18 C 4/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení 35 850 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 35 850 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně, z částky 1 900 Kč, od 12. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na náhradě nákladů řízení, částku ve výši 2 534 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 20. 10. 2020, domáhal zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, a to z toho důvodu, že, dne 25. 5. 2020, provedl žalobce odtah motorového vozidla - [registrační značka], a to dle Protokolu o odtahu [číslo] s tím, že předmětné vozidlo bylo následně umístěno na parkovišti, provozovaném žalobcem. Dotyčný odtah by proveden podle ustanovení § 45, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, přičemž žalobce se pokusil písemně kontaktovat žalovaného, když mu zasílal oznámení o odtahu vozidla, o jeho umístění na odtahovém parkovišti, a též jej informoval i o částce za odtah a jejím navyšování, za každý další den parkování vozidla, na parkovišti žalobce, a též jej vyzýval i k úhradě částky za odtah a parkovné, dle příslušného Nařízení hlavního města Prahy.

2. Dluh žalovaného je tedy tvořen částkou za odtah, ve výši 1 900 Kč, dále částkou ve výši 250 Kč, za první až třetí den střežení (parkovné), dále i částkou 400 Kč parkovného, za čtvrtý až maximálně sto osmdesátý den, po provedeném odtahu vozidla, a též i částkou 50 Kč parkovného, za každý den následující po sto osmdesátém dni, po odtahu vozidla. Celková výše dlužné částky tedy činí 35 850 Kč.

3. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil, jelikož tvrdil, že dotyčné vozidlo již předtím prodal, přičemž ale nikterak nezpochybňoval to, že by mu předmětné vozidlo původně nepatřilo, ovšem poukazoval na to, že předmětné vozidlo, již před provedením odtahu, předal, či prodal, jakýmsi, blíže nepříliš zřetelně specifikovaným, osobám, a to za účelem zařízení prodeje onoho vozidla na náhradní díly, takže žalovaný tímto svým tvrzením zpochybňoval existenci své pasivní věcné legitimace, v rámci tohoto řízení.

4. Soud tedy ve věci nařídil ústní jednání, jež proběhlo dnem 22. 7. 2021, ovšem bez účasti žalobce, který se z neúčasti na uvedeném jednání omluvil, když však souhlasil s tím, aby věc byla projednána v jeho nepřítomnosti, přičemž soud provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Především soud konstatuje, že zjistil, že žalobce je příspěvkovou organizací, zřízenou Zastupitelstvem hlavního města Prahy, na základě ustanovení § 59, odst. 2, písm. i) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě [obec], ve znění pozdějších předpisů, a dle ustanovení § 23, odst. 1, písm. b) a § 27, zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Na základě Zřizovací listiny, v platném znění, je žalobce oprávněn, hlavním městem Prahou, k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací, včetně jejich umístění na střeženém parkovišti. Dne 25. 5. 2020 provedl žalobce odtah motorového vozidla - [registrační značka], což je zachyceno v Protokolu o odtahu [číslo] když onen akt, spočívající v provedení tohoto odtahu, byl, mezi oběma stranami tohoto sporu, nesporným. Předmětné vozidlo bylo následně umístěno na parkovišti, provozovaném žalobcem, když předmětný odtah by proveden podle ustanovení § 45, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zjištěno z Úplného znění Zřizovací listiny příspěvkové organizace Správa služeb hlavního města Prahy, ze dne 26. 5. 2020, dále z listiny, zachycující Kartu vozidla – 9A03099, v níž, jako vlastník vozidla, je uveden [celé jméno žalovaného], tedy žalovaný, dále pak zjištěno z Oznámení o odtahu vozidla – ze dne 30. 6. 2020, obsahujícího i výzvu k převzetí vozidla, spolu s kopií dodejky, dále pak zjištěno i z listiny, obsahující Nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel, včetně jejich střežení na parkovišti, spolu s Usnesením Rady hlavního města Prahy [číslo] o schválení Nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel, včetně jejich střežení na parkovišti, dále též zjištěno i z onoho Protokolu o odtahu – [číslo] konečně pak zjištěno i z Výzvy k úhradě dlužné částky, ze dne 4. 8.2020, opět spolu s kopií dodejky).

6. Z výše popsaných listinných důkazů tedy vyplývá nejen to, že žalovaný, v době provedení odtahu, byl vlastníkem dotyčného vozidla, nýbrž i to, že žalobce se zjevně pokusil písemně kontaktovat žalovaného, když mu zaslal Oznámení o odtahu vozidla, jakož i o jeho umístění na odtahovém parkovišti, a informoval jej též o částce za odtah a jejím navyšování za každý další den parkování vozidla, na parkovišti žalobce, a vyzýval jej rovněž i k úhradě částky za odtah a parkovné, a to dle shora zmiňovaného Nařízení hlavního města Prahy, přičemž žalovaný tyto listiny nikterak nezpochybňoval.

