, účelově převedla tento pozemek na onu, již několikrát zmiňovanou, společnost [právnická osoba], přičemž, z odůvodnění onoho rozsudku, o určení vlastnického práva, je evidentní i to, že Krajský soud v Ústí nad Labem shledal, že okolnosti tohoto účelového převodu svědčí o tom, že nelze považovat společnost [právnická osoba] za nabyvatele v dobré víře. Z odůvodnění onoho rozsudku o určení vlastnického práva je též zjevné i to, že nejen společnost [právnická osoba], ale též ani společnost [právnická osoba] (a tedy právní předchůdce žalobce, v tomto sporu), a tedy obě tyto společnosti, nebyly v dobré víře, a to pokud jde o vlastnictví onoho pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], a rovněž ani pokud jde o jeho účelové zatížení onou Smlouvou o zřízení věcného břemene, když Krajský soud v Ústí nad Labem k tomu, mimo jiné, ve shora zmiňovaném rozsudku o určení vlastnického práva, uvedl náslredující:„ Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalovaný ([právnická osoba]) nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabývá nemovitosti od pravého vlastníka. Naopak, při nabývání nemovitostí nynějším žalovaným ([právnická osoba]) se jednalo o koordinovaný postup, při němž nynější žalovaná ([právnická osoba]) nabyla pouze samotnou ubytovnu a pozemek pod ní, přičemž pozemek obklopující ubytovnu ze všech stran si ponechala společnost [právnická osoba] Současně však kromě dřívějších zatížení zástavními právy došlo nově k vytvoření nové povinnosti tížící vlastníka sporných nemovitostí, a to zaplatit vlastníku obklopujících pozemků (Jetmaster, s.s.) úplatu za nově vzniklou služebnost ve výši 14 100 000 Kč“.

11. Na základě shora popsaných skutečností, jakož i ve světle závěrů, učiněných Krajským soudem v Ústí nad Labem, zdejší soud tedy přisvědčil názoru žalovaného, a to v tom smyslu, že existence dobré víry onoho nabyvatele - [právnická osoba], k předmětnému nemovitému majetku, dána není, a v důsledku čehož tedy lze uzavřít, že v době sjednání oné Smlouvy o zřízení věcného břemene ani jedna ze smluvních stran této smlouvy ([právnická osoba] a [právnická osoba]) nemohla být v žádném případě v dobré víře, ohledně toho, že společnost [právnická osoba] je vlastníkem pozemku par. [číslo] v k.ú. [část obce], a ohledně kterého by tedy tato společnost mohla, jako oprávněný, uzavřít Smlouvu o zřízení věcného břemene (zjištěno z Rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - č.j. [číslo jednací], ze dne 8. října 2020).

12. Všechny shora popsané okolnosti však poněkud vybledly v souvislosti s oním, následným, částečným zpětvzetím žaloby, když tedy, jak již bylo naznačeno výše, tak, v průběhu ústního jednání, konaného u podepsaného soudu dne 17. 1. 2023, založil žalobce (krátkou cestou) do spisu své písemné podání, datované dnem 16. 1. 2023, označené jako„ Částečné zpětvzetí žaloby“, kterým tedy vzal zpět svou žalobu v rozsahu oné částky 1 513 855,93 Kč s příslušenstvím, s tím, že nadále učinil předmětem tohoto řízení již jen částku 229 700 Kč s příslušenstvím (se zákonným úrokem z prodlení od 18. 1. 2021 do zaplacení), což žalobce odůvodnil tím, že tato částka vyplývá ze znaleckého posudku (který žalobce rovněž založil do spisu, když se jednalo o Znalecký posudek [číslo] 2022, zpracovaný znalcem - Ing. [jméno] [příjmení], znalcem z oboru ekonomika, oceňování věcí nemovitých, kterýžto posudek však neobsahoval znaleckou doložku, učiněnou ve smyslu ust. § 127a, o. s. ř., když zadavatelem tohoto posudku byla, již výše zmiňovaná, [jméno] [příjmení]), přičemž žalobce, v této souvislosti, tvrdil, že ona částka 229 700 Kč představuje obvyklou cenu nájemného, a tedy v daném místě i čase obvyklou, a tedy zároveň představující ono bezdůvodné obohacení, k němuž mělo dojít na straně žalované, za období let 2018 a 2019, nicméně, soud, v této souvislosti, však konstatuje, že tento listinný důkaz vyhodnotil jakožto povýtce bezcenný, jelikož, jak již bylo naznačeno výše, tak, vzhledem k tomu, že ona Smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná, pak tedy věcné břemeno, na základě této neplatné smlouvy, vůbec ani nemohlo vzniknout, a proto je i otázkou, zda žalobci vůbec svědčí existence aktivní věcné legitimace, k vedení tohoto sporu, když tedy není zřejmé, jakouže tedy vlastně pohledávku postoupila [jméno] [příjmení] na žalobce, v souvislosti s neplatnou Smlouvou o zřízení věcného břemene (viz výše – bod [číslo]), a pokud tedy následně žalobce tvrdil, že zde vzniká bezdůvodné obohacení, takto by snad mohlo vzniknout [jméno] [příjmení], ale nikoliv žalobci.

