18 C 460/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 675 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 675 Kč s úrokem z prodlení v částce 60,29 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný, jenž je, coby odběratel elektřiny připojený k distribuční soustavě držitelem televizního přijímače, poplatníkem televizního poplatku nezaplatil měsíční televizní poplatky za období měsíců září 2019 až leden 2020. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Ukrajiny. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ve smyslu § 84 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se na závazkový právní vztah (na otázku mezinárodní příslušnosti i rozhodného práva) primárně aplikují přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy. Osoba může být žalována u českých soudů podle obecného pravidla v článku 4 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), jelikož nařízení Brusel I bis nestanoví jinak. Bydliště má žalovaný dle informačního systému základních registrů v České republice a český soud má proto příslušnost věc projednat. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva. Tvrzené porušení povinnosti vlastníka a provozovatele tuzemského vozidla zakládá vznik závazku z protiprávního činu. Mezinárodní smlouvy ani právo Evropské unie se výslovně ani obecně otázkou rozhodného práva v případě tohoto mimosmluvního závazkového vztahu nezabývá. Vznik závazku je přitom stanoven ve vnitrostátní právní normě (§§ 3 a 7 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích), která má povahu imperativní normy ve smyslu § 3 zákona o mezinárodním právu soukromém, když jejím účelem je ochrana veřejného zájmu spočívající v zachování státem garantovaného a zároveň nezávislého veřejnoprávního vysílání hrazeného z televizních poplatků. Rozhodným právem nemůže býti jiné než české právo. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný byl v období měsíců září 2019 až leden 2020 odběratelem elektrické energie na adrese adresa žalovaného. Žalobkyně v dubnu 2019 žalovaného, o němž zjistila, že je odběratelem elektrické energie, dopisem vyzvala k přihlášení k úhradě televizních poplatků nebo k jinému sdělení, a poučila jej o dalším postupu při nevyhovění výzvě – zařazení do evidence poplatníků s povinností televizní poplatky hradit. Od srpna 2019 je žalovaný žalobkyní evidován jako poplatník televizních poplatků. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných televizních poplatků. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalovaný, jenž nebyl přihlášen v evidenci poplatníků televizního poplatku a současně byl odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, se podle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, považuje za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, neboť žalobkyni po písemné výzvě, jež obsahovala náležité poučení, čestným prohlášením neoznámil opak. Výzva k přihlášení poplatníka se dostala do sféry žalovaného a žalovaný se považuje za poplatníka televizního poplatku. Žalobkyně je oprávněna domáhat se zaplacení dlužného televizního poplatku podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Výše televizního poplatku podle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích činí 135 Kč. Televizní poplatek je podle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích v případě fyzické osoby splatný vždy do patnáctého dne každého měsíce. Žalovaný na výzvu žalobkyně k zaplacení nereagoval a ocitl se podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích ve spojení s § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), v prodlení, když televizní poplatky za září 2019 až leden 2020 včas nezaplatil; opak žalovaný netvrdil ani jinak se nebránil. Žalobkyně má proto, vedle práva na zaplacení dlužných televizních poplatků v částce 675 Kč, podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužných částek, a to v požadované kapitalizované výši 60,29 Kč vycházející z § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a ekvivalentu nákladů, které by v projednávaném sporu náležely nezastoupenému účastníku, tedy dvě paušální náhrady výdajů, za výzvu k plnění a podání žaloby, po 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odměnu advokáta soud žalobkyni nepřiznal, neboť u sporu o zaplacení televizního poplatku, jenž je pro žalobkyni, která se na poli svého působení těší natolik výsadnímu postavení, že na ni lze v určitých oblastech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (srovnej např.

I. ÚS 3344/12,

I. ÚS 3768/14), z povahy věci zcela rutinní záležitostí, nelze výdaje spojené s externím právním zastoupením považovat za účelně vynaložené. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna včas a řádně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.