7. Pokud jde dále o ono tvrzení žalovaného, předestřené v tom smyslu, že tedy žalovaný měl dotyčné vozidlo prodat, aniž však byl schopen přesně specifikovat kdy a komu, tak toto jeho tvrzení vyhodnotil soud jakožto zcela neurčité, a proto tedy soud žalovaného poučil, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., o nezbytnosti doplnit tvrzení, ohledně konkretizace okolností, za kterých mělo k onomu prodeji předmětného vozidla dojít, s tím, že žalovaný byl soudem, výslovně, upozorněn i na to, že tato svá tvrzení musí rovněž i prokázat, nicméně, na to však reagoval žalovaný, nakonec, tak, že k prokázání tohoto svého původního tvrzení, o prodeji dotyčného vozidla, vlastně žádnými hmatatelnými důkazy nedisponuje, když pouze uvedl, že má jakési SMS – zprávy, aniž ovšem byl schopen soudu konkrétně sdělit, s kým si tyto SMS – zprávy vyměňoval, co bylo, konkrétně, jejich obsahem a co by tímto tedy mělo být prokázáno, v důsledku čehož soud, nakonec, dospěl k závěru, že žalovaný neunesl své břemeno tvrzení, a ani své břemeno důkazní, a to ohledně prokázání toho, že vozidlo před provedením dotyčného odtahu prodal jiné osobě. Žalovaný totiž, v této souvislosti, označoval onoho jiného vlastníka, resp., kupujícího, pouze jako„ lidi, kteří to vozidlo měli koupit“, v důsledku čehož je soud i toho názoru, že toto, zcela vágní, obranné tvrzení je i poněkud účelové, a pokud tedy sám žalovaný tvrdil, že tito lidé to vozidlo„ měli koupit“, pak z toho ovšem pro soud vyplynulo i to, že to auto dosud vlastně nikdo nekoupil.

8. Pokud se tedy jedná o ono tvrzení žalovaného, předestřené v tom smyslu, že dotyčné vozidlo bylo, či snad mělo být, prodáno jakýmsi osobám, v důsledku čehož se tedy žalovaný v tomto sporu necítí být pasivně legitimovaným, tak, ale, i přes poučení, jehož se žalovanému, ze strany podepsaného soudu, dostalo, žalovaný soudu opakovaně nabízel jen značně vágní a neurčitá tvrzení, a to v tom smyslu, že tedy předmětné vozidlo měl dát k prodeji, nicméně, žádným způsobem však neprokázal, zda k takovému prodeji opravdu došlo a kdo se tedy stal skutečným nabyvatelem vozidla, když žalovaný se, pouze, a to ve svém předchozím vyjádření, zmiňoval o jakýchsi třech osobách, které před soudem označoval jako ony„ lidi, kteří to vozidlo měli koupit“, když se tedy mělo jednat o pana [příjmení], dále o pana [příjmení] a též i o pana [příjmení], přičemž žalovaný však tyto osoby nikterak blíže neidentifikoval a ani konkrétně nebyl schopen soudu sdělit, kdo, z těchto tří pánů, se tedy měl stát vlastníkem dotyčného vozidla.

9. Soudu tedy nezbylo, nežli konstatovat, že žalovaný neprokázal, že skutečně došlo k převodu vlastnických práv k předmětnému vozidlu na třetí osobu, takže veškeré další skutečnosti, o tom, že existují jakési, blíže ovšem nikterak specifikované, SMS – zprávy, či o tom, že snad existuje i jakási plná moc, aniž by však žalovaný byl schopen, opět jakkoliv konkrétně, soudu sdělit, komu měla být taková plná moc udělena a co tedy mělo být jejím obsahem, tak, tedy, veškeré tyto skutečnosti, na které žalovaný odkazoval, ulpívaly pouze v rovině tvrzení, a to ještě takových tvrzení, která jsou zcela neurčitá, v důsledku čehož tedy soud ani nemohl určit to, co by tedy, vlastně, mělo být předmětem dokazování, v rámci tohoto řízení. Všechna tato, povýtce vágní, obranná tvrzení žalovaného tedy soud nakonec vyhodnotil jen jako jakési, poněkud nepodstatné, ornamenty, když žalovaný nebyl schopen předestřít soudu nejen konkrétní tvrzení o tom, kdy přesně mělo k prodeji dotyčného vozidla dojít, a kdo se stal jeho novým majitelem, ale ani žádné hmatatelné důkazy, a to za účelem prokázání pravdivosti svých tvrzení o prodeji dotyčného vozidla, takže, ať si již žalovaný, s panem [příjmení], či s panem [příjmení] anebo i s panem [příjmení], ujednal cokoliv, aniž by se to ovšem snažil jakkoliv blíže konkretizovat, tak o tom, i přes provedení poučovací povinnosti soudem, žádný hmatatelný důkaz nepředložil, v důsledku čehož tak opravdu nezbývá než uzavřít, že tato skutečnost je bez právního významu, a to pro vztah mezi žalobcem a žalovaným, jenž je právě předmětem tohoto řízení.