13. Pokud tedy žalobce, naprosto jednoznačně, navrhnul, v průběhu řízení, změnu svého původního žalobního návrhu, a to ve svém písemném podání ze dne 16. 1. 2023, kteréžto podání bylo zdejšímu soudu doručeno, krátkou cestou, až při jednání, konaném dne 17. 1. 2023, tak obsah tohoto podání žalobce vyhodnotil tedy podepsaný soud jakožto změnu původní žaloby, když žalobce se, od 17. 1. 2023, domáhal již jen peněžitého plnění ve zcela jiné (a mnohem nižší) výši, nežli zněl jeho původní žalobní návrh, a, navíc, na základě naprosto jiného právního titulu, a soud tuto změnu, při ústním jednání, konaném dne 17. 1. 2023, připustil, přičemž tento svůj nový nárok žalobce založil na zcela jiných, tvrzených, skutečnostech, nežli onen původní, žalobou uplatněný, nárok, neboť žalobce se, ode dne 17. 1. 2023, začal domáhat, vůči žalovanému, vydání bezdůvodného obohacení, jak již bylo shora naznačeno, vůči čemž však žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou zdejší soud vyhodnotil jakožto důvodnou, jelikož žalobce tvrdil, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za rok 2018 (tedy za dobu od 1. 1. 2018 – 31. 12. 2018), kterýžto nárok ovšem žalobce měl uplatnit u soudu nejpozději do konce roku 2021, ale uplatnil jej až teprve dnem 17. 1. 2023, když dále žalobce tvrdil, že se domáhá i vydání bezdůvodného obohacení za rok 2019 (a tedy za dobu od 1. 1. 2019 – 31. 12. 2019), kterýžto nárok ovšem žalobce měl uplatnit u soudu nejpozději do konce roku 2022, ale uplatnil jej rovněž až teprve dnem 17. 1. 2023, a proto je tedy námitka promlčení, vznesená žalovaným, důvodná. A pokud tedy žalobce, v souvislosti s touto námitkou žalovaného, poukazoval na její rozpor s dobrými mravy, a též označoval chování žalovaného i jakožto nesouladné s principy dobrých mravů, tak, s těmito názory žalobce, se však podepsaný soud nemůže ztotožnit, a to s ohledem na již shora popsané, poněkud spletité, a rovněž i zjevně účelově vedené, právní kroky, a to, navíc, i za situace, kdy žalobce vlastně neoznačil žádný takový důkaz, jímž by prokázal vznik bezdůvodného obohacení žalovaného, a to právě na svůj úkor.

14. Podepsaný soud je tedy toho názoru, že žalobci vlastně nesvědčí aktivní věcná legitimace, k vedení tohoto sporu, a pokud by s tímto závěrem kdokoliv nesouhlasil, pak je zde ovšem důvodně vznesená námitka promlčení, a to ze strany žalovaného, takže, tak jako tak, by žalobě nemohlo být vyhověno, a proto ji podepsaný soud zamítnul, když soud, zároveň, zastavil toto řízení, ve shora uvedeném rozsahu, za souhlasu žalovaného, a to dle ust. § 96, odst. 2, o. s. ř., neboť onen akt částečného zpětvzetí žaloby byl žalobcem učiněn ještě předtím, nežli zdejší soud ve věci meritorně rozhodnul.

15. Z výše popsaných důvodů soud dospěl i k závěru, učiněném v tom směru, že již nemá ani smyslu nechávat zpracovávat nějaký další znalecký posudek, když, k onomu, žalobcem předloženému, znaleckému posudku sice vznášel značné výhrady žalovaný, a to tak, že znalec použil pro výpočet bezdůvodného obohacení zcela nevhodnou metodu, nicméně, vzhledem k důvodnosti oné námitky promlčení by to bylo již značně neekonomické.

16. Základní podmínky pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoví zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), v § 619, odst. 1, dle kterého počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Na otázku, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, zákonodárce dává odpověď v § 619, odst. 2, o. z., podle nějž může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech, rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Na základě ustanovení § 621, o. z., zahrnují okolnosti, rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, pro bezdůvodné obohacení, onu vědomost o tom, kdy rozhodné skutečnosti nastaly, a tedy takové skutečnosti, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a rovněž pak i skutečnosti, resp., údaje, o osobě, povinné k jeho vydání. Zákonodárce, v otázce počátku běhu promlčecí lhůty, postavil na roveň okamžik skutečného zjištění v zákoně vymezených skutečností a kvalifikované možnosti oprávněného se o takových okolnostech dozvědět. Tato nová úprava je tedy projevem zásady„ vigilantibus iura scripta sunt“, v důsledku čehož tedy jde k tíži oprávněného jeho případný nezájem o ochranu jeho práv. A i když oprávněný nemusí nutně dbát ochrany svých práv, tak, ale, musí počítat i s následky takového svého nedbalého chování, když tedy žalobce, v rámci tohoto řízení, měl zvážit veškeré své právní kroky, vedoucí k tomu, aby své případné nároky uplatnil včas, což zjevně neučinil, a když je, navíc, jak již bylo shora konstatováno, i povýtce sporné, zda k onomu bezdůvodnému obohacení, na to právě na úkor žalobce, vlastně skutečně došlo. Při použití oné zásady„ vigilantibus iura scripta sunt“ by totiž ani nebylo logické, kdyby právní řád poskytoval ochranu osobě, která se, vlastní nedbalostí či liknavostí, neseznámí s klíčovými podklady, a to i přesto, že je má ve své moci a nic jí v takovém jednání nebrání, což je právě tento případ, a proto tedy podepsanému soudu opravdu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno, neboť subjektivní promlčecí lhůta (tříletá), v případech dle § 620 a 621, o. z., běží ode dne, kdy se, ve smyslu ust. § 619, odst. 2, o. z., oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o existenci škody a o osobě povinné k její náhradě, respektive, o skutečnosti, svědčící o tom, že k došlo k bezdůvodnému obohacení, jakož i o osobě povinné k jeho vydání.

17. Ve výroku č. III., o náhradě nákladů řízení, pak rozhodl soud tak, že uložil žalobci povinnost uhradit náklady tohoto řízení žalovanému, k rukám jeho právní zástupkyně, a to dle ust. § 142, odst. 1, o. s. ř., když žalovaný měl, v tomto sporu, po onom částečném zpětvzetí žaloby, procesní úspěch, a to ve spojení s ust. § 146, odst. 2, o. s. ř., jelikož to byl právě shora jmenovaný žalobce, kdo, svým částečným zpětvzetím žaloby, tak, vlastně, zavinil, že toto řízení muselo být, ve shora uvedeném rozsahu, zastaveno (viz ust. § 146, odst. 2, o. s. ř.), když tedy žalovanému vznikly náklady tohoto řízení, a to v celkové výši 94 380 Kč, představující náklady právního zastoupení žalovaného advokátkou, t.j., odměnu advokátky žalovaného, dle § 7 a § 8, vyhl. č. 177/1996 Sb. (Advokátního tarifu), za celkem pět úkonů právní služby, po částce 15 300 Kč, dle § 7, odst. 5, a dle § 11, odst. 1 písm. a) a d) Advokátního tarifu (1x příprava a převzetí právního zastoupení, 2x písemné vyjádření žalovaného ve věci samé, jakož i 2x účast na ústních jednáních, konaných u podepsaného soudu – dne 17. 1. 2023 a dne 13. 4. 2023), a celkem tedy ve výši 76 500 Kč, a dále též i pět režijních paušálů, po částce 300 Kč, dle § 13, Advokátního tarifu, k uvedeným pěti úkonům právní služby, a celkem tedy ve výši 1 500 Kč, s tím, že advokátka žalovaného soudu doložila i to, že je plátcem DPH, a proto soud, do celkové částky, připadající na náhradu nákladů tohoto řízení, promítnul i položku, spočívající v částce, připadající na 21 % DPH, z odměny advokátky a z paušálních náhrad, což představuje částku ve výši 16 380 Kč.

18. O povinnosti žalobce, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, v celkové výši 94 380 Kč, k rukám právní zástupkyně žalovaného, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o. s. ř., s tím, že soud tedy stanovil žalobci, pro splnění této jeho povinnosti, zákonnou, tedy 3 - denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o. s. ř.).