10. Soud tedy uzavírá, že žalovaný, vlastně, žádné ze svých obranných tvrzení neprokázal, i když tedy soud, v rámci provedené koncentrace tohoto řízení, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., žalovaného poučil a vyzval jej k doplnění jeho tvrzení, v souvislosti s jeho předchozími, a poněkud vágními, obrannými tvrzeními, nicméně, žalovaný však svá, poněkud vágní, obranná tvrzení, jak již bylo řečeno výše, již nijak přiléhavě nedoplnil a prakticky žádné přiléhavé důkazy, v tomto ohledu, soudu nenabídnul.

11. Za této situace, tedy soud opakovaně konstatuje, že dospěl k závěru, že žalovaný nejenže neunesl své břemeno tvrzení, ale rovněž ani své břemeno důkazní, a to ohledně případného zpochybnění nejen své pasivní legitimace, nýbrž, případně, i ohledně zpochybnění výše či důvodu takto vzniklého dluhu, uplatněného žalobcem, v rámci tohoto řízení, byť, dle ustanovení § 79, odst. 1, a § 101, odst. 1, o.s.ř., má každý účastník, vždy, povinnost tvrzení, přičemž, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o.s.ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o.s.ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o.s.ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu pro případ, že skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp.zn. II. ÚS 397/06). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§ 101, odst. 1, písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva, v této souvislosti, hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti, rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak, zpravidla, ani nemůže splnit svou důkazní povinnost. Jinými slovy řečeno, tak nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má pak za následek to, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil, a která nevyšla, ani jinak, v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR - sp. zn.: 29 Odo 1014/2003 a sp. zn.: 29 Odo 953/2004).

12. V daném případě byli účastníci o koncentraci řízení poučeni již v předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci. Žalovaný, i když tedy byl soudem řádně vyzván, poučen a upozorněn, a to již v předvolání k výše zmiňovanému jednání, konanému dne 22. 7. 2021, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, však svá předchozí, dosti bezradná, jakož i vnitřně rozporná, obranná tvrzení již, vlastně, nikterak přiléhavě nedoplnil.

13. Skutkový závěr, k němuž soud dospěl, na základě provedeného dokazování a tvrzení účastníků, je tedy následovný: Žalobce, dne 25. 5. 2020, provedl odtah motorového vozidla - [registrační značka], a to dle Protokolu o odtahu [číslo] s tím, že předmětné vozidlo bylo následně umístěno na parkovišti, provozovaném žalobcem, přičemž vlastníkem tohoto vozidla, v uvedené době, byl nepochybně žalovaný.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se pokusil písemně kontaktovat žalovaného, který je v listinném důkazu, označeném jako Karta vozidla, stále veden jakožto jeho vlastník vozidla, když žalobce žalovanému zasílal oznámení o odtahu vozidla, o jeho umístění na odtahovém parkovišti, a též jej informoval i o částce za odtah a jejím navyšování, za každý další den parkování vozidla, na parkovišti žalobce, a též jej vyzýval i k úhradě částky za odtah i parkovné, dle shora zmiňovaného Nařízení hlavního města Prahy, přičemž žalovaný, v této souvislosti, netvrdil, natož aby se to snažil prokazovat, že by cokoliv, z tohoto dluhu, žalobci uhradil.

15. Dotyčný odtah motorového vozidla by proveden podle ustanovení § 45, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a proto tedy, za dané situace, soudu nezbylo, nežli žalobě zcela vyhovět.

16. O příslušenství pohledávky žalobce, a to v podobě zákonného úroku z prodlení, pak rozhodl podepsaný soud dle ust. § 1968, ve spojení s ust. § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl, v tomto řízení, zcela úspěšným, nárok na náhradu nákladů řízení, v celkové částce 2 534 Kč, a to dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR, ze dne 23. září 2015, č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151, odst. 3, občanského soudního řádu, a podle § 89a, exekučního řádu, a tedy za 2 úkony, podle ustanovení § 1, odst. 3, písm. a) zmiňované vyhlášky (1x výzva k úhradě a 1x návrh na zahájení řízení), po částce 100 Kč za každý z těchto dvou úkonů, a tedy celkem ve výši 200 Kč, a dále, podle ustanovení § 2, odst. 1, zmiňované vyhlášky, za další dva úkony a dále i za jeden úkon, učiněný ve smyslu ustanovení § 1, odst. 3, písm. a) zmiňované vyhlášky (1x písemné podání - ze dne 7. 12. 2020 a 1x písemné podání - ze dne 18. 2. 2021 a též 1x písemné podání – ze dne 23. 5. 2021), po částce 300 Kč, a celkem tedy ve výši 3 x 300 Kč = 900 Kč, s tím, že k tomu je nutno připočíst ještě i žalobcem uhrazený soudní poplatek, ve výši 1 434 Kč, takže, součtem částky 200 Kč s částkou 900 Kč a dále i s částkou ve výši 1 434 Kč, lze dospět k celkové částce ve výši 2 534 Kč.

18. Soud tedy stanovil žalovanému, pro splnění jeho povinností, zákonnou, tedy 3-denní lhůtu (dle ust. § 160, odst. 1, o.s.ř.).